Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Andělská ohavnost III

27. 08. 2010
4
3
1371
Autor
Piscis

 Záležitost s krví se tedy jakž takž vysvětlila. Trochu se mi ulevilo, když jsem poznala její původ, ale přesto mě to nenechávalo klidnou. Nepřišlo mi to správné. „Co když ta krev mohla někomu zachránit život?“ ptávala jsem se Keiko častokrát. „Život nezávisí na tom, jestli ti doktoři dají dost krve, Natálie. Existuje spousta dalších věcí, které jsou neméně důležité. Vem si třeba vůli. Bez vůle žít jsou ti i litry krve k ničemu a stejně umřeš. Navíc nemá smysl násilím udržovat duši, která uniká.“

„A co když někdo touží po životě? Co když je mladý, bujný a vůle žít má na rozdávání?

„Má smůlu.“ stroze končívala Keiko rozhovory na podobná témata. „O tom, jestli někdo přežije nerozhodují lékaři. Nevím, proč do nich lidé vkládají takovou důvěru. Jako by je považovali za všemocné. Přitom mají stejnou moc, jako kterýkoliv jiný člověk. V boji se smrtí se musí každý nakonec spolehnout jen sám na sebe, ostatně tak jako ve všem. Je to už ohraná písnička, ale život je holt krutý.“

„Jsi hrozná pesimistka,“ dodávala jsem většinou smířlivě a myslela si své. Nechtěla jsem se s ní dohadovat, protože Keiko, jako by si byla vědoma nějaké své převahy, při diskuzi na téma krve a smrti zarytě hájila svoji pravdu.

Co se týče masáže obličeje krví, Keiko si ji dělala sama dál. Její pleť byla ne den ze dne (jak se uvádí v reklamách) ale z týdne na týden (což je pravdivý údaj zaznamenaný mýma očima) krásnější. Tiše jsem jí záviděla. Možná to vycítila, možná k tomu napomohlo pár skleniček vína, každopádně Keiko věděla, že toužím mít pleť stejně pěknou jako ona. A tak jednou, opět posilněná alkoholem, jsem svolila, aby mi udělala ten krvavý facial. K mému překvapení to nebylo tak hrozné jak jsem čekala. Měla jsem sice zvláštní, ne zrovna příjemný pocit a taky mě hryzalo svědomí, ale ustála jsem to a po pár týdnech už ani povzbuzení alkoholem nebylo potřeba. Účinky byly vidět a svědomí si časem zvyklo a nechalo se uchlácholit. Bylo to ovšem naše tajemství, na zákaznicích jsme tuto praktiku nezkoušely, neboť jsme si byly vědomy toho, jaký poprask by vyvolalo, kdyby se o tom někdo dozvěděl.

Vztah Amandy a Keiko se posunul trochu dál. Amanda na Keiko úplně visela, zanedbávala svoje záliby, přátele a snad i rodinu jen aby mohla být s ní. Naopak začala zkoušet stejné věci jako dělala Keiko. Chodila s ní do posilovny, plavat, běhat, přidávala se k našim dámským jízdám (kvůli tomu jsem jí měla plné zuby) a neustále Keiko volala. Když jednou Keiko poznamenala, že by ji možná bavilo naučit se šít, Amanda jí okamžitě vyhledala snad všechny dostupné kurzy šití v našem městě. Přestože Keiko nebyla Amandiným chováním zrovna nadšená, začala s ní oficiálně chodit. Amanda naopak nadšená byla a věnovala Keiko o to větší pozornost. Možná se v tu dobu dalo ještě něco změnit, nevím, každopádně ani já ani Keiko jsme nevěděly, jak jinak si zajistit potřebné množství krve. Nebylo jí potřeba nějak moc, ale pokaždé měla být co nejčerstvější. A přece jenom - kde si obyčejný člověk jen tak opatří lidskou krev aniž by vraždil nebo někoho mrzačil?

Po jedné z dovolených s Amandou přišla Keiko úplně vyčerpaná. „Už nemůžu, je pořád se mnou, ve dne, v noci, je to děs. Představ si, že se mnou chodila i na záchod! Který normální člověk toto dělá?“

„Na záchod?“ divila jsem se, „A co tam s tebou dělala? To se jako dívala, jak si utíráš zadek?

„No skoro jo, vždycky tvrdila, že zrovna musí jít taky, tak že tam počká. Prostě tam stála a dívala se na mě. Myslela jsem, že mě snad u toho ještě bude držet za ruku, fakt to tak někdy vypadalo! Víš co to dalo práce ji odtamtud pokaždé vypakovat, aby měl člověk chvíli klidu? Že člověku vleze do sprchy se dá pochopit, ale na záchod to už je moc! Fakt jsem nebyla ráda, ale musela jsem ji občas vyhodit trochu drsnějšími slovy a zamknout se, jinak by byla schopná mi tam pod nějakou záminkou přijít znova. Ta holka je magor.“

„Je do tebe zamilovaná no, tak to možná trochu přehání, ale když si s ní promluvíš, třeba se to zlepší..“

„Prdlajs zlepší, magor je to! Tys tam s ní nebyla, tobě nevykládala jaká jsi nádherná bohyně, nelezla za tebou všude s tím, že bez tebe nemůže ani chvilku vydržet aniž by umírala steskem, vždyť z toho by jednoho kleplo… Člověka to úplně dusí, to nebyla dovolená toto, to byly galeje!“

„Chceš to s ní skončit?“ zeptala jsem se opatrně, přece jen už jsem si zvykla na to, že pravidelně dodávaná krev mě dělala mnohem mladší. Bylo vidět, že nad tím Keiko už uvažovala. „Chtěla bych, ale zrovna ona se nám dost hodí, však víš.“

„A co takhle dělat, že na ni nemáš tolik času, máš hodně práce, vymyslíš si nějaké školení, něco, kam ona nemůže…hm?“

„No možná by to šlo, než vymyslím jak to dělat bez ní.“


3 názory

sharik
07. 10. 2010
Dát tip
tip

Dave Lister
27. 08. 2010
Dát tip
Ahoj, nejsem zrovna ten nejpovolanější, ale ráda čtu povídky.Musím se mrknout na další části, ale takhle jak to čtu mě to zaujalo.Ty jo, masáž krví..

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru