Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

v kaluži odraz

Výběr: pozorovatel
13. 02. 2008
7
14
2314
Autor
Vespa

v kaluži odraz


    Bylo mi do breku...jak už tak někdy bývá komukoliv. Táhlo mi sotva na šestý rok a brácha rozdupal věneček z pampelišek, který ač jsem jej zpracovávala tak dlouho, že květy byly celé zmuchlané a polámané, měl být dárkem z lásky pro matku sedící v zahradním křesílku, čtoucí sobotní noviny. Tehdy jsem mu pleskla do obličeje hroudu bláta. Máma mě za to plácla přes zadek a táta ani nevyhlédl z dílny, poněvadž se zrovna rozhodl srovnat všechno své nářadí. Měla bych asi říct, že už jsem nikdy mámě veneček neupletla, pro tu nespravedlnost, ale to bych lhala. Upletla.
    Dívám se z okna a nic víc. Nemyslím, vzpomínám, však jen letmo. Napůl si uvědomuju pach vykouřených cigaret, jež prosákl do stěn a dlaždiček, do skla v okeních rámech i do rámů samých. Je tu žena, co píše líbivé nekomplikované básničky, považuje je za velké dílo – skoro jí závidím – a děvče, co má démony, ale i svou víru. Nejsme tu spolu, jen sdílíme jeden prostor.
    „Už aby byla večeře.“
    Čas tu neplyne. To my jím proplouváme. Obaluje nás, tulí se k nám, našim šatům a slepuje vlasy, řasy, rozežírá slova. Čas se s náma mazlí, nikdy nemá dost blízkosti, uvolňuje svá ublemcaná chapadýlka jen na snídani, oběd a večeři. Snídani...oběd...večeři...

***

    Nemám křídla, pouze ruce. Vidím černobílé panorama města, jak na něj prší, slyším rachot velkých kapek na plechovou střechu přístřešku, který je mým domovem. Vyhnali nás, prý aby alespoň jejich děti mohly žít beze strachu. Strachu z čeho? Máme stejné tělo, oči, vlasy, mluvíme stejným jazykem. Co je děsí?  
    Uslyšela jsem šplouchání, Kartář si opláchl obličej v barelu dešťové vody, před chvílí se vrátil z města.
    „Máš něco?“ ptám se, ale tuším, že zbytečně.
    „Jen plesnivý chleba.“
    Nepochopení, nejistota...promnul si víčka a podal mi tuhou skývu.  
    „Jez,“ říká mi.
    „Ty už si jedl?“
    „Dneska to vydržím, zítra toho třeba přinesu víc. Jsem unavený, jdu si lehnout.“
    „Ale...“
    Odešel se schoulit do kouta, kde máme lůžko. Je hubený, drobný, vysoký jenom jako já. Špinavé vlasy, stejně jako umolousané oblečení. Nejsou to měsíce, co tu přežíváme, ale roky. Z druhého kouta slyším jen dávivý kašel člověka, kterého neznám. Dlouho tu nebude, chce prý jinam, avšak slyšela jsem, že jinde je to stejné.
    Zkouším z chleba seškrábat plíseň, vítr mi chlístá déšť o očí. Zítra by mohlo být hezky, na obzoru vidím náznaky azura.

    "Hoď mi ten druhej konec," volá na mě z protějšího stromu Kartář. Vážeme šňůru na prádlo, protože tu dosavadní nám strhl a odnesl vítr. Kvůli dešti máme spoustu věcí promáčených, tak je to nutné.
    Na dřevěných paletách suším těch pár knih, co jsem si stihla odnést, než nás vyhnali. Pak se musíme pustit do postavení nového přístřešku. Bouřka s námi v noci pěkně vypekla.
    "Nešiko!"
    Spadla jsem ze stromu. Na protějším vršku stála skupina lidí, podle oblečení přišli z města.
    "Kartáři..."
    Ohlédl se a tiše zaklel. "Jdi se schovat," poručil mi. Takhle se mnou moc často nejednal, přesto jsem nikam nešla, jen se ukryla za jeho záda. Vyčkával. Celé naše tábořiště ztichlo.
    Měšťáci se začli přibližovat.
    "Chtějí nás zabít?" ptala se polohlasem staší žena, co se skrývala za blízkým stromem. Kartář jen pokrčil rameny a dál upřeně sledoval pohybující se skupinu.
    Lidé, vlastně jen muži z města se zastavili u prvních stromů háje, kde jsme přebývali.
    "Co dělají? Co dělají?!" ptal se kdosi v houští.
    Kartář dlouze vydechl, celé jeho tělo se uvolnilo: "Dělají plot z ostnatého drátu."
   
    Máme zemřít hlady a vyčerpáním...na prochladnutí a bídu a já pořád nevím proč. Vzali nám jedinou možnost lepší obživy, kterou jsme měli. Vybírání vyhozeného jídla z popelnic na periferii města. Strážníci měli povolení střílet, kdybychom se odvážili hlouběji do ulic.
    "Zpívej." Kartář mi splétal copy z mastných vlasů.
    Nebylo mi do zpěvu. Měla jsem strach.
    "Co budeme dělat?" ptala jsem se.
    "Žít dokud to půjde. Zpívej."
    A tak jsem zpívala písničku, jejíž slova už mi dávno vypadla z paměti, tak to bylo spíš takové broukání. Vzpoměla jsem si na dobu, kdy mě tu píseň učila máma. Máma tam zůstala. Tu nevyhnali.
    "Kartáři?"
    "Šššš..." Položil mě do trávy, do zorniček se mi zabodlo polední světlo. Cítila jsem jak mě stéblem trávy šimrá na stehnech, jeho dech mi hořel v dlaních, na špičkách prstů, kotnících a kolenech, klíčních kostech, uších: "Spi"

    Probudila jsem se do západu slunce. Svět zase začala ovládat tma a k ní se družil bratříček chlad. Ucítila jsem vůni hub. Zvláštní, měla jsem za to, že už jsou všechny i ve vzdáleném okolí vysbírané.
    Ne...byl to jen pach lesní půdy v podvečerním vánku.
    Přiběhlo ke mě dítě, malá holčička: "Slyšíš to?"
    "Co mám slyšet?"
    "Ten bzukot. Jako cvrčci s polámanýma housličkama."
    Stála jsem tiše...vítr, listy, jehličí, praskání větviček, šelest trávy a tichý bzukot.
    "Zní to hezky, viď," usmívala se dívenka, "ale trochu smutně."
    Ten zvuk znám...co to jen je? Máma, táta, já. Teplý den, na louce bučela kráva a v hezkém jarním dni byl slyšet nenápadný šelest elektrického napětí v drátu kolem pastviny.

    "Nejsme dobytek" křičím na Kartáře, "proč nemůžeme být tam?" Ukazuji na rozsvícené město v dálce. Dráždí mě k nepříčetnosti. Vybavuji si teplo postele, vůni v pekárně, úsměvy kolemjdoucích. Byla jsem hezké a šťastné dítě.
    Mlčí. Jako obvykle mlčí. I on mě rozčiluje. Mlátím ho pěstmi do ramen, tahám ho za vlasy a on nic neříká. Nevydává hlásku, jen trpně snáší moje výlevy zlosti. Ostatně tak jako vždycky.
    Pláču. Otvírá ústa a zase je zavírá, jako kapr vylovený z nádrže. Má i podobně prázdný pohled.
    "Já nechci umřít," říkám skoro mrtvému muži. "Nechci umřít!" Sápu se po něm, trhám mu šaty, koušu do ramen, probírám ho k životu sama sebou. Poslední záchvěvy lidství, či snad již známky přeměny v šelmy zavřené v příliš malém výběhu?
    Klidně dýchám, dýcháme spolu. Kručí nám v žaludcích. Ostatní už odešli. Kam šli? Nevím, nevadí, vždyť je to jedno. Zbyli jsme tu sami.

    Hltám vodu z barelu. Hudba ohradníku mi začíná tepat v žilách. Voní to jako blesky, jen slaběji. Nemůžu dýchat. Už není nic.
    "Nestihla jsem se tě zeptat na pravé jméno, ani na to kolik ti je a kdo vlastně jsi?" Hladím si jalové břicho, stojím na místě kde Kartář splynul se zemí, nic mi po něm nezůstalo.
    Místo rukou mi narostla křídla, ale jsou chromá, nikdy mi nepomůžou vzlétnout. V hlavě mi zeje hluboká díra, cítím ji tam.
    Neptám se "proč". Některé otázky nemájí význam, protože není nikdo, kdo by na ně dokázal odpovědět.

***

    Snídani...oběd...večeři...
    Bráška mi řekl, že přece nebudu pořád jen jíst a nic jiného, vytáhl mě ven. Krabičku cigaret vyhodil do koše, tak jsem se trochu vztekala, ale vlastně jsem měla radost, že můžu být s ním. Od incidentu s věnečkem uběhlo mnoho času.
    "Brácho?"
    "Hm?"
    "Máš Démony?"
    Zašklebil se: "Ne."
    "A víru?"
    "Co prosim?"
    "Ale nic...jdeme domů." Že nepíše básničky, to vím naprosto jistě.


14 názorů

ch_34
27. 04. 2008
Dát tip
nojo, asi jsem se víc upřel na ten rámeček myslel jsem na podivný skloubení devatenáctky a postmoderny, pak jsem myslel na fantasi a pak jsem zase myslel na to, že ten rámeček je pro mě lepší, páč neni fantasticky rozklíženej; jenže druhá půlka zase řiká, že to tak vlastně musí bejt takže, abych byl úplně přesnej: především mě zaujala první půlka rámečku, ostatního záměr vidím, ale nepříjde mi tak dobré měj se hezky

Vespa
14. 02. 2008
Dát tip
StvN - Patetická jsem byla vždycky a ne jen v případě rozchodů. :-) Dík za zastavení.

StvN
14. 02. 2008
Dát tip
Patos. Ale nejspíš ses zase s někým rozešla?

fajn, já myslim, že nějaký vysvětlování by to dílko spíš zabilo než naopak *

fungus2
13. 02. 2008
Dát tip
Zajímá povídka.

Vespa
13. 02. 2008
Dát tip
Winter - Já ti nevím. Třeba fakt nechtěla umřít. Je mi líto, že to je nesrozumitelné...napsané to je spíš pro mě...leč doufala jsem, že se třeba někomu těch pár slov zalíbí. pozorovatel - A někdy je prostě nutné si ten život pořádně osladit.

Vespa
13. 02. 2008
Dát tip
Winter - Já ti nevím. Třeba fakt nechtěla umřít. Je mi líto, že to je nesrozumitelné...napsané to je spíš pro mě...leč doufala jsem, že se třeba někomu těch pár slov zalíbí. pozorovatel - A někdy je prostě nutné si ten život pořádně osladit.

Winter
13. 02. 2008
Dát tip
Zajímavé. K formální stránce se netřeba vyjadřovat. Ale to vyznění, jak říká Rabb, je opravdu v některých místech poněkud "prázdné". Možná míň výkřiků jako: "nechci umřít!" Mno já nevím. Ale na tip určitě a do klubu to taky hodím.

pozorovatel
13. 02. 2008
Dát tip
hehe, dobře sladěný, i když jsem měl zprvu pocit, že to sloučit nepůjde chutnalo, i když místy sladký a člověk občas vážně čeká na trochu té soli a masa:)

Vespa
13. 02. 2008
Dát tip
Neptám se "proč". Některé otázky nemájí význam, protože není nikdo, kdo by na ně dokázal odpovědět. Mám takovou chuť ti říct prosté: "Hádej!" Skutečně by mě zajímalo cokoliv, co tě k tomu napadne. Leč na tohle hraní asi nikdo nemá čas.

Rabb
13. 02. 2008
Dát tip
no.. úmysl.. ..úmysl mást čtenáře je něco jinýho než když tápu v napsrosté nevědomosti.. alespoň náznak by bodl a pokud tam někde je, tak pro mne asik příliš nezřetelný. :-)

Vespa
13. 02. 2008
Dát tip
Rabb - vlastně to byl úmysl...děkuji ti guy - i tobě děkuji

Rabb
13. 02. 2008
Dát tip
je to takový moc tajemný.. celou dubu jsem si říkal: proč? a konec mi odpověď nepřinesl.. ..jinak fajn, napsané stručně, dobře.

guy
13. 02. 2008
Dát tip
je to napsaný hezky, vespácky *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru