Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMoje narozeniny
13. 02. 2006
2
1
1482
Autor
Perchta
Jak mám ráda ty svoje narozeniny. A přece, co když to ani moje narozeniny nejsou, co když moje papíry lžou, co když jsem kukačka vložená do hnízda někým cizím. Čtyři sourozenci a jedináček? To přece není možné, a je ošklivé, že mě něco takového vůbec napadlo!
Dětské domovy jsou plné odložených dětí a o mě se moji rodiče starali celý život, tedy skoro úplně celý život, když jsme byla malinkatá, byla jsem u babičky. Aby mohla máma chodit do práce. Tam někde se stala ta chyba, měla jsem ji pak ráda jako mámu. A ve vlastní rodině jsem byla jako v zaměstnání, starala jsem se o mladší sourozence, plnila úkoly, nezlobila, přiměřeně dobře jsem se učila, ale ne zas tak moc dobře, abych vynikala. Vždy, když jsem vynikla, stáhla jsem se. Ošklivé kačátko, líbilo se mi to.
Kdo z nás si může být jist, že patří zrovna těm, se kterými žije?
Ale moje děti jsou doopravdy moje! To byla vždycky moje útěcha. Ale jsou doopravdy? Vždyť se všichni narodili v porodnici, mohli mi je vyměnit.
Každý je sám, každý, ale to nahlédnutí bolí, vždycky a každého.
Mám svojí cestu, jsem osamělá labuť.
Dětské domovy jsou plné odložených dětí a o mě se moji rodiče starali celý život, tedy skoro úplně celý život, když jsme byla malinkatá, byla jsem u babičky. Aby mohla máma chodit do práce. Tam někde se stala ta chyba, měla jsem ji pak ráda jako mámu. A ve vlastní rodině jsem byla jako v zaměstnání, starala jsem se o mladší sourozence, plnila úkoly, nezlobila, přiměřeně dobře jsem se učila, ale ne zas tak moc dobře, abych vynikala. Vždy, když jsem vynikla, stáhla jsem se. Ošklivé kačátko, líbilo se mi to.
Kdo z nás si může být jist, že patří zrovna těm, se kterými žije?
Ale moje děti jsou doopravdy moje! To byla vždycky moje útěcha. Ale jsou doopravdy? Vždyť se všichni narodili v porodnici, mohli mi je vyměnit.
Každý je sám, každý, ale to nahlédnutí bolí, vždycky a každého.
Mám svojí cestu, jsem osamělá labuť.
1 názor
diky všem, někdy člověk píše i slabší věci, já vím
no já taky doufám, že moje děti jsou moje, i když jsem je rodila v temných dobách totáče a sama, rozumim si s nima,
s rodičema mám slušný vztahy, ale ideální to není
s těma dětma zaměněnejma v porodnici, tomu jsem předešel tím, že jsem byl u porodu potomka, takže bych nějaký ten trik rozpoznal, kdyby se k němu schylovalo. a oni ti doktoři zas tak moc vyměňovat děti nechtěj, si myslim.
jinak dílko dobrý, takový mírně temný, ale ne zas až přespříliš.
No taky se mýval podobný myšlenky ale bylo mi třináct. Miluj svoje rodiče a pokud zjištíš pravdu miluj je stále stejně neli víc