Poklad v Sonorské poušti

    ,,Dopis a mapa? A nespletl jste se?’’ Steve Thompson povytáhl obočí. Tohle nečekal.
    ,,Lituji, ale to je vše, co vám strýc odkázal,’’ prohlásil úředník upjatě.
    ,,Tak teda děkuji,’’ zamumlal rozpačitě Thompson a vytratil se.

    V baráku pro honáky, na ranči, kde pracoval, si sedl na postel. Otevřel dopis a četl: ,,Drahý synovče, nebuď zklamaný, že ti tvůj strýc, o kterého jsi se na stáří obětavě staral, odkázal jen jakousi mapu.
    Ačkoliv vím, že nejsi hamižný a nebažíš po bohatství, domnívám se, že si zasloužíš materiální zabezpečení do budoucna.
    Na mapě je zaznačena trasa, kterou za americké války za nezávislost projela vojenská karavana mimo jiné s bednou zlata.
    Cesta vedla pouští, vojáci byli žízniví, hladoví a unavení. Proto, když na ně zaútočili nepřátelé, neměli dost sil na obranu. Vzdali se. Jejich moudrý velitel - já, můj drahý synovče - zakopal bednu se zlatem, a to místo zaznačil do mapy. Do této mapy. Válka brzy skončila a na bednu se zapomnělo. Já ji kvůli svému chatrnému zdraví nemohl vyzvednout.
    Mapu ti odkazuji i s pokladem. Dobře užívej bohatství. Tvůj strýc.’’ Steve dočetl a rozevřel mapu.
    Vešel předák, Roderick Rodriquez.
    ,,Co to máš, Steve?‘‘ Zeptal se a ukázal na zažloutlou, starobyle vyhlížející mapu.
    ,,Cesta k pokladu, Rodericku,’’ usmál se Thompson.
    ,,Myslel jsem, že na pohádky už nevěříš,‘‘ ušklíbl se a vyflusl z okna rozžvýkaný tabák.
    ,,To není pohádka, ale obrovské bohatství na dosah ruky. Ale cesta bude obtížná, potřebuji parťáka. Nechceš jet se mnou?’’

    Sonorskou pouští jeli dva jezdci.
    ,,Steve, už bysme tam mohli být. Jak daleko je to podle té tvé mapy?’’
    ,,Cože Rodericku? Promiň, nevnímal jsem tě.’’ Thompsona vyrušil ze snění. Vzpomínal na loučení se svým děvčetem. Přišel za ní do jejího domu v San Diegu. Měla o něj strach. Aby se o něj nebála, slíbil jí, že se k ní vrátí přes poušť třeba pěšky.
    ,,No, ptal jsem se kdy tam budem. A taky bys mi moh ukázat tu tvou mapu.’’
    ,,Proč ne?’’ odvětil Steve a podal mu ji. ,,Jsme na místě,’’ dodal. Seskočil z koně a rozhlédl se. Před ním se tyčila skála široko daleko viditelná. Našel místo označené třemi velkými kameny. Podle mapy je poklad ukryt zde.    ,,Za chvíli bude tma, Rodericku. Budeme kopat až ráno.’’ S těmi slovy se začal chystat ke spánku.
    Dřív než vyšel měsíc, neslo se pouští blažené chrápání.
    Kojot se spící dvojici vyhnul velikým obloukem a dotčeně odklusal lovit jinam. Někdo se odvážil narušit klid jeho teritoria, to se už dlouho nestalo.

    ,,Mám to! Rodericku, máme zlato!’’ Steve řval až se koně začínaly plašit. S úsměvem se s bednou zlata v náručí otočil na parťáka.
    ,,Co blbneš, Rodericku? To má být nějaký blbý fór?’’ Thompson nechápal, co se děje. Rodriquez za ním stál se zbraní v ruce.
    ,,Polož tu bednu na zem, odepni si opasek s revolverem a polož ho vedle ní.’’
    Steveovi nezbylo než poslechnout.
    ,,A teď odsud padej, nebudu se s nikým dělit,’’ prohlásil.
    Thompson se nestačil divit, jak se Rodriquez vybarvil. Na ranči ho znal jako obětavého a slušného člověka.
    ,,Hej, Steve! Nelez na toho koně, můžeš odtud vypadnout pěšky!’’
    ,,Jsi parchant!’’ Vykřikl Thompson.
    ,,Drž hubu a vypadni. Buď rád, že jsem útlocitný člověk a neodprásknu tě. S trochou štěstí to přežiješ. Deset mil do nejbližší osady není moc. Tak padej už!’’
    ,,Ještě trochu vody, Rodericku, na cestu.’’
    ,,Povídám, vypadni!’’ S těmi slovy mu střelil pod nohy. ,,Příště budu mířit výš,’’ varoval.
    Steve neměl na výběr. Otočil se a odcházel.
    ,,Hej, Steve! Neumím číst v té tvé mapě. Není tady víc zlata?’’
    ,,Ne,’’ odsekl Thompson.
    ,,Nelži! Vím, že by celý pluk netáhl jedinou bednu. Řekni mi pravdu! Mám tě pořád na mušce!’’ Vyhrožoval Roderick.
    ,,No, dobře. V dopise mi strýc psal, že další bedny jsou nahoře na skále.’’
    ,,Vidíš, že to jde,’’ houkl za odcházejícím Stevem.
    Obrátil se ke skále.
    ,,No, vysoká je dost,’’ řekl a začal šplhat vzhůru.
    Steve se po několika stech metrech ohlédl.
    ,,Ten blbec mi snad uvěřil,’’ ušklíbl se a pokračoval v cestě.

    Kdo nezažil žár pouště rozpálené poledním sluncem, neví, jaká muka prožívá ten, kdo nemá vodu a nenajde stín.
    Steve se už dvě hodiny ploužil pískem. Zmáhalo ho vedro. Potil se. Měl pocit, že už neujde dál, než k tamtomu kaktusu
    Vzpomněl si, co slíbil svému děvčeti, že přejde přes poušť třeba pěšky.
    Zatnul zuby a šlapal dál.

    Ani pobyt na rozžhavené skále není rajská slast.
    Roderick prohledal kdejakou škvíru a proláklinu. Nic nenašel.
    ,,Ten parchant mě podrazil,’’ Roderick zbrunátněl vztekem. Zaklel
    Rozhodl se slézt ke koním, napít se, něco pojíst a spokojit se s jednou bednou.
    Začal opatrně sestupovat. Dolů to šlo hůře, než nahoru. Musel dávat velký pozor, aby nespadl.
    Těšil se na blahobytný život.
    Už nikdy nebude muset úzkostlivě počítat každý dolar, aby vyšel do další výplaty.
    Představoval si, jak koupí dům, nebude přece spát v těch zablešených postelích na ranči. Dům musí být u malebné říčky, s pěkným výhledem do kraje.     Zasnil se. Znepozorněl. Šlápl do prázdna, ztratil rovnováhu.
     Padal z velké výšky. Jen písku vděčil za to, že se ne zabil.
    Cosi křuplo.
    Roderiquez zařval bolestí.

    Steve se podíval na slunce. Mohly být tři hodiny odpoledne. Nevěděl, kolik mil ušel. Žízeň mu vysušovala hrdlo. Košili měl propocenou. Vzal ji do zubů a sál z ní pot. Byl to jediný způsob jak se mohl napít. Monotónně šlapal dál.
    ,,Zatracenej grázl,’’ procedil skrze rty, při vzpomínce na Rodericka.

    ,,Zatracenej grázl!’’ zařval Roderiquez.
    Takovou bolest ještě nepoznal. Při pádu si zlomil nohu. Zkusil se postavit. Nedokázal to. Musel se plazit.
    Měl žízeň a hlad. Voda a jídlo byli v sedlových brašnách. Brašny připevněné na sedlech, a sedla…
    Zaklel, protože si uvědomil, že večer neodsedlali ani jednoho koně. Potrava a tekutina byli v obtížně dosažitelné výšce.
    Roderick se pomalu plazil ke svému koni. Co chvíli bolestí zařval. Jeho kůň mu už tolik nedůvěřoval. Měl z Rodericka, kvůli jeho nezvyklému chování, strach. Odbíhal před ním.
    Rodriques změnil taktiku. Vyčkával, nehýbal se, mluvil klidně, volal koně k sobě. Po několika minutách, kůň poslechl, příšel k svému pánovi. Roderick se pokusil vyšvihnout do sedla. Jakmile se pohnul, zlomená noha se ozvala. Zařval. Kůň se splašil. Roderick spadl do písku. Zatmělo se mu před očima. Bolest cítil v každé buňce svého těla.
    Poplašený kůň se Rodericka bál a pokaždé, když se k němu přiblížil, poodběhl, jak jen mu to provaz dovoloval.
     Zlomená noha Rodericka bolela, žízeň se stávala palčivější.     Uvědomil si, že pokud se nestane zázrak, zemře.

    Yard po yardu, míli po míli ukrajoval Steve ze vzdálenosti dělící jej od civilizace. Žízeň nevnímal. Hleděl nepřítomně dopředu. Šel jako stroj.
    Slunce putovalo pomalu, ale jistě po obloze.
    Za chvíli se setmí.

    Roderick se doplazil k bedně a objal ji.
    Pohlédl k zapadajícímu slunci.
     V mysli mu probíhaly momentky z dětství. Viděl rodiče, sourozence i to, jak poprvé vsedl na koně, na mizernou herku, hned jej zhodila.
    Ze snění ho vytrhlo zatřepání křídel.Do písku pár metrů od něj dosedl sup. Složil křídla podél těla a hleděl Roderickovi zpříma do očí.
    Čekal.

    ,,Fata morgana. Už blázním,’’ hlesl Steve. V chvějícím se vzduchu zahlédl cosi, čemu nemohl uvěřit. Šel ještě několik minut, než se mohl dotknout objektu rukou.    Nebyl to přelud, osada byla skutečná. Dlaněmi pohladil svěže zelenou trávu a rozesmál se.
    Dokázal to.

    Zapadající slunce barvilo písek přízračnou červenní a vehnalo do supových očí hladový lesk.
    Roderick věděl, že mu zbývají poslední hodiny života. Na poušti baz vody umírá rychle.
    Sílící žízeň ho zbavovala naděje a rozumu. Těšil se na smrt, jako na vysvobození.
    Vytáhl z bedny zlatou cihlu a posledními zbytky sil ji hodil po supovi, ten poplašeně zakrákal na znamení rozhořčení
    Přihopsal k blyštícímu se kovu zabořenému do písku. Dvakrát do něj klovl, a když zjistil, že není k jídlu, začal si znuděně čistit peří.
    To čekání, kdy nemůžu nic dělat, je ze všeho nejhorší. To si v tu chvíli mysleli oba.

    Na perón se přišoural mladík se strhanou tváří, prozrazující prožité útrapy. Přistoupil k budce, kde dřímal zaměstnanec dráhy.
    ,,Lístek,’’ řekl.
    ,,Kam?’’ Zeptal se nevrle muž, probírající se z dřímoty.
    ,,Do San Diega.’’
    ,,Dostanu tři dolary,’’ prohlásil nádražák.    
    ,,Dostanete čtyři, jeden bude váš, když mi dáte napít.’’

    Na sonorskou poušť si posvítil měsíc.
    Roderick si v jeho světle prohlížel zlatou cihlu.
    ,,Jak krásně se třpytí,’’ pomyslel si. Na to aby myšlenku vyslovil, neměl dost sil.
    Omdlel.
    
    Nocí ztěžka supěl parní vlak.
    Sykot páry zněl Steveovi jako rajská hudba.
    Těšil se na poklidný život rančera. Už žádné poklady, žádné dobrodružství.

    Noc se přehoupla do druhé půle.
    Kojot zvětřil kořist, přiklusal ke skále.
    Hodujícího supa nechal bez povšimnutí. Pokud byla hojnost potravy, mezi jejich vody vládl mír. Kojotovy lovecké instinkty rozpálili přivázaní koně. Vzpínali se, ržáli, ale nebylo jim to nic platné. Nemohli uniknout.
    Měsíc se schoval za mraky. Supa trhajícího Roderickova játra a kojota chlemtajícího teplou koňskou krev zahalila tma.

    Poslední chvíle před svítáním bývá nejchladnější.
    Steve šlapal liduprázdnou ulicí a chvěl se zimou. Zaklepal na dveře pěkného dřevěnného domu.    
    Slíbil jí, že jakmile se vrátí, přijde za ní, aby se o něj nebála. Tak snad se nebude zlobit, že jí budí tak brzy.

    Až někdy půjdete Sonorskou pouští a uvidíte skálu a u ní vybělenné, zpola zaváté kosti, hledejte, najdete poklad.