Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Inspektorka

04. 08. 2014
5
33
2273
Autor
Jarrda

   „A kurnik! To nemůžete dávat pozor, když vcházíte dovnitř?“ zvolal hlasitě Pavel, zástupce ředitele, když mu otevírající dveře sborovny vyrazily hrníček s kávou z ruky. Nebylo divu, že ho to naštvalo, protože si polil světlé krémové kalhoty.

   „Dobrý den!“ vstoupila a pozdravila velmi nahlas ředitelka. Opatrně překročila na zemi střepy a nad potřísněnými Pavlovými kalhotami zakroutila hlavou. Štíhlá, vysoká dominantní dáma s obličejem ve tvaru lískového oříšku, vystrkovala svou špičatou bradu do výšky a očima jako dvě trnky suše propichovala každého, kdo se jí zamanul. Jemně kudrnaté havraní vlasy ji na hlavě vytvářely košatou korunu, vlající do všech stran. Ze zadu se podobala zpěváku Bobbymu Farrellovi z Boney M. Žáci ji proto z počátku říkali Bobby a později  Treat, dle postavy v muzikálu Vlasy. My učitelé jsme ji říkali sestra v akci nebo jen Whoopi.

   „Dobrý den, paní ředitelko,“ odpověděl ji první Pavel a pak my ostatní.

   „Očekávám, že teď o velké přestávce tu zastihnu většinu, abych sdělila jednu velice důležitou věc,“ řekla strojeně a přejela pohledem po sborovně, to pro kontrolu, zda ji všichni pozorně posloucháme. U Marie, která si naproti mně loupala u stolu jablko, se zastavila a pronesla: „Doufám, že mne všichni vnímáte!“

 „Jasně že tě posloucháme. Co bychom asi dělali jinýho, když jsi sem tak vtrhla?“ zašeptala jedovatě Marie, tak aby si všimla jejího zabrblání.

   Natáhl jsem pod stolem nohu a špičkou boty do Marie mírně ťuknul, aby zbytečnýho rejpání do sestry v akci nechala.  Ty dvě se od začátku neměly rády. Kdyby mohly, tak by jedna druhé vyškubala vlasy. Marie měla mezi žáky a pracovníky neformální autoritu. Byla sice panovačná, ale laskavá ke každému. Ředitelka na škole byla necelý rok. Svou funkci se snažila vykonávat svědomitě, ale díky své chladnokrevné důslednosti, šlapala v mezilidských vztazích jako slon v porcelánu.

   „Dáte si s námi kávu paní ředitelko? zeptal se Pavel a začal uklízet rozbitý hrníček.

   „Ne děkuji,“ odpověděla stroze a urovnala si u krku límeček bílé halenky, která na ni v kombinaci s perličkovým kostýmem vypadala starosvětsky. Oblíká se jak do filmu pro pamětníky.

   „Přišla jsem vám oznámit, že dnes máme ve škole inspektorku, paní magistru Jungschtovou. Původně měla přijet hned ráno, ale vlak měl zpoždění a dorazila před chvilkou. Pro dvouhodinové zdržení nepovažuje za nutné, odložit návštěvu na jiný termín. Inspekce je zaměřena na odborné předměty, “ podívala se na mne, „Pane Šimůnek, vy nyní učíte technologii ve třetí bé a hned, jak skončí přestávka, se paní inspektorka podívá na vaši hodinu.“

   „Uff. Je to nečekané, tak trochu mám strach. Ještě jsem takovou přepadovku nezažil,“ odpověděl jsem.

  „Pane Rotter,“ oslovila mne znovu a nadzvedla povýšeně špičatou bradu, „nikdo z nás si nemůže dovolit selhat. Inspekční zpráva musí být skvělou vizitkou naší školy. Proto se snažte, abyste jako mladý a oproti ostatním ještě ne tolik zkušený pedagog, dobře zapůsobil. Byla vám dána důvěra učit jeden z hlavních předmětů a tak předpokládám, že vaši žáci předvedou skvělé výsledky. Ať jsou ukáznění a vy při výuce použijte vhodnou metodu.“

  „Ano, budu se snažit dosáhnout co nejlepšího výsledku a udělat nejlepší dojem na paní inspektorku,“ řekl jsem, co chtěla slyšet a otřel na svém stole neexistující prach.

   Mezi ostatními kantory to zašumělo, ale nic neříkali. Čekal jsem, že mne podpoří, ale ze zkušenosti věděli, že nemá cenu na sebe zbytečně upozorňovat a chodit s kůží na trh. Nikdo se nechtěl stát se terčem jejích připomínek.

   Marie, zkušená kantorka, dojedla poslední kousek jablka a šla vyhodit slupky pod umyvadlo do koše. Při utírání rukou se mne zastala: „Na to, jaký je malý věkový rozdíl mezi žáky a Martinem, tak má u nich velkou autoritu. Já se nebojím, že by něco nezvládl. Nejdůležitější je před inspekcí nic nepředstírat a nedělat nic strojeně, jinak žáci poznají, že má strach a ještě mu něco při hodině provedou?“

   Ředitelka na to neřekla nic. Jen pevně semkla rty a po několika vteřinách mi sdělila: „Paní inspektorka, se nyní připravuje. Těsně před zvoněním ji přivedu sem a představím vás. Pane Rotter, doprovoďte ji do třídy a zajistěte tam pro ni místo, které si vybere,“ přikázala mi svou špičatou bradou, pak se otočila a vyšla ze sborovny na chodbu.

   S rozklepanými koleny jsem doprovodil inspektorku do třídy, kde jsem ji představil žákům. Doposud vše proběhalo klidně. Než jsme přišli, seděli žáci na svých místech, bavili se. Když jsme vstoupili, utichli a jak to bývá ve většině škol zvykem, postavili se vedle lavic. Inspektorka  si sama vybrala místo vzadu, v prostřední řadě, kde seděl František Vzpurný. Byl to svérázný sedmnáctiletý mladík romského původu, jehož hlava s krátkými dredy se podobala Medúze z řeckých bájí. Jako malé dítě si ho z dětského domova přisvojila rodina do pěstounské péče. Nebyl špatný, ale jakékoli autoritě oponoval a chtít po něm něco, co se mu nezamlouvalo, byl vždy problém.

   Když jsem ho požádal, aby si přesedl a uvolnil místo, odmítl: „Vždycky po nás chcete, abysme seděli podle zasedacího pořádku. A teď si mám sednout jinam? Nikam nepůjdu. Budu tady! To je moje místo! Pusťte ji sednout na vaše místo. Proč by nemohla sedět u stolku, tam co sedíte vy?“

   Jeho slova byla pro mne jako studená sprcha. Z představy, že budu na koberečku u ředitelky, za to, že žák nechtěl pustit inspektorku sednout, mi tekly čůrky potu po zádech. Hodina ani nezačala a už tu byl problém. Vyvedlo mne to z rovnováhy a já najednou nevěděl, co dělat?  Věděl jsem, že co nejde s Františkem po dobré, tak po zlém už vůbec ne. Jakmile bych na něj šel autoritativně, začal by ječet a předvedl hysterickou scénu. To bych rozhodně před inspektorkou neměl zapotřebí. Vždy se dá najít nějaké řešení, říkal jsem si v duchu, ale zrovna mne žádné nenapadlo. Vzpomenul jsem si, jak za komunistů běžel v televizi seriál  ,My všichni školou povinní‘.  Miroslav Vladyka tam hrál mladého učitele matematiky, který před inspektorkou zapomněl řešení příkladu. Aby se dopočítal výsledku, nezbylo mu nic jiného, než malovat na tabuli pytle s pískem.

   Uběhly snad dvě či tři vteřiny, které mně připadaly nekonečný.  Celá třída byla ticho a čekala, jak se zachovám.

 Inspektorka si všimla mých rozpaků. Položila Františkovi ruku na rameno, mirně ho zmáčkla a udělala smutné oči: „Přeci bys nechtěl, abych celou dobu seděla na okenním parapetu vedle těch pichlavých kaktusů. Podívej, tamhle ve druhé lavici vedle té hezké dívky je volno.“ usmála se a ukázala na volnou židli vedle blonďaté Martiny Macháčkové, zmalované jak panenka Barbie.

   Františka na tohle nebyl připraven. Myslel si, že mi bude do nekonečna vzdorovat. Bylo mu jedno, že mi s tím způsobí problém u ředitelky. Důležité pro něj bylo, že se před všemi ukáže, jaký je kápo.  Zčervenal ve tváři, vzal si věci z lavice a šel si sednout tam, kam mu ukázala. Nevěřil jsem. Z toho vzpurného puberťáka se v mžiku stal poslušný beránek. Mně spadl kámen ze srdce.

   Hodina proběhla dle správného uspořádání. Nejprve kontrola docházky, zápis do třídní knihy, seznámení s cílem hodiny, opakování minulého učiva, probírání nové látky, upevnění učiva a společné zhodnocení. Vše jsem časově stihl a ve správném poměru dle pedagogických zásad.

   Inspektorka si během hodiny dělala poznámky, prohlédla třídnici a několika sešitů od žáků. Na konci se s třídou rozloučila a poděkovala za spolupráci. Já jsem šel s ní, aby mne seznámila s inspekční zprávou. Se svou prací při hodině jsem byl spokojen, ale měl jsem obavy z toho, až si ředitelka v úvodu zápisu přečte o výstupu Františka Vzpurného. To si na mne pěkně smlsne, honilo se mi zas hlavou.

   „Pane kolego,“ použila klasické oslovení, které v člověku dává pocit útěchy, „hodina po odborné a didaktické stránce proběhla v pořádku. Jen mám několik připomínek, které jsou na úrovni lehce odstranitelných kosmetických vad.“

    To se tak říká, aby se tak zaobalily závažné vady do jemné omáčky slov. Teď to přijde, jen do mne. Teď to schytám za toho vzpurného Frantu Vzpurného. Možná, že jsem se měl více snažit ho zvládnout a nenechat ji, aby to vyřešila za mne. Jsem to pěkný pako, měl jsem mu to přikázat a hotovo. Já vůl. Vyčítal jsem si.

   „Nezlobte se, moc se vám omlouvám za Františka. Víte on je v pěstounské péči, vzali si ho z dětského domova…“ nedořekl jsem.

   „V pěstounské péči? Z dětského domova, říkáte?“ poposedla si na židli a udělala poznámku do zápisu.

   „Víte, on je špatně zvladatelný. Jemu už devatenáct let a už byl za své prohřešky z několika škol vyloučen. Každou chvíli jim uteče z domu. Dokonce ho i hledala policie. My jsme jeho třetí škola. Když ho vyloučíme i my, nic z něj nebude, skončí na ulici a možná pak i v kriminále.“

  „Neomlouvejte se, bylo mi to hned jasné, že chce způsobit scénku. Tihle kluci jsou všichni stejní. Chtěl se před všemi ukázat, jaký to je hrdina. Myslím si, že je i jejich skrytý názorový vůdce. Asi hodně žáků ho obdivuje, jinak by se tolik nepředváděl. Není lehké takové typy zvládat. Jsem ráda, že jsem vám mohla pomoci.“

   „Děkuji vám,“ polkl jsem opět a čekal jsem, co mi řekne, že jsem udělal v hodině špatně.

   „Jak říkám, chyby kterých jste se dopustil, jsou opravdu jen kosmetickou vadou,“ pronesla a uhladila si sukni na stehně. „Jednu zásadní chybu děláme všichni učitelé a to je, že v hodinách nemluvíme spisovně. Mluvíme hovorovou češtinou, ale ve výuce je třeba používat spisovných slov.“

   „Ano máte pravdu, mluvím při hodinách běžnou mluvou,“ nesnažil jsem ji dráždit a čekal co dalšího mne vytkne.

   „A pane kolego,“ zvedla obočí, které mi prozrazovalo, že jsem provedl něco závažného, „kontrolujete žákům sešity? Máte přehled o tom,  jak si provádějí zápis na vašich hodinách?“

  Tak to u někoho našla vytrhaný listy, sešity bez obalu a nedopsanou látku, pomyslel jsem si a po pravdě ji odpověděl: „Kontroluji je, ale všechny jsem asi nestačil. Upozorňuji je, aby si z nich nedělali trhací kalendář a měli je obalený. …obalené,“ opravil jsem se, abych mluvil spisovně.

  „A Monice Pichlavé jste sešit také kontroloval? Vsadím se, že vám ho nikdy neodevzdala,“ vydala ho ze své složky a projela listy, jako když  karbaník projede balíček karet na stole. Neměl na sobě klasický školní obal, ale byl zabalen do voskovaného papíru s červenými srdíčky.

  „Nepamatuji se přesně, ale je možné, že ještě ne. Má ho v nepořádku?,“ zeptal jsem se.

   „Ne je v naprostém pořádku. Jen…no podívejte se sám. Uvidíte co mám na mysli“ podala mi jej se slovy.

   Obracel jsem postupně jeden list za druhým. Již při pohledu na první stránku jsem se začal červenat. Čím víc stránek jsem shlédl, tím víc jsem se červenal. Ruce mi zvlhli a na čele mi naskočil pot. Kdybych se před ní nestyděl, rozbrečel bych se. Ještě před chvílí jsem měl strach,  jak dopadne ten výstup s Františkem Vzpurným, ale inspektorka ho velkoryse smetla ze stolu. A teď tohle. Další nečekaná podpásovka. Co tomu řekne ředitelka, až to uvidí? Ta si na mne opravdu smlsne, strachoval jsem se.

   Inspektorka se na mne podívala.  Odhadoval jsem ji hodně přes padesát. Napadlo mne, zda nemá stejně starého syna jako já.

   Než jsem stačil něco říct, vzala mi sešit z ruky a položila na stůl: „Nic si z toho nedělejte. Když jsem byla ve vašich letech, také jsem učila. Měla jsem ve třídě chlapce, který si do mého sešitu nalepil akt nahé dívky a k ní vystřiženou mou hlavu z fotografie, která tenkrát prošla tamním místním plátkem. Dozvěděla jsem se to, až když mne na to upozornil pan ředitel. Měla jsem z toho pěknou polízanici. Ta nakreslená srdíčka s vaším jménem na každé stránce, není nic proti tomu, co jsem měla já. Jen si dejte pozor na to, aby si ta dívka nezačala o vás vymýšlet milostné historky. Je třeba to zarazit včas. Samozřejmě, že to v inspekčním zápise neuvádím, ale považovala jsem za nutné vás na to upozornit.“

   Styděl jsem se a červenal se po celém těle.  Zmohl jsem se jen na poděkování, podepsání zápisu a jeho převzetí. Monika má dnes již dvě velké dcery a když ji někdy občas potkám, vzpomenu si na tuto příhodu a  ještě po létech se červenám po celém těle.


33 názorů

Jarrda
17. 12. 2016
Dát tip

Gora: Bylo před dvěma lety. S tou Janinou jsem to hodně přestřelil. A nejen s ní.Nevím, proč jsem tenkrát tak kravinsky reagoval.  Chci tu povídku přeonačit. ...po čase.


Gora
17. 12. 2016
Dát tip

Nechci dělat chytrou, další v řadě předchozích, byť starších, názorů na tuto povídku.

Celkem mne to zajímalo, ale v diskusi dávám zapravdu Janině, rozhodně bych se příště před psaním zamyslela, co bude hlavní námět či kdo hlavní postavou. Prostředí zajímavé, a věci ze života jsou poznatelné, je mi to bližší, než povídky o mimozemšťanech...


nic nemaž, oni se k nim čtenáři z Nemocnice časem prokoušou...

a že tu jsou ostřejší komentáře? tréning dělá šampiony...


Jarrda
15. 12. 2016
Dát tip

Děkuju za zastavení.  Uvažuju ty první tři z roku 2014 vymazat.


dobrá inspektorka :o)


Jarrda
23. 08. 2014
Dát tip
Co tě tu pozoruju. Tak ty jsi taky pěkný zvířátko.

Jarrda
23. 08. 2014
Dát tip
Hlavně si nezapomeň boa.

Jarrda
23. 08. 2014
Dát tip
A konečně jsem se tě taky dočkal.

StvN
23. 08. 2014
Dát tip

Děkuji ti za tvůj názor.


Jarrda
22. 08. 2014
Dát tip
Chápu to, že ty jsi tu redaktor. V mnohých případech nezvládáš své jednání. I když to tu je virtuální svět, zastupuješ tu počátek organizační struktury pavouka Písmáku. Tím pádem se od tebe očekávají reakce na podněty a vystupování co nejvíce se přibližující profesionalitě. Jenže to je tvá slabá stránka. V kritikách se necháváš unášet svými emocemi, a vyúsťuje to v afektované chování. Takže k čemu tu jsi? Na těch pár vět, co napíšeš pod některá z děl, tu snad takový redaktor není potřeba. I toto vlákno je důkazem, o tvém neprofesionálním vystupování. Neustále tu předkládáš, jak něčemu nerozumím. Víš moc dobře, že to chápu, ale ty potřebuješ, dělat z druhého troubu. A i kdybych byl takový trouba, jak mi tu říkáš, redaktor na svém místě by to neplival do tváře. Kdyby jsi raději místo těch provokativních keců napsal někomu pěknej rozbor, jenž mu pomůže v psaní dál. Takovým lidem jako jsi ty říkám: "Prosím zavři dveře zvenčí." Čus!

StvN
22. 08. 2014
Dát tip

Tenhle tvuj argument nema zadny vyznam. Ze nic nechapes neznamena, ze nejsem na svem miste. Vidis problem v druhych lidech. To ti jiste vyhovuje.


Jarrda
22. 08. 2014
Dát tip
Ty jsi opravdu redaktor na svém místě.

StvN
22. 08. 2014
Dát tip

Necekam, ze poznas komentar, ktery se tyka textu. Ani me neprekvapuje, ze se uchylujes k nasili. To je ovsem znamka dokonale inteligence. 


Jarrda
22. 08. 2014
Dát tip
StvN: ...a ty tu jsi jako co? Redaktor? Co jsem kde četl tvé příspěvky pod díly, nenapsal jsi nic, co by se slučovalo s rozborem. Jen se snažíš do druhých trefovat, rejpat a dloubat. Schovaný zde za virtuálním profilem máš odvahu. V realitě si to nedovolíš, tam bys hned dostal několik z prava a i z leva. Takže si dej pohov. Pokud si potřebuješ na mne dokazovat svou genialitu, posluž si. Ale nejprve si běž vyčistit zuby, smrdí ti z pusy.

StvN
22. 08. 2014
Dát tip

Děláš ze sebe umělce. To je ten problém. Říkáš, že neděláš, ale děláš. Říkáš, že děkuješ, ale ve skutečnosti neděkuješ. To je všechno, co jsem ti chtěl napsat. Nečekám, že to pochopíš.


Jarrda
22. 08. 2014
Dát tip
Podívej, stojím pevnejma nohama na zemi. Rozhodně ze sebe nedělám žádného umělce. Postě si jen tak píšu. Názory přijímám normálně, ale v žádném případě nepřijímám vulgarismy či podobné výrazy. Takže pokud se tu chceš vyjadřovat vulgárně, odpal redaktore. Na hrubý pytel sametová záplata.

StvN
22. 08. 2014
Dát tip

Nic jiného jsem od tebe ani nečekal.


Jarrda
22. 08. 2014
Dát tip
Děkuji ti žabáčku.

StvN
22. 08. 2014
Dát tip

Jak jinak. Spi sladce. 


Jarrda
21. 08. 2014
Dát tip
Díky ti za tvůj názor.

StvN
21. 08. 2014
Dát tip

Nejdřív jsem si říkal, že ten učitel je pěknej kretén a že nemá co učit, dokud trochu nedospěje, pak mě ten text celkem zaujal a říkal jsem si, že každej musí nějak začít a holt někdo začíná učit ve věku, kdy se ještě sám potřebuje zorganizovat, nicméně tvoje reakce na Janinu je naprosto neadekvátní, stejně jako byly neadekvátní reakce postavy v té povídce, takže soudím, že jsi to skutečně ty. Omlouvám se za ostrá slova, ale nesnáším takové to: "Díky za tvůj názor ale klidně si ho můžeš strčit do prdele." Tak jednou jsi to dal do arény, tak se s tim smiř. Psát umíš celkem dobře, ale Janina má naprostou pravdu. Ta ředitelka nehraje absolutně žádnou roli a upřímně řečeno neumíš psát zase tak moc dobře, aby si člověk chrochtal nad každou tvojí formulací. Opovaž se mi napsat, že mi děkuješ za názor. Za nic mi neděkuj. Raději se zamysli nad tím, jaký zaujímáš postoj k lidem, kteří si dají tu práci si tvoje dílo poctivě přečíst a s dobrým úmyslem ti k němu něco napsat. To udělej. 


Jarrda
05. 08. 2014
Dát tip
Myslím, že na tom nesejde, zda jsi v kritice napsal svrhu či z vrchu. Zbytečné omlouvání se a prodlužování vlákna. Já dělám hodně chyb. Některé přehlédnu a o některých ani nevím. Rozhodně z toho nemám těžkou hlavu. Jsem tu pro pobavení a ne na zkoušce z češtiny. Myslím,že snad i ty. Podstatné je pochopení myšlenky v tvé připomínce.

Jarrda
04. 08. 2014
Dát tip
Vigan: Děkuji za tvůj příspěvek.

Jarrda
04. 08. 2014
Dát tip
Ještě jednou ti děkuju za tvůj názor. Prostě si píšu pro svou potřebu a ta postava na mne nějak působí. Časem v tom uvidím potřebné úpravy a budu je řešit. Rozhodně nečti to co tě nebaví. Čus.

Janina6
04. 08. 2014
Dát tip

Říkám, že věnuješ třetinu textu (nedůležité) osobě ředitelky. Tato připomínka se vůbec netýká stylu psaní.


Jarrda
04. 08. 2014
Dát tip
Díky za tvůj názor. Osou povídky je hlavní hrdina, na kterého se nalepují velké či malé "zápletky". Dívka tam nemá příliš prostoru, protože hrdina o jejích pocitech neví. Každý máme svůj styl, který se nám líbí. Mně se líbí tímto způsobem psát. Každý píše nějak. Přeji ti hodně zdaru.

Janina6
04. 08. 2014
Dát tip

Nebavilo mě to. Nerozumím, proč v povídce, která má název „Inspektorka“, věnuješ tak rozsáhlý úvod (skoro třetinu textu) osobě ředitelky, která nemá pro příběh téměř žádnou důležitost. Naopak o dívce, která je hlavní aktérkou docela roztomilého závěru, nepadne po celou dobu ani slůvko. Myslím, že by sis měl vždycky na začátku ujasnit, které postavy a události jsou pro tvůj příběh ty hlavní, a toho se držet, nezatěžovat příběh zbytečnostmi, které ho „rozmělní“.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru