Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vlk II.

23. 11. 2008
2
1
614
Autor
pivnik

     Kladla jsem nohu před nohu, jako omámená jsem stoupala dál. Co to bylo? Jenom sen? Tělo hrozilo výbuchem. NĚCO bylo ve mně. Táhlo mě to k zemi a zároveň vznášelo. Bolelo to, a přitom dohánělo k šílené rozkoši. Rvalo mi to žíly, ale pulzovalo to horkou čistou krví. Nevěděla jsem a ani jsem vědět nechtěla. Konečně něco zalilo tu prázdnotu vevnitř. Šla jsem dál. Ale znovu se objevil. Šel sice daleko ode mě, ale následoval každý můj krok. Běžel po náspu cesty s takovou lehkostí, občas jsem zahlédla, jak mne ta jeho propadliště myšlenek upřeně pozorují. Najednou mi bylo hezky. Strašně hezky. Začala jsem si prozpěvovat a nohy mě nesly úplně samy. K cíli?! To krásné stvoření mě doprovázelo. Každou chvilkou se nepatrně přibližoval a… zdálo se mi, že se usmívá. Už se mi sem tam otřel o nohu. Byl to neuvěřitelně vzrušující pocit. Elektrizující dotek. Slabinami mi projela taková slast.. a on se vskutku usmíval! Nebála jsem se ho pohladit. Vyběhla jsem, běžel za mnou a předběhl mě. Zadýchaná jsem zastavila již po pár metrech. Vlk se ohlédl, zastavil a přiběhl zpět za mnou. Nechal se pohladit jen jednou a znovu popoběhl. Následovala jsem ho.

     Pak seběhl z cesty do lesa – šla jsem za ním jak smyslů zbavená. A přitom smysly mi pracovaly jako nikdy před tím! Hlad jsem zaháněla vůní lesa, kamenů a mechu. Do kroku mi hrála zvonkohra listů, již dirigoval vítr. Hladil mne a já těžko odolávala nesvléknout se a nenechat dirigenta hladit i ta nejtajnější místečka mého těla.

    Vlk mě zavedl ke studánce. Hltavě jsem pila sladkou vodu a z jahodníku vedle pramene jsem utrhla rudou jahodu a dala jsem mu ji. Jazykem ji slízl z mé dlaně. Prožívala jsem další extázi. Za celou dobu jsem neřekla ani slovo. Říct ho by znamenalo okamžité zrušení celého kouzla.

     S vlkem po boku jsem slezla zpět na stezku. Začínalo být chladno, první listy plachtily k zemi a nosem začala pronikat vůně hub. Vrchol už nebyl daleko. Přidala jsem do kroku. Stále rozptýlená tím překrásným zvířetem jsem nedávala pozor na cestu.

     Šlápla jsem neopatrně na kámen a zvrtla se mi noha a já ztratila rovnováhu. Upadla jsem zrovna v nejprudším úseku cesty – kutálela jsem se zpět dolů jak hozený míč. Jak hadrová panenka. Cítila jsem, jak mi do těla proniká každý ostrý kámen, cítila jsem náraz kořene do ledvin. Do úst se mi začala vkrádat sladká chuť krve a hlava mi přestala sloužit. Ruce i nohy rozedrané, poškrábané. Snažila jsem se něčeho instinktivně zachytit, ale jakoby se všechno v mé dlani vypařilo, vyklouzlo ven, zmizelo. Nebylo se čeho chytit! Paže jsem si rozervala od divoké ostružiny, která se plazila přes cestu a kterou jsem jediná byla schopná chytnout. Zaplatila jsem zato ale šílenou bolestí. Nakonec mě zastavil až kmen akátu spadlého přes cestu. Trny projely mojí kůží jako pomsta.

     Ležela jsem, ani se nehnula. Celý svět se slil do chuti krve a tupé bolesti prostupující celým tělem, každou buňkou.

Ucítila jsem na tváři horký dech. Otevřela jsem oči. Zíraly na mě dva hnědé korálky. Seděl vedle mě a.. snad mi připadalo, jako by mu tekla slza. Byl ticho. Jen mě sledoval, nehnul se. Dával mi trochu sil. Na přežití. Mozek mi začal pracovat, kde mám mobil? Nechala jsem ho doma, sakra. Hlavou mi prolétla myšlenka, že by mi on snad mohl… ale ne, bláhová! „Ale ne, bláhová!“ řekl mi jeho pohled. Pak se zvedl a – odešel. Zmizel mezi stromy, utekl.

Ani nezaštěkal! Nepomohl mi! Nechal mne ležet na studené zemi, na tvář začaly padat studené vločky… mé společnice… cítila jsem mráz a stmívalo se.

     Musela jsem vstát, pomalu. Pomalu jsem vstávala, pomaloučku, abych ho nevylekala. – záda mi drásala tupá bolest. Hlava se mi motala. Ne vůní lesa a extází života. Bolest mi zaplnila celé tělo. Vytlačila ten POCIT. Opustil mne, když mi bylo nejhůř. To krásné a chytré stvoření, syn matky Země, ďábel s uhrančivým pohledem, anděl s hebkou srstí.

Utekl. Přesto mi dal maličko sil. Přežít. Ten zbytek sil mi dal dirigent vítr, vůně země, hlas života. Ticho smrti mlčelo.

    

    Je zima. Sleduji, jak se v mihotavém světle svíčky vpíjejí jizvy do měkkého světla. Vločky klidně kloužou po okenním skle a čekají s otevřenou náručí na své společnice. Já jsem součástí té intimní atmosféry.


1 názor

Horavin
01. 12. 2008
Dát tip
Nádherně uhrančivý, to se Ti moc povedlo :o)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru