Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O Princezně Trdlíně

20. 04. 2008
5
4
1705
Autor
Adlet

O princezně Trdlíně

Žil byl jednou jeden král.

Ten král měl krásnou královnu a ještě hezčí dcerunku,

 tak není divu, že se moc rád smál.

Však  smích ho párkrát doopravdy přešel,

 když život na zámku, jak byl by si přál, nešel.

Ten král jmenoval se Trdlidýt  třetí,

 to po dědovi, po tátovi.... Pane, to to letí.

 

A teď podívejme princeznička! Holka.

Chtěl kluka, to se ví. Tak zatnul zuby a na počest se tancovala polka.

Však nelitoval nikdy, to dítě bylo zlaté.

Povahu mírnou, oči bystré, hnědé po tátovi, veliké, kulaté.

A srdíčko měla, pane, plné lásky.

A nejkrásnější ze všeho: ty vlásky.

  

To kolikrát, když podrbal se na plešulce,

povzdychl, bože, to to sluší naší holce.

 Nakonec byl, rád, že je to holka, asi.

Vždyť kluk by taky jednou, jak on, ztratil vlasy!

 

Tak se stalo, přesně tak, jak etiketa velí.

 To říkám jenom proto, aby začátek byl celý,

 že ta holka, co mu z lásky spadla na krk a z nebe rovnou do klína,

 dostala jméno rodu, tedy aspoň částečně

a po domluvě s královnou jí  dali jméno Trdlína.

 

Bože, to vám ale bylo dítě! Nezašlápla zbůhdarma mravenečka či chrousta

a to je co říct, vždyť v zahradě, té královské, tak tam jich byla spousta.

Starala se o kočičky, o kačenky, pásla husy.

Jen laskavá slovíčka vypouštěla z pusy.

Starala se o ptáčky

a na zimu z prken stavěla jim   divukrásné baráčky.

 

Za město, tam na kopec, kde říká se U Spravedlnosti,

tak až tam nosila psům, co toulají se, od oběda kosti.

Jenže nic není jen černé nebo bílé.

Teď právě nastala ta chvíle,

kdy dozvíte se pravdu šedou,

 kam Trdlínčiny nohy doopravdy holku vedou.

 

To jí jednou jeden z těch psů od Spravedlnosti kousl.

Měl vztek  a nejspíš dostal od někoho holí.

A holka brečí! To se ví, že jí to bolí.

A ona  jen šeptá: nezanevřu na ně!

A pro větší lásku sepne pevně  svoje dlaně.

Nebo takhle jednou za poledne na zahradě začne křičet kos.

Král se kouká, co se děje, proč je tolik ryku.

Proč ho budí? A pak vidí, jakou že má kliku!

Proti němu dítě v krvi. Má zlomenej nos!!!

Běží na pomoc. Ještě, že tam ten zděšený kosák byl,

ještě, že pana krále probudil.

 

A takhle s Trdlínkou ten život letí.

Plácne sebou na koberci,  kde není žádné smetí.

To se málem utopila při plavení koní.

Je doopravdy zázrak, že ještě není po ní.

 

A to není všechno! Už třikrát ztratila od zámku klíče.

Nebudu počítat ztracené míče,

 tenisové rakety, plechové trumpety a nepotřebné kýče.

 

Ztrácí i věci, co byly něčí!

 Ví to!

Nedá si pozor a po každé výtce vždy upřímně brečí

 a je jí to líto.

 

Čas letěl a Trdlína  rozkvetla v překrásnou růži.

Pan král dobře věděl, že na řadu teď přicházejí muži.

Potom zjara, co se na zahradě zabydlely kavky,

už nemohl otálet. Řekl jenom: „Dobře, budou vdavky!“

 

V hlavě mu však zaburácel výstražný zvon.

Kdopak bude na Trdlínku hodnější než on?

Kdo jí zdezinfikuje ránu?  Kdo jí podá prášek?

Logicky každého napadne: Sluha? Šašek?

Kdo z těch princů ví, jaké má srdce, jak je hodná, laskavá a oddaná bez podmínek?

Kdo, kdo, kdo, když né jen já, její tatínek! 

 

Jak já jen správně vyberu

 dobrého muže pro dceru?

A už je to tu. Už se hlásí a hned tři princi!

 Kterého vybrat jen, mám si snad hodit mincí?

 

Jan Šťovík z Mokřad!

 Bože kluku, kdes to jméno ukradl!

 Ta slámová ofina, nevkus! Ťululum! Nedospělá óda!

A hele! Ona snad  ze šosů kape mu voda!

„Ó, princi, litujeme, však na přání své dcery,

 oznámit vám musím, že nejste ten, ..ten který,

 do srdce se jí vloudil, či omámil ji řečí.“

 Podle mne, myslí si král, jste stále ještě unudlané dítě něčí.

 

No vida, mne král si ruce. Zbyly už  jenom  dva kousky!

  Já se starám, nespím a to moje trdlo v kuchyni si plete housky!

Bezstarostná Trdlína

vyšla sobě do polí a do luk.

 Nedaleko Mašlína,

 u rybníka nohy máchá, odpočívá. Na zpáteční cestu lýtka hýčká,

když tu v křoví! Kluk! 

Jejda. Jako slyšela by taťku, sýčka!

 

Tatínek pořád: „Najdi si pořádného chlapa, dítě!

Jen opravdový muž, ten ochrání tě!“

A tady je kluk jako víno. Jako růže.

 Srdce z těla vyskočit jí může!

Zatímco plamínky z očí jim vyšlehly a mladí navzájem předávají si své informace,

 pojďme se podívat, jak s nápadníky milované dcery nakládá teď starší generace.

 

„Princ Tupolev Prasátko z Vepřína a přilehlých Bahnišť, zvaný

 „Čunda, lidem milovaný“

 rozléhá se sálem. Král, Zděšený Bezdech první,

(ano je to pořád náš Trdlidýt třetí) tatínek naší milované Trdlínečky,

nezdá se být vyrovnaný.

 

Zlomený, přemítá jak možno žíti

s půlkami většími než mám já i ty, i ty, i ty.

Nikdy, velí hlava otce!

Sám jsi ten, kdo patřil by  do kotce!

Jak žok, pytel mouky, jak sám vepř.

Mám dušičce své snad v oči sypat pepř?!

 

„Ó pane drahý, statný princi blahobytu,

ač esteticky nepodléhám mýtu,

 jsem nucen sděliti vám  špatnou novinu.

Jsem čestný a jednám na rovinu.

 Má dcera, jak znám ji, jenom nerada a plačky,

zúčastnila by se jakékoli zabijačky.

 

A jen proto, že mi dcera věří,

nedovolím lidem, kteří, mají teřich

svůj vždy jen a jen  na prvním místě,

by v království mém  chovali se sebejistě.

Proto mé doporučení spočívá v tom,

 abyste bleskurychle a střelhbitě pakoval se dom!“

 

„Ten mu to nandal“ řekl si chlapík co stál vedle a všechno dobře slyšel,

  Byl to nějakej  za groš kudla, co pocházel z Pyšel.

 

A zatímco Trdlína,

 na louce vedle Mašlína,

 ve vysoké  trávě,

tančila  s klukem, co láskyplně říkala mu Pavlí,

její otec,  sám král, tatínek Trdlidýt třetí, doma na zámku,

v předmanželské depresi, nejraději by zastřelil se šavlí.......

Právě!

 

Ještě než vyhlásí dalšího prince slouha,

král už  ho tam vzadu vidí  a pomyslí si: ouhaha, ouha!!

„Princ Jeviš Z Bojínku, Srabíkova a Plaček.“

 Král hlavu v dlaně složil, už už chtěl mu dát pár kaček,

 aby dobrovolně bral se domů.

 „Nejsem tady evidentně vítán,“ vzlykl princ a na fleku otočil se. 

Peníze už nebylo dát komu.

 

To se mu ale ulevilo,

vrtěl nevěřícně hlavou,

co jen tohle bylo!

Pak se zhrozil, bože, co jen ho to napadlo!

Všechny prince pro nic za nic vyhnal! Teď, když holku chytlo vdávadlo!

Jak jenom pohlédne v její nedočkavé zraky?

Všechny v jejím věku už jsou vdané.

 Není divu, že chce taky. 

To je prostě přírodou nám dané!

 

No konečně! Už je holka doma. A co to, kruci,

 vede s sebou za onuci?

  Nějakého otrhance!

Tak to né, děvenko, jestli vybrala sis toho,

 rovnou  sbal si pěkně svoje rance!

A bydlet můžeš v Soho! Myslí si král.

Šašek se nastalé situaci smál,

až se za břicho popadal.

 

Nic však nejí se tak horké, krev je krev a solí se jen solí.

I když neurozený původ ženichův krále trochu bolí,

je to moudrý král.

Holka byla v sedmém nebi, tak čeho by se bál.

„Máš pravdu, milované dítě,“

řekl, když pronášel svatební přípitek,

„jenom opravdová, velká láska zachrání tě!“

a pak se při hostině z vyslovené pravdy lehce namazal,

jen lehce, do vesela, né jak nějaký dobytek.

V podstatě měl jednu či dvě sklenky pravdivého vína.

 Je mu líto,  že na velkou lásku čím dál více lidí zapomíná.

 

Svatba byla doopravdy krásná,

jak za starých časů.

Holka šťastná.

Zasněný král vzpomínal, jak sám se ženil...

a pak zamyšleně pohladil si zbyteček svých vlasů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


4 názory

baronka
25. 08. 2008
Dát tip
Heleme se pohádka a v modrých šatech tak neuvěřitelně štíhlá v pase a líbí se mi to chce chca nechca T Zajdi také na pohádku

opravdu pěkná pohádka :)))

guy
20. 04. 2008
Dát tip
to není jen tak pro radost - to je pro hódně velkou R A D O S T ! ***

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru