Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

V nemocnici V. - Vizita

14. 12. 2016
0
0
686
Autor
Jarrda

    Pozoroval jsem hodiny nade dveřmi a nemohl se dočkat až přijde vizita. Usoudil jsem, že když jsme doteď nedostali najíst, přinesou nám snídani až po ní. Žaludek se svým kručením dožadoval pozornosti a nenechal si vysvětlit, že osazenstvo vizity je přednější. Zbývala poslední minuta do osmé. Na bílém ciferníku s černými čárkami seřazenými jako laťky plotu velká ručička klapla na dvanáctku. 'Konečně!' zašeptal jsem si pro sebe. Přesně v ten moment se otevřely dveře a do pokoje vešlo osazenstvo vizity. Jako by to bylo přesně načasovaný. Vpředu si to štrádovala korpulentní vrchní sestra s autoritativním výrazem středověké Abatyše. Ráznými kroky přešla pokojem a postavila se vedle mého nočního stolku zády k oknu. Na moji postel padl stín golema. Během několika vteřin ji na krku vyskočily krůpěje potu a začaly se pozvolna zvětšovat. Když se už na její korpulentnosti nemohly udržet, našly si cestu do jejího žlábku ve výstřihu, kde se slily v jeden pramínek. Vrchní sestru následovaly další čtyři postavy, z nichž jsem poznal lékařku, která mne operovala a mladého lékaře, jenž mne přijímal. Třetím, byl muž, kterého jsem ještě neznal. Jednou rukou si hladil svůj plnovous a druhou měl zastrčenou mezi třetím a čtvrtým knoflíkem bílého pláště jako Napoleon. Malé kulaté brejličky ho zřejmě tlačily a tak neustálým krčením a narovnáváním nosu je posunoval nahoru a dolu. S pohledem na zem kopíroval kroky vrchní sestry a nevnímal okolí. Zastavil se před mou postelí, zprudka na mne pohlédl, nepřestávaje si hrát s brýlemi. Jakmile poslední člen vizity, zaujal své místo, zatahal se za špičku vousaté brady a s hlasitým mlasknutím pohlédl na všechny přítomné, jako by dával pokyn, že se může začít.

 

„Tak, to bychom měli,“ pronesl ke všem a kromě stínu golema, který svou hlavu přiblížil k mé, se nikdo neopovážil pohnout.

 

Poslední čtvrtá postava lékařky, hubená jak Oliva z Pepka námořníka, přešlápla na místě a vysunula bradu k mé posteli a mně došlo, že první na řadě jsem já.

 

„To je pan Nováček, operovali jsme mu včera hydrokélu. Pacient je bez teploty, po vizitě jde na převaz, kde mu bude případně odstraněna drenáž,“ řekla ležerním způsobem vousáči, jako bych byl něco, co nestojí ani za řeč.

 

„Vrchní sestra na mne kývla a deskami naznačila, abych si odhrnul deku a ukázal ten svůj operovanej poklad. Poslechl jsem ji a po odhrnutí deky jsem si vyhrnul andílka k pupíku.

 

„Máte bolesti?“ zeptal se vousáč pištivým hlasem, jako by byl bez toho, na co zíral mezi mé nohy.

 

„Nemám, cítím se docela dobře,“ odpověděl jsem mu s klidem a čekal, co se z něj vyklube.

 

„Tak to je v pořádku, to vypadá slibně. Ještě uvidíme, co tomu řekne kolegyně, až vás převáže. Pokud to nebude uvnitř mokvat, vytáhne vám prekutánní drenáž. To je taková malá hadička.“

 

Trochu jsem se dovtípil k čemu ta hadička asi je, a chtěl jsem dát najevo, že o tom taky něco vím: „Máte na mysli takový odvodňovací kanálek, kterým by měl odtékat hnis.“ Roztáhl jsem kousek nohy od sebe, co mi náplast dovolila a rukou si poodhrnul flastr zakrývající ránu na pytliku. Hadička trochu vykoukla, a já do ni velice jemně cvrnknul.

 

„Huš! Dáte ty ruce pryč! Vždyť si tam zanesete infekci!“ vyštěkla na mne vrchní sestra.

 

S leknutím jsem se na ni podíval. S deskama pod paží se nademnou nakláněla, jako když plavec čeká na ránu z pistole, aby mohl skočit. Jenže tohle nebyl plavec, to těžkotonážní stvoření bylo jak obrněný transportér. Golem se na mé posteli skrčil a rozšířil. 'Co ta baba chce dělat? Snad nechce na mne hupnout? Při té její váze, ze mne nezbyde mastnej flek. A co tomu říká vousáčův fanklub?' Rozhlédl jsem se kolem. Nikdo ani nemrkl. Ruku jsem odsunul od mého pokladu, stáhl si po mačkannou košili na stehna a přikryl se dekou. S pocitem potřeby posledního obranného slova, jsem na ni vyhrkl: „To je můj vercajk.“

 

„Samozřejmě, že je to váš vercajk. Jak jsem řekl, po snídani vám odstraníme tu drenáž, která má případně odvádět vznikající hnis, nebo sraženinu. Tu utrženou uzdičku, jsme vám nepřišili. Ono nebylo už přišít co. Není to sice jak má být, ale sama se vám zacelila a my tu nejsme plastická chirurgie. Na převazu dostanete suspenzor, pak ležet na lůžku a otok chladit chladit a chladit. Necourat, nedělat žádné prudké pohyby, být v klidu.

 

Za celou dobu, co jsem se probudil po operaci až do teď, jsem si nevzpomenul, že jsem chtěl i plastiku uzdičky. Šlo jen o takovou trhlinku, která se sice zahojila, ale zůstala po ní jizva. Byla to od vousáče pěkná podpásovka. Takhle nahlas a před celým pokojem to říct. Vrchní sestra vítězoslavně vytáhla nos nahoru a přivřenými víčky přejela celý pokoj na důkaz vítězství. Kapky potu ji už nevyskakovaly jen na krku, ale také v obličeji. Jedna z nich ji visela na nose a čekala až přijde ten správný okamžik na spadnutí. To netrvalo dlouho. Vrchní sestra se začala ovívat deskami a hned při prvním mávnutí se kapka odpoutala od nosu a unešena proudem vzduchu přistála na mém polštáři, kde skonala v mokrý nepatrný flíček.

 

„Jo. Rozumím vám pane primáři. Když to nejde, tak to nejde. Sešít tu uzdičku napadlo mého urologa, ke kterému chodím. Když jsem k němu zašel, že se mi zvětšuje jedna strana šourku, prohlédl mi celý podvozek a uklidnil mne, že se nejedná o rakovinu, ale jen o vodu v pytlíku. No a doporučil mi i to.“

 

„Jsem rád, že to berete sportovně. Rakovina to jasně není, je to jen obyčejná hydrokéla, těch tu děláme tucty. Nic složitého. Já nejsem primář, dnes ho zastupuji. Pana primáře uvidíte na vizitě zítra.“ Po celou dobu co na mne mluvil, si stále hladil svůj plnovous. Když skončil, otočil se k posteli pana profesora Neumana a vratil si palec za vytahané poutko kalhot, zaklonil se a jako paša vystrčil břicho. Podle vytahaného poutka a miniaturní záplaty nad ním, se dalo usoudit, že tento postoj je po hlazení vousaté brady jeho druhým nejoblíbenějším. „Tááák, tady máme tu bouličku na předkožce,“ zvolal a nedal šanci lékařce, která ho chtěla seznámit s chorobopisem. „Paní kolegyně, to je dobrý, mávl na ni prsty rukou od pasu, aniž by vytáhl palec. „Jo, operoval jsem vás já. Jak jsme vás seznámili s plánem operace předem, je to celá obřízka. Amputovaná tkáň byla zaslána do laboratoře a dnes vás zbavíme cévky a budete moci normálně chodit na záchod. Nelekněte se, ze začátku si budete připadat, jako když čůráte drcené sklo, ale to do dvou dnů přejde. Kdyby to moc bolelo, nahlaste to sestře a dostanete léky na bolest. Při vyměšování dejte pozor, abyste si tam...“

 

Už jsem toho vousáčova podrobného výkladu měl dost. Nelíbilo se mi, že tak intimní věci pronáší nahlas před celým pokojem. Sice jsme tam byli jen chlapi, ale hrát ostatním divadlo o svých potížích s pinďourem, nebylo dvakrát příjemný. A pak jsem nechtěl slyšet, co všechno mne může ve stáří potkat. U pana Neumana mluvil o obřízce ve stáří. 'A co pak uslyším, až bude promlouvat k panu Votočkovi o jeho rakovině močového měchýře?' Svezl jsem se na posteli z podhlavníku níž pod deku a zacpal si uši. Najednou se bylo ticho, ve kterém jsem slyšel na bubínkách mírné rytmické šumění vlastního srdečního tepu. To jsem přesně chtěl, být vnitřně odříznut od okolí a nic neslyšet. Na chvilku se pohroužit do samoty. Zkroutil jsem se ještě víc do kozelce, až mne mírně píchlo v pytlíku. Cítil jsem jak golem ustupuje z mé postele a nechává mne spát.

 

„Vstávej! Je tu snídaně!“ probudilo mne Jindrovo radostné zašvitoření. Odhodil ze mne deku a naklonil se k mému obličeji tak blízko, že byly vidět jeho chlupy v nose. Nečekal na mne a hnal se ke stolu, na kterým už ležely umělohmotný tácky s jídlem. Na třech byla cedulka s číslem tři, hrníček bílé kávy, malé balené máslíčko, mini vanička džemu a dva rohlíky. Na posledním s devítkou byl místo džemu kelímek s Lučinou a vyleštěný červený jablko.

 

„Fuj, ty máš ale chlupatej holubník,“ ošklíbl jsem se. „Kdypak jsi v něm naposledy uklízel?“

 

„Kde jsem měl uklízet?“

 

„V holubníku přece.“

 

„V jakým holubníku? Tobě se asi něco zdálo. Co?“ zavrtěl nechápavě hlavou.

 

„Ale prd se mi zdálo. Nech to bejt a dobrou chuť,“ vycenil jsem na něj zuby a plácnul po rameni. Nechtělo se mi vysvětlovat, co jsem tím myslel. „Koukej, diabetik má místo džemu Lučinu, která je aspoň pětkrát větší, než ta naše jahodová marmeláda. A navíc dostal i jablko. Hned bych si to s ním vyměnil. Stačilo by prohodit lístek s devítkou za trojku.“

 

„No já vám dám, měnit mi jídlo. Když vidím ty vaše porce, vzpomínám si jak ve filmu 'Sedm hladovejch' léčili obezitu pálivejma paprikama, co se nedaly jíst. Ta vaše porce marmelády, je jak pro baletku a ne pro normálního chlapa.“ Přišoural se ke stolu pan Neuman a přitáhl si svůj tácek k sobě a podíval se na mne. „V ty posteli tak nevypadáte. Tady jste nějakej hubenej, takže ta marmeláda by vám mohla stačit. Ale tady Jindrovi? Je to přeci pořádnej kus chlapa. A to vy jste kuchař, jo? S takovou hubenou postavou? Kuchaři maj bejt pěkně kulaťoučký. Jindra ten má kulaťoučkou postavu, to by byl kuchař k světu.“

 

„Já vařím tak dobře, že na mne nic nezbejvá,“ odfrknul jsem mu a přemýšlel jak mu za to rejpnutí trochu přitopit pod kotlem.

 

„Kulatej jsem. Pořádnej chlap má mít pořádně nažraný břicho,“ ozval se Jindra chystal se namazat rohlík máslem.

 

Usrkával jsem horkou bílou kávu, uždiboval rohlík a koutkem oka pozoroval jak Jindra začíná stolovat. Chvíli si v ruce pohrával s vaničkou džemu a pohmatem hledal ten správný růžek pro strhnutí. Když ho našel odloupl vrchní folii a vaničku položil před sebe. S máslíčkem zacházel podobně. Vzal ho mezi dva prsty, nožem poodhrnul růžek lesklé folie, roztáhl ji jako kdyby rozkládal vlaštovku a nechtěl ji natrhnout. Když se mu to podařilo, položil máslíčko vedle marmelády. Prohlédl si pozorně obě dvě ingredience a pak porovnal s velikostí přidělených rohlíků. Asi dvakrát se přes rameno podíval ke dveřím, jako by čekal další příděl másla.

 

„Na ty rohlíky toho opravdu moc nemáme,“ vzdychl a škrábal se na chlupaté hrudi ve výstřihu andílka. Při druhém vzdychnutí se zhoupl na židli, roztáhl nohy a podrbal se mezi nimi. Z výrazu obličeje nebyl problém vyčíst, jak to udělat, aby mu minimáslíčko s džemem stačilo na oba rohlíky. Vzal nůž a čárou oba komponenty rozdělil na dvě poloviny a určil množství, které na každý rohlík namaže.

 

„Tak co hoši, copak máme ke snídani?“ zvolal na nás pan Votoček a sedl si na postel a pocukával s cévkou, aby se mu zas neucpala. Na zemi šátral stařeckejme nohama, aby nahmátl pantofle.

 

„Copak, vy už můžete z postele?“ zeptal jsem se ho. „Ta čarodějnice v noci, na vás byla pěkně protivná. Baba jedna!“ připomenul jsem sestřičku, jenž ho v noci sepsula.

 

„No, to víte. Je to mladá holka a starej dědek se scvrklým slimákem se ji příčí. Jó to kdyby ošetřovala nějakýho mladýho šviháka s oštěpem. To by se jí líbilo.“ Mávl na prázdno rukou a postavil se. „Ale už je po všem a je mi mnohem líp. Cévka je průchozí, neucpává se. Doktor mi radil, občas s ní trochu zaklepat, aby se to v ní nezaseklo. Tak s ní stále klepu. Mám strach, aby mne to zase nemuseli prostřikovat. Hoši to vám byla bolest. Nikomu bych ji nepřál.“ Na důkaz s ní zahejbal, oblékl si župan a plastový pytlík do kterého to odtékalo si zavěsil za pásek. Nazul si pantofle a s přáním dobré chuti si přisedl k nám ke stolu.

 

Mačkali jsme se tam jak čtyři hladoví králové. Votoček, Neuman, Jindra a má maličkost. Pomalu jsem ukusoval svůj namazaný rohlík a zapíjel ho bílou kávou. Co chlap, to jiný rituál snídat stejné jídlo. S vyjímkou pana Neumana, který měl jako diabetik Lučinu. Tak třeba on si na každý nalámaný kousek pečiva nožem máznul ždibek másla a lžičkou nanesl sýr. Celej kus si nacpal do pusy, zapil a spolkl. Zase pan Votoček si rohlíky podélně naříznul, že vypadaly jako rozevřený uzký lastury. Ledabyle do jedny vložil celý máslíčko a do druhý vymázl džem. Nezatěžoval se nějakým rozmazáváním, sklapl je a hned se zakousl. Jindra ten si vše mazal navrch na oba rohlíky s důkladnou pečlivostí. Na každém musela být namazána půlka máslíčka a džemu od jedné špičky ke druhé. Nakonec mu to důsledné rozdělení stejně bylo k ničemu, protože jeden rohlík se mu převrátil a spadl ze stolu namazanou stranou na zem a když se pro něj schýbnul, schodil si i ten druhej. Za cholerického lamentování je vztekle odkopl do kouta k odpadkovýmu koši, kde ležely do oběda. Vyhodila je nakonec uklizečka, když odnášela špinavý nádobí.

 

Po snídani si postupně pro každého z nás přišla sestřička a odvedla na převaz. V Ambulanci, byla má ošetřující lékařka, která mi necitlivě strhla náplast, až mi na stehnech zůstaly dva bílé pruhy po vytrhaných chlupech.

 

'Sakra ta se s tím nesere! To bude asi maso s tím vytahováním hadičky' strachoval jsem se v duchu.

 

Podívala se mi na stehy, vytáhla drenáž a řekla dvou mladým sestřičkám, ať mi po přikrytí pytliku dají suspenzor a sedla k počítači. Jedno děvče mi v leže přidrželo gázu a vysvětlilo, že druhé mi natáhne 'suspík'. Nikdy jsem nic takového na sobě neměl a ani neviděl. Jen jsem slyšel, že to nosí hráči ragby a amerického fotbalu. O mém návrhu, že si to oblíknu sám, nechtěly ani slyšet. Než jsem se nadál, udělaly několik zkušených hmatů a měl jsem to na sobě. Bylo to jako když se skříží nevydařený slipy s tangama. Pytlík zakrytý, pinďour čouhá ven a zadek je holej. Když jsem se postavil a pohlédl do čeho mne oblékly, zastyděl jsem se, jak mi pindík trapně čouhá. Pokusil jsem si ho zastrčil pod suspenzor, ale hned vyklozl ven.

 

„To musí bej venku,“ upozornila mne jedna ze sestřiček a usmála se. „To už má takovej střih, aby to bylo venku.“

 

V tom zmatku jsem zapomněl, kde jsem pověsil župan a pátravě se rozhlédl po ordinaci. Byl hned vedle dveří na zdi. Chňapnul jsem po něm a jedním škubnutím ho držel v ruce. Smůla byla, že s tím škubnutím hlasitě luplo a ze zdi jsem vyrval i háček. Trochu vydrolené omítky proletělo vzduchem a přistálo na lékařce.

 

„Proboha, co nám to tu ničíte?“ zvedla vylekaná lékařka oči od počítače a jediným pohledem mne sprdla jako malého kluka. „To nemůžete dávat pozor? Ještě štěstí, že se vám nic nestalo. Jinak to je všechno, můžete se vrátit na pokoj,“ dodala již sametovým hlasem a pokračovala v zápisu.

 

Ta slova nebyla pronesena nijak zle a ani ten pohled nebyl zase tak velké sprdnutí, ale bylo mi jako by mne polila studená sprcha. Krve by se ve mne nedořezal. Za normálních okolností, bych to tak neprožíval. Prostě to se může stát každýmu. Utržený háček na věšáčku nic není. Pokud je chlap trochu šikovnej, nebude mu dělat problém, to dát do pořádku. Jenže když člověk stojí s vytaženým pinďourem před třema ženskejma, z toho dvě by mu mohly dělat dceru, je to pořádnej trapas. Vykašlal jsem se na vysvobozování nějakého přiblblého háčku z poutka, oblékl si rychle župan i s ním a utíkal na pokoj.

 

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru