Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kočky

17. 04. 2014
12
20
2423
Autor
nyma

Věnováno pánovi s kočkami. S omluvou, protože ho vlastně vůbec neznám.

Měl svoje kočky rád.

 

Možná to byla jediná dobrá věc, která se o něm v současné době dala říct, a jako všechny dobré věci, které se dají říct o člověku, měla svoje háčky, ale měl svoje kočky rád a to mu nikdo upřít nemohl.

 

Byl ze ztracený generace sedmdesát něco, která sice nebyla o nic ztracenější, než generace devadesát něco nebo osmdesát něco, ale ztracená byla rozhodně, hluboko mezi zasranejma zlatejma šedesátkama a šedivou hipsterskou současností.

 

Už asi deset let žil v zapomenutým koutě kraje, v chalupě, co patřila jeho rodičům, což většina jeho přátel považovala za dostatečný popis jeho osobnosti. Rád předstíral, že pohrdá těma povrchníma blbcema, co mají tu čest říkat si jeho kamarádi (ačkoliv většina z nich o něm posledních pár let mluvila radši jako o svým známým), ale byl pořád dost chytrej, aby věděl, že je to vlastně docela pravda.

 

To že byl tak chytrej pro něj vůbec bylo celkem na škodu, protože si díky tomu až moc dobře uvědomoval ubohost a zbytečnost svojí existence. Snažil se sice usilovně utopit svý IQ v rumu, ale s každou kocovinou přicházelo i otravný sebeuvědomění.

 

Jeho kočky z jeho lásky nebyly zrovna odvázaný. Myslely si o něm pravděpodobně, že je strašnej sráč, ale jako jediný (spolu s jeho rodičema) to nikdy neřekly nahlas. Občas si po večerech představoval, že jeho kočky najednou, z ničeho nic, můžou mluvit a celý vzteklý na něj ječej a prskaj.

„Ty sráči!“ zaječel mourovatej kocour.

„Víš, nevadí mi, že mi tak říkáte. Pořád lepší tohle, než přemoudřelý kecy malejch holek o promarněným potenciálu.“

„Jakej promarněnej potenciál? V životě si žádnej potenciál neměl, zmrde!“ zařve kocour a ostatní kočky se můžou umlátit smíchy.

„Dík... jsi fakt kámoš...“ řekne on a myslí to vážně.

Možná je fakt dobře, pomyslí si v těch chvílích, že svý kočky už pár let neviděl.

 

Když se na chatu přestěhoval, byl plnej myšlenek na milej život uprostřed krásný přírody, dny plný slunečních paprsků a čerstvýho vzduchu, oáza klidu s možností konečnýho uvědomění si sama sebe a nalezení vnitřní rovnováhy, splynutí s vesmírem, věčná nirvána a tak.

Byl zrovna po rozchodu s takovou tou holkou, o který si všichni myslí, že se s ní oženíte, takže fakt věřil těm naivním představám, který měl o svobodným životě, protože mu nic jinýho nezbývalo. To že to s ní bude na celej život si tehdy myslel i on a myslela si to i ona, ale potom, co se dozvěděla o tý rychlovce, kterou si totálně na sráče dal na hajzlech v hospodě s nějakou anonymní kozatou alkoholkou, přehodnotila to. Vždyť to nic neznamenalo, řekl jí tehdy, bylo to jen fyzický, vždyť přece víš, že tě opravdu miluju, neměla bys bejt tak úzkoprsá. Byl jsem ožralej, to mě myslím alepoň trochu omlouvá, dodal ještě tehdy.

Chcípni v pekle, sráči, řekla ona.

 

Tehdy si pořídil kočky. Nejen kočky, pořídil si i králíky, pár slepic a psa, německýho ovčáka, aby byl dostatečně spjatej s matkou přírodou. Ze stejnýho důvodu si na zahrádce před chatou pěstoval rajčata, kedlubny a trávu. Jenže po pár letech slepice pochcípaly na nějakou virózu, králíky všechny snědl a psa prodal tejden před výplatou za tři balíčky malborek.Zbyly mu jenom ty kočky.

Jenže kočky nebyly tak blbý, aby jim nedošlo, že pravděpodobnost, že je čeká stejnej osud jako psa je vysoká, a pravděpodobnost, že je potká stejnej osud jako králíky není o moc nižší. Nebyly blbý a tak zdrhly.

 

Ty kočky mu zlomily srdce snad ještě víc, než ta baba.

 

Uvařil si černý kafe dal si do něj bílej rum, zbytek z flašky, kterou mu přivezl jeden z jeho posledních přátel při jedný z jeho posledních návštěv. Byl to jeden z těch, který neměli zapotřebí komentovat ten šílenej bordel, kterej zaplňoval půlku chalupy a za ta léta, kdy pomalu narůstal, už si začal žít svým vlastním životem. Byly to hromady špinavýho prádla a nádobí, sem tam nějakej vajgl, noviny, šrouby, dráty a věci, o kterejch už ani sám nevěděl, k čemu kdysi sloužily. Občas si říkal, že by fakt rád uklidil, ale strach z neznámého byl skoro tak velkej, jako strach z koček. Bordel sice trochu smrděl, ale zatím se mu to celkem dařilo odvětrávat a navíc on i jeho kámoš byli silní kuřáci, takže jejich čichový buňky byly značně nedokonalý. Úplně ožralej se tehdy tomu klukovi svěřil, že ví, že je sráč, ale neví co s tím. „Vždyť všichni jsme takový malý sráči!“ zanotoval kámoš písničku od zapomenutý punkový dívčí kapely. „Snad jen ty kočky, to je fakt brutální.“ řekl a usnul na stole.

 

Když mu první kočky utekly, pořídil si asi po měsíci další. Došlo mu, jaké důvody mohly mít kočky k útěku a s těžkým srdcem je po čase, stejně jako svojí bejvalou, pochopil a odpustil jim. Odpustil jim všem. Měl zrovna takový osamělý období, když si je pořídil, nechtěl se moc bavit s žádnejma lidma, ale s někým si promluvit potřeboval, promluvit si o tom, co se děje s jeho duší a co prožívá ve svém nitru. No a tak to schytaly ty kočky. Zvládaly ty jeho kecy poslouchat docela dlouho, ale byla to fakt snůška krávovin a nic nejde vydržet věčně a tak nakonec zdrhly taky. Kudla do zad, myslel si, když zase zůstal sám a tentokrát se z tý zrady vzpamatovával asi čtvrt roku.

 

Nalíval jim mlíko a sypal granule každej den ráno, teda, pokud vstal a nezapomněl na to. Časem jim začal mlíko ředit vodou, jednak se někde dočetl, že mlíko není pro kočky moc zdravý, což ho zaskočilo, a jednak bylo celkem draký. I on sám začal pít vinné střiky. Hodně poslední dobou četl, navracelo mu to část vlastní hrdosti a navíc vždycky s oblibou prohlašoval, že kdo nečte, ten blbne. Možná to byla pravda, ale rozhodně to neznamenalo, že ho čtení před blbnutím zachrání. Ale každopádně s vychlazeným pivem, cigárkem a rozečteným Dostojevským si při západu slunce na zápraží připadal krásně. Možná to byly ty nejkrásnější chvíle jeho života. Až na občasné vřeštění koček. To dovedlo pokazit tu atmosféru.

 

Když si potřetí pořídil kočky, říkal si, do třetice všeho dobrého! A zlého, dodaly vždycky zlomyslně jeho druhé myšlenky. Rozhodl se ale, že další zradu od svých nejbližších už by nemusel zvládnout a že podobnou věc už nedopustí. Byl by hlupák, kdyby se nepoučil ze zkušenosti. Tentokrát kočkám žádnou možnost útěku nedal. Vyklidil pro ně jednu celou místnost v domě, tu největší, zařídil jim ji tak, aby se v ní cítily co nejlépe a zavřel je tam. Často si s nima chodil hrát, obzvlášť dokud to byla ještě koťata. Všechny je pojmenoval po postavách ze svých oblíbenejch ruskejch románů. Jeho konání mu nepřišlo nějak zlé, vždyť kočky, které žijí s lidmi ve městech v bytě, taky nijak netrpí. Nejdřív taky kočky pouštěl po celé chalupě a zavíral je jen na noc, neboť kočky si navykly přecházet mu přes obličej, když spal, což si vykládal jako projev náklonnosti.

 

Když měl ta horší období svého maniodepresivního života, nepouštěl kočky dlouho ven. Kočky už odrostly a nebyly zdaleka tak roztomilé, jako kdysi. Jelikož je nikdy nenaučil chodit na písek, kálely tam, kde je zrovna napadlo a nedělaly si s tím moc hlavu. Když se jim snažil vyčinit, jen na něj prskaly, a nebo ho ignorovaly a odcházely se vztyčenou hlavou i ocasem ven. Navíc je nevykastroval a tak se začaly množit. Měl příliš dobré srdce na to, aby koťata utopil, tak se smířil s tím, že je jich prostě víc a pouštěl je ven z pokoje čím dál tím míň. Vždycky když pak přišel za nimi, kočky na něj jenom vrčely, prskaly, pokoušely se o útěk. Když se pak jednou při svojí vzácné návštěve pokusil pohladit Kareninu, poškrábala mu ruce tak, že na další návštěvy rezignoval. Se zafáčovanýma rukama pak týden prochlastal a na krmení koček si ani nevzpomněl. Možná je podvědomě chtěl vytrestat. Když pak se strašnou kocovinou vyšel na zápraží, aby si dal kafe a zapálil si, sedl si na lavici a natáhl nohy před sebe. Když ho kočky oknem spatřily, začaly šíleně ječet a bušit tlapičkami o sklo. Domlouval jim, ale nepřestávaly, dokud ze zápraží neodešel. Byl z toho nešťastný natolik, že nakonec kočkám zvenčí zabednil okna, aby ho neviděly a přestěhoval se do nejvzdálenějšího pokoje.

Kočky od té doby neviděl.

 

Od té doby už uplynulo pár let. Už nikdy za kočkami nešel, vždycky jen pootevřel dveře a šoupl jim dovnitř koštětem misku se žrádlem a pitím. Občas uvažoval o tom, že by je prostě pustil ven do přírody, ale nedovolilo mu to jednak jeho pyšné ego a strach ze samoty, ale také strach ze samotných koček. Za těch pár let, říkal si, co se z nich mohlo stát? Kolik jich tam vůbec je? Věděl že žijí, zvuky které se čas od času ozývaly z pokoje mu to dávaly dost značně najevo, zároveň mu také dávaly důvod, proč kočky nepropustit. Mohl by je taky nechat vyhladovět, ale byl to přeci jenom dobrý člověk a něco takového by živému tvoru neudělal.Natož tolika živým tvorům. Navíc mu bylo jasné, že kočky by se začaly požírat navzájem a několik let by se stejně problému nezbavil.

 

Několikrát už byl téměř rozhodnutý se sebou něco udělat. Našel si lepší práci, začal se stýkat s lidmi, začal vyklízet ten monstrózní mysteriózní bordel. Ale návrat do normálního života mu nikdy nevyšel. Jak má člověk začít od znova, zoufal si, když žije v domě s pokojem plným pološílených zmutovaných koček? Měl pravdu.

 

V noci se mu zdál hrozný sen. Všechny kočky, s krvavýma očima a zježenou vypelichanou srstí byly u něj v pokoji, bylo jich tolik, že se tam ani nevešly a nejmenší koťata musela koukat dveřmi. Ty nejstarší, které si ještě pamatoval jménem, seděly u něj na posteli, seděli mu na rukách a na nohou a něchtěly ho pustit.

„Drž ho pořádně, zmrda.“ řekl Solenyj s natrženým uchem, který mu seděl na hrudníku. „Celý léta sním o tom, až jednou ten sráč zapomene zamknout dveře. Dočkali jsme se.“

„Sežerem mu obličej!“ křičela koťata od dveří.

„O tom jsem snil taky.“ ušklíbl se Solenyj, přesedl si k jeho hlavě a hrubým jazykem mu olízl obličej. Z jeho smradlavýho dechu se mu udělalo nevolno.

„Ser na něj. Přijdem si pro něj později, chci jít ven. Chci jít mladejm ukázat, jak vypadá hvězdný nebe.“ prohlásila Maslovova, sedící na jeho pravém předloktí a švihla ocasem.

„Vydrželi jsme to šest let, vydržíme to ještě chvíli. Ten sráč musí zaplatit.“

„Pojďte děti, konečně pořádná večeře!“ Křikl Karamazov na kočky kolem. Začaly se kolem něj s mňoukáním shlukovat.

„Kdo přijde první, má jeho koule!“

 

Celý zpocený se probudil. Bylo už ráno.

Musí je pustit. S tímhle nemůže už dál žít. Bylo na čase sebrat odvahu a udělat to, co měl udělat už dávno. Oblékl si rybářskej oblek a vzal si včelářskou přilbu, kterou kdysi vytáhl z bordelu. Zavřel všechny dveře krom vchodových. Bylo ticho, tak jako pokaždé brzo ráno. Ještě si zapálil cigáro a dal si panáka, na kuráž a vydal se ke kočičímu pokoji.

Nadechl se.

Vydechnul.

Otočil klíčem.

Zmáčknul kliku.

 

Kočky byly pryč.


20 názorů

Gora
20. 01. 2018
Dát tip

Dost dobrý a šílený...

draký - překlep - drahý

Píšeš povídky? Kdyžtak nějakou vlož, je to skvělé:-)


IQ nick
28. 08. 2016
Dát tip
Od prvního odstavce mě to vcuclo a dál jsem to přečetla jedním dechem. Malinko jsem asi nepochopila jak to, že tam ty kočky nebyly,... možná by to bez té poslední věty bylo ještě lepší... paráda b:-)

Gora
23. 10. 2015
Dát tip

Nápad výborný, možná trošku sjednotit vyznění první poloviny s druhou, T


Diana
01. 08. 2014
Dát tip
Strhující. Přečetla jsem bez dechu. Ten zoufalec je popsán velmi přesvědčivě. **********

Andulka
26. 07. 2014
Dát tip

nemam rada kocky....asi nejaka fobie z destvi....cetla jsem to jenom proto, ze si mi dala nekde pekne avizo....a jsem rada, ze jsem to cetla....rozhodne mas talent pro psani, dokazes vycitit a procit sve okoli....pises poutave, dokazes vtahnout ctenare do pribehu....chtelo by to nechat chvili ulezet, a pak to trosku vyskrtat......tak nejak uhladit...a pokud se ti bude chtit, muze z toho byt sakra dobra povidka...*


Švédsko 1
20. 05. 2014
Dát tip

„Rozvoj i úpadok“ sebavedomia človeka, ktoré úzko súvisia s hľadaním riešenia „dozretých“ problémov. Hoci navonok "akoby povrchne" popísaná, vcelku však dobre vystihnutá postava, v ktorej miesto „kryštalizácie“ – „kamenejú“ všeobecne platné spoločenské a psychologické črty. Ak toto bol autorský zámer, tak sa podaril. Ale to nestačí na „kompletné“ dielo. Podrobne sa k tomu vyjadril StvN, a v tom sa s ním plne stotožňujem.

Naviac, „rozdelenosť“ textu na dve časti pôsobí (na mňa), ako tvorba z dvoch rozličných období. Akoby „druhá časť“, po určitom čase nahradila pôvodný záver. Je „zrelšia“.

(„Konštatovanie“ MD psychózy - uvádzané prejavy nie sú práve najtypickejšie, smerujú skôr k „iným“ psychózam. Ale v živote je všetko možné.)


StvN
18. 05. 2014
Dát tip

Dodatek k ostatním komentářům, které vzpomínají mísení žánrů. K tomu dochází proto, že se nedržíš formy. Forma a žánr jdou ruku v ruce, takže hlavní důvod, proč to lidem připadá žánrově roztříštěné je skutečnost, že ten text nemá jasnou formu. Ale to je maličkost. To se dá snadno zlepšit.


StvN
18. 05. 2014
Dát tip

Potíž je, že tohle není povídka. Možná to ode mě bude znít jako zbytečné poučování, ale je to tak.

Povídka má popisovat konkrétní událost. Určitě se to dá využít i k nějakému obšírnějšímu popisu charakteru postavy a jeho života, pokud autor trvá na tom, že to je důležité, ale primárně musí jít o nějakou událost. Úplně klidně můžeš děj zasadit někam do lesa, kde se něco stane, někoho potká, proběhne dialog a v rámci té situace se dozvíme něco o minulosti, o okolnostech. To by bylo lepší. Takhle to je takový román ve zkratce. Na povídkách je krásné právě to, že se vezme hotová postava v určitém okamžiku svého života a něco se jí přihodí. O tom povídka je. V tom je její síla.

Dobře. Řekněme, že autor na tohle kašle a chce si to napsat po svém. Má to svoje úskalí. 

Mně osobně vadí, když se text dívá na postavu z dálky. Těžko si k ní vytvořím nějaký vztah a postava mě brzy přestane bavit. Uznávám krásu okamžiku. Podle mě je člověk zajímavý tím, jak dělá to, co děláme všichni, ale každý to dělá jinak. Klidně to může být vztah ke kočkám. Ale při popisu vztahu ke kočkám bych šel do detailu. Od toho, kdy jim dává jíst, do jaké misky, jak to probíhá, přes způsob, jakým je bere do ruky třeba až po nějaké ujeté zvyky, kdo ví, já kočky nemám. Ale když člověk má kočky a má k nim vztah, tak ten vztah jde do hloubky. Není to jenom o tom, že nějaké kočky se zrovna náhodou nachází ve stejné místnosti jako postava. Musí v tom být něco víc. A to je něco, co je vidět při pohledu z blízka, tedy v klasické povídce, která se zajímá o určitou událost, v níž tedy vystupuje muž a jeho kočky a třeba ještě něco dalšího. Není to ale vidět při pohledu z dálky a potom je otázka, na kolik to je důležité, aby se o tom psalo a zpětně se dostáváme k tomu, že když to tedy důležité je, proč se o tom nepíše více do hloubky? Tím se dostáváme k otázce, co vlastně bylo záměrem textu?

Když to budu brát jako pokus o vystižení psychologie postavy, pak mi to přijde mírně klišé. Tenhle typ osobnosti byl zpracován mnohokrát, takže je obtížné se od klišé oprostit. Velkou roli hraje zpracování a právě tady bych sázel na detail. Což tvému textu chybí a je to škoda, protože ta postava zajímavá je. Je zajémavé i to, že by taková postava měla kočky. Ale bohužel o tom, jak to tam funguje, se nic nedozvídáme.

Sloh jako takový není špatný, ale bohužel se jeho síla (nebo slabost) neprojeví tolik, jako když je autor nucen držet se nějakého syžetu. Tenhle text je psán velmi volně, odstavce na sebe nijak zvlášť nenavazují, schází tomu trochu nějaký řád nebo myšlenka, která by se táhla od začátku do konce.

Nemyslím to zle. Jen si myslím, že by textu prospělo, kdyby se díval více z blízka.


Zuzulinka
16. 05. 2014
Dát tip

ta poslední věta je tam podle mě navíc... nechala bych to nedořečené... výborná ta jména koček, to by mně nenapadlo....a báječně to podtrhuje celou pointu


Markel
15. 05. 2014
Dát tip

líbilo *


reka
13. 05. 2014
Dát tip

Líbilo se mi to. Jediné, co mě mrzelo, byla žánrová roztříštěnost. Ani ne to, co vytýká Lakrov (nevadí mi, když text je těžké zařadit, naopak, takové texty mám hodně rád). Nevadilo mi, že se tu mísí žánry, ale že se mění. První půlka povídky je o něčem jiném než druhá půlka. To je u povídky škoda, je tam málo prostoru, takže je podle mě lepší být konzistentní a budovat relativně jednotnou náladu/myšlenku apod. Asi ten dojem, že se povídka rozpadá na dva díly, je ještě umocněn tím, co vypíchli Janina a Fruhling, tedy to, že první půlka je víc v obecné češtině a druhá ve spisovné.

A kdybych si měl vybrat, druhá půlka se mi líbí víc. Líbí se mi ten zlom do staromileckého hororu. Vigan zmínil Maupassanta, já si vzpomněl na Dům pana Bulemanna. Znáš? Ta podobnost s touhle povídkou je celkem velká.


Fruhling
01. 05. 2014
Dát tip

Ten začátek je co do charakterizace hrozivě utahaný a stejně jako Janině mi vadí nedůslednost hovorovštiny, pak to působí jako póza. Text se však od poloviny začne odsýpat: hovorové výrazy i pseudobetaová stylizace zmizí a začne se z toho stávat  docela nervák. Pointa je očekávatelná i překvapivá zároveň. Užitím skoro až pohádkového schématu (tři pokusy) působí tajuplně, až magicky. Zároveň díky této struktuře nutí i k zamyšlení a hledání přesahu (jak už bývá u pohádek časté). Za mě tip.


Janina6
30. 04. 2014
Dát tip

Fajn, zařazuji povídku do příštího kola.


nyma
30. 04. 2014
Dát tip

Vigan: Díky moc:) A je dobré, že jsi byla druhý člověk ten den, který v souvislosti s tím co píšu zmínil Maupassanta.

Kočkodan: Dobře pro ně!

Lakrov: S opakováním slov bojuji neustále. Snažím se to omezit jak to jde, ale pak mám občas pasáže, kdy mi to přijde nutné a nemám dostatek sebereflexe, abych poznala, kdy to opravdu nutné je a kdy je to jen balast a formalimus. Žánrová neurčitost je záměr. Je to text, u kterého bych byla ráda, kdy si čtenář nebude ničím jistý. Ale nejsem si, pravda, jistá, jestli jsem to trochu nepřefičela. Díky moc za konstruktivní kritiku.

Janina6: S nadbytečností slov mám problém, ale spíš se srovnám s nadbytkem, než s nedostatkem:) Se zařazením do Povídky měsíce žádný problém nemám, naopak mě to potěšilo. Díky za kritiku.


Janina6
29. 04. 2014
Dát tip

Mimochodem, souhlasila bys se zařazením téhle povídky do soutěže Povídka měsíce? (Pokud ji neznáš, tak více tady:

Povídka měsíce  )


Janina6
27. 04. 2014
Dát tip

Zajímavě napsané. Skoro bych řekla napínavě. Líbí se mi černohumorní nádech, některé věty jsou úžasné, třeba tohle: „Občas si říkal, že by fakt rád uklidil, ale strach z neznámého byl skoro tak velkej, jako strach z koček.“

Jinak dávám za pravdu Lakrov, co se týká používání mnoha „nadbytečných“ slov. Jde mi hlavně o příslovce, které když se nahromadí, zbytečně zatěžují text. Působí pak přehuštěně, málo plynule. Třeba tady: „...byl pořád dost chytrej, aby věděl, že je to vlastně docela pravda. To že byl tak chytrej pro něj vůbec bylo celkem na škodu...“ Dvojí opakování věty „byl chytrej“ se dá dejme tomu brát jako stylistická schválnost, ale třeba opakování stejné formulace „od té doby“ na konci jednoho odstavce a na začátku dalšího už působí spíš neobratně:

"Kočky od té doby neviděl.

 Od té doby už uplynulo pár let.“

Hovorový jazyk opravdu dodává na autentičnosti, jenom nerozumím, proč jsi v jeho použití tak nedůsledná. Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale zhruba v polovině textu (od „Když si potřetí pořídil kočky“) najednou hovorové výrazy přestáváš používat a přejdeš na spisovný styl. Možná to má něco znamenat, ale mě to spíš mate. Asi by bylo dobré to nějak sjednotit. Podivně působí i sousedství spisovného a hovorového v takovýchto formulacích: „ze svých oblíbenejch ruskejch románů“.

Jistá nejednoznačnost žánru se mi vlastně docela líbí. V lidské hlavě, myslím, vládne zrovna takový chaos, vzpírající se „škatulkování“, a od idylky k hororu (a třeba zase zpátky) není zas tak daleko.  Jsem zvědavá na další tvoje povídky.


Lakrov
18. 04. 2014
Dát tip

Úvodní odstavec je těžkopádný -- trpí opakováním slov (...říct ...říct ...svoje ...svoje...) a vyjadřovací nepřesností, způsobenou (dle mého) nadbytečností slov ...v současné době... Opakování slov si všímám i v dalších odstavcích a to v takovém rozsahu a situacích, že jej začínám považovat za záměrné, za cosi jako náznak určitého stylu; dá se na to zvyknout.

To, na co si zvyknout -- či spíš se s tím vyrovnat -- nemohu, je fakt, že si nedokážu ten text žánrově zařadit. Zpočátku -- tím zaměřením se na postavu -- působí jako jakási "společenská studie", později -- tím napětím, plynoucím z vězněných šelmiček -- shledávám dokonce cosi jako hororový nádech, místy pak text -- tím syrovým, vulgárním slovníkem -- působí velmi autenticky (jako by to byl skutečný prožitek), necháš čtenáře chvíli váhat, kdo je vlastně protagonistou příběhu, zda pán nebo zda kočky, a závěr, ač nešetříš snahou jej dramaticky i graficky vygradovat, vyplyne tak nějak do vytracena. A tohle balancování mezi několika žánry (ve mně) vyvolává rozpaky, což ovšem nemusí platit pro další čtenáře. Číst se to dá.


Kočkodan
17. 04. 2014
Dát tip
Zajímavé dílko. Nase ctyri kocky se mají podstatne lépe.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru