Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kritikem na Písmáku

Výběr: Markéta, nes, Arthur Chyba, a2a2a
18. 04. 2011
27
61
9263
Autor
egil
Lyryk mi svým textem „Několik námětů k lepšímu zakotvení kritiky na Písmáku“ (http://wwww.pismak.cz/index.php?data=read&id=382288&akce=readavi&avi=3454036&pg=2) připomněl jednu věc, na niž se chystám už dlouho – totiž sepsat jakýsi svůj kritický etalon. Ano, Lyryk má pravdu – každý kritik by měl dříve či později stvořit nějaký text, v němž ozřejmí něco ze svých hodnotících principů.
Zároveň je to i praktické; kolikrát jsem slyšel cosi ve smyslu: „Napsal mi hnusnou kritiku, tak jsem se kouknul na jeho básničky... No hrůza... Co si vůbec myslí, jak si dovoluje někoho kritizovat, když sám...“ Je doložitelné na příkladech, že někteří z předních kritiků (Šaldou počínaje) sami tvořili – a jejich verše byly slabé. Proto tvrdím, že básně nejsou vhodnou referenční soustavou, v níž by si autoři měli ověřovat kritikovu kompetenci hodnotit. Vhodnější je – říkám ve shodě s Lyrykem – esej. Za sebe můžu říct, že by se mi velmi líbilo, kdyby někde na Písmáku byl dostupný takový seznam kritiků, kde by u každého jména byl medailonek (*svůj medailonek připojuji na konec tohoto textu) a alespoň jeden souvislý text, v němž by příslušný kritik manifestoval schopnost jakkoli (vlastními slovy, odborně, podobenstvím, morseovkou...)  naformulovat své kritické postoje.    
 
A další výhoda: pravda je, že v současné době nemám čas komentovat každý příspěvek na Písmáku. Pokud pak zvolím někde jen výběr bez komentáře, znamená to zhruba následující: báseň mě něčím zaujala, ale především – považuji za „podstatnou“, není zbytečná, nepřemílá tisíckrát semleté, anebo ono tisíckrát semleté nějak nabohacuje, ozvláštňuje či aktualizuje (...). Jenže to autor, neznaje moje kritické postoje, samozřejmě neví. A v tomto místě je výhodnost sepsání eseje nabíledni – autor se může s kritikovými postoji konfrontovat právě jejím prostřednictvím.
 
 
 
 
Viditelné není totiž prosté „objektivně přítomné“, je to plod tvorby, k níž umělce probouzí Bytí. A protože literatura sídlí zároveň ve viditelném i neviditelném, existuje „viditelné neviditelné“: Smysly a významy vyslovované spisovatelem-filosofem nejsou absolutně neviditelné, neviditelné není opakem viditelného; leží v linii viditelného, vpisuje se do něj jako jemná zlatnická práce – viditelné má žilkování neviditelného (Zdeněk Mathauser v návaznosti na Merleau-Pontyho)
 
 
I.
 
Žádný básnický text nečtu se školometskou otázkou „O čem to je?“ na zřeteli. Ne prvoplánově. Otázka, která pro mě vyvstane v určité fázi recepce zní:
 
Co a jak vidím básnickým textem?
 
-         První půle otázky („co“)  se kryje s interpretací díla. Nejprve si samotným procesem četby vytvořím intuitivní předporozumění; a možná to znáte: čtete text, a pokud je dobrý – v určité fázi se barevná mlha začne projasňovat. Ve vaší mysli dojde k syntéze jednotlivých činitelů (obrazů, tropů, dílčích významů...). Jako bych v tu chvíli rozuměl očima. Jde o fázi vhledu, kdy si – pokud báseň funguje – obrazy najdou v mysli čtenáře háčky na již existujících místech (žádná mysl není ve chvíli četby tabula rasa) a na ty háčky se rozvěsí. Některé obrazy si najdou své místo plynule a bezbolestně, jiné po jistém úsilí a hledání a některé, pouze některé (ovšem u každé podstatné básně jsou taková místa přítomna) zůstanou nakročené v prostoru a otevřené jako otázka. .
   
-         Každý básnický text začínám hodnotit už v této první fázi – hodnotím kvalitu a průběh události četby. Zamýšlím se nad funkčností textu (*slovo „funkční“ je pro moje hodnocení literatury klíčové – viz kapitola III). Pokud v sobě po přečtení básně cítím jen pustou indiferenci, je lepší ji opustit, zavřít, nehodnotit. Smysluplně lze hodnotit pouze takové texty, které vyvolají jakoukoli reakci – ať už pozitivní či negativní (samotné hodnocení je pak hledáním odpovědi na otázku „Čím to, že ve mně báseň vyvolala tuhle konkrétní reakci?“).
 
-         Pokud text nechá člověka zcela chladným, měl by dotyčný mlčet. „Objektivní hodnocení“ je totiž zcela vyloučené. Nic takového neexistuje. Descartesovo subjekt-objektové nazírání je – obzvláště v souvislosti s uměním – překonané (jedna ze zásluh Heideggera, protože to byl právě on, kdo provedl klíčovou dekonstrukci tohoto dělení). Člověk nemůže vystoupit ze své subjektivity, stát se věcí mezi věcmi. V případě poezie je celá věc komplikovanější o to, že jakž takž objektivně snad ještě můžete hodnotit báseň jako artefakt (jímž v jedné rovině nepochybně je). Jenže poezie coby zviditelňování neviditelného je ve své bytostné podstatě především proces, a ten takto hodnotit nemůžeme.  
 
-         V další fázi je možné provést klasickou interpretaci. Co jsem se tak v životě setkal s různými interpretátory, většina z nich dělala zcela klasickou systémovou chybu – „vzali“ text a pěkně jej začali interpretovat od prvního verše: „Takže voda..., to bude symbol plynutí, loďka s převozníkem, to bude odkaz na řeckou mytologii – jak ostatně napovídá i název básně: Pohlavní styx..........“ Ne, logický postup je, že své intuitivní předporozumění nejprve uchopíme několika málo jednotlivými větami, vytvoříme si z něj rámec/pole – a teprve v něm potom text interpretujeme. Tímto se vyhneme zbytečným a bezcenným exhibicím či planým nadinterpretacím. Osobně tuto slovně-interpretační fázi rád přeskakuji. Nemám ji rád. Přijde mi, že básník napsal svou „podstatnou báseň“ právě proto, aby něco podstatného bylo vysloveno, vyvlečeno na zřetel – a učinil tak i za mě (a já jsem za to prostě vděčný; děkuji za těch několik básní, které v sobě měly tu moc, že můj život po jejich přečtení nebyl stejný jako předtím). Udělal to vlastně za všechny (jako Prométheus, který pro lidstvo ukradl bohům oheň?). Tak proč to říkat znovu a nesrovnatelně hůř. Abych báseň zhodnotil, vystačím si většinou se svým intuitivním předporozuměním. Docela si věřím.      
 
 
II
 
K uvedení druhé půle otázky (Jak text zviditelňuje?) použiji svůj zápisek z léta 2008:
 
Celé léto 2006 mě pronásledovala vize výslechové místnosti s jednocestným zrcadlem – tzn. se sklem, které je zevnitř zrcadlem, zatímco zvenčí je oknem. A tím se dostávám přesně tam, kam potřebuji. Dostávám se na hybridní hranici – vyvstává přede mnou kříženec okna a zrcadla, což jsou fenomény, které mě odděleně fascinují. Dá se nad nimi přemítat do nekonečna.
 
Tak třeba okna – jakákoli poezie je zjevně má. Většinou mají prosté a jednoduché rámy, je jim dáno propouštět co nejvíc světla, výhled z nich je, jako by byla i nebyla přítomna – nestrhávají na sebe pozornost. Přesto o nich víš. A strom je stromem, silnice silnicí…
Stejně jako zrcadla – jsou bez paměti.
 
A teď jiný příklad. V domě mých rodičů jsou secesní vitrážová okna. Nejsou tak sebestředná jako kostelní. Kostelní vitráže totiž ukazují pouze své svaté výjevy, nic vnějšího, žádná obyčejná hmotná jsoucna – jen symboly a světlo (jdou vůbec otevřít?); nejsou to okna sensum stricto, spíš něco na způsob diapozitivů. Barví prosté světlo zvenčí a proměňují je ve vznešenost. Tušíš za tím cíl, plán, chrám – budovu postavenou ze světla a barev, tak éterickou, a přesto nehybnou, neměnnou, věčnou… Co by zmohl samotný kámen? Teprve když je prokrvená okázalým světlem – pak se svatá socha roztančí. 
Ale okna v domě mých rodičů jsou jiná, ne tak hermetická, rozeznáš za nimi tvary, místy sice spíš tušíš, než vidíš, ale po chvíli víš – tam venku je dvůr,
a ten dvůr je chycený do vitrážové sítě, v paměti ho mám členěný podle secesního rastru… Věřím, že takto viděný je svým způsobem „úplnější“. Protože ve skutečnosti to není dvůr, co je rastrováno, jsou to moje oči, a já se dívám na něco, co už není – půjčenýma secesníma očima. A teď k básním – přijmeme-li, že obraz je podstatě něčím na způsob okna, že je více či méně složitou mřížkou mezi recipientem a zviditelňovaným, potom v případě složitých obrazných textů se rozhodně nejedná o jednoduchá okna, spíš o ta vitrážová. A právě na tom může čtenář/kritik skončit. Prostě se zasekne. Skončí u mřížky. Nedokáže prohloubit ohniskovou vzdálenost. Nevidí skrz a nevidí za. Vidí vždy ornament.
Samozřejmě, může to být „vadou textu“. Anebo v jádru textu může být jistá neměnnost, nehybnost (dogma?); a obraz je pak vlastně ikonou (viz kostelní vitráže). Ale i takový obraz může mít svůj hluboký smysl.
 
 A zrcadla… ta proklatá zrcadla... Narozdíl od obrazů nemají paměť. Je tedy obraz zrcadlem s pamětí? Myslím, že ne tak docela. Je to otázkou času, který v případě obrazu máš – a můžeš tedy měnit a stylizovat a cokoli jiného, zatímco zrcadlo ti nedá šanci.
 
 
 
Nesnáším otázku „O čem je ta báseň?“. Je zvěcňující a zbytečná. Podobným způsobem mě irituje, když někomu ukážu nejcennější zkamenělinu, jakou jsem v životě našel, a dotyčný se zeptá: „Jakou to má hodnotu? Kolik by tenhle... Ascoceras bohemicum stál?“ Správná odpověď je, že má jednak hodnotu pro mne – hodnotu deseti let života, kdy jsem si drásal ruce do krve, převracel tuny hlíny a roztloukal tuny kamení, jen abych jej našel; má hodnotu chvíle, kdy jsem rozklepl kousek vápence, spatřil vysněnou fosílii a málem zešílel radostí... Ale samozřejmě má i nezměrnou hodnotu mimoosobní, resp. vědeckou – je to první nález tohoto druhu po nějakých sto padesáti letech, tím pádem odpovídá na otázky týkající se stáří a lokace starých nálezů (protože poloha Barrandovy lokality Kozořz je dodnes neznámá – může to být takřka kdekoli v ploše kruhu o poloměru 2-3 km se středem na náměstí vísky Kosoř –; a stratigrafická úroveň E1, uvedená u nálezu z roku 1851, zahrnuje celý svrchní silur). Ale dotyčný, kovaný idejemi utilitarismu, má měřítko hodnoty jediné: „Kolik tahle věc stojí...“ Přičemž věcí je Ascoceras bohemicum až na posledním místě.
Stejně jako na poli vědy můžeme objevovat i na poli umění. V principu je to vlastně podobné – i zde je jistá rovina osobní (podstatná v prvním plánu jen pro autora, pro čtenáře pak jen nepřímo – ještě jsem se totiž nesetkal s podstatnou básní, která by neměla význam i v nějakém naléhavém kontextu autorsky-osobním), jen pojem „vědecká hodnota“ nahradíme pojmem „hodnota umělecká“.   
 
Na zbytečnou otázku „O čem je tato báseň? se tak dá odpovědět podobně zbytečnou, navzdory tomu však smysluplnou odpovědí: „Text je o sobě, pak o všech možných kontextech (intertextových, extratextových, autorských, literárních, mimouměleckých......), protože je sebe-odkazujícím předivem, tkanivem, prizmatem (...); ale především je text médiem, které nese a umožňuje.“
 
1)
-         Text v sobě nese potenci (~energii/náboj), vloženou do něj samotným autorským tvůrčím gestem. Procesem četby se potence obrací v existenci a z textu jakožto neživé kostlivé písemné struktury se stává něco živého. Báseň bytuje v modu existence pouze čtená – procesem četby se z bezcenného objektu (z nebásně) stává komunikujícím subjektem (odtud nemožnost tzv. objektivního hodnocení).
 
-         Anebo se tak nestane. Nedojde k transsubstanciaci a text zůstane textem. Jen písmena popadaná po papíře jak mrtví a zkroucení pavoučci... Je zjevné, že aby mohl být do textu předán jakýkoli potenciál, musí být u jeho zrodu přítomna jistá duševní intenzita (v ideálním případě nevyhnutelnost či nutnost – viz. např. J. Trávníček, Poezie poslední možnosti – především studie o Zahradníčkovi a Holanovi). U zrodu textu by mělo stát tvůrčí vytržení.
 
-         Dlužno dodat, že přítomnost silných pohnutek či intenzivních hnutí mysli atd. v žádném případě nezaručují, že výsledkem tvorby bude kvalitní text. Naopak – většina špatných textů je psána roztřesenou rukou, se slzou v oku či slinou z koutku úst. Výše zmíněné platí pouze potud, že v těch nejlepších textech vždy onen energetický potenciál je. Mnohokrát se mi již potvrdilo, že dobré, resp. podstatné texty jsou takové, které jsou zároveň důležité i pro autora.    
 
2)
Pokud napíšu, že kvalitní text umožňuje svým způsobem jedinečné, aktualizované  zření, otevřu veliké téma. I zde jsou mi nejbližší fenomenologická východiska. Kupř. Mathauser (obraz okna aj.), Husserl: „Vidím-li, pak nutně vidím odněkud, a toto odněkud je místem, kde jsem sám viditelný.“ atd.
 
Každopádně – klíčový je zde pojem „transparence“; a nejen její míra, ale i typ – viz můj úvodní zápisek, v němž jsem stručně nastínil jednotlivé možnosti...
 
 
III
 
Postupem času se mi hodnocení poezie smrsklo na pouhé dvě kategorie:
 
- poezie podstatná
- poezie neopodstatněná (či v extrémním případě – zbytečná)
 
Ale jak to odlišit? Tento problém jsem řešil před třema roky, proto sem překopíruji část eseje, která z mých úvah tehdy vzešla:
 
Pokud použijeme plošnou projekci, můžeme si vytyčit topos, jehož hranicemi je zákon. Uvnitř hranic jsme neposkvrnění, ale pokud hranici překročíme, dopustíme se zločinu a není cesty zpět. Plod, který Eva utrhla ze stromu poznání, nemohl přirůst zpět ke stopce. Jablko bylo utrženo, hranice bezpečného poznání nevratně překročena. 
Pokud nabýváme jakéhokoli poznání, zapisuje se do neuronových synapsí, a i když jsme je už třeba pustili ze zřetele, stále je kdesi v nás vepsáno. Jestliže spácháme zločin, nikdy už nebudeme neposkvrnění, čistí, zůstane záznam v trestním rejstříku. Totéž platí i v případě poznávání – nemáme k dispozici tlačítko „delete“, které by z našeho mozku odfiltrovalo nepohodlné zkušenosti, prožitky, poznatky…    
 
Nyní provedeme plošnou projekci podobnou té, kterou jsme použili v předchozím případě, ovšem s tím rozdílem, že topos cíleně vytyčíme v lidské mysli, či ještě lépe – v mysli většinového čtenáře. Opět si stanovíme hranice (~hranice horizontu očekávání), a mezi ně umístíme vše, co je danému subjektu důvěrně známé – a tím pádem „bezpečné“ – tedy to co už mnohokrát prožil, viděl či četl. Tímto vším je totiž zpravidla utvářeno jeho očekávání.
Většina současné literární produkce je plánovitě uzpůsobena k tomu, aby čtenářova očekávání naplnila, aby mu dodala „jeho pravidelnou dávku emocí“. Takovéto umění je pro autora „bezpečné“. Vše se v něm odvíjí v rámci časem prověřených pravidel. Žádná z hranic překročena není, nic se nemění a zločin se nekoná. V mysli čtenáře dílo působí pouze v oné obvyklé šedé zóně, čtenář se neobohacuje, pouze utvrzuje ve svém běžném prožívání.
 
Nebezpečím tohoto utvrzování je, že s jeho nadbytkem dochází ke zesilování (~utvrzování) oněch zmíněných hranic. Čtenářova mysl přestává být pružná, schopnost recepce začíná být omezená, čtenář ztrácí schopnost vykročit z horizontu očekávání, transformovat se.Tento fakt je spojený se základními neurofyzikálními principy fungování mozku. U recidivisty je většinou velmi pravděpodobné, že dříve či později opět poruší zákon. U bezúhonného člověka je taková pravděpodobnost mnohem menší.
 
Zločin se tedy koná pouze v případě, že dojde k překročení hranic obvyklé zóny. Lze toto tvrzení nějak konkretizovat a aplikovat na konkrétní básnický text? Lze rozlišit, která báseň je záznamem procesu spáchání zločinu, a která je pouze efektní procházkou v bezpečné zóně? Je možné aplikovat tento přístup k hodnocení konkrétního básnického textu a říci třeba, že text je nejen zbytečný, ale svým způsobem i škodlivý, protože se podílí na onom zmíněném utvrzování? Máme za to, že to možné je, a to především pomocí intuice. Je k tomu nezbytně nutné jen jediné – citlivý čtenář, který má jednak přirozenou, ale zároveň i pěstěnou schopnost vhledu do sémantiky básnického textu, respektive čtenář, v jehož otevřené mysli je dostatek tvárné i křehké matérie, aby nástroje (~básnické obrazy) měly co formovat a zároveň i prolamovat.
 
Došli jsme k tomu, že básnickou tvorbu je nutné vnímat především jako proces poznávání a prostředky jazyka jako nástroje, které nám toto poznávání umožňují. Z předchozího odstavce vyplývá, že aby byl „vykonán zločin“ (~aby bylo napsáno dílo, které je podstatné), musí být překročena hranice. Pomocí horizontu očekávání jsme vymezili cosi jako obvyklou zónu, která je hranicí, k jejímuž překročení má dojít, obehnána. Co se však stane v případě, že se báseň pokusí vykloubit se z obvyklé zóny od svého prvního až po poslední verš? Dojde k tomu, že se text se čtenářem mine a cele zůstane mimo horizont jeho očekávání. Hranice opět překročena není, v tomto případě z opačného směru.
 
Existují však výjimky. Jako příklad použijeme začátek Holanovu Modlitbu kamene:   
 
Paleostom bezjazy,
madžnun at kraun
at tathaut at saűn
luharam amu-amu dahr!
 
Autor šel v tomto případě takovou cestou, že stvořil zcela imaginární jazyk. Až na několik výjimečných shod – předpokládáme, že náhodných – slova, z nichž báseň sestává, nenajdeme v žádném slovníku. Přesto k nám báseň promlouvá. Tak nějak zvláštně jí rozumíme. Slova jsou ostrá, nekompromisní, „tvrdá jak kámen“... Vnímáme intonaci a domýšlíme si obsah sdělení. Slova nepůsobí svou sémantikou, ale především svou (a)muzikálností.
 
Aby báseň mohla začít fungovat (prostřednictvím svých nástrojů), musí nejprve vstoupit do horizontu čtenářova očekávání. Pokud se tak stane, pokud báseň ke čtenáři skutečně promluví, započne se proces, který je opakováním tvůrčího procesu (~zločinného aktu). V tu chvíli platí, řečeno slovy Vladimíra Holana: „...báseň je dar!“ – dar čtenářovi od autora (~zločince). A následně už je jen na čtenáři, rep. kritikovi, aby posoudil, o jak hodnotný dar se jedná; a zda vůbec byl nějaký skutečný a podstatný zločin spáchán, či zda se jedná o velkou „sýrovou loupež“.
 
 
Ladislav Zedník (*1977) vystudoval SPSG Hellichova, poté paleontologii na PřF UK. Několik let se živil jako výzkumný pracovník v ČGS, nyní je profesí pedagog. V roce 2006 mu v nakl. Argo vyšla básnická sbírka Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly (nominace na cenu Magnesia litera 2007 v kat. poezie) .Mimo to publikoval v Hostu, Welesu, v Listech, Souvislostech, A2, MF Dnes, Psím vínu, Wagonu, v almanachu 7edm... Jeho verše byly přeloženy do Italštiny (almanach Rapporti do errore, Mimesis, 2010, ed. Petr Král). Působí jako externí redaktor časopisu Host. V roce 2012 mu v nakl. Argo vyjde sbírka Neosvitly.
      
 
+ jeden odkaz na doplňující text: http://www.casopis.hostbrno.cz/cs/archiv/2008/3-2008/vyber-z-cisla/kamen-je-gramotne-more
 
 
 



61 názorů

egil
02. 10. 2018
Dát tip

avi


Falka
17. 01. 2012
Dát tip
Děkuju za to, co tu bylo vyvlečeno na zřetel, protože to je kus poctivé základové práce, ze které toho může hodně dál vyrůstat. Málokdy je mi dopřáno pocitu, že někdo vydobyl vlastním myšlením, soustředěním a účelným zapojením znalostí, zkušeností a hlubších postřehů na dostupné matérii, co je pro mne dál použitelné v mém vlastním uvažování a komunikování, čím mi ušetřil energii a dovolil mi navázat jemnější prací odsud dál. Odkazovat. Znám to ponejvíc z textů, prací a osobních dopisů, které zbyly po starších, přešlých generacích. A díky několika málo poctivým lidem i z vlastního života. A jsem vděčná za další z řídkých dokladů, že cosi jako spolupráci, napříč prostorem a časem, umožněnou prostě osobně důsledným a koncentrovaným přemýšlením jednotlivců, lze evidovat a rozvíjet - byť ve směšných hranicích a dětských krůčcích vzhledem k možnostem - i dnes. j.

Honzyk
16. 05. 2011
Dát tip
jestřáb?))):P.. hele, dej už si pokoj...)

Krytyk
16. 05. 2011
Dát tip
Honzyk: nemám nic proti kritice, když je k věci, ale tvoje vývody o osobních stavech tvých iritantů jsou tím gestem vyvyšování, svědčí o neschopnosti empatie a o samoúčelné potřebě komunikace; nemusí se ti líbit nějaké názory, ale snižovat současně lidskou důstojnost nemáš žádné právo, pak se nediv, že se na tebe zaměří jestřáb mého typu .)

Honzyk
16. 05. 2011
Dát tip
zvu te na pitvu...))...Krytyku...sprostotus projevil v tech nekolika radcich sam, a nehoraznou...(..a KDE se vyvysuju do nebes, mazliku ? Text egila se mi nelibi, protoze je samozersky az beda: chybi tu jen cislo Zednikovych bot. Ale hledej dal, napadnout me muzes i pod jinyma polickama: nova hra - beru!D...a jak jsem ti kamsi napsal, z tvych radku , s dovolenim, je znat, ze te sere zivot: to se pak lepe kdekdo napada, nez cos srozumitelnyho a slusnyho pise, zeo?:))

Krytyk
16. 05. 2011
Dát tip
Honzyk: tvoje nekonstruktivní sprostota narůstá; sám se tady vyvyšuješ do nebes a pak bys tímhle způsobem řezal do jiných? kdybys dokázal dát dohromady komunikovatelný dokument, zjistilo by se, že za tou mozkovou plenou je houba;

Honzyk
09. 05. 2011
Dát tip
treba tve "objektivne vzato je lhostejne skoro(?!) cokoli" je vskutku filozoficky orisek - ale veverek si na nem, jak koukam, smlslo vic nez dost. Halt "egil", to je uz je tady znacka....)

Honzyk
09. 05. 2011
Dát tip
...napodobne. A priste, prosim o tom, jaks poprve na zabijacce tvoril jelita.)) ...nechapu, kde se v tobe bere ta domyslivost, ze tve myslenkove pochody musi kazdyho zajimat, ba obohatit. Ale frazi jsi v reakcich vyvolal nepocitane...dost lidi, do kterych bych to ci ono nerek, si planym/podle myho/ mudrovanim odkopalo perinu ...

egil
09. 05. 2011
Dát tip
vyliž si kapsu.

Honzyk
09. 05. 2011
Dát tip
...cha cha cha...az ted jsem si vsim prispevku.p.Jinovaty...: klenot. Zvlaste "Omlouvam se za monolog, tak uz to chodi"...to je sejkspir u kralovny Alzbety s obhajobou Hamleta:P.... p.s. celej tata:)

Honzyk
09. 05. 2011
Dát tip
...diky, Jiri, dobrou noc, urvisu:)) - skola v prirode hadr...:P

Honzyk
09. 05. 2011
Dát tip
...no, koukam.....snad tva vec, ne ?)...mozna , ze sesmolim neco podobnyho o tom, j a k a kde pisu....tpohle nimrani se v sobe mi bylo vzdycky tak PROTIVNY... no, koneckoncu moje vec to neni, ale napsat jsem to sem chtel - "nes" se toho samozrejme chytla...o, jak jste chytri!:D

egil
06. 05. 2011
Dát tip
Díky, Jiří, vím o Tvé skepsi a chápu ji - kritik skutečně může (ne, měl by) manifestovat svoje postoje prakticky - v konkrétních kritikách. Pro mě je tohle spíš z nouze, protože frekvence mých poznámek je do minulosti nepoměrně nižší než třeba Tvá. A díky všem za reakce.

egil
06. 05. 2011
Dát tip
Díky, Jiří, vím o Tvé skepsi a chápu ji - kritik skutečně může (ne, měl by) manifestovat svoje postoje prakticky - v konkrétních kritikách. Pro mě je tohle spíš z nouze, protože frekvence mých poznámek je do minulosti nepoměrně nižší než třeba Tvá.

synáček
06. 05. 2011
Dát tip
***

synáček
06. 05. 2011
Dát tip
***

a2a2a
05. 05. 2011
Dát tip
osobně jsem skeptický ke smyslu těchto prací, nicméně tato mezi obdobně zamyšlenými vyniká dostupností a metodičností.

Honzyk
05. 05. 2011
Dát tip
((

konzistentní, dobrý počin

dismorphia
03. 05. 2011
Dát tip
fajná detektivka!

Rajmund
19. 04. 2011
Dát tip
Přiznám se, že jsem to nečet. Tak dlouhé slovo do pranice jsem od Tebe ovšem nečekal-t

Jinovata
18. 04. 2011
Dát tip
Trochu jsem se svého textu zděsil, po pár skleničkách je ze mne evidentně tak trochu magor. V závěru jsem sám měl chvíli problém pochopit se, ale nakonec se mi to povedlo. Jen se snažím ukázat, že kritika je tvůrčí počin, který je na dílu sice závislý, ale nepřímo. Kritika může být i kritikou nepřesně určeného okruhu tovrby. To vše říkám jen jako ilustraci na podporu základní teze, že báseň, která mne nechala chladným, pořád zaslouží kritiku. protože kritiku zaslouží i prázdný list - prostě začnu vést chytré monology. No ale i tak se musím omluvit za hrubost toho svého textu pod tvou úvahou, egile. Chytil jsem se jednotlivosti a na ní ujel, aniž bych respektoval celek. Jako konkrétní kritik samozřejmě můžeš nekomentovat to, co tě nechá chladným - je to jen další z výrazů subjektivity konkrétního kritika.

Sory egile, sory urvisu, ale jak chce egil dosáhnout svých iluminací, o tom již marně sní několik dní celá obec!

egil
18. 04. 2011
Dát tip
Možná sebestřednost, resp. její hrozba. Svinutost, hermetičnost... Dílo je sice primárně v sobě a o sobě, ale mělo by být i poctivé v tom smyslu, že by mělo mít svoje okna sdílnosti. A ta okna nemusí být nutně čirá a transparentní. Ale měla by být na všech nutných místech k nasvětlení.

O spam se nejedná v žádném případě. Jelikož spolu sdílíme aspoň v jistých otázkách, stejné smýšlení, chtěl jsem se vyjádřit k některým tvým názorům. V tom smyslu, že tě podpořím, no a avi. Co jako?

egil
18. 04. 2011
Dát tip
Jistě, ale zobecnění přeci nepředchází žádný objektivní odstup. Neuznávám slovo 'objektivní'. A proč ne subjektivní odstup? (Protože výraz subjektivní, ztrativ svůj protiklad, je zcela zbytečný - opakuji: člověk NENÍ věc mezi věcmi. Objektivní poznání je nemožné, dokonce ani empirické poznatky nejsou objektivní, jsme determinováni smysly, tady bych asi odkázal na Kanta). Nicméně proti slovu 'odstup' vůbec nic nemám, odstup je nejen možný, je nutný.

Výjimka z pravidla, jak o ní mluví urvisu, neexistuje. Existují pouze pravidla, jak se píší básně, temno zla a jemný bol, moře útrap a pak tresek, výlev duše, a na okapu musí být místo. Ne

egil
18. 04. 2011
Dát tip
..tím nebylo myšleno, že je cokoli lhostejné. Lhostejnos vzniká až tzv. objektivním odstupem (ad 'objektivně vzato')

egil
18. 04. 2011
Dát tip
StvN, máš pravdu v tom, že původ některých východisek, tak jak jsou nastíněna v textu, je nejasný. Třeba otázka 'Co a jak vidím básnickým textem?' přímo odkazuje na fenomenologickou estetiku - konkrétně na Mathausera, potažmo na Mukařovského (báseň je primárně v sobě a - O ČEM? - o sobě, tudíž je tahle otázka irelevantní, jak jsem se snažil vysvětlit). Chápu, že pro netové prostředí jsou vhodnější spíš kritické úderky, nicméně poctivě zpracované téma si vždy samo najde odpovídající výraz - a tady se mi forma jeví být tématu adekvátní. Plánuji sepsat ještě esej o funkčnosti formálních prostředků básně - a myslím, že ten bude přímější a transparentnější. Tady jsem se spíš pokusil nastínit určitý styl myšlení nad dílem, než striktně a přímočaře formulovat nějaká... kritéria.

Všechno, co zde milý egil popsal, jsou jen sny. Nikdy by to neudělal, kdyby mu neteklo do bot. Odblokuj mě, chceš-li se zváti kritikem. Já tě taky neblokuji, užvaněná industriální mouko Tvé Norsko

StvN
18. 04. 2011
Dát tip
Myslim, ze z tebe bude lepsi basnik nez esejista. Tenhle text je rozvlacny, pritom toho moc nerika, chybi ti tak trochu, rekl bych, zacileni na to dulezite. Snazis se vysvetlit, proc ti chutna to, co ti chutna, nebo jak delas to, co delas, ale my vlastne ani nevime, proc tomu tak je, jak jsi k tomu poznani dospel, cim dokladas jakousi tvou subjektivni spravnost onoho konani, cimz se tvuj text stava, pro me, polovicatym, pouze subjektivni vypovedi. Dal se mi zda, ze plaves v pojmech, jsi nedusledny v definicich. Uz jen skutecnot, ze jsi "O cem to je" - nahradil slovem "Co", pricemz se tvaris, ze tve "Co", je neco jineho nez obecne "O cem to je". Jinak je fajn, ze jsi tohle napsal a souhlasim s tim, co jsi naznacil na zacatku, a to ze kritik sepise svuj pohled na tvorbu obecne a nasledne uz nemusi kazdemu autorovi zvlast vysvetlovat, proc neco hodni kladne a neco zaporne. Kazdy si nakonec muze precist kritikovu esej, aby tohle pochopil.

egil
18. 04. 2011
Dát tip
vnímám ji jako výrazový tanec (slov)..

Mohl bys mi napsat, jak rozumíš té básni od Holana? Velmi by mě to zajímalo...

jejdavilda
18. 04. 2011
Dát tip
Subjektivně vzato, nic moc, ale ovýběrováno máš, takže vpřed

...egil fajn, jen jsem to nedočet´

bestye
18. 04. 2011
Dát tip
oceňuji nejen tipem *

Fouckault
17. 04. 2011
Dát tip
skvěle napsané, je fajn že na tu Lyrykovu výzvu někdo reaguje.. líbí se mi ta myšlenka kritické manifestace vlastního postoje. Tleskám. Fandím tomu, že podobně teoretický postoj byl vstupenkou do skutečně kritického klubu, nikoli jen stávající alibisticky nečinné "sekce".

Jinovata
17. 04. 2011
Dát tip
Byl jsem při psaní reakce lehce podnapilý, tak jsem se do toho moc zažral ;-)

egil
16. 04. 2011
Dát tip
Nicméně tenhle text je o tom "jak to mám". A fakt je, že můj způsob kritiky je výrazně "autorský"... - "Takže už víš, a teď ber nebo nech být." - i to se vlastně snažím tímhle textem sdělit. ____ "Objektivně vzato je zcela lhostejné, jestli kritika a báseň nějak věcně souvisí." Objektivně vzato je lhostejné skoro cokoli..

Jinovata
16. 04. 2011
Dát tip
"Pokud text nechá člověka zcela chladným, měl by dotyčný mlčet." Tento bod mi přijde v důsledku jako alibismus. Jsem kritik, kterého nechal text chaldným. Moji čtenáři tedy jsou konfrontováni s mým názorem na věc v podobě mlčení, což samo o sobě vrhá na text určité světlo. Chci říct, že nic jako neutrál neexistuje, leda pokrytectví a mystifikace (byť by se o ní nikdo nedozvěděl v případě že kritik nemá čtenáře). Kritik by měl být vždy nejméně roven čtenáři, který četl a tedy má nějaký názor. V případě, že si tímto názorem není jistý, není toto důvod, aby kritik mlčel. Musel by mlčet skoro ve všech případech, včetně těch, kdy ho poezie uchvátola či popudila - to poetické je vždy mimo kategorie úchvatnosti a pokleslosti. Takové kategorie nikdy poetické nepopisují, ačkoli jej mohou obklopovat. Kritik je vždy před úkolem mluvit o něčem, co ho "nechalo chladným", protože se do tohoto stavu vždy musí přepnout i v případech, kdy chladný není. Kritik je čtenář, který nemůže popřít, že četl. Který se nemůže vymluvit na to, že četl a nic. Jeho soud je z principu soudem o "znicovatělém" díle, on sám toto s dílem v sobě dělá, aby mohl zahlédnout něco, co se tomuto vzpouzí. Nemám přitom na mysli pouhé odosobnění, ale opravdu nezájem, apatii, lhostejnost. Veškeré emoce, které kritik zachytí či nezachytí, musí být až reakcí na tuto jeho pokud možno dosaženou snahu. Jsem si vědom husserolova požadavku absolutního odstupu a právě jím se je myslím třeba řídit důsledněji, než píšeš. Zdržet se soudu při chladné reakci je nepřípustným vrtochem. Objektivní hodnocení je jak píšeš vyloučené, proto bychom se snahou o něj neměli nechávat vláčet. Intice vedená zkušeností (s literaturou i obecně) je to, co pohání kritika. Výsledek jeho tvorby je text, zachycující proud tvůrčích myšlenek. Tvůrčí energie těchto myšlenek je tím, co brání objektivaci textu. Je možné být tvůrčí i vedle prázdného díla. Významnost oproti dílu je něčím, co není relevantní poměřovat - to je jen antropomorfní požadavek, aby kritizovaná báseň měla navrch. Objektivně vzato je zcela lhostejné, jestli kritika a báseň nějak věcně souvisí. Tato souvislost je spíš publicistickým problémem, než problémem kritiky jako takové. Omlouvám se za monolog, tak už to chodí. Tvoje úvaha je jinak velmi inspirativní.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru