Už bych tě nedal

Prolog

„A strejdo, kdyby přišli nocležníci, jako v té pohádce, že bys mě nedal, viď že ne?“

„Ty asi myslíš loupežníky; to víš, že nedal.“

„A kdyby byla tma?“

Už bych tě nedal

„Eva ...ová,“ spolkla telefonní linka začátek neznámého příjmení; hlas Adam znal.

„Fuj! To mi spad’ kámen ze srdce, že tě slyším,“ odechl si.

„Kdo volá?!“

„Aspoň že číslo máš stejné. I to tvoje jódlování poznávám. Jsi v pořádku?“

„Já ale možná nepoznávám vás, pane, kdo je tam?“

„Adam, přece...“

„Adam?“ zapátrala Eva v paměti po jménech a hlasech. „Jo Adam!“ zajásala, když našla dvě k sobě příslušející položky. „Promiň, neviděli jsme se nejmíň... To už je let. Co že sis vzpomněl?, tak najednou.“

„Šestnáct. To já ne, to Gaston.“

„Tys s ním mluvil, teď někdy?“

„Ne, ale – zdálo se mi o něm.“

„Tak tobě se zdá o Gastonovi, jo?“ zazvonil Evin smích jako tenkrát. „Ale voláš mně, takže to s tebou snad tak úplně ztracené ještě nebude.“

„No ne jenom o Gastonovi se mi zdálo, taky o Hlůšovi; a teda taky o tobě. O vás – vlastně o nás všech byl ten sen. Jako tenkrát, když...“

Proč jí volá, Adam přesně říct nedokázal. Telefonoval odjakživa s nechutí a věděl, že ona o té nechuti ví. Jenže ten divný pocit, co ho v noci přepadl... Mohl by – nahlédl do kalendáře. Pozítří má Eva svátek. Že budou Vánoce, v tom rozrušení zapomněl.

„Jsi tam? Adame?! Tys mi chtěl...?“

„Nic, to já jen – omylem, asi.“

„Po tolika letech zavoláš, a pak děláš, žes ani nechtěl? Co se...?“

„Nemám třeba přijet – za tebou?“

„Zbláznil ses?! Ne, ty ses... Vy jste zas měli nějakou besídku, že jo? S klukama.“

„Já už vlastně vůbec nepiju a kluky jsem neviděl... Nejspíš od té doby, co tebe.“

„Pořád stejnej, jako tenkrát. Živí, mrtví, na všechny zapomeneš; jen práce,“ rýpla si. „A co že sis na mě, tak najednou... Copak jsem ti nebyla vždycky lhostejná?“

„Není ti nic, Evo?“

Lhostejná mu tenkrát rozhodně nebyla. Jenže vždy jen vedl květnaté řeči, přidržel její ruku ve své pevněji, než mrav žádá, a díval se jí déle do očí. Víc se neslušelo – mohla být jeho dcerou.

„A co by mi jako mělo být? Leda tak...,“ sykla do telefonu číslovku.

„A já mám pořád dojem, žes včera maturovala...“

„Spíš předevčírem; ale na to se snad ještě neumírá. Nebo že by...?“

„Nevím.“

„Ty bys mně nedal, viď?“

„Já bych tě nedal,“ upřesnil opatrně Adam svůj někdejší postoj.

“Na, vem si“ Dívka sotva dvacetiletá podává další skleničku, sedá mu na klín a ovíjí ruce kolem krku. Vypadá, že mu usne na rameni. Je tak – roztomile unavená... Adam zvažuje, co s ní. Pak ji jen pevněji sevře a vstává. Překvapuje ho, jak je lehká. Nebo spíš jak dobře je přenosná, jak pasuje do náruče. “Štafeta!“ dojde s ní ke Gastonovi a předává mu ji.

„Dnes už bych tě nedal!“ zněl Adamův hlas z telefonu napodruhé přesvědčivěji.

„Ty mi neříkej, žeš nic nepil,“ popíchla ho.

„Dneska ne,“ ujistil ji.
Gaston tu živou štafetu chvíli opatruje. Pak ji odkládá na lavici a přikrývá zaprášeným závěsem. A pije se dál. “Víš, co mi včera řekla?“ slyší Adam z dálky Gastonův hlas.

„A včeras taky nepil?“

Adam zkusil posunout vzpomínky o den zpátky.

„Haló, jsi tam?“

„Jo, jsem tam; teda – tady jsem,“ nedokázal z nich zahnat Gastona.
„...Víš, co říkala? Že prej to ještě nedostala...“

„A kde vlastně jseš?“ zazpívala Eva do telefonu.

„Už v práci,“ povzdechl si Adam.

„Ještě pořád počítáš dráty?“

„Ne, léta už sčítám přistěhovalce. A tresty. A narození a úmrtí.“
“...a že to bude moje, jestli...“ Další sklenka. Adam zapíjí zklamání. Tak s Gastonem?! To si tedy vybrala! Úhybné myšlenky, čišící z Gastonových očí, Adama v onom kvapném odsudku utvrzují. A rozčiluje ho Hlůšovo nadšení: “No nekecej, ona ti... A já myslel, že jede tady po Adamovi.“ S ozvěnou hlasů se vrací i ten pocit, to bodnutí. Adam sice o tu dívku ani trochu neusiluje – ale trochu přece. A tak je to čára přes rozpočet. I když se ji snaží jen opatrovat; a maličko svádět? Co víc, co míň...?

„A čeho je víc?“ probral Adama Evin hlas z druhé strany drátu.

„Jak, čeho, víc...?“

„No narozených nebo umřelých? Nebo trestaných?“

„Jo tak – asi stejně. Přibývá přistěhovalců. Trestaných taky. Nevinných ubývá.“
...že to bude moje – nezabil bys jí? Na Gastonovu poslední otázku Adam odpovídá ne, ale nikdo tomu nevěnuje pozornost. Všichni tři si nalévají další skleničku a připíjejí kdoví na co.

„Nevinní už nejsou – v módě,“ odkašlala si Eva do telefonu.

„V módě se moc nevyznám,“ přiznal Adam.

„Hříšníci teď mají všude otevřené dveře,“ spekulovala.

„Jen v pekle nebo se nebe přestěhovalo dolů?“

„Nepřestěhovalo,“ zrozpačitěla. „Jen se přizpůsobuje poměrům.“

„Jednou se spolu ty dvě instituce domluví,“ zauvažoval Adam. „A pak si nás podají.“
“Nesem vám noviny,“ prozpěvuje Hlůša, přinášeje další láhev. “Dole je zamčeno!“ zvěstuje. “Tak přelezeme přes pavlač,“ dostává kdosi nápad; možná Adam sám. “A co s ní? Přece jí tu nenecháme,“ běží dál ten nasáklý film, “podáme si jí.“

„Pamatuješ na Hlůšu? Jak byl nervózní z každé holky?“ zlidštila Eva téma.

„Jo, ale před tebou se tolik nestyděl.“

„Asi jsem pro něj nebyla tak úplně každá.“

„Nebo on s tebou tak úplně Hlůša.“
Hlůša dopíjí první a přelézá. “Podej mi jí,“ volá na Adama. Ten je ještě uvnitř a zvedá Šípkovou Růženku z lavice. Zábradlí teď překračuje i Gaston a staví se rozkročmo mezi oba parapety. “Držíš?“ ujišťuje se Adam, když ji podává do tmy. “Jasně, drž... Drž mě, DRŽ MĚ, KURVA!“ rozhodí Gaston rukama a zavrávorá.

„Vy jste Hlůšu moc neznali. Byl úplně jiný, když...,“ dýchla Eva do sluchátka.

„Létáš někdy ve snu?“ využil Adam odmlky; možná proto, aby se nedozvěděl víc.

„Asi jen dolů; jednou jsem spadla s postele... sama, jestli tě to zajímá.“

„Ne, já myslel..., myslím...“
Žádné žuchnutí. Jako by padla do sena. Rázem jsou střízliví. Sbíhají dolů druhým schodištěm. To odření není skoro vidět, přehrává si Adam při pohledu na krev Gastonovy obavy. “Asi jen škrtla hlavou o zábradlí... jinak vypadá celá... Počkej?! Ty vole, vona nedejchá!!“

„Myslíš na mě, já vím,“ dokončila Eva trochu samolibě za Adama. „Už dávno.“

„Bral jsem tě spíš jako...“

„I to mi došlo. Když pak přišly děti, leccos jsem pochopila.“

„Taky o ně máš takový strach?“ přiznal Adam slabost.
Hlůša si kleká vedle nehybné. Najednou není ani trochu rozpačitý. Ohmatává ji, jako zkušený zdravotník. “Musíme zavolat...“ „Počkej,“ zadrží ho Gaston a shýbá se s rozžatým zapalovačem. Její oči jsou zvláštně pootevřené. Na plamínek nereagují. Pak ho sfoukne vítr. “Tý nepomůžem,“ vstává Gaston vystrašeně, “tý už nic nepomůže.“

„Aby ne,“ vydechla nahlas Eva, až ve sluchátku zapraskalo. „Jsou přece po mně...“

„Hezké?“

„Ne, blázni,“ rozesmála se. „Mám dva kluky.“

„Jak se jmenujou?“

„Péťa a Adámek.“

„Fakt?!“
“Ona je fakt...? fakt už nemůžem nic dělat?“ sklání se Adam jako třetí sudička. “Co s ní teď bude?“ Je mu z toho divně. “Co, s ní, ale co bude s náma, až jí tu najdou, pod balkónem, naším,“ vzpamatovává se Gaston z šoku. “A kdyby se zjistilo, že já... teda že ona, že se mnou... budu první, kdo je bude zajímat. A přitom jen přepadla; furt se přece nakláněla přes zábradlí... No řekni, že to tak bylo, vždyťs to taky viděl, všichni jsme to viděli.“

„Péťa dostal jméno po tátovi. A Adam? Že by po mně...?“ zamyslela se Eva.

„Kolik jim je?“

„Jedenáct a šest. Nepospíchali jsme.“

„Takže to tenkrát...“
“Kdo ví s kým a jestli vůbec,“ shýbá se Gaston, jak kdyby ji chtěl zkoumat. “Počkej, nemůžeme s ní přece hýbat po tom, po...“ snaží se ho zadržet Hlůša. “Musíme jí dát někam jinam, uklidit,“ nedá se Gaston zastavit. “Předtím jsme jí taky přenášeli, tak už je to teď jedno.“ Zvedá ji a nese k budově. S bezvládně zakloněnou hlavou mu do náruče tolik nepasuje.

„Tenkrát jsem Petra ještě neznala; nebo možná – počkej...?“

„Čekat? Já už od života asi nemám co...“

„Co ty víš, jaké štěstí ti padne do náruče.“

„Nebo z ní vypadne...“
“Mohla sletět třeba tady ze schodů...“, hledá Gaston, kam ji uložit. “Schody jsou dřevěný, o ty by se takhle nepraštila,“ oponuje Hlůša. “Taky na ni mohlo něco spadnou. Váza nebo...“ „Vidíš tu někde vázu, vole?“ nedá se Gaston. “...nebo květináč,“ navrhuje Hlůša. Jen Adam stojí jak opařený. “Vždyť my jsme ji vlastně...,“ bojí se užít to sloveso. “Nikdo nikoho nezabil,“ hájí se Gaston. “Spadla přece sama.“

„Tvoje děti už jsou velké, viď; nebo už možná dokonce vylétly z hnízda.“

„Ne, bydlí s námi. Přestěhovali jsme se do domku.“

„To bych taky brala, jenže kde na to vzít...“

„Opravili jsme starý po dědovi. Rok jsem bydlel sám, na staveništi.“
“...hele, tady je lopata a bedna s pískem,“ objevuje Hlůša na stěně pod schodištěm požarní výbavu. “A krumpáč, a drží jen na takovém provázku,“ odkládá Gaston dívku na zem. “Když se to tadyhle utrhne...,“ uchopí kovový konec krumpáče a cukne, “...a pak se do toho trochu strčí...,“ začíná chápat Hlůša. “Kurva, to byl švunk,“ uskakuje Gaston. “Úplné kyvadlo, jak v tom hororu. Hele jak se zapích’. Málem jsme jí měli na svědomí, teda...“ Najednou si neví rady se správným vyjádřením stavu událostí. “Víte, že jsme vlastně vrazi?“ pronese ledově Adam.

„Na staveništi – to je jako jsi mi jednou vyprávěl o mraveništi.“

„Vážně? O té myši, co jsem tam dal kvůli kostře, aby...“

„Ale ne; tu pohádku, o Ferdovi, jak byl šikovnej, co všechno uměl...“

„Nakonec jsem z té mrtvolky dostal strach. Zůstala tam. Už napořád.“
“Dáme jí sem, pod to. Jako že to na ní spadlo, když do toho vrazila... Byla přece jak motyka,“ vybavuje si Adam už neví čí hlas. Jsem vrah, hučí mu v hlavě. Já jsem vrah!! „A to jí sem k tomu jenom položíme, nebo jí s tím fakt praštíme?“ přetrvává v hlavě ozvěna. Už napořád...

„Aspoň má veselej hrobeček... Už se kvůli ní netrap,“ těšila žertem Eva.

„Netrápím, ale občas si vzpomenu; straší mě, v noci.“

„Třeba jí to dodnes šimrá, mravenci...“

„Ba ne, ona o tom neví.“
“Ještě to promyslíme,“ navrhuje Gaston. “Pojď si zapálit.“ vyndává krabičku. “Ale já přece přestal kouřit,“ namítá naprosto zcestně se Hlůša. “A není to teď jedno?“ přesvědčí ho Gaston. Odcházejí do tmy. Krum-páč, tepe Adamovi v hlavě. Praštíme..., zvedá nářadí ze země. ...nedostala... bude to moje... Čí vlastně? Komu to říkala? Moje?... ale kdepak, moje, jak by mohlo... A nechtěl bych...? Kdo by nechtěl... Ale kdyby, KDYBY! Nezabil bys jí...? A cos sakra udělal proto, aby mohla žít?!

„Asi jí to nikdo neřekl,“ načrtla Eva vtip. „Jinak by utekla.“

„Neutekla. Byla už mrtvá, když jsem ji do toho mraveniště dával.“

„A co na to mravenci?“

„Nic, hráli zrovna rugby s takovými bílými burizony.“
Adam se rozebíhá s krumpáčem. Odnést jej co nejdál. Z dosahu, z dohledu. Utíká ze všech sil. Životní zápas. Jako ve fotbale. Vybaví si, jak ho ve škole při tělocviku ani jedna strana nikdy nechtěla. U cesty pak velkým obloukem zahazuje krumpáč do rybníka. Jak jinak se vzepřít osudu? Co ještě udělat, aby žila? Copak se v největší životní bitvě zase nezmůže na víc, než jen kopnout míč do autu?

„Víš něco o klukách?“ vrátila se Eva od mraveniště k lidským osudům.

„Gaston odjel zpátky a Hlůša má snad nějakou sodovkárnu.“

„On a sodovkárna? On, kterej by se sám vody nikdy nenapil...“

„Nikdy neříkej nikdy...“

Tohle jí teď přece nemůže říct. Tohle jí nemůže nikdy říct. Tohle nemůže nikdy nikomu říct, to se nesmí nikdo dozvědět.
Od rybníka bloudí, neví kudy. Párkrát zastavuje. Připadá si jako ve snu. Jak se ze snů vystupuje? Stačilo by se nevrátit? Nepotřebné věci je potřeba vyhodit dřív, než začnou být moc staré, vzpomene si na dědův seniorský minimalismus, jinak si na ně zvykneš a už se jich nezbavíš. Platí to i o vzpomínkách? Nechali ji ležet nepřikrytou. Jako odhozenou věc, jako odpadek... Ráno je Adamovi zima. Probouzí se přikrytý jen prostěradlem. Než otevře oči, znovu si přehrává ten sen. Pak uslyší Gastona. A už ví, že to nebyl sen.

„Víš, že tohle mi říkal Hlůša taky? podivila se Eva.

„Co ti říkal?!“ vyděsil se Adam.

„To nikdy neříkej nikdy; že vy jste se na mě...“

„Myslíš asi vystřídali,“ ulevil si hrubě.
Leží na postelích. Nikdo nepromluví. Jeden na druhého se nepodívá. Rána opilcova jsou jak zmrtvýchvstání. Kéž by tohle slovo nepatřilo jen do říše bájí. Adam neví, jak dlouho burácí to mlčení. “Neměli bychom jít na snídani?“ protne Gaston ticho spisovnou větou, “abychom nebyli nápadní...“ Na schodech zavrzají kroky. Dveře se otevírají a v nich stojí Ona! Adam nevidí, jak se tváří jeho spolunocležníci; schovává hlavu pod prostěradlo. “Kluci,“ chlubí se mrtvá zvonivým hláskem, “já si ze včerejška vůbec nic nepamatuju. Ani kdybyste mě zabili... A kdyby tamto,“ zavrtí vcelku živě zadečkem, “to bych si nepamatovala taky.“ Jen Hlůša je schopen slova. „Kde se tu bereš?“ Zírá na ni, jak na zjevení. “Vzbudila jsem se pod schodama. Aspoň že mě někdo přikryl. A zdálo se mi to, nebo se večer mluvilo o nějakém písku? Že vy jste se střídali v plácání báboviček...“

„Vystřídalo se toho hodně, za těch pár let...,“ zamyslela se Eva.

„To dělá to mládí, mně se zas už léta zdá všechno stejné.“

„Třeba v práci; čím jsem chtěla být a co dělám dneska...“

„To je fakt, taky jsem se viděl jinde, než nadoživotí evidovat zločiny.“
Po každém zločinu – i po těch malých – by měl následovat přiměřený trest. Co za vraždu? Je doživotí přiměřené? A za pokus o ni? Co spolupachatelé? Stihne je stejný trest? Byli vůbec potrestáni? A jsou vůbec vini? Z náručí ji přece pustil on...

„Ty, Adame, myslíš, že se ještě může v práci sejít taková parta, jako tenkrát?

„Může. Ale třeba už je nějak shora zařízeno, že nesejde.

„Co bych za to někdy dala, vrátit čas.“

„Taky jsem si jednu dobu něco takového přál.“
Co bych za to dal, kdyby se mi jen nezdála, sní Adam se zakrytýma očima. Poslepu mohou sny vypadat opravdově, tak ještě chvíli, bojí se vyhlédnout. Bojí se procitnutí. Mrtvá strhává jeho chatrnou skrýš. Štěstí, že usnul oblečený; ani boty si nezul. “Ukážu ti, kde jsem spala,“ odvádí si ho na schodiště. Tam ji Adam obejme a tiskne k sobě. Prsty boří do jejích vlasů. Pak sjíždí dlaněmi na ramena a níž, ještě níž a zastavuje až asi pět centimetrů vzadu pod pasem kalhot; zevnitř. Cítí to neodolatelné teplo; jako by byla opravdová, jako živá. Ucukne zpět a vrací se rukama nahoru. Ona chce zaklonit hlavu, aby mu pohlédla do očí, ale Adam ji přidrží za temeno a znovu se zaboří do jejích vlasů; tentokrát tváří. Aby neviděla, jak mu po ní tečou slzy; to se nesmí nikdo dozvědět. Neobratně, spíš jako nedopatřením, pak přejede svými rty přes její. Ona se nebrání, snad se dokonce pokouší ten okamžik prodloužit.

„Je u vás sníh?“ vybafla nečekaně Eva ze sluchátka.

„Už roztál,“ nakoukl Adam z okna.

„Mám ráda sníh. I když taje. To je jak takové probouzení, znovuzrození.“

„Tady se rodí sněhulák,“ okomentoval Adam výhled.

„A z čeho, když sníh roztál?“

„Z té laviny, co spadla se střechy,“ sledoval trojici kluků.

„Ještě že to nepadlo někomu na hlavu. Četla jsem, že každý rok...“
Zavírají okno a balkónové dveře. Balí tašky a beze slova vycházejí před budovu. Venku poletuje sníh. Požární přístřešek svítí prázdným stínem; jako varování. V kanceláři se mlčky skládají na chybějící nářadí. Zakrvácenou deku platí Adam sám; recepční se na něho dívá zvláštně.

„Promiň, že jsem tě...“

„Žes mi zavolal? To je od tebe přece milé. Moc jsem se toho od tebe sice nedozvěděla – jako obvykle, po telefonu; víš, že v tom jseš pořád stejný? – ale jsem ráda, že jsem tě slyšela. Tak hezké Vánoce.“

„Tobě taky,“ uvědomil si Adam až teď blížící se svátky. „A děkuju za dárek.“

„Za dárek?“

„Že to zase byl jen sen.“

„Co byl jen sen?“

„Za to, že žiješ, děkuju.“

„Tak málo ti stačí?“

„Hezčí dárek jsem nikdy nedostal.“

„Fakt jsi nic nepil?“

„Ten druhý mi už asi nikdo nenadělí; ani nemůže.“

„Tak bys moh’ napsat Ježíškovi... Jaký druhý?“

„Zapomenout.“

„Teď ti vůbec nerozumím.“

„To nic, nevyzvídej. Nebo budeš brzy stará. A díky za ten první.

„Tak jo, budu se snažit, abych ti vydržela co nejdýl.“

„A taky všechno nejlepší k svátku; nebo už jsem ti přál?“

„Nepřál, nápodobně. Tak ho letos zase slavíme spolu...“

„A do nového roku všechno nejlepší. A k narozeninám.“

„K jakým narozeninám? K těm mým už snad ani není... A byly už v létě.

„K šestnáctým.“

Rozpojená telefonní linka začala přerušovaným tónem přičítat vteřiny.