Chatrč smrti

     V horách zavládla noc.
    Skupina sedmi lovců bizonů se utábořila v průsmyku. Ráno chtěli sestoupit dolů na prérii a lovit.
    Sotva vzplanul oheň, nejmladší lovec promluvil:
    ,,Dnes je řada s vyprávěním na tobě, Robertsi’’ obrátil se na vůdce výpravy.
    ,,Hm, dobře, já vím’’ zamručel, pohodlně se uvelebil u ohně a začal:
     ,,Tenhle příběh je pravdivý, od začátku až do konce. To jen pro případ, že byste mi nechtěli věřit.
    Tehdy jsem byl malý kluk, mohlo mi být třináct, možná čtrnáct, víc ne.
    Dobývání Západu bylo ještě v plenkách. Indiáni byli početní, silní a nebezpeční. Bizoních stád se po prériích prohánělo habaděj.
    V naší osadě nás byla parta zhruba stejně starých kluků. Drželi jsme při sobě, chodili na výpravy.
    Jednou jsme se dohodli, že podnikneme jakousi zkoušku odvahy. Náš kápo navrhl, že se vydáme do hor, vzdálených sotva den cesty.
    V jednom horském průsmyku, řekl nám náš velitel, stojí stará chatrč.    Povídají se o ní samé tlachy, že prý tam kdysi došlo k neštěstí.
    Dva bratři - prospektoři se tam usadili. V horách našli po měsících hledání bohatou žílu zlata. Nadšení z objevu načali na oslavu láhev whisky, pak druhou. V opilosti se začali hádat, kdo má na naleziště větší právo. Situace se vyhrotila. Mladší z nich vytáhl nůž a bratra probodl. Jakmile si uvědomil, co spáchal, neunesl výčitky svědomí a podřezal se.
    Od těch dob tam prý není bezpečno, jejich duše nemají klid, a proto se vrací. A tak dále. Však znáte ty báchorky. Tohle nám řekl velitel a navrhl, aby každý v noci vešel do chatrče, čímž by dokázal svoji odvahu.
    Nikomu se nechtělo, ale protože jsme nechtěli vypadat jako zbabělci, souhlasily jsme.
    Zítřejší noc nás už zastihla v průsmyku za svitu pochodní, jak koukáme jeden na druhého, s němou otázkou v očích: ,,Kdo půjde první?’’
    Chatrč stála asi sto yardů po svahu, odtamtud nebyla vidět, pochodně na ni nedosvítily.
    Náš velitel se po nás podíval, ušklíbl se a prohlásil: ,,Já jdu, zbabělci’’ s těmi slovy mi vytrhl z ruky pochodeň a začal stoupat vzhůru po svahu. Světlo pochodně se zmenšovalo a po chvíli zmizelo. Náš velitel vešel do chatrče.
Tichem zazněl výkřik. Odrazil se od skal a vrátil se k nám jako ozvěna.
    Byli jsme vystrašení. Utekli jsme z průsmyku.
    Nikdy jsme se nedozvěděli, co se tam nahoře stalo, ale přísahal bych, že to náš velitel nepřežil’’ Roberts skončil a rozhlédl se po posluchačích.
    Nejmladší lovec se ušklíbl: ,,No, teda nic moc. Taková povídačka pro malé děti. Ten příběh o bratrech je jako vystřižený z nedělního kázání proti alkoholu. A nějaká chatrč, co vraždí mě moc nebere. Smrtelný výkřik, o kterém jsi mluvil byl nejspíš kříkem skalního orla ze spaní. Celý ten tvůj příběh nemá hlavu ani patu. Zklamal jsi mě, myslel jsem, že umíš vyprávět líp. Jdu spát’’ zvedl se a vydal se ke koním.
    ,,Počkej’’ zastavil ho vůdce výpravy. ,,Ještě jsem neřekl to nejdůležitější. Průsmyk, ve kterém stojí ta chatrč je ten samý, ve kterém táboříme.
    Chatrč není odsud vidět, oheň na ni nedosvítí, ale je sto yardů směrem nahoru. Můžeš nás přesvědčit, že jsem přeháněl.’’ Pátravě se zadíval do lovcovy tváře. Vyčetl z ní překvapení a také odstín strachu. Ostatní napjatě čekali, co se stane.
    Mladík se tvářil dost nejistě, ale zašel příliš daleko, nemohl couvnout. Chabě se pousmál a přiškrceným hlasem prohlásil: ,,Tak fajn, půjdu.’’ Zapálil louč a začal stoupat do svahu. Světlo se zmenšovalo, teď se zastavilo, lovec zaváhal. Oheň zmizel, vešel do chatrče. Teď už ví, co je uvnitř.
    Jeho druzi hleděli beze slov do plamenů.
    Za chvíli uslyšeli něco, jako křik horského orla.