Milovat svou vlast...(II. část)

Dnes vkládám druhou část. Uvědomuji si, že v té první jsem skončil v půlce kapitoly a tak nedochází k závěrečné pointě. Ono k ní nedojde sice ani dnes, ale počkejte do zítřka! Pak mi snad dáte i nějaký hlas (to není pokus o ovlivnění), ale četl to expert a prohlásil, že to je to nejlepší, co jsem zatím napsal. A prosím - kdo nečetl první část, a začne tady tou druhou, nenaváže nit. Ani náhodou.

Milovat svou vlast II. část

Svatba Made in CZ 1 (pokračování)

…………………

Před vchodem k obřadní síni je zároveň vchod k obhlídce zámku, prostor je dost stísněný, venku prší a obřady mají zpoždění. Nás mohlo být asi padesát a většina švitořila anglicky. Návštěvníci zámku tak měli zdarma představení, zpestřené ještě navíc situací, že asi za deset minut začala vycházet skrz náš propletenec svatební suita, která to již měla za sebou. No a ti pro změnu zase mluvili řecky. A to byla před námi ještě jedna skupina ženichů a jejich svatebčanů. Konečně ve třičtvrtě na jednu jsme pronikli do obřadní síně. Obřadní síň nic moc - taková trošku širší chodba. Ceremoniářka byla mírně zmatená, neboť nevěstu k „oltáři“ nevedl otec, ale budoucí manžel a rodiče manželky nemohli sedět spolu v první řadě, neb otec má již manželku jinou. Kromě ceremoniářky byla ještě nepostradatelná překladatelka. To ale byla naštěstí kamarádka od Nikoly a svatební hostka.

Pan oddávající - tak to byla vskutku „Persona grata“ a samostatná kapitola. Vypadal jako Petr Brukner z divadla Járy Cimrmana. Pokud Petr Brukner špatně vyslovuje sykavky, tak oddávající si doslova šlapal po jazyku, pokud Petr Brukner má přihlouplý úsměv, oddávající ho měl taky - akorát s tím rozdílem, že Petr Brukner to jenom hraje. A tak jsme si v úvodu vyslechli desetiminutovku o historii zámku - od 13. století byl královským přemyslovským hradem… v 16. století zahájil celkovou renesanční přestavbu Kašpar Pruskovský z Pruskova… od roku 1778 obýval zámek pruský knížecí rod Lichnovských… Překladatelka měla samozřejmě připravený text v angličtině, takže si to odemlela - no to muselo hostům ze zámoří určitě vyrazit dech!

Pak ještě oddávající pohovořil o zámecké zahradě, okolních památkách a zajímavostech kraje, až jsem měl takový pocit, jestli si nevzal nějaký jiný proslov. Ale nevzal - překladatelka četla totéž. A pak to přišlo. Konečně se dostal k tomu, kvůli čemu jsme tady vlastně přišli. A obvyklé bla… bla… bla…  na závěr ozdobil statí, že my česky mluvící jsme  nestačili zírat. Ten chlap byl posledních dvacet let asi někde úplně mimo: „… že budete vychovávat své děti řádně a svědomitě a budete je učit milovat svou vlast… atd…. neboť rodina je základ státu.“  Naštěstí překladatelka si to upravila na něco jako: …že budete vy i vaše děti žít šťastně a v bázni boží…  A tak to prošlo. A jelikož se oddávající stále významně usmíval, usoudil jsem, že anglicky neumí ani slovo. Tak mě napadlo, že stejný proslov si musela vyslechnout i ta řecká svatba.

A bývá u obřadu již tradicí a zvykem, že máma i otec od nevěsty uroní slzu, ovšem bohužel tady to nějak nešlo…

Na závěr už od nepaměti si novomanželé nasadí prstýnky a pak je oddávající vyzve: a na důkaz stvrzení svého slibu se polibte. Ale místo výzvy k polibku se oddávající jenom stále významně usmíval, až někdo zezadu zvolal: „A co tak pusu?“ A tak byla i ta pusa. Pak se podepíší ti, co se mají podepsat… a co dál? Všichni čekají, že svatebčané budou vyzváni ke gratulacím. No jinde snad - ne tak v Hradci nad Moravicí. Ceremoniářka opět zklamala, překladatelka neměla co překládat. A tak novomanželé pomalu odcházeli ze síně, a gratulanti s kyticemi byli rozpačití, včetně mě. Načež mě něco osvítilo, vyběhl jsem a novomanžely u východu zastavil, otočil k západu a tak došlo i na gratulace a kytice.

Prostě po česku - dodělej si sám.

 

Svatba made in CZ 3

Ke svatební hostině jsme zasedali o půl druhé PM, vyhládlí, někteří už i vystřízlivěli (například můj bývalý švagr). Před přípitkem se očekává, že nějaký „stařešina“ řekne něco chytrého. Tak toho jsem se měl zhostit já. Niki měla připomínky - tati, jen ať to není příliš dlouhé… s Romanou jsem dohodl překlad. Původně jsem to nechtěl zmiňovat, ale jelikož se mi dostalo „standing ovation“ , musím se pochlubit: „Vážení svatebčané, vážení hosté, drazí novomanželé! Please, let me welcom our dear guests from over the oceans. And now Romi, please, may you something translate?  .... Yes? Thank you“… (to bylo přivítání a dál už překládala Romanka).   „Staré české přísloví říká, že jablko nepadá daleko od stromu. V našem případě se však přihodilo, že do toho stromu udeřilo a strom se rozštípl napůl. A tak se stalo, že ta naše jablíčka se zakutálela hodně daleko - každé na jinou světovou stranu. Proto je nám všem potěšením, že po létech zase máme možnost se všichni setkat, zvlášť při tak významné události, jako je svatba. Věřím, že takovou událost důkladně a řádně oslavíme, takže k tomu vám všem přeji příjemnou zábavu. A tobě Nikolko a tobě Marku všichni přejeme hodně a hodně šťastných a slunných dnů, a ať ta dnešní povznesená nálada vám vydrží po celý život. Přátelé, chopme se svých skleniček a připijme na zdraví novomanželů.“

A než se ozvalo obligátní  „živijó“, opravdu zazněl potlesk. Z východu i ze západu. Po obědě, když už ze všech všechno spadlo a nastalo veselí, říká Nikola: „Tati, měla jsem obavy, že budeš mluvit dvacet minut, ale bylo to dobré. A když si představím toho oddávajícího, tak mě napadá, že by fakt byla možná lepší ta varianta pod těmi jilmy v parku.“ 

„No díky dceruško, a víš, že mě to napadlo taky?“

Svatba to byla vskutku internacionální. Cizinci byli potěšeni našimi svatebními zvyky - před vstupem do salonu, kde se konala hostina, obsluha uvítá hosty a rozbije talíř, který musí ženich zamést nevěstě na lopatku. Nevěsta uzme jeden střep a má ho u jídla před talířem. Servírka uváže ženichovi a nevěstě kolem krku ubrus, polévku mají na jednom talíři a jednou lžící se navzájem krmí. To známe, ale pro hosty ze zámoří to bylo „very nice“ a  „beauty“. Hostů u stolu bylo celkem čtyřiapadesát, z toho čtyři děti. Z té padesátky jsme napočítali čtrnáct národností. Po jednom byli Holanďan, Polák, Slovák, Ital, Jamajčan, Japonka a jeden byl dokonce z Fidži. Po dvou byli Australani, Švédi, Irky a Švýcarky.  Více hostů bylo z USA, pak domácích - tedy Čechů, ovšem nejvíc jich přijelo z Nového Zélandu. Pokud vezmu v potaz i  „etnika“, tak z Čechů bylo ještě pět svatebčanů z Prajské a jeden Róm. Takže vlastně národností celkem šestnáct. Na naše poměry dost neobvyklé.

Novozélanďané si na předvedení svých zvyků připravili opravdu lahůdku. Maorský bojový tanec Haka, který před každým mezinárodním utkáním provádí jako rituál jejich ragbyový tým. Dvanáct mladíků (včetně ženicha) postavil „kapitán“ do dvojstupu a seřval je: „Ringa pakia! Uma tiraha! Turi whatia! Hope whai ake! Wae wae takahia kia kino!“ (Plácni rukama do stehen! Vypni hruď! Pokrč kolena! Jdi dopředu! Dupni jak nejsilněji můžeš!). To jsem si sice opsal z internetu, ale tak to opravdu bylo. Kapitán byl dvoumetrový blonďák (po rodičích Švéd) - prostě takový typický Maor. A mančaft zasyčel a řval: „Ka ora, ka ora, ka mate, ka mate! .... Ka ora a upane, ka upane! Whiti te ra…Hííí!!!“ (Můžu žít, můžu žít, můžu zemřít! … Můžeme žít společně, všichni společně! Slunce září!). Až šel strach. Vskutku zážitek na celý život. Máme to natočeno na video. Napadl mě takový námět na reklamu v televizi na CD: „Na moravské svatbě XX“:  „…a pokud zavoláte do patnácti minut, dostanete ještě jako zvláštní prémii originální nahrávku…“

A o to všechno nás chtěla paní matrikářka z Úřadu města Hradec nad Moravicí připravit.

A v podvečer byly připraveny švédské stoly, kde bylo prostě úplně všechno. Hostům - těm starším  kupodivu „jel“ náš obyčejný guláš a pivo, Švédovi ze švédského stolu nejvíce chutnal Fernet a připíjel na své vikingské předky, Slovákovi Becherovka a připíjel na 65. výročí SNP, což vyšlo právě na tento den, Kurtovi (mému mladšímu zeti) chutnalo všechno a brzy byl jak motýl.

V ten den byl zároveň na zámku jarmark a večer bylo zpřístupněno cimbuří hradu, kde byl volný přístup, a za tajuplného svitu loučí na vás jukla tu bílá paní, tu kostlivec, tu rytíř ve zbroji… A Kurtovi čerstvý vzduch přivodil stav, jako když vylezete z vinného sklípku, ještě podal bílé paní ruku a popřál jí „good night“, vyzul si boty, opřel se  o cimbuří  a pak si pamatuje až neděli ráno. Romana, coby vzorná novomanželka se postarala o jeho tělo, duši i boty a šla ho uložit, a pak juchala až do nevím. Já jsem tančil mimo jiné s překladatelkou, s Japonkou Norio, s bývalým švagrem a po půlnoci jsem šel spát.

        A o to všechno nás chtěla matrikářka připravit - ať jde do pr… i se svojí Apostilou…

 

 

Svatební cesta made in Nikola 1

V neděli k poledni jsme jeli s manželkou, Honzou a Verčou domů, ostatní šli na prohlídku

zámku (v angličtině - kde si mimo jiné vyslechli i to, co už slyšeli v úvodu svatebního obřadu). V pondělí výletníci navštívili rožnovský skansen a já musel do práce. V úterý jsem to vzal ráno přes Ludgeřovice, kde jsme naložili Romanu s Kurtem a vyrazili jsme směr hrad Pernštejn. V zahradní restauraci před Pernštejnem už nás netrpělivě čekala Nikola se svou svitou: Mark, jeho rodiče, teta Jenny a strejda Lex, bratr Craig s přítelkyní Norio a  ty dvě Švýcarky. Pročež nás bylo celkem čtrnáct. Ostatní svatebčané, včetně „ragbyového týmu“ se již rozprchli do všech světových stran.

Úterý 1.září 2009 - prohlídka hradu Pernštejn proběhla v naprosté pohodě. Kovbojka byla pouze v tom, že jsme nikde neměli zajištěný nocleh a Nikola toho chtěla svým hostům ukázat co jak nejvíc. V Bystřici nad Pernštejnem jsme měli podle bedekru ještě vidět spoustu zajímavostí, viděli jsme však pouze totálně rozkopané městečko, stavební stroje, slyšeli jejich rachot a dýchali prach. Takže zpět - nástup a jedeme dál. Dorazili jsme do Žďáru nad Sázavou, kde jsme se ubytovali v hotelu Fit. Obsadili jsme půlku třetího patra, my s Oli jsme měli pokoj č. 310.

V hotelu Fit mají dobře vybavené fitcentrum a restauraci v rekonstrukci. Večeře, která je pro anglicky hovořící národy hlavním jídlem (dinner), se tedy konala v radničním sklípku. Jestli si někdo myslí, že se nedají k sobě srazit kulaté stoly, tak dají. Byli jsme vlastně takový menší (dost hlasitě anglicky hovořící) skautský oddíl, takže kam jsme přišli, budili jsme pozornost. Výběr jídel a pití zabral půl hodiny, konzumace minimálně tři hodiny a útrata tak tři až čtyři tisíce. To byl vlastně každý večer stejný, opakující se scénář. Jen místo bylo pokaždé jiné. Jelikož jsme seděli pod přístřeškem venku, odběhl jsem si do hotelu Fit pro bundu. Jdu si na recepci vyzvednout klíč 310 a slyším zpoza zástěny úsečné „ jo…jo…jo…jo…přesně tak…“  No úplně jak bych slyšel Nikolu, intonací i barvou hlasu. Tak zaťukám na sklo a vyšla recepční, sympatická usměvavá černovláska, něco mi říkala (jak už to recepční dělají), jdu na pokoj, pak jdu vrátit klíč a zase slyším „jo… jo…jo…“, až mi to nedalo a musel jsem jí říct, že mluví a i intonaci má úplně jako moje dcera. Načež mě vyzpovídala co jsme zač, a mezitím odcházela nějaká její spolupracovnice a říká: „Tak Niki, ahoj zítra!“ … No tohle?!

Středa, 2.září - v 9.00 hodin vyrážíme směr Český Šternberk. Nikola měla přesně stanovený itinerář a bez pardonu na něm trvala, byla zkrátka vedoucí zájezdu. Hrad Český Šternberk je nádherný. Průvodkyně (starší paní), když viděla náš zájem, tak se rozvyprávěla o hraběti Zdeňku Šternberkovi, který nedávno zemřel, a pak říká: „Otec a dcery, že?!“ Tak jsem jí jaksi vyslepičil jak jsme na tom  a ona na to: „Ono se říká, že jablko nepadá daleko od stromu, že?!“  Ano - to už jsem někde slyšel.

Pak následoval zrychlený přesun - azimut západoseverozápad, směr Kutná Hora. Pokud jsem užil vojenskou terminologii, tak ta je na místě, protože někde poblíž Golčova Jeníkova jsme zastavili v koloně aut, za horizont nebylo vidět. Když tak stojíme asi pět minut, jdu na průzkum a od jiného průzkumníka jsem se dozvěděl: „Hele, leží tam v pangejtu na boku vymázlej kamión s bedýnkama se zeleninou, je tam autojeřáb a snažej se ho nakolejit, viď?! Vypadá to tak na dobrý dvě hodinky, jó?!“

Mezitím se někteří otáčejí a jedou zpět - kam? Až do Havlíčkova Brodu? A kam potom? Ne, nejeli do Havlbrodu, ale jen asi tři sta metrů zpět, kde sjeli na pole a objížděli místo nehody obilným polem. Obilí bylo naštěstí již sklizeno. Tak jsme otočili taky a absolvovali asi kilometr rallycrossu, a ač oba přetížení, oba úspěšně. Podotýkám, že Mark řídil Ford Transit z půjčovny a z domoviny je zvyklý na volant vpravo a jízdu vlevo. Ale ono to v tom poli bylo vlastně jedno. Tchánům a strejdům jsme pak sdělili, že to bylo součástí programu, ať toho vidí u nás co nejvíc.

Do Kutné Hory jsme dorazili kolem jedné polední a jeli napřed navštívit Hřbitovní kostel Všech svatých s kostnicí a Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Zejména z kostnice byli naši hosté z NZ nadšení a říkali (trochu s nadsázkou), že doteď si mysleli, že my Češi jsme mírumilovný národ. Po prohlídce kostnice všem tak vyhládlo, že ač to nebylo v plánu, většina zasedla naproti do restaurace k obědu - to se nějak Nikole vymklo z rukou. A také jsme se výjimečně setkali s totálním nezájmem a ignorací ze strany servírky. Na jídlo jsme čekali každý dobré třičtvrtě hodiny a to se nejednalo o jídla na objednávku. Když jsme měli připomínky, tak nás zpražila: „Víte, vono se to připravuje a kuchař není běžící pás!“ Když Kurtovi donesla hlavní jídlo, měl již v sobě dvě piva, takže si objednal třetí a to mu pak donesla zároveň s polévkou! Prostě „kuchař to spletl“, ale Kurtovi to nevadilo - spořádal všechno. Mezitím Nikola vytelefonovala ubytování, v Kutné Hoře ubytovat najednou čtrnáct lidí je problém. Nocleh jsme sehnali v hotelu s příhodným názvem: Zájezdní hostinec U Kata. Tady jsem poprvé ochutnal pivo Dačického - „zlatý mok ze stříbrného města“. A jak na pivním tácku stojí: „Já Mikuláš Dačický z Heslova, jakož to frejíř, piva pitel a patron tohoto moku zlatého z Hor Kutných známý, Vás na žejdlík do krčmy tejto zvu.“ A druhý piva pitel - Kurt z Colorada vysekl poklonu: „Yes, very good beer. A i to nejhorší české pivo je pořád ještě daleko lepší, než nejlepší americké pivo!“

 Teprve v podvečer jsme se dostali do Chrámu svaté Barbory. Nádhera - prostě perla architektury. Kutná Hora - středověk, laskavé město. Nechci tvrdit, že středověk byl laskavý, ale v Kutné Hoře se nám to tak všem v tento prosluněný podvečer jevilo. Večer jsme zamířili do Staročeské hospody, kde naši hosté ochutnávali české speciality - grilované koleno a grilovaná uzená žebra a zalévali to mokem zlatavým. Až do závěrečné. Za pouhý jeden den jsme toho stihli dost. A to jsem ještě nezmínil, že strejda od Marka má dobrých pětasedmdesát a chodí o berličkách. A zvládal to, což je obdivuhodné.

…………………….

 

---