Anmak

Prolog

"A co budeš dělat, až vyhasnou?"

"Nakreslím si nová, co ještě hoří."

Anmak

Sedět u snídaně a přejídat se, protože jídlo bylo jediným uznávaným důvodem, proč hned nevstát a nenechat se hnát hlasem, oznamujícím: "Tady je zas zima jak v morně!"

Za oknem se sprchovali kosi, a tobě nikdo neřekl, co je morna. Zvědavost umí tížit a tohle slovo mělo váhu strachu. Byla v něm smrt a zima, a radiátor byl určitě ještě teplý. Jenže jak si všimli, že k němu přikládáš ruku, považovali to za znamení, že máš dojedeno, a následoval jasný povel: "Dojdi dolů přiložit!"

Kdyby aspoň neřekli dolů, protože dolů znamenalo ty schody a TU! tmu pod nimi. A se slovem morna, vyvolávajícím tajemnou otázku s neuhádnutelnou, tím víc však obávanou odpovědí, se ti do té tmy vůbec nechtělo. Vypínače se tenkrát nedávaly hned za dveře, ale až dozadu do kouta; kam zrovna dosáhly dráty. Takže první, zlověstně žhnoucí světlo tě uvítalo zdola od země. Vypadalo někdy jak varovný znak pro radiaci, jindy jako nedovřená brána pekel. Šel z něj strach, ale spasit se útěkem by znamenalo otočit se zády, což bylo ještě horší. Nespustit z té pekelné záře oči a pravou rukou naslepo hmatat — proč jen jsou vypínače tak vysoko, aby na ně nedosáhly děti? — a pak, tedy až na druhé cvaknutí, konečně světlo! Teď ještě horní dvířka. Aán, zavrzal litinový pant, a mak, klapla o zeď horká klička. Závan vzduchu jako z pekla tě zaštípal v nose. Pohled dovnitř už ale tak strašidelný nebyl. Ta mihotající se světýlka přece mohla připomínat taky motýly nad rozkvetlou jarní loukou, letní paprsky pronikající hustým listovím, rudě zapadající podzimní slunce nebo ranní jiskření zmrzlého sněhu. Nebo pravěké lovce a jejich převratný objev v dějinách lidstva.

Tak, jak se ti nechtělo dolů, se ti najednou nechtělo zpět; obava ze zpáteční cesty byla možná větší, než strach z právě objevené podzemní říše. Nebo ti tam dole nic nechybělo. Lopata, podlaha, stěny, uhlí — v abecedním pořádku. Lopatu do ruky, ale ještě chvíli vyčkat, než s ní zarachotíš o podlahu. Aby tě ozvěna stěn nepřipravila o varovné šeptání, přicházející před útokem temných sil; jako to bylo v jedné pohádce. Proč je uhlí tak černé? A co se skrývá pod ním? Pavučiny a šmouhy na stěnách připomínaly křídla nočních motýlů z nejhorších snů. Je v uhlí někdo schovaný nebo ty šmouhy samo nakreslilo? Třeba ta vzadu nalevo; vypadala jak zamračený stařec. Ale proč by uhlí kreslilo něčí podobiznu? A čí...?! Nebo je to nějaké znamení? Počkej, neutíkej, jako by říkala. Komu jen se podobá, popuzoval tě jakýsi záblesk z podvědomí, ale strach ti bránil znovu se podívat.

"Co tam mordyjé děláš takovou dobu?" podivil se mužský hlas.

Tobě úzkost nedovolila vydat hlásku.

"Máš už připravené věci do školy?" přisadil si ženský.

Hrrc! Zlost překonala strach a tvá ruka naštvaně rozezvučela lopatu o beton. Tvář na stěně se zahalila oblakem uhelného mouru. Má mordyjé něco společného s mornou, napadlo tě, když pekelná brána polykala černé kamení. A co mour, je přece taky od M.

"Už běž, já pak zhasnu," překvapil tě první z hlasů v těsné blízkosti. Přinášel záchranu; k nepříteli zády se nebudeš muset otočit potmě.

"Do školy se přece nechodí za trest," vyslal za tebou na schody další povzbuzení. "Tělocvik, přestávky, zpěv, kreslení...," snažil se přivést tě na příjemnější myšlenky.

Do druhého dne se tvář změnila; prach do ní vkreslil ostré rysy. Ze šmouhy se stal Indián. Další den začala připomínat spíš siluetu dívky. A den nato se proměnila v uličku neznámého města, v němž se ta dívka záhadně ztratila. Město pak den po dni mizelo v tmavnoucím oparu; mít tak odvahu se do něj vydat... Za týden se na stěně objevil kanárkově žlutý nátěr; prý je potřeba vyzkoušet barvu, než se s ní vymaluje pokoj. A za další týden... to už bylo venku teplo a topit nebylo třeba, do sklepa se už nemuselo. Pekelná brána vyhasla. Venku bylo čím dál víc světla. Bubáci ze stěn se odebrali do věčných lovišť.

Tady je zas zima jak v morně...

Dávno už chodíš do sklepa beze strachu; spíš s nostalgií či smutkem. Pekelná brána? Téměř čtvrtstoletí má naproti sobě plynového nástupce. Stačí otočit kolečkem. Lopata zrezivěla a odebrala se do... sběrných surovin. Monotónní šeď stěn. Nic už tě tu nemůže překvapit. Žádní zamračení starci nebo siluety dívek, mizející v ulicích neznámých měst. Zmizelo uhlí. Zbyla jen kupa starých novin, sešitů a papírů, jimiž už nikdo nestačil zatopit.

Bereš do ruky vrchní štos. Kdo ví, proč tě napadlo jej přebírat. Palcem provětráš svazek zažloutlých stránek. Je to jak listovat kalendářem, proti času. Možná to býval tvůj poznámkový blok. Kde se v něm ale vzaly obrázky? Tebe přece kreslení nikdy nebralo. Ovšem tahle podoba je věrná, jak živej, poznáváš zachránce z dávných dob. A tohle je přece Kája! V páté třídě se odstěhovali, ze dne na den, prý do ciziny. Ani rozloučit jste se nestačili. To už je let... nebýt připomenutí, tvář si nevybavíš. Zbyly jen matné vzpomínky. Kdo je nakreslil? Musel tě dobře znát... Listuješ dál. Všechno je zpátky. Zamračený stařec, Indián, silueta dívky, ulice neznámého města... Díváš se na stěnu, zpět do skicáku a znovu na stěnu. Pod kolika vrstvami malby se asi skrývají originály? Bylo by možné některý z nich zrestaurovat? Možná jsou originály to, co držíš v ruce — je na těch listech vůbec něco nakreslené? Nejsou to jen tvé přeludy? Jak provést test na vyloučení přítomnosti přízraků? Pod okénkem stojí odložené zrcadlo. Natáčíš blok proti němu, ale je šero, a tak nevidíš nic. Co se dá dělat... Vracíš se ke kamnům. Otevíráš dvířka. Vrznutí zase zní jako An-mak. Viděla by se vzplanuvší kamna v zrcadle? Nebudeš se bát, když ne? Co ti zbývá... Co ti zbylo?! Už není, kdo by řekl: běž, já pak zhasnu. Začneš tedy couvat a už víš, co budeš dělat.