Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Hnědojed

01. 11. 2013
3
5
1680

Někdy je dobrý lhát (nebo aspoň dost lidí si to myslí), aby nás ostatní objímali. Ale co když člověk lže tak moc, že už to za lhaní ani nepovažuje... Takhle nějak by to mohlo vypadat...

   Tak zase jednou ležím u televize, mám takovou divnou pachuť v puse a manželka je nějak obzvlášť otrávená. Nechápu proč, ale zamkla se v ložnici. Ani mně nedala dobrou noc. Stalo se snad něco? Přemýšlím. Přemýšlím, proč mám tu divnou pachuť v puse? Přitom dnešní den nebyl ničím výjimečným…

  

   Vstal jsem včas, jako vždy, a Irenu políbil, přestože vypadala jako nahnilé rajče, jako vždy. Sdělil jsem jí, že je překrásná, a tak něco odpověděla. Něco; nevím co; neposlouchám ji. Asi se špatně vyspala, protože v kuchyni se ušklíbla a podala mi tvrdý suchý krajíc chleba. „Ňam, ňam!“ pochválil jsem ho a ztěžka polkl.

   Takže doma všechno v pořádku.

   Ale proč mám teď tu divnou pachuť… Jako bych snědl… Ne, nevím. Musím krůček po krůčku, v mých dnešních stopách a stébélko po stébelku odkrývat záhadu pachutě.

   Když jsem přišel do práce, do jablonecké redakce časopisu Muž a žena, nechal jsem si udělat kávu. Chutnala spíše jako mátový čaj. Moje asistentka Jitka neumí dobrou kávu. Posledních deset let sice strávila jako služka, tedy žena v domácnosti o šedesát let staršího folkového zpěváka, jenže ten měl kofein od lékaře zapovězený. Nakonec i bez kofeinu stejně skonal a texty svých písní poslal do Afriky, coby součást humanitární pomoci. Nicméně Jitka už se kávu nikdy nenaučila.

   Usrkl jsem a pronesl: „Hmm, ňam, ňam, ňam! Ta se ti povedla!“

  „Vážně? Vy jste tak hódnéj,“ vycenila zoubky a na chvilku se přestala třást. Netuším, proč se pořád tak třásla.  „Všichni ostatní mě jenom kritizují!“ postěžovala si vzápětí. „Nejsou jako vy, jsou zlí!“

   Jistě, cokoliv udělá, je katastrofa. Ostatní ji kritizují, jediný já jsem empatický. Někdo by řekl, že se přetvařuji, ale to by se mýlil. Čirá empatie; já těm lidem prostě pomáhám.

  „Víte,… napsala jsem román,“ utrousila Jitka nesměle, „ale bojím se. Bojím se, že mi to nakladatel hodí na hlavu. To už bych nepřežila… Přísahám, zabiju se, jestli se to stane… A vy… Vy jste jediný upřímný člověk v redakci… Můj nejoblíbenější… Mohl byste…?“

   „Ale jistě! Máte to tady?“

   „Ano!“ vyjekla nadšeně, odcupitala a vzápětí přicupitala.

   A tak jsem se začetl. No, popravdě, nezačetl. Zvládl jsem sotva dvě strany. Musel bych si uříznout hlavu a vymlátit z ní mozek zednickým kladivem, taková sračka to byla. A to já přitom slovo „sračka“ nepoužívám. A ten sloh? Směšný. Snad parodie na román, dobře, ale skutečný román? Vlastně to byl nejhorší text, který jsem kdy četl. Nejhorší, jaký jsem kdy viděl! 

   Hodil jsem tu krávovinu do šuplíku, kam patří, a věnoval se obvyklé činnosti. Na internetových diskuzích jsem předstíral znalosti ekonomie a plival na politiky, potom jsem předstíral znalosti sportovní a plival na sportovce. Den utekl jako voda.

 

   „Jaké to bylo?“ zeptala se Jitka, když jsem značně unavený zamykal redakci. „Víte, že jsem to psala dva roky?“ pochlubila se, přičemž se znatelně třásla. Bylo chladno a ona možná hodinu, pouze v tenkém roláčku a manšestrových kalhotách, čekala na ulici. Mohla se třást kvůli tomu, anebo se prostě jenom třásla. Nezajímá mě to.

   Otočil jsem se k ní, empaticky se usmál, pokýval hlavou, pokynul rukou, pochvalně zamručel, zadíval se do dáli a prohlásil: „Nejlepší román, jaký jsem kdy četl. Krásně jsem si početl. Četl jsem jedním dechem. Ne, počkejte, já lžu! Četl jsem bez dechu!“

  „Ach, jste úžasný! Miluji vás!“ Pak mě políbila a zmizela v šeru večerního Jablonce.

   Takže v práci také dobré. Proč tedy ta pachuť?

   Večer jsem si sedl ke stolu a čekal na večeři. Zvláštní. Sporák prázdný, mikrovlnka nehučela, v troubě se nic nepeklo. Pak najednou manželka Irena vyšla z toalety, přestože se neozvalo spláchnutí, a nesla talíř. Položila ho přede mě a poznamenala: „Večeře.“

   „Krásně to voní!“ ocenil jsem vůni, zakrojil a začal rozmělňovat první sousto.

   „No? Jaký to je?“ zeptala se.

   „Hmmm, ňam, ňam, ňam, ňam!“ zvolal jsem, když vybíhala z kuchyně. Zamkla se v ložnici a docela nahlas brečela. Asi se jí něco stalo, nezajímá mě co.

   A tak zase jednou sedím u televize a přemýšlím.

   Ta divná pachuť v puse…


5 názorů

jezzewec
před 10 měsíci
Dát tip

Jestlipak přečtení téhle povídky někoho polepší? Tohle je empatie přerostlá v nadpřirozené vlezdoprdeláctví kořeněné absurdní nezájem. 


Štírka
07. 02. 2016
Dát tip

Uplne nejhorsi je, ze i takto nanicovate se da existovat...sice  ten rozmer je zamerne prestreleny :-) ale i desetina by byla moc .... 


někdo si k tomu ještě dává cibuli. ..kvůli příchuti https://www.youtube.com/watch?v=it5cHs4XLbE

Kobza
20. 01. 2014
Dát tip

Celý čas som uvažoval nad tou pachuťou. Pripadalo mi to ako prvoplánová metafora, avšak ten koniec ukázal, že to prvoplánové vôbec nebolo.


Piscis
01. 11. 2013
Dát tip

:-) vyvolalo usmev:-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru