Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zabít zmrdy! Vás všechny.

13. 11. 2008
6
9
2045
Autor
DaNdÝ

Dlouhá a nakrknutá blbůstka...

Praha. To město dělá masové vrahy. Když vidíte všechny ty lidi, děcka, invalidy, babky s růžemi, ani vám nepřijde tak hrubé 20 z nich vykuchat, stehna povařit. Nejhorší je to na eskalátorech. Není to ani tak těmi, co běhají a chrchlem se dožadují jednoho volného pruhu. ALE JAK JSOU VŠICHNI NAŠIKMO! Žádná lidská bytost by se nikdy neměla ukázat takhle našikmo před tolika ostatními. Na schůdcích nade mnou stojí dva bývalí spolužáci a baví se o maturitě. Měli ji před půl rokem? Nebo dvěma lety? Nebo pětadvaceti? V takovýhle intervalech se tihle lidé potkávají a vždycky se baví o maturitě, protože vzpomínky na koule nervózně přilepené ke stehnům, na hořkou žluč v krku – touhu po blití, na zlaté krokodýly, kteří přidržují správně kravatu a škrábou mezi bradavkami, tyhle vzpomínky jsou už to jediné, co ty lidi spojuje. Jejich řeči mi začaly srát do chřtánu. Kdybych uříznul prst každému, kdo mi řekl, že maturita byla fraška, tak už bych naplnil 2 sklenice od okurek. TY PĚTILITROVÝ! Měl bych začít uvažovat v menších písmenech.

 Panáček bliká červeně, pán v blazeru se rozběhl na druhou stranu. Dvě povídavé dívky a žena v imitaci polární lišky vyrazily hned za pánem. Ááá, miláček davů, řeknu si. Jdu kolem policejního auta, parkujícího na chodníku. Bliká majáček a uvnitř se policisté ládují hambáči. No úplná Amerika! Haha. To je vtipné jak čurák vystrčený na severním pólu. Zůstává otázkou, jestli je takový čurák vtipný, nebo směšný. No musím se nějak pobavit sám, když to za mě nikdo jiný neudělá. Určitě ne lépe. Prošel jsem kolem dítěte a to zakoplo, prošel jsem kolem ženy a upadl jí deštník, prošel jsem kolem klopýtajícího muže a on se pozvracel. Už jsem si začínal myslet, že mám kolem sebe nějakou negativní auru.

Sedím na lavičce jen s absintem a cibulí, co jsem našel cestou. Je milé sedět si jen tak sám s cibulí. Člověk má pak dost času si v klidu šílet. Jistěže, ne zcela sám. Neznámý muž s cigaretou chodí sem a tam kolem mě. Jsme tu jen my dva? Nikoliv. Z auta vystoupí žena. Nikdo nemluví. Jen se na sebe podívají a pak muž odejde ke stromu naproti mně a močí. Nastoupí a odjedou. Vlastně mi trochu připadal jako vegan a ekolog. Takový ten typ, který nelituje slepce, ale slepecké psy, že je ti zkurvení kripli vykořisťují. Když oslepne člověk, dají mu psa. Když oslepne ten pes, zastřelí ho a dají slepci jiného.

Sedím a vytírám chlebem Májku. Jen já a dva holubi na větvi nad mojí hlavou. Po ranních mrazících o sebe tuhé větvičky ve větru ťukají. Už nedokážu cítit roční období. Nostalgii přelomu jara a léta, která voní po hladině Lipna. Podzimní bahno s listím. Tu vůni jak člověk zaboří ksicht do sněhu a hrudky mu lezou až do nosu. Už to ale cítit neumím. Občas mám z toho pocit, že žeru, jen abych se dobře vysral.

A přijde si šouravým krokem stará paní s velkou taškou, kterou sotva vleče. Začne z ní na parčík rozhazovat kusy rohlíků. Do minuty přiletí z protější fasády čtyřicítka holubů a usadí se k dvěma nad mou hlavou. Bezprostředně se smíchem raduji z té efektivní scény a zároveň trnu hrůzou, kdy mě který z nich posere. Myslím, že takové ambivalentní pocity jsou pro život ve městě typické.

Sedím dál na lavičce s lahváčem. Jde okolo malá holčička s maminkou a holčička se zastavila a zůstala na mě fascinovaně zírat. Odmítala se pohnout, v botičkách jí přitom poblikávaly růžové žárovičky. Mohl bych ji zprasit, zmasakrovat, zahrát si na mrdlýho akupunkturistu. Odložil jsem lahváč  a na holčičku se usmál. Vyjekla a utekla. Když si připadám jako blbec, řeknu si: „Ale dyť co! Každej nemůže bejt polobůh. Ale pár takových je, takže je i logické, že musí existovat i několik zahnilých čuráků jako já. Je mi jedno, co si o mně lidi myslí, a tak na ně můžu srát. To je postoj pro bohy. I kdyby si mysleli to nejhorší, co dokáží, nepřiblíží se ani z poloviny k pravdě. Na to nemají dost fantazie. Jsem vlastně taková encyklopedie deviací. Třeba vedle mě může sedět milý člověk a usmívat se a koukat mi zblízka do tváře. A vůbec netuší, že já přemýšlím o tom, jak mu ty modroučká milá očka vydloubnu a do jamek mu následně vymačkám ze svého péra trochu jedu. Prostě jen tak, jaké by to schválně bylo. Nebo musí to být zajímavý pocit stát vedle někoho, kdo před pár minutami vraždil. Jen tak vedle něj stát, vědět to, a pak se začít třeba bavit o tom, jak je na podzim touhle dobou venku už hrozná tma. Jistě, jen tak, aby řeč nestála, protože jak už se říkalo v Pulp Fiction, dlouho vedle někoho stát a nemluvit, to většinou vyvolá trapné pocity. Takže se jedinečně střetne něco tak abnormálního jako vražda s klišé o podzimní podvečerní tmě.  Tohle není svět pro lidi jako já, díky bohu. A nebo ne? Nebo se tady lidem všude kolem v hlavě honí, dohánějí a mučí a vraždí podobné myšlenky? Nebo aspoň všem, kdo před podvečerní podzimní tmou sedávají na lavičce… zabít všechny takové zmrdy! Nás všechny.  


9 názorů

DaNdÝ
13. 11. 2008
Dát tip
pro Tangens_Omega36: diky za názor i za vejpomoc.

katugiro
13. 11. 2008
Dát tip
na eskalátorech pražského metra se stojí vpravo; na exkavátoru se sedí; jinak mě nic nenapadá, nezaujalo :)

DaNdÝ
13. 11. 2008
Dát tip
děkůju vám všem! Jo vo eskalátorech, no vo těch by šel napsat román... vo maturitě taky.

Rabb
13. 11. 2008
Dát tip
jsi dobrej.. bavilo mne číst.. fajn fajn.

Renas
13. 11. 2008
Dát tip
maturita bola fraska*

skvěle DaNdÝ, sdílíme podobnou nasranost na eskalátorech.. celkově moc dobrá věc**

neroušek
13. 11. 2008
Dát tip
******************** Jo ,to neroušek bere!*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru