Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Hodina Němčiny

29. 05. 2009
13
24
2823
Autor
Augustus

Autor se zcela nepokrytě doznává k tomu, že vše obsažené v tomto textu je pravda a víceméně nic než pravda… okořeněná notnou dávkou nadsázky, s čímž mi vydatně pomáhal Bůh. Autor se také zcela distancuje od všech případných následků, které by tento text mohl v nerozumných hlavách způsobit stejně jako se Bůh nehlásí k tomu, co děláte na zemi.

Poučení : za všechno zlé si mohou lidé sami. A nyní již k textu, který má k této předmluvě minimální vztah (ale celkem vzato trocha křesťanské filozofie nemůže škodit).

Nevím, co mne to napadlo, ale začal jsem s láskou vzpomínat na střední školu. Možná proto, že jsem nedávno potkal pár známých, ale spíše pro ty krásné vzpomínky. Absolvovat totiž střední školu po boku Xallivaria a lorda Abaka je zážitek na celý život. Uposlechnu proto výzvy mé drahé bývalé kolegyně z redakce Nicky a o jednu vzpomínku se s Vámi podělím.

Němčina byla pro naši třídu i mne téměř krizovým předmětem. Rychleji se nám střídaly učitelky již jen v biologii, kde každá zhruba po roce otěhotněla, což pokrytecké vedení školy označovalo termínem "dlouhodobě nemocná". Začali jsme tomu sami pro sebe říkat "devítiměsíční problém" s tichým vědomím toho, že to nikdo z nás nezpůsobil. Ne, že by to nikoho z nás nenapadlo. Ve čtrnácti letech myslívá člověk na různé a často i horší věci, ale učitelky němčiny byly obecně mnohem více sexy.

Jedinou čestnou výjimku tvořila jedna nadšená důchodkyně, které však její entuziasmus dlouho nevydržel. Drobný rozkol nastal hned zpočátku, když nám s naivitou vlastní starší paní vyprávěla o tom, jak byla jednou v hospodě. To jsme přece my nezletilí kluci nemohli znát. Idylku však rychle rozbořil lord Abak prostinkou otázkou:

"Co tam točej?"

Následovalo poměrně rychlé vystřízlivění v podobě jejích vlastních slov, že sebranku horších sígrů ještě v životě neviděla. Vše vyvrcholilo oním osudným okamžikem, kdy se s ní spolužák zvaný Kozí dech pokusil vsadit o lepší známku z Němčiny, když se mu podaří před ní spolknout pravítko. Ona takovou nabídku samozřejmě odmítla, ale Kozí dech si jej mezitím již do krku již skoro celé strčil. Pohled, který se jí tím naskytl, ji ovlivnil natolik, že nás již odmítla nadále učit. Přesto však byla nemálo dojata našima zarudlýma očima a sklopenými pohledy, když se s námi loučila. Netušila, že lord Abak na nás předtím v šatně vyzkoušel svou novou hračku – slzný plyn. Nejvíce ji asi dojal Kozí dech, kterému nemilosrdný Abak předtím poklepal na rameno a s výkřikem ÚSMĚV! mu nastříkal do obličeje notnou dávku ve snaze pomstít tu dobrou ženu.

Zkouška ohněm

První rok jsme tedy měli zdárně za sebou. Cítili jsme se dobře jazykově vybaveni, i když s odstupem času si musím přiznat, že jediná věta, kterou jsem tehdy uměl německy Ich werde Tante (volně přeloženo "Stanu se tetou.") o tom příliš nevypovídala. A to jsem svými schopnostmi ve škole stejně jako všude vynikal. Když již ne schopnostmi, tak ksichtem určitě.

Přesto se nám vedení školy jako jakousi zkoušku ohněm rozhodlo předhodit na další rok úplně začínající učitelku právě vypuštěnou z vysoké. Naučila nás toho hodně, sice ne z Němčiny, ale na její obhajobu musím dodat, že chtěla, ale neměla prostě šanci. Hned první hodina pro ni totiž znamenala vážný šok, ze kterého se již později nevzpamatovala.

Pamatuji si to jako dnes. Vrhla se do třídy v krátké sukýnce a začala na nás něco drmolit německy. Všichni jsme se naklonili k Petře a Báře, jediným holkám v naší skupině, které začaly ihned bystře překládat, zatímco jim někteří z nás nepokrytě čučeli do výstřihu. Třídou se rozezvučely polohlasné útržky rozhovoru jako např.:

„Cože?“
„Kde jsme byli o prázdninách, vole.“
„A co mám říct, když jsem byl doma?“
„Nach Hause a už drž hubu, ty pako.“

...které ji sice trochu vyvedly z míry, ale než stačila zareagovat, povstal Kozí dech a zamával na ni italskou poznávací značkou. Byl totiž velmi zbožný katolík a ten rok v létě se konalo setkání mládeže s papežem, na kterém přece nesměl chybět. Kozí dech samozřejmě, papež tam byl celkem do počtu. A jelikož byl tento náš spolužák krom zbožnosti i neobyčejně spořivý, rozhodl se nevyhazovat peníze za žádný z tamních kýčovitých suvenýrů. Jak ale svým zabedněným spolužákům dokázat, že byl doopravdy v Itálii? Tahle otázka jej trápila jen do té doby, než dostal geniální nápad: odšroubovat z jednoho místního auta poznávací značku. Tu pak podstrčil do batohu jedné velice milé spolužačce, aby ji převezla přes hranice (to jsme ještě nebyli v Unii – pozn. autora) a jelikož byl právě první školní den, se svým úlovkem se šťastně shledal (respektive mu byl omlácen onou milou spolužačkou o hlavu) a všem jej chodil ukazovat. Tak se to asi ve zkratce přihodilo předtím, než povstal v hodině němčiny, aby mával s tou SPZtkou jako věcným důkazem svého pokřiku:

"Italy! Roma! Vatikán!"

K tomu kontroval lord Abak svým "Kopenhagen" (jediný název města v němčině, na který si zrovna vzpomněl) ve snaze zaujmout přitažlivou učitelku. Tu kupodivu tato estráda nijak nepotěšila, ale přimrazila natolik, že si musela sednout. A udělala další osudnou chybu. Vyzvala všechny, kdož měli minulý rok z němčiny jedničku, aby se přihlásili. Nebylo jich mnoho, na pracce by je spočítal i medvěd Tříprsťák. A já jsem byl bohužel jedním z nich.

Zpočátku vypadalo jako dobrý nápad, ale věřte mi, jen zpočátku. Tedy přesně do té doby, než zraky naší vyučující padly na mne a ona se mne zoufalým hlasem a pro jistotu česky zeptala:

"Nemohl bys nám vyprávět nějaký zážitek z prázdnin, mladý muži?" "Ja," vypadlo ze mne poněkud rozpačitě. "Německy?" "Das stimmt so!"odpověděl jsem rezolutně. Můj soused lord Abak i celý zbytek třídy na mne pohlédl nanejvýš udiveně. I já jsem byl překvapený tím, co ze mne vypadlo. A malý pisklavý skoro přidušený hlásek ve mně, který jsem začal pracovně nazývat rozum, se mi zuřivě snažil sdělit:

"Ale Ty přece neumíš německy!"

Na to jsem si v duchu nemohl od povědět jinak než citací geniálního filozofa života Homera Simpsona:

"Sklapni mozku nebo Tě propíchnu vidlema!"

Chápejte, byl jsem v rozpuku puberty nazván vtělenou ženskostí mužem. Nemohl jsem odmítnout. Tak jsem otevřel ústa a spustil:

Ich fahre aus meinen Dorf, ich fahre in meinem Auto...

Tehdy jsem z výrazu její tváře poprvé vypozoroval, že něco není v pořádku.

...Fahrwagon, Fahrwagon! (opravil jsem se rychle a nechápal proč se na mne dívá jako bych byl růžový slon v kostýmu balekty, ale přiřkl jsem to na vrub nevyrovnané ženské psychice)...

...ich fahre gern und ich fahre gut ....

Začínaly mi pomalu docházet nápady, ale zachránil mne naštěstí můj soused svou hlasitou poznámkou:

"To je nářez!" "Was sagen Sie?" Obrátila se na něj přísně učitelka v posledním záchvatu autority. "Nach Hause," odpověděl pohotově lord Abak a přitom se na ni pokusil přátelsky mrknout.
Chudák složila hlavu do dlaní. Věděl jsem, že musím situaci nějak zachránit.

Gar nicht. Ich fahre AUS dem Hause. Und als ich fahre, ich sahe die Srnke...

"Die Srnke?" zeptala se majíc stále hlavu v dlaních a dívajíc se na mne tak říkajíc skrz prsty.

Ja, dast ist der Jelen mit ohne Paroží (začínal jsem se dostávat do ráže) und die Srnke sah mich nicht. Ich könne nicht mache. Ich fahre durch die Srnke.

"Und die Srnke?" zeptala se mne spolužačka Petra, kterou to evidentně začalo zajímat.

Die Srnke springt in dem Rigól...

"Vrahu!" Vyjekla druhá poněkud útlocitnější spolužačka Bára. Tyhlety typy nemám opravdu v lásce, proto jsem se otočil, nahnul k ní a ze vzdálenosti tak deseti centimetrů jsem jí ledovým hlasem vmetl do tváře:

...und ich nahme eine Klade und die Srnke gemlat.

Domluvil jsem, nastalo ticho. Tedy až deset minut poté, co se ti, jež uměli alespoň trochu německy, přestali smát. Naše vyučující měla stále hlavu v dlaních. Nedalo se dost dobře poznat, zda vzlyká nebo potlačuje smích. Ani jedno by mne příliš nepotěšilo. Přesto mne v srdci hřál pocit dobře vykonané práce.

Tu povstal Xallivarius, naklonil se k třesoucí se učitelce a tichým hlasem řekl:
„Neberte si to tak. Vy si myslíte, že jste nás dostala za odměnu?“
To, co zbylo z čerstvé absolventky pedagogické fakulty, k němu zvedlo dvě uslzené oči.
„Vážně? Slečno, nás nikdo nechtěl!!!“ Poslední větu na ni doslova zařval. Xallivarius se vždy projevoval poměrně málo, ale když již ano, stálo to za to. Jak jsme zlikvidovali latentní buňku Al Kajdy a jak si Kozí dech vyžadoval od oné nebohé učitelky možnost oslovovat ji Puso, Vám povím možná někdy příště. To je vše.

Z původního znění Der Balad auf der tote Srnke přeložil Augustus. Poprvé publikováno v časopise Kravské rozhledy, konkrétně v jeho literární příloze Bobkový list ročník I. léta Páně 1997


24 názorů

Halcyon
15. 08. 2009
Dát tip
Zábavné počtení ! Tohle je určitě novodobý pedagogický sen: nepřemýšlet a hlavně mluvit ! Neodpustím si jednu hnidu: ...Tedy až deset minut poté, co se ti, jež uměli alespoň trochu německy... Jestli se nepletu, má tam být ...již uměli... S mrtvolami je to někdy těžké...

Augustus
04. 08. 2009
Dát tip
Děkuji:)

Augustus
30. 07. 2009
Dát tip
Obávám se, že mí taky ne (viz text). Jsem rád, že se to pěkně četlo, snažil jsem se to tak napsat.

bestye
30. 07. 2009
Dát tip
mí učitelé rozhodně také :c) a není zač, pěkně se to četlo.

Augustus
30. 07. 2009
Dát tip
Vážně? Já se při ní docela bavil:-D Díky:)

bestye
30. 07. 2009
Dát tip
němčina - moje noční můra :c)*

Augustus
18. 07. 2009
Dát tip
Díky, kde jsou tam chyby?

A.H.
18. 07. 2009
Dát tip
když pominu gramatické chyby, bezva čtení. *t*

Augustus
01. 07. 2009
Dát tip
Díky, také mám v poslední době pocit, že to internetoví rychločtenáři se svými požadavky na krátkost již přehánějí.:)

Alojs
01. 07. 2009
Dát tip
příjemná story. mít ve škole diktafon (u nás v hodinách angličtiny), byla by každá hodina námětem pro povídku. tip. za lehkost, vtip i formu. dlouhé to není.

Augustus
01. 07. 2009
Dát tip
Díky, budu na sobě ještě pracovat.

Začátek navnadí, střed poněkud rozvláčný, popisný. Konec je bomba.

Elleanor
07. 06. 2009
Dát tip
...und ich nahme eine Klade und die Srnke gemlat. Výborně jsem se pobavila:))) Chodit s váma do třídy, tak zřejmě chodím do školy ráda:) Připojuji tip a těším se na další Geschichte:)

Augustus
30. 05. 2009
Dát tip
Děkuji:)

Augustus
30. 05. 2009
Dát tip
Děkuji:)

Augustus
29. 05. 2009
Dát tip
Díky moc, příští příběh se budu snažit zkrátit nebo rozdělit do dvou.:)

vesuvanka
29. 05. 2009
Dát tip
Die Srnke? Ja, das ist der Jelen mit ohne Paroží...tak to nemá chybu :-))))) Rozesmálo mě a připomnělo také něco z hodiny němčiny. Na gymnáziu, ale bohužel jen první rok, jsme měli na němčinu vynikajícího učitele. Nabádal nás k tomu, abychom se naučili v němčině i myslet a tak například, když zkoušel ze slovíček, řekl české slovo a my jsme museli odpovědět německy celou větou, v níž bylo dané slovo obsažené. A právě přitom se mi podařilo dvakrát něco, čím jsem rozesmála třídu i učitele: Plot - "Ich springe genen Zaun." Teploměr - "Der Thermometer hat funfzig Gradus." (neumím napsat "umlaut") TIP a budu se těšit na další příběh :-)))

ano, jako bych slyšel svou němčinu :o)

Vaud
29. 05. 2009
Dát tip
super!! sice trochu delsi, ale stoji to za to :-)) *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru