Psí kamarád, aneb cesta k získání vodičského oprávnění

     Snad to bylo jarem, nevím, ale dostala jsem geniální nápad. Pořídíme synovi psa. Svobodný syn bydlící přes ulici tráví většinu času u nás, protože je mu u sebe smutno.

Když bude mít psa, bude se muset o něj starat, bude mu tam veseleji.

Po dobu, co je v práci, bude psa hlídat nemocný manžel. Ten zase potřebuje přes den společnost a někoho, kdo jej vytáhne ven, alespoň na krátkou procházku.

      Jedné slunné dubnové neděle jsem navrhla synovi výlet do útulku, že se jen tak podíváme na pejsky. Teprve cestou jsem mu svůj nápad vysvětlila, koukal napůl nesouhlasně, jakože  pes pro taťku, to ano, to samozřejmě, ale proč on by měl mít psa.

      Měli tam jednoho pomenšího, ročního křížence bišonka s pudlem (na otázky rasy odpovídáme, že je to bipu). Prošli jsme se s ním, byl vděčně poslušný.

Syn neodporoval, nechal se napsat do kolonky majitele a tak jsme společně vyrazili  k domovu. Čárlí tak se jmenuje, byl šťastný z výletu. Očividně rád jezdil autobusem a tramvají. Pravda, Metro jej moc nenadchlo.

 Manžel ležíce na gauči projevil svůj zájem dotazem: „Vy jste přivezli psa, jó?“ A pokračoval v nadávání na cosi v televizi.

     Tak začalo naše soužití a hlavně získávání našich společných zkušeností.

U syna bydlel Čárlí jen první týden, pak se natrvalo přestěhoval k nám a k němu občas zaskočí na návštěvu. Syn to má podobně.

      O procházky se psem se dělíme. Manžel, pokud mu to zdravotní stav dovolí, má poobědní vycházky, chodí spolu pro noviny. Ranní procházky kromě víkendů jsou moje. O zbytek se střídáme se synem, podle toho, jakou má směnu. Většinou má odpolední. Víkendy jsou rozmanité, občas s ním jdeme všichni, to je „pesan“ nejšťastnější.

       Netušila jsem, kolik se toho budu muset naučit pro získání vodičského oprávnění.

První procházky budily dojem tiché relaxace, takže podivné pozdravy formou otázky „kluk nebo holka?“vykřikované z dálky ostatními pejskaři ve mně vyvolávaly údiv.

Časem jsem pak pochopila i to, proč někteří majitelé psů po mé odpovědi „to je kluk“obloukem mění kurz.

Tady ovšem někdy narážím na otázky a odpovědi v cizojazyčné formě. Po zralé úvaze se snažím v tomto směru doplnit vzdělání v ruském a anglickém jazyce.

      Netrvalo dlouho, Čárlí se otrkal, začal považovat často navštěvovaná místa za své území a změnil postoj vůči některým pejskům.

Štěňata smějí skoro všechno, lézt po něm, dělat mu do uší a pysků dírky pro pearsing, jen nemá rád, když ta velká s ním válí sudy, to raději odejde, ale nezlobí se na ně.  

Fenky jsou nejoblíbenější, samozřejmě nezáleží na velikosti, ba ani na jejich zájmu o něj. Objevila jsem, že umí být velice něžný na ty maličké. Opatrně a jemně si je packou upravuje do správné polohy. No a pro háravou dokáže plakat nejvyšším hláskem, který jsem kdy zaslechla.

Dospělý pes je buď kamarád,  konkurence anebo velký, či bojový, tudíž se jej bojí. Na konkurenci a na ty, co se jich bojí, pouští hrůzu, která přechází v amok. Poslední dobou občas zabere, když mu před setkáním tichým hlasem sdělím: „Kamarád! Bojí  se!“

Nejhezčí pohled je, když má kamaráda a má ho rád. To pak oba stojí na zadních, předními zaklesnutí do sebe a chlapsky se poplácávají po zádech.

      Ještě stojí za zmínku pejsci jiných páníčků, kteří si oblíbili nejen Čárlího, ale hlavně mě, takže ve své náklonnosti dokáží vyskočit a v letu zasáhnout jazykem část mého obličeje a řádně jej olíznout.