Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Autobus č.21

22. 07. 2009
14
35
5770
Autor
domin.go

   Probudil jsem se v malém nemocničním pokoji. Byla to černá kočka. Škrábala po parapetu.

   Veronika mi hladila ruku a usmívala se; všechno bude v pořádku. Prohlížel jsem si její tvář, prázdnou jako palimpsest, její vpadlé oči, vodové a plné slz, a na okamžik jsem zalitoval, že nemám sílu vzít ji kolem ramen. Poplácala mě po bolavé noze.

   „Ještě nemůžeš vstát“, opakovala pořád dokola. „Ještě ne.“

   Měl jsem své křížovky a televizní programy, měl jsem třikrát denně jídlo, měl jsem Veroniku. V první chvíli to vypadalo, že mi nechybí vůbec nic.

   Adam, který ležel se mnou na pokoji, mi celé noci vyprávěl, že až se uzdraví, koupí si motorku. Prožil jsem hezký týden.

 

   Převazy, pravda, trvaly zpočátku neúměrně dlouho, ale postupem času to bylo pořád lepší a lepší. Cítil jsem se plný síly a připravený vstát; chyběla mi jediná věc: končetiny. Jako bych byl uvězněn v nějakém umělohmotném těle, které nevnímá prostor ani čas; necítil jsem ho, jako bych to nebyl já, jako by můj mozek měl ovládat nějakého obzvlášť složitého robota a neuměl si poradit. Tohle bylo to jediné, co mě nějakým způsobem znepokojovalo.

 

   Adamovi bylo podle jeho slov kolem padesáti; kdybych mohl otočit hlavou, přesvědčil bych se sám. Být to vysokoškolský student, nepoznám to; mluvil plynule. Ani na chvíli nedal najevo, že by mu snad bylo líto, že si se mnou nemůže popovídat.

   „Až mě odsud pustí – a to bude už brzy – koupím si motorku,“ opakoval. Představoval jsem si, jak mu září oči, jak se jeho mysl opájí představou světlejší budoucnosti – byl to až hmatatelný pocit, zřetelně jsem jej cítil, své lůžko dva metry od jeho, a měl jsem opravdovou radost, že se mému novému příteli tak dobře daří. Sestry nemluvily, jen se kolem nás míhaly jako stíny, jako by náš pokoj byl něčím prokletý; poltergeist krvavých obvazů ve vzduchu je odrazoval, jako by byly přebalovaly hnijící mrtvoly, nemocniční kartičky jako všudypřítomná stigmata nad našimi hlavami visely nehnutě na rámech od postelí a já se nemohl zbavit dojmu, že ve vzduchu visí cosi těžkého, cosi, co musí cítícím bytostem způsobovat nepředstavitelnou fyzickou bolest.

   Nám to bylo jedno.

 

   Veronika jezdila ze svého bytečku v centru města autobusem č.21. Pamatuji si to dobře: Autobusové nádraží – Vlakové nádraží – Kotlářská – Dominikánská – Buřilovo náměstí – Androv – Poliklinika – Berkova – Masarykovo náměstí – Náměstí Míru – Moravská – Úvaly – Autodrom – Lány – Poličská – Ruská – Tomanova – Náměstí dr.Edvarda Beneše – Lom – Na Hrázi – Říční – Bauerova. Dvacet jedna zastávek, třicet dva minut, cesta až na samý okraj, až do říše nemrtvých – nemocnice na Bauerově ulici. Jednadvacítkou jsme jezdili den co den a drželi se přitom za ruce. Veronika studovala ruštinu a já jí nerozuměl ani slovo. Dodnes nevím, o čem mi to každý den, třicet minut tam a třicet minut zpátky, vyprávěla.

   Od mého probuzení jako by zestárla o třicet let; nosila mi pomeranče, sešity s křížovkami, sáčky s čajem… nemohl jsem sám jíst ani pít a sešity se hromadily pod postelí, ale bylo mi to jedno. Byl jsem jí vděčný za to, že jí stále nejsem lhostejný. Když přijela, nemluvila; jen pořád opakovala, že je ještě příliš brzy, abych vstával. Prý: „klidně lež, ještě není ta chvíle.“

   Adamovi přinesla kávu a cigarety. Děkoval jí a pak nám oběma vyprávěl o své motorce; leželi jsme v trojúhelníku, blízko jeden druhému, místností putoval dým z Adamovy cigarety, poslouchali jsme jeho plány do budoucna, na zemi zapálenou svíčku – táborový oheň pro chudé – než skončily návštěvní hodiny a Veronika musela odejít. Nikdy mě nezapomněla políbit na tvář; bylo to od ní hezké, i když musela vědět, že nic necítím.

 

   Jednadvacátý den po mém probuzení Adam zemřel.

 

 

 

   Nejvíc lidí pravidelně přistupovalo na náměstí dr.Edvarda Beneše; právě tam totiž stojí základní i střední škola. Studenti se vykláněli z oken a plivali do řeky, jak autobus projížděl Tomanovou ulicí směrem do Lánů, kde se obyčejně zaplnil úplně; nasál masu lidí a vyplivl je na Dominikánské, rušné třídě v centru města, zpocené a pomačkané, jako by právě prošli útrobami obrovského zvířete; zaržál do tmy – Veronika se smála a znělo to, jako když se sypou mince – a vydal se směrem k nádraží, míjeje chuchvalce mladých lidí, pestrobarevných jako andulky, a vyplivnuv je na vlak nebo autobus domů, uložil se spokojeně ke spánku jako červený medvěd po vydatném obědě; Veronika, která bydlela v Erbenově ulici, pět minut pěšky od nádraží, mi obyčejně dala pusu na tvář a odvlála nočním vzduchem jako chiméra z jiného, laskavějšího světa.

   Mám pocit, jako by to bylo už příliš dávno. Jako bych se byl díval na předválečný film; černobílý a němý, voňavou esenci bezstarostného života, elixír naděje na lepší časy – a pak už jen nemocnice, šedivý strop a mouchy křižující vzdušné dráhy za oknem, prázdná Adamova postel a děsivé, tísnivé ticho.

 

 

   Dvacátý pátý den, čtyři do po Adamově smrti, mě přišla z chrámu ticha vysvobodit zdravotní sestra. Nakláněla se nade mě a páchla prázdnými nemocničními chodbami.

   Usadili mě do kolečkového křesla.

   Slečna Mlčenlivá jela se mnou.

   Nastoupili jsme do autobusu.

  

 

   Před svým odchodem jsem dostal hlasový modulátor; když jsem promluvil, znělo to, jako kdyby skřípaly dveře. Dovezli mě do cizí kanceláře; za stolem seděl postarší muž, ruce sepjaté jako při modlitbě; při pohledu na mě se tvářil účastně, takže jsem si mohl dobře povšimnout jeho obličeje. Vypadal, jako by jej někdo rozřezal žiletkami na kousky a neuměle slepil znova dohromady.

   „Prosím,“ pokynul sestře, aby odsunula židli a přistrčila mě blíž stolu.

   „Děkuji,“ a sestra odešla. Byli jsme sami.

   „Pane Weiss, vzhledem k rozsáhlým poškozením vašeho mozku si nejsme zcela jisti, nakolik jsou vaše kognitivní funkce skutečně funkční.“

   Přikývl jsem.

   „Také jsme vám až doposud nedovolili podívat se do zrcadla, poslouchat rádio nebo číst noviny.“

   Přikývl jsem podruhé. V ústech jsem měl sucho.

   „Pane Weiss, co si pamatujete naposledy? Mimo tuto nemocnici?“

   „Autobus číslo 21,“ řekl jsem sebejistě. „Jezdí z nádraží sem, na Bauerovu. A taky Veroniku.“

   Doktor pokýval hlavou. „Ano, vaše přítelkyně. Jak si ji pamatujete?“

   Byl jsem dočista zmatený. Copak to nebyla ona, kdo za mnou celé ty tři týdny chodil?

   „Vysoká, štíhlá, světlé vlasy.“ Nervozita mě nutila poslouchat svůj vlastní hlas; bylo to nesnesitelné.

   „Paní Gehringerové, bývalé slečně Němečkové, bylo včera padesát jedna let,“ řekl doktor a odmlčel se.

   Zavřel jsem oči.

 

 

   Sestra Mlčenlivá držela vozík dlaní zpocenou ze svíravých obav; jel jsem cizím městem a připadal si jako prašivý. Bauerova, Říční, Na Hrázi.

   Rybník pomalu vysychá; okolní skály jsou obehnány plotem. Na té nejvyšší stojí honosný dům.

   Lom, Náměstí dr. Edvarda Beneše. Potom prudce doprava přes Tomanovu na Ruskou.

   Na západě vyrostlo pěkné satelitní městečko. Autobus č.21 minul širokou odbočku na Poličskou ulici a vydal se vstříc umírajícímu slunci.

 

 

 


35 názorů

Arwennn
17. 12. 2009
Dát tip
no... oproti létům, která jsou nenávratně pryč, je to docela slabý. částečně je to způsobený tím, že mi už není 17, a taky tím, že tvoje fantazie není to, co bejvávala. Co se týče formy, tohle by bylo, hádám, asi o lepší, než jsi psával "zamlada" (číst se mi ty starší věci znovu nechce - i když tuším, že někde mám od tebe vytisklou první verzi Reflexe, a že jsem si říkala, že si ji někdy přečtu), ale obsahově? taky jsem vždcky ráda psala tímhle nejednoznačným stylem, kterej vždycky donutí čtenáře (už jen ze zvědavosti) dočíst do konce, ale tohle nepřináší nic novýho, je to možná tak fajn, ale dobrý asi ne

ROMYNIKA
17. 08. 2009
Dát tip
Měl jsi pravdu Dave,taky mě to dostalo/*

domin.go
17. 08. 2009
Dát tip
Tohle už tam bylo v červenci :) díky za čtení

Janina6
10. 08. 2009
Dát tip
Nejednoznačnost je fajn, jeden ze způsobů, jak "chytit a nepustit" čtenáře. Dobře se vyjadřuješ, v textu jsou opravdu místa, která jsou lahůdkou ke čtení sama o sobě. Tak jsem si znovu smlsla a teď už můžu jít hlasovat :-)

MeTB
09. 08. 2009
Dát tip
Vlastně tomu, co se řemesla týče, nemám nějak co vytknout. Odsejpá to, je to příjemné, atmosféra se povedla. Jako pocitovka super. Co mi po zamyšlení schází, je nějaká...jak to říct...přidaná hodnota, snad. Pointa není originální ani jsem nenašel žádnou myšlenku, kterou bych si odnesl, ani humor, že bych se zasmál. Tudíž je to pro mě taková dobře napsaná povídka, která už tu (byť třeba napsaná spoustukrát hůř) párkrát byla. Nicméně z PM za červenec, co jsem četl, je zatím asi nejsilnější.

MeTB
09. 08. 2009
Dát tip
Vlastně tomu, co se řemesla týče, nemám nějak co vytknout. Odsejpá to, je to příjemné, atmosféra se povedla. Jako pocitovka super. Co mi po zamyšlení schází, je nějaká...jak to říct...přidaná hodnota, snad. Pointa není originální ani jsem nenašel žádnou myšlenku, kterou bych si odnesl, ani humor, že bych se zasmál. Tudíž je to pro mě taková dobře napsaná povídka, která už tu (byť třeba napsaná spoustukrát hůř) párkrát byla. Nicméně z PM za červenec, co jsem četl, je zatím asi nejsilnější.

DaNdÝ
09. 08. 2009
Dát tip
jóoojo, hned několik věcí se mi líbí, ta onakost pohledu - kdy je vlastně začátek veselej, a konec tak zdrcující, a pak ty postupný překvapení, o co všechno kluk ještě přišel, a onata docela obstojně zpracovaná kompozice či co... myslím... tip no

domin.go
09. 08. 2009
Dát tip
Spíš nevypilovaná.

katugiro
09. 08. 2009
Dát tip
(To je ale blbá fasáda, co?)

domin.go
09. 08. 2009
Dát tip
Troufám si říct, že ta nejednoznačnost interpretace je jakousi fasádou povídky :) díky za čtení

katugiro
08. 08. 2009
Dát tip
Získala si mě především odstavcem o cestě autobusu (Nejvíce lidí...), který prostě čtenáře do toho města pozve; i když je tam pak trochu krkolomno - andulky, medvěd, přechodníky... Ale prostě se mi líbil, vcelku nedůležitý pro děj, ale nebylo by to bez něj ono. Jinak podobně jako další - útržkovitost, nesnadno se to sleduje, nesnadno se to slepuje, dokonce i zpětně, protože co vypravěči s takhle poškozeným mozkem máš věřit a co je zkreslené? Takže doteď nevím, co se mu stalo, kdy se mu to stalo a co z toho. Z kteréhož pohledu mě pochopitelně sezení u postaršího muže nijak nevzrušilo, protože mi nedalo žádnou odpověď :) *

domin.go
07. 08. 2009
Dát tip
Copak, přebral jsem ti holku, mindráčku? :)

MAJKL65
07. 08. 2009
Dát tip
O hovně. Od a až po z. Nula umění od nuly autora pojde.

těša
03. 08. 2009
Dát tip
povídka je fajn, al emoc radosti jsi mi neudělal, přítelkyně odjela s břichem na chirurgii, tak jsem vlezl sem, abych před sebou pořád neviděl nemocnici a katastrofický scénáře.

domin.go
02. 08. 2009
Dát tip
Přesně tak :)

Yvaine
02. 08. 2009
Dát tip
Jasně, tak jsem to pochopila - vlastně jako jakýsi kontrast mezi "tenkrát" a "teď", spojený "postavou" autobusu... Není zač

domin.go
02. 08. 2009
Dát tip
Vsuvka s autobusem tam je kvůli té symbolické rovině v úplném závěru, tady jsem myslel, že problém nebude...s nehomogenností textu se potýkám už dýl, musím se na to zaměřit. Dík za čtení.

Yvaine
02. 08. 2009
Dát tip
Líbí se mi tu totéž, co už říkala, resp. psala, raja - to, že si čtenář myslí, že přesně ví, a on zatím neví. U konce mě opravdu zamrazilo. Nelíbí se mi totéž, co říkal StvN - jistá zlomkovitost textu, neuspořádanost, i když věřím, že má (aspoň zčásti) své opodstatnění. popisování zastávek autobusu nebo průběh cesty - má nějaký hlubší důvod, než že se k němu vypravěč pak vrací, když projíždí okolí? Pokud ne, povídka by neztratila své kouzlo i bez něj...

StvN
01. 08. 2009
Dát tip
Celkem slušně napsané. I když útržkovité, ve smyslu nezcelenosti, přeskakování, každý odstavec, jiná ves, jak se říká. To je škoda. Lepší by to možná bylo homogenní, zachycené v jeden okamžik, třeba jako vzpomínka při pohledu na cosi. Prostě si trochu pohrát se syžetem, to je asi největší slabina tohodle textu. Takhle to je jen odvyprávěný nápad. I když slušně odvyprávěný, o tom nic.

domin.go
30. 07. 2009
Dát tip
Souhlasím. Přidáš kritiku?

romale
30. 07. 2009
Dát tip
a jo!

Milly
30. 07. 2009
Dát tip
Lehce jsem se zamotala a místo úpadu do bezvědomí nerozpoznala..

StvN
30. 07. 2009
Dát tip
Souhlasíš, domni.go, s nominací do PM?

Janina6
30. 07. 2009
Dát tip
Avi StvNovi s nominací do soutěže Povídka měsíce.

Janina6
23. 07. 2009
Dát tip
Jak psala Raja. Z očekávaného se klube nečekané... fajn.

19:50
23. 07. 2009
Dát tip
To jsem hodně sežral, po celou dobu čtení mnou zmítal neobvyklý kostitřas.

domin.go
23. 07. 2009
Dát tip
Ts. Ráno to prověřím :)

raja
23. 07. 2009
Dát tip
to byl asi někdo úplně jinej:P

domin.go
23. 07. 2009
Dát tip
A nepsala jsi něco v tom smyslu na Pištově stránce? Nebo to byl někdo jinej?

raja
23. 07. 2009
Dát tip
já tě neznám:)

domin.go
23. 07. 2009
Dát tip
Hele, odkud mě znáš? :) (jinak dík za kritiku)

raja
23. 07. 2009
Dát tip
pokud by někdo, z mé kritiky nabyl dojmu, že domingo přišel o nohy, tak nepřišel. To jen pro pořádek:)))

raja
23. 07. 2009
Dát tip
Dobře vystavěná povídka. Prvně pocit, nic novýho/ten domingo se za tu dobu co tu nebyl ale úplně pokazil/...to je jasný že je po havárce a přišel o nohy /moment kdy čtenář začne machrovat:)/...ale ono to pokračovalo jinak, ono to v povídce nebylo tak důležité/moment kdy čtenář pochopí, že na to, machrovat, nemá/. Dobrej kus je smrt Adama. Vždy když už sem myslela že vím, změnila povídka směr...až do místa kde čtenář začne tušit koma, tam už sice pokračovala podle předpokladu ale zase si to moc dobře podal, napsal. Povedená, mi se líbila*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru