Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Osud se se mnou nikdy moc nemazlil

20. 02. 2006
2
0
1251
Autor
penelopea

Nikdy neříkej nikdy....

Osud se se mnou nikdy moc nemazlil, přesto jsem měla pocit, že žiju dost nudný a obyčejný život, jak jsem se mýlila.

Dnes bych brala ten poklidný, vyrovnaný a možná i nezajímavý a kapku nudný způsob.Nevím čím to je, ale od jisté doby si se mnou dost krutě zahrává a vše hezké draze vykoupím.Ano je to s přesností na milimetry, že každé radostné zachvění srdce vykoupím potokem slz, i přes to všechno jsem šťastná, zvláštní ne?…

Ale ne, i o tom je bytí a nebytí,  lásky a nelásky, svádění, milování, ponocování, trápení, soužení a bezmezná radost ?!

Bude mi téměř 40…v době mého dětství jsem si myslela, že už je to bude krutá senilita, jak je mládí pošetilé, vždyť až teď si všechno teprve a plnými doušky užívám.

Trochu absurdní…? Myslím, že ne, proč, lépe pozdě než nikdy.

Dnes mě pustili z nemocnice, další zkušenost, a vůbec ne veselá.Těhotenství trvalo jen 5 týdnů, ale i tak díky osude za něj, přesto bylo krásné a dalo mi možnost poodhalit ještě více roušku přátelství. Ukázalo mi totiž jak si na tom s tím či oním právě v přátelství stojím.

Byl to celkem šok, nejen pro kolegyně z práce (no jak by taky ne, když v té době jsem už měla skoro dospělou dceru), ale pročistil mi hlavu a seznam se během  asi týdne pomyslně ztenčil.Dávno vím, že krásná slůvka ještě neznamenají krásný vztah a naopak, že z dálky vypadající kamarádství se může měnit na pevné a trvalé přátelství. Snad už jsem se vykoupila, dotkla jsem se až samotného dna , tak doufám, že si trošku toho pokakaného štěstíčka taky zasloužím .

Nikdo neví co bude, co nás čeká, jen to krásné si člověk musí chránit a hýčkat, než se rozplyne v nenávratnu a v propadlišti dějin.Jsou to naše malá velká vítězství, co nás ženou kupředu a to je přeci moc dobře.

Co víc si přát? Nic jen si to užívat….

Hodně jsem se změnila, někdo tvrdí, že k horšímu(zvláště si to myslí moje matka)  jen já vím své.

Ano jsem konečně svá, ta pravá , nefalšovaná zralá žena.

Milující a … teď i milovaná.

Mohl by se zastavit čas a trvat na věky, ne to by asi taky nebylo dobře…už by to ztratilo na kouzlu a napětí, očarování by se změnilo v stereotyp a nudu…

Přemýšlím jak si to štěstíčko udržet.

Chytit do dlaní a už nikdy nepustit?

…Kdoví, co mi osud ještě připravil…ale i na to se těším….

 

 

,,JEDU,“ asi nejkratší zpráva co mi kdy poslal, sloveso které může být pro někoho úplně bez významu, ale jen já a on znám to kouzlo a napětí a očekávání, kterým je prosyceno ba přímo prošpikováno .Kolik nocí jsme si přáli, aby to konečně vyšlo.

A  teď už jen hodinka nás dělila od setkání.

,,Jaké bude?“

,,Jaký bude?“

,,Bude o čem povídat ?Bude nervozní?“

Moc otazníku a žádná odpověď a pak přijel….

Nebylo to první setkání…jen tohle bylo  jiné, poprvé o samotě jen my dva.

Od té doby uběhlo více než půl roku.

Stál přede mnou ….láska má internetová, koukal na mě z výšky téměř dvou metrů a usmíval se, pak padla první pusa a….

,, Štípni mě,“ , smála jsem se a on to vážně udělal.

,Aáááááááuuuu, já myslela něžně!“

,,Něco jsem ti přivezl“, podává mi krabičku karet ( je to symbol, nesčetněkrát jsme o kartách hovořili a milionkrát se jich ptali, jak to s námi  všemi dopadne?)

,,A ještě něco“  v sáčku se smály dva koláčky, slaďoučké pocukrované koláčky.

,,Přivezl sis pomoc, jo?“ atmosféra se odlehčila.

Dojalo mě to, mám moc ráda ten nick ,,kolacek“

Problesklo mi hlavou co já bych mu asi přivezla ,,lasicka, “pacičku pro štěstí?Ale kde ji sehnat?????

Tohle byl náš svět, virtuální, do něj jsem utíkali, právě z toho reálného a nepřejícího, tam nebylo trápení, bolest a zklamání.

,,Dáš si kafe, ?no jistě, že se ptám. Vešla jsem do kuchyně a on za mnou, sedl si na lavici , připadal mi , že je naprosto klidný a působil, že v mé kuchyni sedává odjakživa . Až později do telefonu přiznal jak moc byl nervozní.

Vařila jsem kafe a uvědomila si, že mě určitě pozoruje zezadu, no to musí být pohled. Ale když vydrží tohle, může to být už jen a jen lepší.

Seděli jsme vedle sebe na gauči a povídali si, už mnohokrát jsme vedli sáhodlouhé rozhovory, jen teď nás poprvé nedělil ani telefonní aparát ani sklo monitoru.

Smáli jsme se a skákali si do řeči, jako malé děti, měla jsem pocit, že by si i přisedl blíž, ale nedovolil si nic a ruka která chvíli spočinula na okraji sedačky a neúmyslně se dotkla mého ramene, stejně rychle putovala zpět do neutrální pozice.

Chtělo se mi ho políbit, byl tak zmatený a nesmělý, jak mě jen mohlo napadnout, že to už někdy udělal? Ne není to ten typ.

Jediné důvěrnosti byly letmé polibky uprostřed vět, které sršely z našich úst a ani na chvíli neustávaly.Bylo toho tolik, co jsme potřebovali jeden druhému říct a na které nebylo nikdy na síti dost času.

Během rozhovoru jsme narazili i na to, že je v poslední době hodně unavený, ale ne fyzicky.

,,Dobiju tě chceš?“

,,A jak? “ šibalsky se usmál.

Vzala jsem ho za ruku,, no přesně tak,“  měl je ledové .

Překládali a vyměňovali jsme si ruce a taky energetickou kuličku, dárek ode mě.

Dostala jsem je před léty k narozeninám od dcery.

V semišové krabičce ležely vedle sebe dvě červené zvonící kuličky.Jo už ve staré Číně věděli , jak na to. Vlastně až teď konečně splní svůj účel, pro který byly vyrobeny.

,,Bude to náš symbol, rozdělíme je a každý bude mít při sobě jednu, sice cinkají obě , ale když jsou spolu ,  souznějí nejkrásněji a když se příště sejdeme , zase si je vyměníme, tak bude naše energie pořád spojená .“

,,Dobře“, tiskl kuličku v dlani.

To byla jediná důvěrnost, ale moc příjemná a vrátila mě zase do dob, kdy jsem jako pubertální dívka roztávala , právě z takových projevů náklonnosti.

 Čas pokročil a i když tu byl celkem dlouho uteklo to jako mávnutím kouzelného proutku.

,,Budu muset jet, ještě mám něco ve firmě a pak už musím pro ženu.“

,,Já vím, co se dá dělat.“

Viditelně se mu nechtělo a taky jsem si všimla, že se mu něco honí hlavou, netušila jsem co?

Letmo mě napadlo ,,Uvidíme se ještě někdy?“

Bez váhání odpověděl ,,Určitě ještě letos,“ smál se a já se musela smát taky.

,,Letos?, no to jsi mě tedy uklidnil !“

Stál v předsíni, stejně tak jako před pár hodinami, když přijel.

Políbili jsme se ale už to nebylo jen přátelské políbení , jen letmý skoro neznatelný polibek, ale sice kapku neohrabaná, ale tolik výmluvná pusa.Ucítila jsem sladkou chuť jeho jazyka.Mihlo se mi hlavou, že za celé ty roky co jsem vdaná nikdy jsem tuhle chuť nezaznamenala. Byla jiná, zakázaná, ukradená a to na ní asi bylo tolik vzrušující.

Chtěla jsem,aby nikdy neskončila.

Odcházel, dívala jsem se za ním a měla miliony pocitů, jen provinění v nich chybělo.

Otevřela jsem okno a viděla ho jak kráčí k autu, stálo přesně na místě, kde ještě ráno parkovalo to naše, než s ním odjel muž do práce.

Podíval se nahoru a zamával, jen neznatelně jsem zvedla ruku, nikdo to nemohl ani zaregistrovat.Pak se rozjel a na celou ulici zatroubil !

Zčervenala jsem jako jahoda a do očí se mi vehnaly slzy, odjížděl a já rychle zavírala okno.

Ani ne za hodinu zastavilo přesně na tom samém místě jiné auto, to naše.....

…………………………………………………………………………………………………………………………………

 


vesuvanka
21. 02. 2006
Dát tip
také jsem se do dílka vžila... pěkně napsané... TIP

Rabb
20. 02. 2006
Dát tip
dělej za čárkama mezery.. takhle s to obtížně čte..

Nitram
20. 02. 2006
Dát tip
rabb ma pravdu a ten font taky nic moc

penelopea
20. 02. 2006
Dát tip
Děkuji za radu :o)

do toh konce sem se dost vžila

penelopea
20. 02. 2006
Dát tip
:o)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru