Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

SAMOMLUVA S TRPKOU PŘÍCHUTÍ PO OVOCI ZE STROMU SVOBODY A DEMOKRACIE

18. 11. 2009
11
13
1841
Autor
Horavin

Kdo vlastně jsi? A jak se daří?

Po ukončení turné s divadelním souborem, s nímž jsem účinkoval ve hře Blahoslavená Anežka Přemyslovna u příležitosti poutních slavností svatořečení protagonistky v Římě, jsem se vracel do Prahy právě v osudný pátek: Byl pozdní večer, 17. listopad… Uzavíral se neuvěřitelný kaleidoskopický řetěz nevšedně sdílených prožitků, počínající společnou přípravou, dobrodružným putováním, pokračující řadou milých setkání s neobvykle laskavými lidmi v cizí zemi, dokonce i s bublajícím zemětřesením při společné večeři pod slavnostně prostřeným stolem v městečku Frascati. Končící návratem ze závratné, duchovně prožívané vycházky zpátky do důvěrně známého vězení vlastní země, s pocity svíravé úzkostí při pohledu na zdrcující záběry brutálního masakru stovek bezbranných studentů. Na nesčetných obrazovkách umístěných na veřejných místech mnoha měst celé republiky jsme viděli po řadu následujících dnů záběry s policajty ozbrojenými a opancéřovanými od hlavy až k patě, jak svými dlouhými bílými pendreky zběsile řezali hlava nehlava sotva dospívající děti, sevřené policejními kordony ze všech stran do stísněného prostoru, z něhož nebylo úniku. Výsledkem masakru patrně nebylo jen pár boulí a modřin, ale desítky, spíše stovky těžce zraněných lidí, do konce života poznamenaných fatálními následky, nemluvě o psychických důsledcích. Jenomže pohyblivé obrázky videozáznamů nelze obejmout, uchopit za ruku. Zeptat se: Bolelo to? Bolí to ještě? Kdo vlastně jsi, jak se jmenuješ a co pořád děláš? A jakpak se ti daří? Proč jenom doposud zůstali bezejmenní? Protože nejsou zajímaví? Protože nejsou důležití? Neřekl bych. Nevím, jak pro koho, ale pro mne zajímaví a důležití jsou. Jak se následujících dvacet let odvíjel jejich osud? “A jak se vám daří?”

13 názorů

Bíša
17. 12. 2009
Dát tip
T.

Robinia
30. 11. 2009
Dát tip
*

Marcela.K.
20. 11. 2009
Dát tip
Fotit se s břichem? :-) tehdy se břicho schovávalo do nařasených šatů, halen - to nebylo jako dnes, kdy ho budoucí maminky vystrkují na odiv...ale nějakou "těhotnou fotku" mám taky :-) To byla jen reakce na to, že nejsem vyfocená na žádné akci v té době.

Horavin
20. 11. 2009
Dát tip
To bylo jistě moudré a ohleduplné k vlastnímu stavu i k děťátku, ale jak to souvisí s tím focením?

Marcela.K.
19. 11. 2009
Dát tip
V sedmým, Horavine, jestli ne v osmým, protože jsem dceru "přenášela" /měla 4.5 kila a 53 cm/ :-) Děti se normálně nosí 9 měsíců :-) Asi se bála, že to není ještě tak jistý a nechtělo se jí ven. Proto jsem se nenechala fotit a nemačkala se v davu :-)

Horavin
19. 11. 2009
Dát tip
Lakrov: Díky za první větu komentáře, vystihuje stručně něco tak nesmírně iracionálního, přitom přesně a s úspornou důsledností fyzikálního zákona.

Horavin
18. 11. 2009
Dát tip
Diana: díky za zastavení a vzpomínku na lidí, jejichž existence se z jakési zvláštní úcty zcela přehlíží, jakoby snad už nežili. Hoří jim stovky svic, ale co o nich víme? Zda-li vůbec ještě žili... renegátka: všechno se jim nedá věčně baštit, nakonec se sami stávají obětí vlastních, naprosto absurdních iluzí.

Horavin
18. 11. 2009
Dát tip
mylenka: Ale co blbnu, jsi byla přece v šestým měsíci :) v každým případě gratuluju!

Horavin
18. 11. 2009
Dát tip
Mylenka: A hele - za dva měsíce?!! :-DDD Tak tomu věřím. Co se dá taky jinýho dělat, dyž je člověk dva měsíce zavřenej u televize a nevychází ven :-) Díky za poučnej příběh o tom, čím je ve správnou dobu moudrý se zabejvat :)

Marcela.K.
18. 11. 2009
Dát tip
Seděla jsem dva následující měsíce u televize. Nikdo mě nikde nemohl vyfotit ani nafilmovat. Své třetí dítě jsem porodila do svobody a daří se nám dobře. Jen se mi nechce uvěřit, že dceři bude za dva měsíce dvacet let :-)

Lakrov
18. 11. 2009
Dát tip
Anonymita davu je v kontrastu s tvářemi či osudy jedinců, kteří jej tvoří, přímo děsivá. Vzpomínaje nad dvacet let starou 'skupinovou' fotografií, si nejspíš leckdo z nás jen povzdechne něco ve smyslu, že to už snad ani není pravda. Co je vlastně pravda? Co si o tom myslí ty stovky párů očí, které se nejspíš už nikdy nesetkají v 'sestavě', jakou my vidíme zahlížet vzhůru z černobílého snímku.

renegátka
18. 11. 2009
Dát tip
Vítěz bere vše i slávu,kdo z těch dnešních ochránců demokracie by do takové situace šel, ani jediný.Samet zůstal vítězům a surové bití studentům.Na jejich ideály se teď roubují jiné.Jo studenti ,posloužili a kde je slyšet jejich hlas?

Diana
18. 11. 2009
Dát tip
Pravá slova v pravou chvíli. Pravda bez patosu. Také bych ty lidi chtěla znát. příliš mnoho okolností zůstalo nevyjasněno, příliš mnoho lidí neznáme. Těch - i těch. ***

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru