heavier than heavy

Láska zmizela v hromadném hrobě zapomínek,
které jsem určila k zetlení.
Jestli bylo na vápno... kdo to ví.
Nevpomínám si. Kdybych ho dnes potkala na ulici,
nehnulo by se ve mně nic,
jako při absolutním bezvětří
v srpnovém odpoledni
Proč? Je to divné? Není?

Kdo zabíjel mě celé roky,
nezaslouží si než prach a broky
a nakonec ani ty ne
zaslouží si leda tak vymazat všechny fotky
včetně těch v hlavě.
Stalo se.
Tak bez milosti nakládám se vzpomínkami
a kde nic není  - však víte, jak to je.
Nic si nepamatuji.
Paměť se udroluje jak popraskaná váza.
Skončím citově nepopsaná
seschlá a vybělená,
drobňoučká
tabula rasa.

Chtěla bych, aby bylo všechno jinak,
od začátku
znova
všechno přepsat,
víc dobrodružství,
a nějakou tu pravou lásku
a tajemství a spojenectví navrch

co bych za to... duši upsat ďáblu!
Upsala bych, ale není co a není komu,
ďábla si jiný vleče na provázku.

No jo, to mám z toho,
že všechno chci a přitom
ani nedosáhnu do horního regálu
se všemi těmi top, highest quality
pořád si stoupat na špičky
- k ničemu
tak
už přestanu fňukat

kdo to má číst, pálit, trhat...