Toulání

   Jdu úzkou uličkou, je prázdná, stejně jako já.Sukně mi lítá ze strany na stranu a pořád se mi plete pod nohy.Je mi špatně, hrozně špatně, svět se se mnou točí a chci ze sebe vyvrhnout  všechno co je ve mě, všechny myšlenky.

   Vejdu do chodby.Světlo zhaslo.Je tma.Slyším jen šelest  křídel můr, odlétajících pryč a vrzání postele ( to se zase někdo pokouší počít potomka ).

   Najednou narazím na bílé dveře, otevřu je a z místnosti mě ovane teplo s podivnou orientální vůní promísenou se skořicí.Line se z ní tlumené světlo, matně ozařující tmavou chodbu, jíž jsem přišla.

   Vstoupím dovnitř a padám.Má sukně se rozprostře po zemi, už se nehýbe, stejně jako já....