Až za hrob

Všichni víme, že smrt je jediná jistota, kterou ve světě plném nejistot každý z nás má. Chuďas nebo boháč, krasavec nebo škareda, moudrý nebo hlupák. Nikdo se jí nevyhne a nikdo nezná ten okamžik, kdy si zubatá na něj začne brousit svou nemilosrdnou, avšak pro všechny spravedlivou kosu.

Ať už věříme či nevěříme v posmrtný život či reinkarnaci kdesi a v jakési formě, je naše smrt neoddiskutovatelnou definitivou pozemské pouti našeho života. Ta je pro někoho bezstarostnou procházkou, pro jiného každodenním bojem o přežití. Tuto definitivu vnímáme tak silně anebo je tak hluboce uložena v našem podvědomí, že je součástí naší běžné konverzace, aniž bychom příliš přemýšleli o tom, že úsloví, ve kterých je obsažena a která pronášíme, mají smysl něčeho definitivního a absolutního. Tato rčení střílíme od boku, nelámeme si příliš hlavu s jejich obsahem a případně ani s jejich nedodržením, které může mít své následky.

Pokud například slibujeme mlčenlivost o svěřeném tajemství, proneseme: „Mlčím jako hrob!“ Všichni si v tu ránu vybaví "drbnu Kelišovou" z Hoštic, jejíž ubezpečení faráře Otíka: „Jako hrob, velebnosti“ znamenalo jediné. A sice, že v dobré víře svěřené, se v osobě "Kelišky" záhy promění v obecní "tlampač" a brzy se „tajemství“ celá vesnice dozví.

Uvedená karikatura funguje spolehlivě nejen ve filmu, a kdekdo se v ní pozná. Udržet jazyk za zuby totiž není tak jednoduché. Dříve nebo později se obyčejně stejně všechno „vykecá“, často bez ohledu na následky. Jsme přeci jen lidé a drby nás baví.

Dalším oblíbeným úslovím, které používáme, pokud chceme dodat důležitost našim slovům, je: „To si vezmu do hrobu.“ Jako bychom nevěděli, že podle Smrtky z cimrmanovské hry Vizionář je zakázáno si do hrobu cokoliv brát.

Chceme-li popsat absolutní ticho, řekneme: „Bylo tam ticho jako v hrobě.“ Opět máme na mysli cosi absolutního a těžko představitelného, protože většinu z nás nepohřbili zaživa a včas neexhumovali.

Rčení, které mi ze všech „záhrobních“ průpovídek připadá nejromantičtější, byť zavání tak trochu červenou knihovnou, je: „Byla to láska až za hrob.“ No řekněte, komu se kdy poštěstilo, aby se tato věta stala jeho vlastní skutečností? O těch, kteří přežili svou smrt díky své "lásce až za hrob", pak můžeme říct, že měli „kliku“ a prožili nejspíš naplněný život. Nakonec, nejlépe to vědí oni sami.