zpytování života

Krása a ošklivost, naskakuje mi Kunderovo stýskání v Nesmrtelnosti... a přitom se tomu ale bráním, protože je téměř jisté, že jako krásné vnímáme především to minulé, na co jsme dlouhodobě nastaveni, co je v naší míře...horovat za krásu hor by před pár staletími znamenalo asi totéž jako dnes obdivovat smetiště....

Což neznamená, že příští generace budou obdivovat krásu smetišť - nebo znamená? 

líbí

Po nové i staronové kráse, nejvíc po té prosté, neokázalé... mně by stačilo, kdyby alespoň nepřibývalo ošklivosti - nechť všichni relativisti prominou.

Kdyby se lidi - tedy aspoň ženy - snažily především vyvarovat bolesti, tak jsme už dávno vymřeli.  Aneb jsou i bolesti, bez kterých žít vlastně nejde, i když se o nich předem ví. 

A jaké by to bylo člověčenství bez lačnosti po novém... nebo po čem vlastně ty oči...vidím, že nečtu trvanlivě přesně, doskakují mi po čase moje významy namísto přečtených, a toho je potřeba se snažit při čtení napodruhé zbavit, aby člověk uviděl druhého - ... takže lačnost po nové kráse...?

Zdravím, Ostrichu a děkuji za pochvalu. 

Ono z těch lačných očí akorát bolí osrdí a hlava, tak nevím, jestli je správné tím někoho zatěžovat. Ale kdyby někdo chtěl, pomocnou ruku podám.

Tohle jde tak dovnitř, že k tomu nějak ani nedokážu nic napsat, i když chci.... Vanitas vanitatum et  omnia vanitas...

Snad že z hlediska memetiky - a prvkem memetické sítě jsme především -  není žádný lidský život pšouk, protože všichni si předáváme jazyk už jen tím, že se ho naučíme a mluvíme jím - ale to je docela malé sousto pro člověka s lačnýma očima....snad předávání těch lačných očí by tě mohlo trochu uspokojit?