Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Lov(e)

06. 09. 2016
15
30
1290
Autor
IQ nick

Lov(e)
(podzim 2004)

 

Už druhý den mi není dobře.  Předpokládám, že nejpozději večer bolest udeří s obvyklou silou. 
Tělem mi projede křeč. Potřebuju si sednout, přišlo to dřív, než jsem čekala. 
Rozhlédnu se a zamířím k nejbližší volné lavičce. 
Nemusím se dívat do zrcadla, abych věděla, že jsem v obličeji bílá jako křída, ale s tím teď už nic nenadělám.

Měla jsem odejít dřív. Měla jsem zavolat Petrovi. Ještě před půl hodinou to vypadalo, že hlavní fronta dorazí až zítra. Ani po těch letech nejsem schopná přesněji odhadnout situaci. 
Co se dá dělat, na pěší zóně si už musím poradit sama.

Pomalu, opatrně usedám a celou vahou těla se opírám do lavice. Křeč, která moje útroby svazuje do uzlu, se téměř okamžitě citelně zmírní. Z úst mi vyklouzne úlevný povzdech. Zavřu oči. 
Vypadá to, že mám tak tři hodiny na to, dostat se do postele. Zastávka autobusu je odtud půl kilometru, to dojdu. Mám čas.

Prvních deset let jsem se s endometriózou prala, dalších patnáct se s ní učím přátelsky vycházet. 
Líp se to snáší. Pět dní a nocí nesmyslných křečí, šlehajících až do mozku, střídané týdny klidu, kdy mohu žít jako každý jiný člověk. Jen plánovat nemůžu. Můj život se neřídí kalendářem, ale momentální kondicí mého těla. 
Na světě jsou i horší věci. Člověk si zvykne. Nemá na vybranou.

Měla jsem si sebou vzít knížku nebo časák. V tomhle mezidobí, než zaberou klepky, se mi nejvíc osvědčila taktika odvádění pozornosti od těla. Otevřu oči, odhaduju vzdálenost od lavičky k trafice. Dvanáct metrů? Patnáct? Maximálně. Další vlna, zadržím dech, zavírám oči, ... teď ne. Teď musím jen čekat.

 

Zkouším, kam až hluboko se můžu nadechnout.
Jakýsi neurčitý pocit neladu mě donutí otevřít oči. 
Přímo přede mnou, nepříjemně blízko, stojí ošuntělý mužik. Klidně, bez zábran a beze spěchu si mě prohlíží. Vychytralýma očkama zkušeného zastavárníka hodnotí kvalitu mých bot, oblečení, snad i vlasů i hloubku únavy v mém obličeji. Hyena na lovu.

Na tebe mám tak akorát náladu. Kde se taky sakra vzal? Z jaký díry vyskočil? A tak rychle. Ostatně, měla jsem to předpokládat. Známky nejslabšího kusu stáda si na mně bez potíží přečte každý, kdo mě na ulici potká. V duchu si gratuluju, že jsem tašku nechala v dílně.

Dívám se na něho prázdným pohledem a mlčím. Ještě jsem se nerozhodla, jestli se chci honitby zúčastnit. Slabší jedince občas nulová reakce odradí, ale tenhle týpek bude zřejmě profík. Je asi na takové situace zvyklý. A možná má v záloze nějakej majstrštych, kterým vyhlídnutou oběť donutí přiznat mu status existence.

Díváme se na sebe, ani jeden z nás nevidí člověka.

 

Spokojen s výsledkem ohledání mršiny s gustem spustí nacvičený part: „Mladá paní, nerad vobtěžuju, vidím, že se tady pěkně hřejete na sluníčku, ale nemohla byste ně pučit padesátikorunu?“

Zatvářím se překvapeně, jako bych ho uviděla až v okamžiku, kdy promluvil.
„Já bych vo to neprosil, ale sem v zoufalý situaci. Sem zlomenej člověk. Život se mi nevyved, žena ně umřela na rakovinu, zejtra to bude zrovna půl roku! Zůstal sem na všecko sám.“

Jak tak akurátně zkroušeně rozhazuje rukama, víří kolem sebe pach cigaret a kořky.
„Moje hodná žena, jak já ji miloval! Dva roky sem se vo ni staral, dyž byla nemocná, vo práci sem kuli tomu přišel, ale ně to bylo jedno. I televizi sem prodal!“
Sklopí hlavu a zastřeným hlasem zachraplá: „Pět dětí mi dala, Zlatuška moja, a vidíte, sem dočista sám.“

Sleduji ho pozorně a žasnu. Leckterý herec Klicperáku by se od něj mohl mnohému přiučit.
Gesta, intonace, polohy hlasu, vše v dokonalém souladu se zamýšleným účinkem. Nic nepřehrává, nic není přes čáru, nic není toporné, umělé, neuvěřitelné, dokonce to ani nevyzní trapně! 
Potřebný bez naděje v mistrovském podání.

„Joj děti! Do světa se rozutekly, až do Ameriky syn šel, co vám budu povídat.“
Vytahuje pomačkaný kapesník, otře si oči a ústa a nacpe ho zpátky do kapsy. 
„Nesnesly, že zůstaly bez mámy, víte? Dyž vona ...,“ zajíkne se a polkne.
Je fakt dobrej, má talent. Narodit se v Hollywoodu, bez problémů uživí celé rozvětvené příbuzenstvo. 
Je ho tady škoda, šmíráka.

„Tři tejdny sem plakal! Život bych za ni dal! A vona ně umřela.“ 
Procítěně vzdychne.
„Co se dá dělat, žít se musí. Nic sem neměl, všecko sem prodal a pak sem sám skončil v nemocnici. Já vám byl z toho žalu celej nahnutej. Půlku žaludku ně vzali!“ 
Snaživě vyhrnuje triko, odhaluje rozřezaný břich. 
„Takovou bolest, co já musel vytrpět, to bych nikomu nepřál, to mi věřte.“

Deset let stará křižovatka jizev bude nejspíš záznamem nějaké ostřejší výměny názorů. Na odborný řez tenhle maglajs rozhodně nevypadá.
Znechuceně se odvrátím od mastných štětin trčících z jeho pupku. 

Tělem mi projede dalších tisíc voltů, zaplnit oči slzami mi nedělá žádný problém.

 

Tak jo kámo, zahrajeme si.
Přivřu oči a nechám slzy volně stékat po tvářích.
„To je strašné,“ vydechnu hlasem naplněným bolestí mého těla.
V očích mu vítězoslavně zajiskří, ryba zabrala.
„Copak nemáte žádné příbuzné?“ zeptám se soucitně.
„Mám, jistěže mám! Ale sou daleko. Až na Slovensku!“
„A oni by se o vás nepostarali?“
„Starali se. Dobře se starali! Celou dobu co sem byl v nemocnici! Ale já už nechci, znáte to. Nemůžu jim přeci celej život viset na krku, ne? Myslel sem, že tady v Čechách líp najdu práci, sem slušnej člověk, víte?“
S tváří zrůzněnou potlačovanou bolestí, souhlasně přikývnu.

Potěšen tím, jak mu jeho taktika vychází, přihazuje eso.
„Já bych vás vo to neprosil, sem zvyklej se vo sebe postarat, ale už tři dni sem nic nejed. Ta pajska by mě teď fakt dost pomohla.“
„Já bych vám ji dala moc ráda, ale ….“
„Mně bude stačit i dvacka,“ skočí mi do řeči, „na polívku. Teď už nemůžu jíst jen tak něco, šak víte,“ přejede si dlaní po tričku.
Sklopím oči a hlasem vybalancovaným přesně mezi omluvou a studem vyhrknu tiše: „Já peníze nemám.“

Moje plaché, zahanbené doznání mu vyrazí dech. 
„Co ...,“ udělá úkrok stranou, otočí hlavu ke mně, zamyslí se. Nadechne se, jakoby chtěl něco říct, zvedne ruku, splaskne.
S pobavením sleduju jeho výmluvnou němohru.
Pomalu mu dochází, že jsem mu nedala žádný manévrovací prostor. Porušuju pravidla, končím hru hned na začátku.

Znovu mě zreviduje od paty k hlavě: merrelky, merino, profi účes, to neštymuje ... á už mu svitlo ... jasně do piči, kreditku ně nedá, kurva, copak tydle pracháči nemůžou nosit po kapsách aspoň pár babek? 

 

Nebo že by ...
Provede revizi číslo dvě. Žádný šperky, žádný hodinky, žádnej mobil, nemá ani kabelku nebo aspoň ňákou tašku, možná nemá ani ty zkurvený kreditky, do piči, kdo se v tom má vyznat, kurňa!
Neladím. Jsem evidentně mimo jeho zkušenost. Poprvé se o něj otře stín nejistoty.

Ale to by teda mohla mít tu pajsku, aspoň, chytá se stébla.
Zabodne do mě pátravý pohled.
Rychle zkontroluju masku, všechno v cajku.
Nebo ne? 
Pojal podezření, v očích mu nenávistně zablesklo, asi mě prozradily jiskřičky v mých očích. 
To není dobrý! 
Oči, oči, kde jste oči? Nesmějem se taťkoj, hrajem hru! Jsme zoufalé, že mu nemůžeme ulehčit v jeho tragickém životním údělu! Nějak se do toho nemůžu dostat.

Vidím, že je zle. Chlápek tlakuje k nasrání, nebude tady nikomu dělat vola! 
Další křeč přijde jako na zavolanou. Díky Bože!
Sklopím víčka, omočím řasy, a upřu na zuřivce pohled provinilého psa.
„Promiňte,“ zašeptám téměř neslyšně. 
Omluva nepatří jemu, ale to on neví, tón hlasu je dokonalý.

 

Pochybuje. Nemá pochybnosti rád. Až doteď se mohl na svůj odhad stoprocentně spolehnout.
Tvrdě se mi dívá přímo do očí. Držím. 
Jen se klidně podívej do očí bolesti a hledej známky falše! 
Ale bolest v mých očích je natolik skutečná, že přesvědčí i otrlého sedmilháře.

Chtělo by to nějaký předěl, režisér by řekl střih.
Přeladím na výraz nadějného očekávání, třeba sám navrhne jiný způsob, jak bych mu mohla pomoci?
Fixuji ho pohledem světice, čekající na rozhřešení. Dávám do toho všechno a doufám, že se mi to daří zabrzdit těsně před hranicí sentimentální frašky.

Nějak to nezabírá. Napjaté ticho už trvá nepříjemně dlouho.
Zkusím ho opatrně postrčit: „No ... mě teď zrovna nenapadá, jak bych vám mohla pomoct, ale něco jíst musíte, tohle přeci nejde!“ řeknu s jemným důrazem a v hlasu dám vyznít zjevnému zoufalství.
Mlčí.
S pohledem upřeným na jeho loket dodám omluvně: „Myslím ... myslím, že v azylovém domě by vám dali najíst zadarmo.“
Utřu slzu, na kratičký mžik se mu podívám do očí a sklopím řasy.
„Nó, ... vono to zase nebude tak hrozný,“ řekne trochu vyjeveně, poněkud zaskočen nenadálým vývojem situace. Ale okamžitě se vzpamatuje a dodá: „Už sem zažil horší věci, nemyslete. Do zejtřka přežiju.“

 

Podívám se na něj ustaraně a kapánek tázavě.
„Von ... zejtrá ... by měl přijet kámoš, ten ně založí. Myslel sem, že by bylo dobrý hodit do žaludku něco teplýho, že jo, a pajska by mě stačila, ale dyž  řikáte, že nemáte ...?“ znova zapátrá v mých očích.
Je to fakt profík. Bravurně improvizuje a nechce to vzdát.
Se smutným pohledem, slzami zalitých očí, nepatrně zavrtím hlavou.

„Tam jak ste řikala, v tom azyláku, tam sem byl! Minulej tejden, kámoš mě tam zaved. Tam už nikdy nepudu. Víte co tam chodí za lidi? Já sem slušněj člověk, prachy sem si vždycky uměl poctivě vydělat, dyž sem potřeboval, sem zvyklej se vo sebe postarat. Vo ženu sem se staral, vo děti, že jo. Tam já nepatřím. Mezi tamty ... magory, to teda ne!“

Vyděsím se. Teď si opravdu nejsem jistá, jestli je tak snadno nasírací, nebo je to jenom ještě součást hry.
„Nic ve zlym, vy ste tam asi nebyla, tak to nemůžete vědět,“ dodá, k mé úlevě, smířlivě.

„Co bu ... budete dělat?“ heknu, jak mě další vlna napružila přímo uprostřed věty.
Podívá se na mě nejistě: „Já mám doma ještě kus chleba, nebojte. S tím do zejtřka vystačím.“
Křeč povolila a současně s úlevou těla nasazuji výraz vděčnosti za to, že ze mě dobrovolně sejmul břímě, které je pro mě příliš těžké.
Cukl sebou, asi jsem to přehnala. 

Beze slova se otočil a spěšně odchází. 
Provázím ho pohledem, zapadl do dveří herny přes ulici. 
Tak odtud teda! No jasně. Skrytý za tmavými skly výlohy má na plácek s lavičkami dokonalý výhled, hajzl.
No, ale vypadá to, že útok je odražen. 

Znovu se pomalu opřu zády o lavici, zavírám oči. 
Myslím, že oba jsme podali výkon hodný Oskara, ten závěr ale budu muset ještě doladit. Našátrám kapesník a otřu si slzy, které mě začaly studit na tvářích i krku. Pak si upravím posed do úlevnější pozice a celé tělo nastavím slunci. 

 

~ ~ ~ ~

 

Na tvář mi padl stín. Otevřu oči. 
A sakra!  nezakryju úlek. Druhé dějství, s tím jsem nepočítala. 
Stojí těsně u mě, skloněn tak nízko, že se málem dotýkáme čely. 
Rychle se narovná: „Promiňte, nechtěl sem vás polekat. Já jen, nezlobte se, že to řikám, ale vy nevypadáte dobře. Teda chci říc, ste pěkná a to všechno to jo, ale nějak jako ... není vám špatně? Nemám poslat pro ... pro dochtora, nebo tak?“ 

Mate mě jeho otcovsky starostlivý pohled, jsem ve střehu.
Tvářím se jako bych nechápala, co mi říká. 
Znejistí, couvne. 
Krátká prodleva mi umožní vklouznout znovu do hry.
Pomalu se posadím zpříma a zakroutím hlavou: “Ne, děkuju, doktora volat nemusíte. Nemyslela jsem, že je to tak vidět.“ Pak se zatvářím spiklenecky, nakloním se k němu a pološeptem se mu svěřuji se svým tajemstvím.
„Víte, mně opravdu není dobře, ale s tím mi žádnej doktor nepomůže. S tím se už nedá nic dělat.“
„Ono to za chvíli přejde,“ dodám povzbudivě.
„Chvíli si tady posedím a pak zase půjdu. To bude dobrý.“ Přidám úsměv vědoucího.

Stojí, rozpačitě šoupne nohou, tváří se nerozhodně, nevěda co dělat.
„Vopravdu?“ 
Mýlím se, nebo slyším skutečný zájem? 
Podívám se mu do očí. Nesnese to, uhne.
„Nechcete třeba panáka?“ nabízí mému rameni. „Já bych pro něj doběh, támle,“ mávne rukou k herně. „Třeba by vám to udělalo dobře. Ne?“ 
„Nebo vodu,“ dodá o poznání méně přesvědčeně.
„Ježiši moc děkuju, ale myslím, že panák by to teď asi jenom zhoršil. Já opravdu potřebuju jen chvíli posedět, to je všechno,“ vypadne ze mě, k vlastnímu překvapení, téměř upřímně.

 

Na jazyk se mu dere otázka co mi je, ví o ní a napře všechny síly, aby ji spolkl. V očích mu prokmitne ostrý záblesk chtivosti dravců.
„Jsem nemocná,“ napínám jeho zvědavost, zpátky v roli. 
Čeká, ale záhadu neobjasním. Co by byl život bez záhad!
„Žiju s tím už,“ trochu se zarazím, „víc než dva roky.“ Pětadvacet let by mi neuvěřil.
„Ale jste moc hodnej, moc vám děkuju.“
„Takovej zájem se dnes málokdy vidí,“ přisoluju.

Usilovně se snažím představit si na jeho místě skutečného přítele, a cítit k němu skutečnou vděčnost. Chci, aby tón mého hlasu zněl přesvědčivě. Podaří se mi to tak skvěle, že zřetelně cítím, jak ho omyla teplá vlna energie, kterou jsem vyslala do vesmíru.
Strne. Vypadá, jako bych ho praštila palicí, zase jsem to přepískla. 
Tváří se trochu nechápavě, dívá se na mě ... a mlčí. Dívá se na mě ... a vidí ...
Nevím, co vidí. Člověka? Asi. 
Ramena mu viditelně klesla. 
„Tak ... na shledanou ... teda.“ Zní to něžně.
„Na shledanou,“ řeknu unaveně a chabě se usměju. Už to asi není hra.
„A děkuju,“ snažím se přidat na síle.
Neurčitě máchne rukou a loudá se pryč. Ve dveřích herny se ještě otočí.
Usměju se na něj a kývnu hlavou. Zmizí ve tmě lokálu.

Zhluboka se nadechnu a opět se položím dozadu na opěradlo lavičky. Zavřu oči. 
Tak nevím, pochopil lekci a přišel si ji rovnou natrénovat, nebo jsem ho vážně dostala? Měla bych mu být doopravdy vděčná, postaral se mi o zábavu ... a nakonec mi možná skutečně chtěl pomoct ... kdo ví? ... tu pajsku by si rozhodně zasloužil.
Vychutnávám chvilku vítězství a snažím se dýchat.

 

~ ~ ~ ~

 

Zkusmo si sedám vzpřímeně a čekám, co bude. Zatím dobrý. Pomalu stávám, furt dobrý. Tak jo. 
Tempem nedělní procházky v úmorném vedru se šourám k zastávce. 
Jsem na tom zatraceně dobře! Kdybych byla gazela, tak už to mám za sebou.


 

 

 


30 názorů

IQ nick
10. 08. 2022
Dát tip

Narriel: Děkuju za úžasný komentář. 


Narriel
07. 08. 2022
Dát tip

Wow.Nepamatuju kdy jsem četla něco takhle dobrýho. Žádný výplňový tlachání, každá věta je nabitá obsahem, každá pasuje za tu před ní a před tu po a tak se nenápadně a přitom přesně jako hodinky slejvaj jak potůčky do řeky při jarním tání, a po dočtení zanechaj přesně takovej pocit, jako když se na konci února nakláníš z mostu nad bystřinou a víš, že bys neměla bejt překvapená, ale stejně se ptáš sama sebe, kde se proboha všechna ta ryčící a valící-se spousta vody vlastně bere...t.+o.


IQ nick
13. 09. 2016
Dát tip

Lakrov: no, no, snad to s tou bolestínskostí zas nebylo tak hrozný.... :o)

Dvě stovky za představení? To musel být fakt borec! Anebo já jsem lepší hérečka než ty, anebo tě tak nenaštval jako ten můj mě... :-))))

Moc děkuju za stálou přízeň, pěkný komentář i tip. 


Lakrov
13. 09. 2016
Dát tip

Úvodní "bolestínská" stránka mě trochu odrazuje, ale dál se mi to moc líbí.  Pěkná hra, zvlášť pro toho, kdo ji někdy zažil. Jednou mě sice takovéhle  představení stálo dvě stovky (asi vypadám movitěji), ale nelituju jich,  byly investovány uváženě s ohledem na dělku představení. Co všechno se  člověk občas dozví -- někdy i o sobě :-)  Odhad, kdo je autorem, ani tentokrát neselhal.  Tip.  


IQ nick
08. 09. 2016
Dát tip

K3: Jo, jo. U těchle týpků se mi to stává poměrně často, musím říct... jakmile zjistí, že se s nima bavím jako s člověkem, tak přeladěj. :-)

Děkuju za návštevu, čtení, i zájem o endometriózu - osvěty nikdy není dost :-) - a milý komentář.


K3
08. 09. 2016
Dát tip

Vážně moc pěkně napsané. Donutilo mě to i zajímat se o tu nemoc. A celkově to vyznívá optimisticky. Někdy se v někom spletem a zjistíme, že je lepší než jsme si mysleli, a opačně. Líbilo se mi to. Tip.


IQ nick
07. 09. 2016
Dát tip

Gerty, já budu muset počkat až to ukončí sama příroda... :-)

Agáto, tohle byl jenom náběh, když mi je opravdu zle, tak taky zalezu do díry, neboj... :-)

Moc vám oběma děkuju za čtení i povzbudivé a osobní komentáře.


agáta5
07. 09. 2016
Dát tip

jj, nemoc to je sviňa sviňská, člověka dočista sežere dycinky... jen jsem se musela usmívat při čtení, že i přesto jsi dokonale schopna odhadnout lidi kolem sebe, já bych nejspíš takle asertivní nebyla... když je mi zle, zalezu jako zvíře někam do díry...

píše dobře, moc dobře :)


Gerty
07. 09. 2016
Dát tip

No, zase dobrý, no... :-) Holt život a k tomu schopnost umět o něm psát. Akorát ty zdravotní problémy ti nezávidím, já jsem dlouhá léta trpěl migrénami a taky to stálo za prd. Přešly mě až po práškách na vysoký tlak.


IQ nick
07. 09. 2016
Dát tip
Jo, to je svatá pravda, užil si se mnou... moc mužů by to asi nedalo...

v tomhle se pozná odolnost partnera...


IQ nick
06. 09. 2016
Dát tip

Také jsem čekala, že se na to někdo zeptá, ale "tohle" je ve slušné společnosti tabu, zatím. Já sama jsem o tom začala mluvit až když jsem musela na všech stranách vysvětlovat proč např. týden neberu telefon a tak podobně. A dalo mně to docela zabrat. A upřímně, kdyby u toho nebyl můj muž jako očitý svědek, tak by mě všechny kámošky měly za histerku.


zajímavé, že se nikdo nepozastavil nad tou endometriózou ...


IQ nick
06. 09. 2016
Dát tip
...takže hodilo b:-)

myslím, že to používá "menšina" sběračů kovů...:o)


IQ nick
06. 09. 2016
Dát tip
No jo vlastně, to se říkávalo když mi bylo dvacet, to jsem už zapomněla... Myslíš, že se to ještě používá? To by se hodilo.:-)

love se v češtině používá i jako slangový výraz pro peníze..."máš nějaký love?"


IQ nick
06. 09. 2016
Dát tip
bříza bělokorá: ten název měl vystihnout tu situaci - LOV či snahu "obrat" ženskou, který není na první pohled dobře, a nejprve předstíraný a pak možná skutečný zájem o bližního - tedy něco jako lásku všeobecně. No uznávám, že ta angličtina (LOVE) tam je trochu mimo. Ale mně to nějak samo naskočilo a přišlo mi to vtipný. :-) Moc děkuju za přečtení a vstřícný komentář. A za hvězdu! Ta mě zahřála. :O))

IQ nick
06. 09. 2016
Dát tip
Adriana Bártová + Zordon + Kočkodan: děkuju vám za čtení a pochvalné komentáře. aleš-novák ... a možná si jen myslel, že jsem lepší hérečka než on...kdo ví? :o))

Kočkodan
06. 09. 2016
Dát tip
To je neuvěřitelné – úplně jako kdybych tam stál já! ;-) V tomto druhém souvětí chci bez legrace naznačit, že se mi tvoje povídka líbila.

Zordon
06. 09. 2016
Dát tip

Zajímavé, a dobře napsané.


dobře se to četlo, zajímavý pohled na rozličné lidské povahy, T


no, útulný byteček je asi už za čárou, ale taky to na mě tak působilo, že má divadlo jako koníčka...podle toho, že chodil do herny jako domů.

proto taky ta bezradnost, když narazil ve své hře na bolest skutečnou...


IQ nick
06. 09. 2016
Dát tip

Když já si myslím, že to snad ani nebyl bezdomovec. Jen prostě takový ten týpek co naháže celou výplatu (nebo soc. dávky) do automatu a "žebrá" jen ze sportu. A bydlí v útulném bytečku s celou rodinkou někde za rohem.

Goro, 8hanko: moc děkuju za přečtení, komentáře, souhvězdí i tipy

Ostatním tipujícím: též poděkování za čtení a tipy :-)


Gora
06. 09. 2016
Dát tip

Kdyby někteří bezdomovci s obzvlášť velkým talentem věnovali tolik úsilí jiným činnostem, nebyli by tam, kde jsou. Bohužel dnes lže a vymýšlí si i spousta jiných lidí:-(   Bavilo mne číst...


8hanka
06. 09. 2016
Dát tip

veľmi zaujímavý pohľad...máš môj obdiv, nedokázala by som s podobným človekom viesť  dlhý dialóg, u mňa to väčšinou skončí tým, že ponúknem jedlo a dotyčný zlostne odmietne...peniaze nedávam

raz  v zime som dala pred obchodným komplexom bezdomovcovi stravenku, nech si kúpi niečo teplé, o pár minút, keď som vychádzala z obchodu ma oslovil znova...dosť ma tým naštval,  nedokázal si  zapamätať, že už odo mňa príspevok dostal alebo sa mu zdalo málo? 

Herecký výkon ste podali obaja bravúrny, stálo by to za sfilmovanie:)

***


IQ nick
06. 09. 2016
Dát tip

Děkuju aleši:  ten humornej překlep jsi mohl napsat i sem do komentů, já bych to unesla ... :-)))


dobře vykreslený kontrast...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru