Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Přítel Ono

18. 10. 2013
1
0
1347

Franz má poslední šanci, musí jen říci jedno NE, naopak Mercedes potřebuje vyslovit ANO... Německá kriminálka tak trochu jinak, po mém.

*** -14dní ***

          Polizeikommisar Franz Gruber poslední dobou neprožíval příliš šťastné období. Jeho život se složil jako pastelka postavená na špičku. Přitom vzal jen pár úplatků, zmařil pár vyšetřování, párkrát podvedl svou ženu. A nejdnou byl sám, se svou přezdívkou „Křivák Franz.“ Nebýt stejně rovného polizeikommisara Gerharda Kosinskeho, asi by si už nasadil oprátku. Takhle mu ještě něco zůstalo. Oni dva, spolu, byli pravděpodobně nejzkorumpovanějšími stuttgartskými policajty. Hrabali, chlastali; a byli v tom dobří.

 

          „Takže? Vy jste zahlédl ten vůz, je to tak? A dál?“ zeptal se toho otrhaného vandráka, jehož výslech už mu pořádně lezl krkem. Zapálil si další cigáro a pomyslel na láhev kořalky, co má zastrčenou v kastlíku policejního vozu.

          „Ano,“ odpověděl starý muž a hlasitě zakašlal.

          Výslechová cela číslo jedna nedávno prošla kompletní rekonstrukcí. Nové omítky, matná šedá dlažba a uměle oprýskaný obklad do výše pasu asi měly navodit pocit chladu. K tomu plechový stůl a židle vyšetřovaného a snad pro kontrast pohodlné čalouněné křesílko vyšetřovatele. Vstupní dveře byly železné, hladké, samo sebou bez kliky a většinu stěny za Franzem Guberem nahrazovalo jednostranné zrcadlo. Zářivky na stropě svítily jen tlumeně, aby se zvýšila účinnost stolní lampičky a také kvůli kamerám.

          „Jak ano!?“ vybuchl Franz a pěstí udeřil do plechové desky. „Co dál, pane Schredere, co dál!?“

          „Ajo. V tý popelnici jsem hledal klíče, jak jsem řek, už asi třikrát. A najednou… Najednou se vyřítilo auto a srazilo ty děti. Jo, a taky paní učitelku.“

          „Jak vypadalo to auto?“

          „Bylo velký. Móc velký! A černý.“

          „Poznávací značku jste viděl?“

          „Ne, pane, to neviděl. Ale viděl jsem řidiče!“

          „A? Popište ho, Schredere,“

          „Byl velkej. Móc velkej! A bloňdák!“

 

          Josef Schreder se stal bezdomovcem díky vlastní neznalosti. Začal s byznysem, na který neměl buňky, a skončil v Santově smradlavém mundúru, který vytáhl z popelnice. Schreder vskutku nevoněl, ostatně pořádně se neumyl už dobrých deset let. Zarostl šedým vousem, jeho vlasy se zacuchaly, kůže zrudla a zžilkovatěla. Zázrak, že ještě žil.

 

          „Dobře,“ hlesl rezignovaně Franz, „Přejdeme radši k tomu, co jste udělal potom.“

          „Já… Já jsem šel k tý holce, jako jestli je v cajku. No a nebyla… Tak jsem šel pryč…“

          „Schredere! Vysvětlete mi prosím, jak se peněženka slečny Gelbové dostala do vaší kapsy?“

           „Kapsy?“

          „Jistě! Ta dívka umírala a vy jste ji sprostě okrad! Ehm, mimochodem… „ zalistoval v poznámkovém bloku, „tady to je,… Druhá učitelka vypověděla: „A pak tam přiběhl Santa Claus a slečně Gelbové ukradl peněženku, řetízek a prstýnek.“ Pane Schredere, matka učitelky Gelbové identifikovala řetízek, který jste při zatčení měl omotaný kolem zápěstí. Jedná se o dárek, který své dceři věnovala k osmnáctinám… Moment…“

           Na okýnko výslechové místnosti zaklepal Gerhard Kosinksi. Netrpělivě kmital zápěstím. A tak Franz stopl nahrávání a zabušil na dveře. Vzápětí se otevřely.

 

          Gerhard Kosinski odplivl špičku doutníku a kovbojský klobouk si odsunul z čela více na temeno. Na téhle prezentaci vlastního já si zakládal. Doutník, kovbojský klobouk, kožená vesta, džíny a vysoké kozačky.

          „Nech toho sráče bejt,“ zašeptal, potom co se rozhlédl.

          „Proč? Ten hajzl okrad mrtvou učitelku mateřský školky,“ nesouhlasil Franz. „Co může bejt horšího?“ zeptal se a zauvažoval, jestli si nemá odpovědět: „My.“

          „Tu holku zabil mercedes s touhle poznávací značkou…“ Gerhard předložil papírek se jménem a spiklenecky zahýbal obočím.

          „Myslíš, že to nevím? Mám kurva osm svědků, vlastně jedinej Schreder viděl jenom řidiče. Ostatní i značku, i spolujezdce! Je to kurva úplně jasný! Cože? Chápu to dobře, že chceš zabít osm lidí?! Zbláznil ses?“

          „Franzi, kdo tu mluví o zabíjení? Uklidni se. Pět set tisíc euro pro každýho svědka, čtyři miliony pro nás. Čtyři pro tebe, čtyři pro mě. Zařídíš to nebo ne? Našeho sponzora mám právě vedle ve dvojce… Řekneš ne, padá to, řekneš jo, a jsme kurevsky bohatý.“

    

*** 0dní; -5:45 ***

          Mercedes Cohanová svého drahouška milovala. Byl velký, černý, měl kolosální kola a jmenoval se Mercedes.  Prostě bytelný sportovně-užitkový vůz, co si dokázal proklestit cestu davem nebo odstrčit nevhodně zaparkovaný osobák. Mercedes ho většinou využívala jako přerostlou nákupní tašku. A samozřejmě, viděla z něj svět z nadhledu a z bezpečné perspektivy bohaté paničky. Velmi ji to uspokojovalo.

          Jinak se v automobilech nijak zvlášť nevyznala. Nezajímala se, k čemu jsou určené ty velké, k čemu zase malé, ani co se skrývá pod jejich kapotáží. Tyhle kecy o obsahu motoru, převodovkách, zrychlením z nuly na sto ji bavily asi jako hlad v Africe a celosvětový mír. Vystačila si s plyšovým volantem, plynem, brzdou, autorádiem a zrcátkem. Možná právě proto jsem já, „Ono,“ tak upovídané.

          Smysl pro humor stařičkého Billa Cohana se pohyboval tak trochu v neobvyklých sférách. Těžko soudit, zda za to mohl ten pokročilý věk, nicméně Mercedesin choť se smál pouze vlastním vtipům, navíc pro okolí velmi nepochopitelným. Někdo by řekl infantilním. Vymýšlel je často, často také opakoval a nejpovedenější z nich zněl takto:

          „Pan Pán šel do pána.“

          Touto větou se dokázal bavit hodiny, a když ho přeci jen omrzela, vymýšlel různé mutace:

          „Pan Paní šel do pána. Pan Paní šel do paní. Paní Pán šla do paní…“ A tak dále.

          To je také hlavní důvod, proč mladičkou Mercedes Cohanovou obdaroval právě Mercedesem. Ne, pan Cohan utracených peněz rozhodně nelitoval a Mercedes šla do Mercedesu. Bravurní pointa.

          Ostatně čeho by měl litovat? Těch pár drobáků? Vždyť Cohan vlastnil…

          „Vlastnil!?“

         Mercedes, nepřerušuj mě a věnuj se raději řízení, ať zase někomu neublížíš. Teď mluvím já. Ale dobře, opravím se. Tvůj manžel, Bill Cohan, stále ještě žije (což tě vcelku žere) a vlastní síť obchodních domů Bertold pro Bádensko-Württembersko, s denními devítimístnými tržbami.

          Stařík si prostě dobře uvědomoval, proč si ho druhá vicemiss Bádenska-Württemberska vyhlídla. Přijal tu hru: „Čekání na smrt.“ Dokonce přímo před Mercedes sepsal závěť a za podmínky přirozeného skonu ji odkázal celých patnáct procent veškerého majetku. Patnáct procent z dvou miliard eur, to už je slušná penzička. Obzvlášť pokud vám není ani dvaadvacet let. Za to nepožadoval nic víc než pravidelný pohlavní styk, nebo alespoň styk s dívčinými rozkošnými ústy. Je to tak?

          „Baví tě to hodně?“

          Baví.

          Díky vidině brzkého bohatství se Mercedes přes tyto nepříliš příjemné aktivity přenášela snadněji. Také si našla milence. Chudého, hloupého, ale pohledného. Jeho jméno… Jak jen se ten sympatický blonďák jmenuje? Hans? Ano, Hans! Vrah Hans…

          „Ono! Slíbilos mi…“

          Slíbilo jsem ti, že o tom tvém malém tajemství nebudu mluvit… Jistě. Tvůj Hans dnes vypovídal na policii a polizeikommissaru Franzi Gruberovi do písmenka potvrdil výpověď, kterou jste si tak svědomitě připravili. Byl přesvědčivý a pan polizekommisar případ jistě uzavře coby nehodu. Franzovy kapsy jsou bezedné a tvému manželovi na tobě očividně stále záleží. Nejen na tobě. Ta strašná ostuda, kdyby se média dozvěděla, že je paroháč…

          „Každopádně by už konečně moh natáhnout bačkory!“

          Brzy se dočkáš.

          „Cože? Ten dědek mě nakonec ještě přežije!“

          Rozhořčení chápu. Pan Cohan překonal už třetí infarkt a letos úspěšně podstoupil operaci šedého zákalu. Odložil brýle a momentálně se ani vzdáleně nepodobá trosce, kterou sis brala.

          „Jo, trčely mu hadičky z nosu! Měl zhebnout! Ono?! Sakra Ono, proč musím mít takovou smůlu?“

          Nerozčiluj se. Jsem tvůj přítel, Mercedes.

          „A říkalos, že mi pomůžeš!“

          Přesně tak, nemusíš na mě křičet, pan Cohan tě rozhodně nepřežije. A proč musíš mít takovou smůlu? Nevím. Popravdě, vždy když ulehneš, zavřeš víčka a opustíš tenhle svět; pátrám. Procházím se v tvých nočních můrách, sleduji přiznání viny i touhy, co otrávily kdysi neposkvrněnou duši. Vskutku, v tvé hlavě jsem leccos našlo a leccos také pochopilo. Leč o smůle? Nic. Žádná smůla, Mercedes. Tady zahni doprava. Mimochodem, co říkáš na nové šatičky?

          „Krásný,…“

          Vědělo jsem, že se ti budou líbit. Proto sis je koupila.

          „Nepamatuju si…“

          To se občas lidem stává. Pořídí si nádherné žluté šaty nebo boty a vzápětí si to nepamatují. Předtím ses utápěla v šedi, a já nemám rádo šeď, sobectví ani lhostejnost a přezíravost.

          Přezíravost, drahá Mercedes, to je jedna z tvých nejhorších vlastností. Zvláštní. Existuje tolik nicek, co pohrdají lidmi, jimž ale sami nesahají ani po špínu na patě. Vlastně se nemůžu zbavit pocitu, že jejich počet neustále roste. Nic nevytváří, nikomu nepomáhají, jsou jako pijavice. Sají svět, dokud v něm něco zbývá. Sliz, jenž dobré lidi nazývá blbci, hlupáky. Tyhle pijavice hnijí zevnitř, drahá Mercedes, přičemž u každé z nich hniloba jednou dosáhne bodu, z něhož není cesty zpět. Pijavice přejde řeku, spálí mosty. Sedí ve svém mercedesu, zablokovaná v zácpě, a jediná cesta ven vede přes chodník…

         „Mlč!!!“ 

          Promiň, nechalo jsem se maličko strhnout. Ta žlutá ti neskonale sluší. Tady opět zahni.

          „Já vím, kudy se jede do Bertoldu!“

          A tak Mercedes Cohanová zlostně zakroutila volantem a nedala přednost v jízdě. Nacpala se do kruhového objezdu, ukázala prostředníček na nějakého trapného ubožáka v Golfu čtvrté generace, nevyhodila blinkr a pravým předním kolem škrtla o obrubník. Chodci se vyděsili, ale když zahlédli poznávací značku „COHAN“, raději sklopili hlavy. Křivdu spolkli rychleji, než stihli zahrozit pěstmi. Sedí to?

          „Jde ti to moc dobře Ono.“

          Zastavila před Billovým největším obchodním domem, přímo na místě pro invalidy…

          „Lháři!“

         Oprava. Zastavila na VIP místu Billa Cohena, které se od toho pro invalidy liší tím, že je větší a blíž k vchodu. Vystoupila. Trošku si podvrkla kotníček, ale podpatek odolal a neurval se. Mercedes se neobtěžovala zavíráním dveří, ladně roztočila pánev, jako afektovaná modelka bez špetky talentu,…

          „No dovol!?“

          … a vkročila do prosklených karuselových dveří. Čechrala si své úžasné vlasy. Tak dokonale souměrně zvlněnými kadeřemi se může pochlubit jedině ona. Mimochodem, jsem velice rádo, že si je odbarvuješ. Takhle jsi absolutně dokonalá.

          „Viď.“

          Prošla tedy vstupními otočnými dveřmi, minula pár podlidí (ošklivých žen s narvanými nákupními taškami, co se jim ruce natahují až ke kolenům), také květinářství a několik butiků. U žádného se nezastavovala. Zamířila přímo k informacím hypermarketu Rumpold, jenž je dceřinou společností Cohanova Bertoldu. Samotný pultík ji nezajímal; ani ti lidé, co za ním pracují. Chtěla jen svůj košík. Ten se jmenovkou COHAN, s čerstvě promazanými kolečky a dezinfikovaný. Obvykle jej střeží uniformovaná brigádnice a při jeho předání se nervózně ošije, respektive závistivě ušklíbne.

          „Mohlo bys vynechat ty tvý rádoby vtipný průpovídky?! A proč pořád vyprávíš jenom o mně? Taky jim pověz něco o tom, jak lezeš lidem do hlavy a furt mluvíš a mluvíš!“

          Mercedes, já jsem v tvé hlavě odjakživa. Jen, poslední dobou, mě potřebuješ víc. A také si uvědom, že si právě povídáš sama se sebou. Lidé se otáčí a není to jen tím, že kolem nich klape téměř dokonalá zlatokopka v žlutých šatech a žlutých botičkách s patnácticentimetrovými podpatky. Děsíš je, zlato.

          Mercedes zaskřípala zuby, krásnými, bílými, nevrle zavrčela, ale poté jí nezbylo nic jiného než pokračovat k informacím.

          „Ono…?“

          Ano?

          „Něco je špatně…“

          Nesmysl, všechno je v naprostém pořádku.

          „Ono?“

          Copak?

          „Vidíš to?“

          Myslíš toho muže?

          „Ano! To je přeci…“     

          Pan Schreder. Záhadně zbohatl, Santův kabát vyměnil za žlutý saténový oblek a jeho zápěstí teď zdobily zlaté hodinky. Vousy i vlasy si však ponechal v původním stavu a už ze vzdálenosti deseti metrů bylo jasné, že se nadále nemyje. Krom toho, očividně, pan Schreder měl nějaký problém. Lamentoval, hulákal na náctiletou brigádnici za pultíkem. Potom ji chytl za blůzku, vytáhl ven a udeřil otevřenou dlaní. „KDE JE?!“ naléhal Schreder. „KDE JE COHANOVÁ?!“ Maličká brunetka se ale nevzdala. Nezdolná čivava proti neohrabanému žlutému medvědovi s žilnatou tváří. Medvěd žalostně řval, zuřivě fackoval. „KDE JE?!“ Výhružně sevřel pěst. Udeřil do prázdna; podruhé zasáhl. Dívka se sesunula na studenou dlažbu a erární kratičká sukýnka opustila cudné pozice. Vítěze souboje však zajímal někdo jiný, nikoliv mladé maso a svěží kůže. A pak si nás všiml.

          „HEJ! TY!“ zařval. „COHANOVÁ!“

           Dobelhal se k nám. Smrdutý dech, vytřeštěné oči.

           „Už to nemůžu vydržet!“ zachrčel zoufale. „Musím tě zabít, Cohanová… Ticho Ono!“ Sám sebe udeřil pěstí do lícní kosti. „Ono chce, abych tě zabil, jinak bude pořád mluvit… Ticho! Říkalos, že jsi můj přítel!“ Najednou držel pistoli, zatím jen ve svislé poloze. Kolébal se na nohách starých ale statných a zablácené nohavice potrhaných saténových kalhot vyvolávaly několik otázek. A ten výraz! Bylo v něm trochu šílenství, trochu bezcitnosti a hodně nepřítomnosti. Žluté sliny stékaly po límci, odkapávaly na podlahu.

          Mercedes ucítila nepříjemné mrazení i kapku potu, co se sklouzla po páteři. Zahučela tam, kam směl jen pan Cohan a samo sebou i Hans. Zůstala ochromená a nebýt té mrštné brigádnice, asi by skutečně potkala kulku. Jenže děvčátko se už před chvílí oklepalo. Vyskočilo na nožky, upravilo si cedulku na levém ňadérku a rozeběhlo se pro pomoc.

          „Já ji nezabila…“ stačila ještě zamumlat Mercedes, načež statný mladík v uniformě skolil medvěda a odzbrojil ho. A když už byl v tom, přidal pár ran návdavkem. Docela si to užíval.

          „V pořádku miláčku?“ zeptal se starostlivě, a jmenoval se Hans Miller.

          A tehdy druhá vicemiss Bádenska-Württemberska na chvíli nechtěla hrát roli paní Cohanové a všechny ty eura by vyměnila za nový začátek, za smazání dosavadního života. Kdyby tak mohla všechno zapomenout a zase se poprvé chystat do školy. Vyrostla by, zamilovala se; třeba do Hanse, zestárla s ním.

          Znovu a znovu ho obdarovávala polibky a v mezidobí děkovala; a také popotahovala nudle, otírala oči. Mladík se rozpačitě rozhlížel, rozmáchlými gesty hrozil čumilům. Milenku chlácholil něčím jako: „Už je dobře, je po všem.“ Nezabíralo to, proto odstoupil a zvýšil hlas:

          „Dost! Všichni se dívají!“

          „Jsme zrůdy! My jsme je zabili!!!“ vychrlila však Mercedes a padla mu k nohám.

          Chytla by se jich, jenže Hans opět ustoupil, aby vzápětí rozehnal dav, vrátil se k paní Cohanové a chladně promluvil:

          „Seber se. Cohan už brzo skončí…“

          „Ne,“ špitla. Plácla si do stehen a její pohled se střetl s pohledem vyděšené brigádnice. „Půjdu nás udat.“

          „Nepůjdeš!“ zavelel Hans rázně, i když jen s takovou hlasitostí, aby jej neslyšel nikdo jiný než zlomená Mercedes. „Vstaň! Povídám vstaň! Teď prostě vezmeš ten blbej vozík a nakoupíš jako každou středu!“

          Byť na ni mluvil coby na malého neposlušného fracka, hlavu držel podřízeně sklopenou. Okolí tak mohlo předpokládat: „Paní, ano paní, zde máte váš košík, paní.“ Vždycky jsem myslelo, že je vyloženě hloupý, ostatně pracoval jako ochranka v supermarketu, ale nyní už jsem si tím nebylo tak jisté. Mercedes, řeklo bych, že bys ho měla promptně oddělat. Jeho i ty ostatní…

         Hans svou ohromnou prackou (jistě trávil dlouhé hodiny ve fitness-centrech) zvedl omráčeného Schredera a trochu s ním zalomcoval.

          „Jestli tě tu ještě někdy uvidím, tak ti zlámu ruce. A nohy? Ty ti narvu přímo do prdele,“ zavrčel do ukoptěné uslintané tváře. Schredera postavil, otočil, a kaučukovou podrážkou odeslal směrem k východu. Pistoli si samo sebou ponechal. „Hej!“ křikl ještě Hans, když se Schreder po třech škubavých krocích opět svalil na všechny čtyři. „Tvoje peněženka a klíče od auta!“ Hans se sehnul k nohám, vybral bankovky, dvacet nebo třicet tisíc eur, a zbytek hodil k Schrederovi. Ten je zvedl, pak i sebe, a ublíženě zamumlal: „Stejně vás zabiju…“ A potom co to dořekl, odbelhal ke karuselovým dveřím.

         

          Její tep se výrazně zklidnil. Stalo se to někde u časopisů a novin, nebo u regálu „všechno za dvě eura“. Už mě vnímala, ovšem můj hlas se pokoušela ignorovat. Byla přesvědčená, že právě já, Ono, ovládalo pana Schredera. Mercedes Cohanová! Musíš mi věřit. Rozhodně jsem nechtělo, abys umřela. Naopak, chci, aby umřeli všichni ostatní. Magdalena Bergerová, Bill Cohan, Gerhard Kosinski, Franz Gruber, Hans Miller…

          „Ono, mně už je to jedno…“

         Jedno?

         „Už prostě dál nemůžu.“

          Abych řeklo pravdu, nečekalo jsem, že mě budeš cítit až v takovém rozsahu. Třeba Hans, ten mě vůbec nezná.

           „Vidím je všude… Ty děti a hlavně Gelbovou…“

           Dokonce i na šatech ji máš… Tak moc na tu nebohou učitelku myslíš, že sis nevědomky koupila žluté šaty, žluté boty.  Překvapilas mě. Možná nejsi tak špatný člověk.

          „Ale co to změní? Ty děti už jsou stejně…“

           Ty jsi je přejela? Nepřejela, byl to Hans!

          „Ne! Já to udělala! Ta zácpa se vůbec nehejbala… To já mu řekla „JEĎ!“ A on… prostě jel… přes chodník.“

*** -10dní***

          Slečna Bergerová trpěla nadváhou. Ráda jedla, obzvláště v pozdních večerních hodinách. Zmrzlinu, čokoládu, zákusky, chlebíčky; a sama. Opačné pohlaví nepřitahovala, jednak zevnějškem, jednak nepříliš ženským, obhroublým jednáním. Těžko si představit muže, který by se do ní zamiloval a ještě ji nějakou dobu snesl. Musel by se vyžívat v sebetrýznění a poškozování vlastního mozku. Nebo být hluchý. Vždyť nenávist a nekontrolovatelný feminismus jí prýštil z očí, a tónina, kterou hovořila, vzbuzovala nechuť naslouchat. Je s podivem, že takovou ženu zaměstnali v mateřské školce.

          Franz vypnul kameru i mikrofon a slečna Bergerová v novém norkovém kožichu se usadila na plechovou židli. Vlasy měla vymodelované do účesu, který vypadal jako vanilková zmrzlina a krk ji chránil žlutý šátek. Nervózně se ošívala.

          „Kolik vám dal?“ zeptala se.

          „To vás nemusí zajímat. Podstatné je, že se vaše původní výpověď bohužel ztratila, proto ji musíte zopakovat,“ pronesl klidně polizeikommisar. Aby si ulevil, rozepnul si horní knoflíček košile. Byla žlutá.

           „Taky ho slyšíte!?“ vyštěkla hned na to Bergerová. „Ono!“

           Franz však neodpověděl. Pohrával si s propiskou. Zapnout, vypnout, zapnout, vypnout.

           „Víte pane polizeikommisar, já myslím, že Ono je duch Gelbové.“

           „Nesmysl!“ neudržel se Franz. „Slečno Bergerová, prostě přečtěte tenhle text, řekněte, že souhlasíte a naučte se ho nazpaměť!“ Podal ženě kus listu a nazlobeně se rozplácl do křesílka.

*** -5dní ***

          *** UČITELKA MATEŘSKÉ ŠKOLKY NAVEDLA DĚTI PŘÍMO POD KOLA PROJÍŽDĚJÍCÍHO VOZU! *** PITVA GELBOVÉ PROKÁZALA DLOUHODOBÉ UŽÍVÁNÍ MARIHUANY! *** „JE TO SMUTNÁ TRAGÉDIE,“ PROHLÁSIL BILL COHAN, „JSME VELMI ZDRCENI. NYNÍ VŠAK MOHU ŘÍCI, ŽE KAŽDÁ Z PĚTI RODIN OBDRŽÍ OD SPOLEČNOSTI BERTOLD JEDEN MILION EUR. UPŘÍMNOU SOUSTRAST.“ ***

*** 0dní; -5:30 ***

 

           Mercedes, řeklas „JEĎ“, ale neřeklas „PŘEJEĎ JE!“ Možná neneseš tolik viny, kolik si připouštíš. Třeba bych tě mohlo zase na nějaký čas opustit?

          „Ne, zůstaň se mnou. Dotáhneme to do konce. Chci, aby Cohan konečně zhebnul. Dva roky čekám. A Hans? Až Cohan nebude,… zabiju i Hanse a Schredera,… i ty ostatní,… a pak budu sama a bohatá… a začnu znova…“

          Chápu. Celý život jsi pijavice. Neumíš a nemůžeš být jiná.

          „Jo, tak to je, Ono. Chci Cohanovo prachy!“

          V tom případě bys měla zamířit do zahradních potřeb. Tam se dá sehnat leccos.

          Supermarket. Člověk v něm sežene právě leccos. Knihy pochybné kvality, i ty dobré; hned o několik metrů dál bagety s oschlými nahnívajícími listy salátu. Akce, slevy, velké nápisy, zmalované hostesky. Méně odolní jedinci brzy tlačí nový kávovar či sadu nožů s keramickým, zaručeně nezničitelným ostřím. Přitom chtěli jen sedm rohlíků a pytlíky do odpadkového koše. Vždycky je šance, jak návštěvníky zlomit. Přišli pro prací prášek? Dostanou prací prášek a sadu zimních pneumatik. Přejí si sadu zimních pneumatik? Pojďte, jen pojďte do zahradních potřeb. Kromě přezutí pro vašeho miláčka tu máme speciální zahradní nůžky. Ustřihnou větev o síle mohutné paže, či štíhlého stehna. A krček? Ten zdolají snáze než stonek uvadající růže.

          „Tyhle!“ explodovala Mercedes a chňapla po nich.

          „Tyhle!“ ozvalo se po jejím boku. Byla to Magdalena Bergerová a kupodivu i ona potřebovala zahradní nůžky. Jako přistižená při vyžírání ledničky, skryla nástroj za zády. Totéž udělala i Mercedes.

          „Tvůj manžel mi zaplatil půl milionu eur, abych lhala,“ pronesla Bergerová nejistě. Její póry v mastné tváři byly vyplněny směsí řasenky a špíny. „A já lhala,“ dodala s vodnatýma očima, načež se z nich spustily slzy.

          „Jo, jsi hnusná tlustá ubohá pijavice. Obě jsme pijavice…“ přisadila si Mercedes.

          „Pijavice?“ zavyla Bergerová a poslední slabiku protáhla, až se z toho jejího ječáku kroutily uši. „Holčičko, já dělám vychovatelku pětadvacet let. Utírám chcanky, poslouchám ten zkurvenej dětskej řev. To ty jsi ta… ta pijavice. Těmahle nůžkama, Mercedes Cohanová, těmahle nůžkama ti ustřihnu hlavu,“ dořekla a uložila je do plastového příručního košíku. Přehodila si jej přes předloktí, pak odhodlaně odkráčela.

          Mercedes chvíli stála, hleděla do regálu. Uvažovala. Palcem pohladila hranu nůžek. Změřila i jejich délku, a následně usoudila, že rýč bude vhodnější. Z kabelky vytáhla mobilní telefon.

          „Hansi? Za pět minut u auta.“

*** 0dní; -0:45***

         Když jste licoměrní jednou nebo dvakrát, nehraje to roli, jenže pokavaď to zopakujete tisíckrát, jako Franz Gruber, pokrytectví se vám zažere do tváře. Prostě už se nedokážete zatvářit jinak než neupřímně.

          Kdo má rád neupřímné parchanty?

          No rozhodně ne Franzova žena. Opustila jej, přestože mu ve skříni voněl milion eur v neoznačených bankovkách, navíc čtyřikrát tolik ťukalo na dveře. Hnusil se jí. Nenáviděla jeho dech, hlas, či pouhou přítomnost.

          Zrod její záště se udál někdy hodně dávno, možná dříve než se potkali a zamilovali. Chvíli byli šťastní, třeba si i užívali Franzových špinavých peněz, pak si na ně zvykli a paní Gruberová si začala více všímat jejich původu. Nakonec se za manžela styděla, a jak stárla, uvědomovala si, kolik životů kvůli těm papírkům zpustošil. Právě tehdy se jí definitivně zhnusil. Vlastně se zhnusil všem příbuzným i přátelům, kteří respektovali alespoň nějaké morální hodnoty. Franzovi zůstaly jen ty papírky a jeden další licoměrný parchant.

          Za třicet let u policie se dá nahrabat hodně, obzvlášť pokud si zařídíte vedlejší příjem. Franz si ho zařídil. Ztrácení, nebo naopak vyrábění důkazů, nelegální odposlechy, obchodování se zabaveným zbožím, tyhle praktiky patřily mezi jeho nejoblíbenější. Nikdy se to však nezvrtlo tak, jako případ Cohanová…

 

          Tělo Billa Cohana leželo v obývacím pokoji. Bylo oblečeno jen v žlutém županu, zkrášleném šesti krvavými fleky, a v papučích. Šest ran z revolveru. V ruce držel kartáček na zuby a vstupní dveře jeho vily nejevily známky násilného vniknutí. To samo sebou v první řadě ukazovalo na Mercedes Cohanovou. Polizeikommissar Franz Gruber nepochyboval, že laboratoř objeví další důkazy. Dokonalé plavé vlasy na Cohanově rozstříleném hrudníku, otlaky Mercedesiných podpatků v koberci, otisky prstů, nebo rtů na sklenici. Jen chyběl motiv. Vždyť znala obsah závěti. Kromě toho Bill ji zahrnoval penězi, toleroval zálety, dokonce uplatil vyšetřující detektivy, když hrozil skandál. Zachránil jí zadek! Ne, někdo další hrál špinavou hru; proti Mercedes, i dalším.

          Franz si zapálil cigáro a potáhl. Nalistoval poslední stránku zápisníku, přeškrtl jméno Billa Cohana a polizeikommisar Gerhard Kosinski k němu přistoupil a poznamenal:

          „To je kurva na hovno, ale na mě si nepřijde, já toho bastarda dostanu!“ Pod koženou vestou a košilí poodkryl neprůstřelnou vestu, načež odplivl špičku doutníku. „Kdo ještě žije?“

          „Snad Cohanová, Bergerová, Miller a Schreder,“ odpověděl ustaraně Franz. Jenže to netrvalo dlouho.

 

          „Pane?!“ vyhrkl zadýchaný wachtmeister. Mléko mu teklo po bradě a svou snaživostí a smyslem pro spravedlnost Franze přímo vytáčel.

          „Co chceš, Schubrte? To už máte Cohanova vraha?“ zeptal se Franz sarkasticky.

          „Ne, pane… Další vražda… Žena bez hlavy…“

*** 0dní; 0minut; 0sekund ***

         Kosinski sáhl do kastlíku, aby si loknul kořalky, potom lahev podal Franzovi. Ten si dal dvojnásob, neboť řídil, a potřeboval na kuráž. Nastartoval svého policejního Passata a dvojka křiváků vyrazila na místo činu. Chvíli mlčeli, pouze brumlání motoru a cvakání Kosinského zásobníku. Nakonec právě Gerhard promluvil jako první:

         „Mám něco s pistolí! Doprdele, mám něco s pistolí!!! Slyšíš to?! Takhle by to kurva nemělo znít!“

         „Bezhlavá ženská a Cohanová nebere telefon,“ pronesl Franz a z bederního pouzdra vytáhl svou zbraň. „Vem si ji, já jsem stejně střelec na hovno.“

 

         Zaparkovali na mostě u Beinsteinu, nad řekou Rems, hned vedle vozu vlezdoprdelky Schuberta. Vystoupili, načež si Franz oblékl žlutou reflexní pláštěnku. Kosinsky nechápavě zakroutil hlavou a pro jistotu zkontroloval neprůstřelnou vestu. Byla již noc, nicméně měsíc přecházel do úplňku. Případný odstřelovač je měl na ráně a vzhledem k tomu, že za poslední týden dostal šest z osmi Franzových podplacených svědků, starého Cohana a teď zřejmě i jeho ženu, nejednalo se o žádného zelenáče. Klidně mohl nastražit past a někde z orlího hnízda sejmout oba policejní křiváky.

          Schubert již nedočkavě stepoval nad tělem, které lemovala policejní kresba a několik očíslovaných značek. Nemohl se dočkat, až předá zprávu.

          „Takže?“ pobídl ho Franz.

          „Magdalena Bergerová, padesát pět let, učitelka mateřské školky. Pane, není to ta svědkyně nehody slečny Cohanové?“

          „Jste si jistej, že je to ona?“ pochyboval Kosinski. „Myslím,… není tu přece hlava…“

          „Pokračujte, Schuberte,“ vložil se do toho opět Franz, „vy nám chcete ještě něco říct. Je to tak?“

          „Ano, pane. Zde jsou doklady slečny Bergerové a teď se podívejte na zem a všimněte si prosím krvavých kapek u krajnice. Jdou od těla a pokračují támhle k pilíři mostu. Tak jsem to totiž odhalil…“

          „Co jsi odhalil?!“ vyštěkl Kosinski.

          „Je tam hlava paní Bergerové, pane, porovnával jsem ji s fotografií v občance. A další tělo…“

          „Další?!“ Kosinski ztrácel nervy.

           Policisté sestoupili pod most, kde policejní technik dělal svou práci a další dva muži mu svítili.         

          „Mrtvola byla původně ve vodě, ale bál jsem se, že ji odnese proud. Udělal jsem chybu?“ nebyl si jistý Schubert, ale polizeikommisarové jej ignorovali. Kosinski se sehnul k technikovi a vyzvídal, zatímco Franz vzal volnou svítilnu a ohledával okolí. Tělo staršího muže v žlutém obleku nechal specialistům, stejně tak oddělenou hlavu. Prosmýkl se hustým roštím, tak hustým, že ho málem srazilo do řeky. Měl štěstí…

          „Tady!“ zavolal a nasadil si rukavice. Kosinski přiběhl první a mladý wachtmeister mu byl rovněž v patách. „Schuberte, vy zůstaňte tady, zajistěte vražednou zbraň a stopy,“ zavelel nekompromisně Franz. Snad se v něm hnulo svědomí a nechtěl riskovat mlíčňáčkův život. Potom posvítil na zem a ukázal, co nalezl.         

          Stop tam bylo požehnaně a především krvavý rýč.

          Kosinski okamžitě popadl pistoli a křečovitě ji sevřel. Čůrek potu jako by pramenil někde v kovbojském klobouku, stékal po spánku, rozklepané pysky. Přestože byl v neprůstřelné vestě, držel se v zákrytu, mířil na stíny i světlušky. Roští ustupovalo. Najednou stáli na louce, pár kroků od odstaveného mercedesu Mercedes Cohanové. Opatrně se přiblížili.

          „Vz… vzdej se, mrcho!“ křikl Kosinski vysokým hláskem.

          Cohanová seděla na přední kapotě, cosi mumlala. V ruce třímala pistoli.

          „Odhoďte tu zbraň, Mercedes,“ přidal se Franz a ukázal prázdné dlaně.

          „Já to nebyla…“ hlesla, ale pod jejíma nohama ležel rozstřílený Hans Miller. Seskočila z kapoty a teď namířila i na polizeikommisary. Stále opakovala, že nikoho nezabila, avšak roztřesená hlaveň střídavě směřovala k stejně vyklepanému Gerhardovi a k neozbrojenému Franzovi. Pak se ozvalo cvaknutí, výstřel a mladá žena padla na svého milence. Kosinski byl dobrý střelec a v pistoli mladé paní Cohanové chyběly náboje.

          „JO!“ polizeikommisar v kovbojském klobouku vítězně zapumpoval rukou.

          To Franz se neradoval, pouze sáhl pro zápisník a přeškrtl další jméno. Došel k Mercedes, zatlačil jí oči, odebral zbraň a vyměnil zásobník. Kosinski ztuhl a u nohou mu přistál Franzův notes. Zvedl ho, nalistoval poslední stranu. Zbývalo jedno nepřeškrtlé jméno: „Gerhard Kosinski.“

           Kulka prošla levým okem, snad za všechny ty levárny, které spolu napáchali, a pak Franz Gruber promluvil sám k sobě „Přestaneš teď mluvit, Ono?“

           Ne, Franzi, už nikdy, odpovědělo jsem.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru