Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

V nemocnici VIII. - Návštěva

15. 12. 2016
3
9
637
Autor
Jarrda

 Ležel jsem na posteli a luštil křížovku. Ostatní spali. Jindrovi převrácenému na boku tekly z pusy sliny a vpíjely se do polštáře. Otočenému panu Neumanovi jsem sice neviděl do tváře, ale z komického pochrupování se škubáním chodidla bylo jasné, že nimrodsky brouzdá v lese. Otevřená ústa pana Votočka se chvěla jak Beňáčkové, ale místo libozvučné árie z nich vycházelo strouhání cihly. Když už nevydržel nápor vrstvy hlenů v dutinách, popotáhl a s úlevou je polkl. No, byla to prostě typická atmosféra chlapského pokoje, kterému pár občasných tichých pšouků dodávalo ten správný šmak. Luštění křížovky mi nějak nešlo, našla tedy místo pod polštářem a já se nechal nakazit spánkem ostatních. Stejně jsem bojoval s padajícími víčky.

 

„Pane Votoček, vedu vám návštěvu,“ probudila mne slova sestry, která otevřela dveře a zas někam běžela.

 

Posadil jsem se na postel a rozhlédl se kolem. Chvilku mi trvalo, než jsem se probral a uvědomil si, kde to vlastně jsem.

 

 

„Čau dědóóó!“ ozvalo se po pokoji a dovnitř vešli dva kluci. Odhadoval jsem jim pět a šest let. Na první pohled bylo vidět, že to jsou svišti, se kterými šijí všichni čerti a nenechají jen tak něco na pokoji. Za nimi šla starší paní v letních květovaných šatech. Jejich babička a manželka pana Votočka v jednom. Přes rameno měla přehozenou koženou tašku s velkými uchy.

 

„Ty nemáš samostatnej pokoj? Máma zíkala, že budeš sám na pokoji. Plej abys mohl čůlat do bažanta. Kde máš bažanta?“ Nadzvedl deku ten mladší kluk.

 

Babička ho dloubla do zad: „Tady nemůžeš tolik křičet, jsou tu nemocní a potřebujou klid. Nekoukej dědečkovi pod peřinu, to se nedělá!“

 

„Ahóóój kucííí. Kucííí moji! To víš, že mám bažanta. Je ochočenej, má tu u mne hnízdo,“ ukázal pan Votoček na prázdný košík, určený k jeho zavěšení. „Ale teď tam není. Podívej jak je venku pěkně a co by tu teď dělal. Letěl se proletět, někam ven.“

 

„Joooo!“ vykulil ten mladší oči. „Ty máš dovoplavdickýho bažanta? Takovýho, co dělá máma na smetaně? Ty vogo, ty jsi splávnej děda, tys ho tu ochošil! A kdy se vlátí?“ Podíval se capart k oknu, odkud předpokládal, že ten opeřenec přiletí..

 

„Ahoj dědo!“ pozdravila paní Votočková a naklonila se k němu, aby si dali pusu, „nemůžeš jim povídat takový nesmysly, ještě tomu uvěřej a budou to někde vykládat.“

 

Pan Votoček mrkl na kluky a šibalsky se usmál. „Kucííí, babička na bažanty nevěří, protože ženám v nemocnici žádný nedávaj. To dostávaj jenom správňácký chlapi. Ste chlapi ne? Tak možná taky v nemocnici dostanete bažanta.“

 

„Dědo! Nech toho přeci. Vždyť tomu ještě nerozumí.“

 

„Babííí, já chci taky bažanta jako dědeček. Kdyby sem pziletěl nějakej navíc, já bych si ho kliďo nechal a vochočil. Já si tu na nějakýho počkám.“ Zatahal ten mladší babičku za šaty a dloubl do staršího bráchy. „Blácha blácha, já si tu počkám na bažanta. Já tu zůstanu s dědečkem. Budu čekat, až ňákej pziletí. Tak jako sme čekali na lybách až ňaka zabele. Budeš tu s náma, ne? Chytni si taky bažanta. Budeme mít každej svojeho. Vycvišíme a naučíme je dělat kotl-elce. V cilkuse za to dostanem plachy.

 

Chvíli jsem je poslouchal a nechal jsem se unést jejich krásnou dětskou fantazií. Všiml jsem si jak babička byla celá nesvá a bála se, aby kluci neudělali ostudu. Očima dědečkovi naznačovala, aby rošťáky usměrnil.

 

„Kucííí, tolik bažantů tu zas nelítá. Podívejte, jsme tu jen čtyři a tak máme jen čtyři bažanty. Teď tu žádnej není, dovolili jsme jim se proletět. Kdy se vrátí to nevím. Snad až k večeru.“

 

„Dědo, vy ste jim nenakázali, kdy se maj vlátit? A kam až můžou lítat? To já bych jim nakázal, co můžou a co ne. A běda jim estli by mne neposlouchali. Dal bych jim sekec mazec. Dostali by na

pl-del.“

 

„Tak už dost! To by stačilo. Jste jak z divokejch vajec. Takový slova se neříkaj!“ Plácla babička nejmladšího lehce přes pusu.

 

„Táta to taky zíká.“

 

„Co říká. Nic neříká! A jestli to říká, nemáš ho poslouchat,“

 

„Já ho musím poslouchat. Táta zíká, že když ho neposlechnu, tak dostanu na pldel.“

 

„Tak ty nepřestaneš? Půjdu za sestřičkou, aby ti dala injekci.“ Dostal nejmladší opět od babičky přes pusu. Tentokrát to pěkně mlasklo.

 

Chlapec zrudnul, našpulil pusu a chytil se za tvář. Bylo vidět, že ho políček zabolel. Oči mu zvlhly, ale chlapsky se držel. Neuronil ani jednu slzu.

 

„Kluci, bažanty tu máme jen půjčený. Ty se z nemocnice nesměj odnášet,“ usmál jsem se na caparty.

 

„To jako, že je nemáte na stálo? A kdo se tu o ně stalá?“ Pustil prcek ruku z tváře.

 

„Občas je odnese sestřička, umeje a srovná jim peří, aby nedostali čmelíky.“

 

„Dědó. Co to jsou šmelíky?“

 

„To jsou takový malý broučci, co žijou v bažantím peří a pijou jim krev.“

 

„To pijou klev jako blechy naší Betyně?“

 

„Jo, pijou bažantům krev, jako blechy naší Betyně.“

 

„A dědóóó…“

 

„Copak je?“

 

„Když mají šmelíky, tak si můžeš dávat bažanta pod deku? Máma zíkala, že když chceš čůlat, tak ti stlčej bažanta pod deku.“

 

„Jo to můžu. To nevadí,“

 

„Tak to já bych chtěl, aby naše Betyna měla šmelíky a ne blechy.“

 

„Proč by měla mít Betyna čmelíky?“ skočila do hovoru babička.

 

„Plotože mi máma zíká, že nesmím Betynu tahat do postele, že má blechy. Kdyby měla šmelíky, tak by do postele mohla. Bažant taky může bejt v posteli se šmelíkama. Dědo můžou mít bažanti taky blechy?“

 

„Ne, bažanti nemaj blechy.“

 

„A mohla by Betyna se šmelíkama do postele?“

 

„Pes žádné čmelíky mít nemůže. Jenom blechy.“

 

„Já chci, aby Betyna měla šmelíky. Až pudeš z nemocnice domů, přineseš mi plo Betynu šme…“ Nestačil nejmladší vnuk dopovědět, protože mu babička zakryla dlaní pusu.

 

„Hele taky bys mohl bejt chvíli ticho a pustit mne ke slovu. Chceme si s dědečkem popovídat. Sedni si tady na židli, Martin si sedne na druhou a aspoň pět minut seďte v klidu.“ Přisunula babička od stolu dvě židle k posteli a posadila na ně děti.

 

Mezi tím, co si paní a pan Votočkovi povídali, byla klukům dlouhá chvíle a ten mladší staršího začal pošťuchovat. Starší Martin se styděl a mlčky sledoval, co se kolem něj děje. V ruce držel malou stříkací pistoli. Občas s ní zamířil na Jindru a několikrát zmáčkl spouť. „Pšššší pššší,“ snažil se při tom napodobovat zvuk střelby. Při prvním namíření se Jindra lekl, ale pak když zjistil, že chlapec nemá v pistolce vodu a střílí na něj na sucho, rozhodl se mu to vrátit. Vytáhl ze svého stolku časopis a několik listů zmačkal do koulí. Nečekal, až na něj zas namíří a začal ho papírově koulovat. Druhý chlapec seskočil ze židle, posbíral popadané koule ze země a házel je zpět na Jindru. Ten se jen usmál a vytvořil si asi deset nových a vystřílel je na oba. Asi dvě přiletěly na mou postel. Vzal jsem je a jednu hodil po Jindrovi a druhou po jednom z těch capartů. Jedna přiletěla i na postel pana Neumana, který už nespal, ale bezmyšlenkovitě civěl na okno. Podíval se, co na něm přistálo. Vzal kouli do ruky a hodil ji po mě. Ta se mi odrazila hlavy a spadla na zem. Když se pro ni malej šišloun rozeběhl, sebral jsem mu ji těsně před nosem a mrskl mu ji do břicha. Prcek nadšením vykřil. Když to uviděl jeho bratr, začal koule po mne taky házet a v mžiku jsem jich měl plnou postel. Nečekal jsem tedy a střídavě jsem je házel po chlapcích, panu Neumanovi a Jindrovi. Během chvilky se náš pokoj proměnil v bitevní pole. Každý mířil kam ho napadlo, kdo nebyl zrovna ve střehu, ten ji dostal. Kluci v zápalu boje vřískali a paní Votočková s obličejem v dlaních šeptala: „Ta ostuda, ta ostuda. Jen aby do toho nepřišel doktor nebo sestra.“

 

Pan Votoček zářil jak vycházející sluníčko: „Vidíte, já jsem vám říkal, že máme vnuky jak z divokejch vajec. S těmi není radno si nic začínat. Ty jak začnou, nevědí kdy maj přestat. Ale řekněte, nemáme to krásné rošťáky?“

 

„Tak to by stačilo! Martine! Honzo! Sekec mazec! Koukejte toho nechat, nebo vám nabančím. Tady nemůžete tak vyvádět. A vy chlapi,“ otočila se na mne a na Jindru, „Taky byste měli mít rozum. Heršvec! Bando jedna divoká! Anče! Kubo! Hajnej! Dost!“

 

„Vždyť to jsou děti. Aspoň tu v nemocnici nemáme dlouhou chvíli a malinko si zablbnem,“ odpověděl jsem babičce a otočil se pro kouli, která mi právě přistála na polštáři. Jenže jak jsem máchnul rukou, podařilo se mi převrhnout džbánek s čajem, který spadl na podlahu a rozlil se.

 

Babička sděšením zvedla ruce nad hlavu: „A je to tady. Co jsem říkala. Zas udělají ostudu. Proč jsem je jen brala sebou? No to máte z toho blbnutí. Kluci hybaj každej na svou židli. A chraň vás pánbů! Jestli do toho šlápnete a roztaháte to po podlaze, budete mít prdele zmalovaný jak velikonoční vejce.“

 

„Babičko, pldele se pzeci nezíká,“ vrátil ji to šišloun, co se jmenoval Honza.

 

„Budeš ticho! Koukej sednout na pr… na židli a buď ticho! Sec sakra.“

 

„To jsem celej já. Dneska to bylo do třetice. Nejprve ráno rozlitej bažant, pak mi zůstal na županu háček s hmoždinkou a teď převrženej džbánek s čajem. Ještě že je plastovej.“ Podíval jsem se na kluky a pak na jejich babičku, která se už chystala jít z pokoje ven, aby se podívala po hadru.

 

„To je dobrý. Prosím vás, přeci byste to neuklízela. Zajdu za sestřičkou a ona sem pošle sanitářku. Nechoďte nikam.“ Odhrnul jsem si deku a vylezl z postele. Opatrně jsem obešel louži, abych ji nerozťapal po podlaze. Andílek se mi vyhrnul až k tříslům Paní Votočková si toho asi nevšimla, ale ti dva neposedové ano.

 

„Dědooo, ty jo chlapi tu musí nosit noční košile jako maj ženský?“

 

„No někdo musí mít noční košili a někdo může mít pyžamo.“ slyšel jsem ještě pana Votočka, když jsem si oblíkal župan a vyšel na chodbu za babičkou.

 

Na chodbě bylo příjemně chladno. Několik pacientů sedělo na lavicích podél zdi a povídalo si se svou návštěvou. Na jedné z nich jsem uviděl i Cikána s tou jeho. Byla to opravdu pěkná ženská. Měla na sobě žlutou sukni a vlčími máky a bílou halenku. Naušnice odrážely prasátka, jak vyleštěné medaile na olympiádě a silnější vrstvu makeupu mají snad už jen hvězdy travestishow skrývající strniště. Jedna z tašek na jejím rameni byla na chlup stejná s tou, co zůstala po té staré paní na chodníku. 'Ale jak ta ženská k ty tašce přišla?' napala mne v duchu otázka. Ale nestačil jsem ji říci, protože mne chytila ruka babičky a nasměrovala ke dveřím s nápisem sesterna.

 

„Dále!“ ozvalo se po mém zaklepání.

 

„Dobré odpoledne sestřičko....“

 

„A pan Nováček z devítky. Vy si určitě jdete vyměnit obklad.“ Pronesla sestra, která se na otáčivé židli obrátila ke mně. „Hned vám jej dám.“ Vstala a jedním tahem vysunula šuple z mrazáku.

 

„No, gel si rád vezmu. Možná ho vezmu i kolegovi, co leží vedle mne. Taky by se mu hodí. Ale mám menší problém.“

 

„Problém? Kdyby jste cítil, nějaké komplikace po operaci, nebo vás to bolelo, nestyďte se to nahlásit. Tady na urologii to je normální.“ Podala mi zmrazený pytlík s gelem.

 

Je pravda, že jsem na pytlíku trochu cítil mírné tlaky způsobené otokem, ale nijak mne to nebolelo. Chtěl jsem ji to říci, ale pak si uvědomil, že za mnou stojí paní Votočková a tak jsem jen zavrtěl hlavou na důkaz, že je vše vpořádku.

 

„No, ale s tím to nemá nic společnýho. Při mý šikovnosti se mi podařilo převrhnout džbánek s čajem na podlahu.“ Sjel jsem očima na podlahu a doufal, že tahle sestřička neví o tom rozlitém bažantovi ráno.

 

„Ten váš pokoj je nějak zakletej. Ráno vylitej bažant a teď zase čaj. O tom dalším ani nemluvím. Řeknu sanitářce, aby to uklidila. Ale chlapi, to vám povídám, dávejte si větší pozor.“ Usmála se a zakoulela na mne čertovsky očima. Při tom mi podala dva pytliky gelu a dodala: „A teď hybaj na pokoj a bejt v klidu. Zbytečně necourat, chladit, chladit a zase chladit. Ať vám ten otok splaskne. A teď běžte. Za vámi čeká paní, tak žádný zbytečný zdržování. Paní pojďte dál.“ Rukou ji ukázala aby přistoupila blíž.

 

Vzal jsem si od ní gel, který byl zmrzlý na kost a babičku nechal vstoupit dovnitř. Cikán s přítelkyní již na lavici neseděl, jejich místo obsadil nějaký pán, co za ním přišla manželka. Odbočil jsem na záchod, kde jsem musel chvíli čekal až se uvolní jedna ze dvou kabinek, protože v té volné bylo naděláno na podlaze. Po mém návratu na pokoji byla návštěva pryč a odpadkový koš pod umyvadlem byl plný papírových koulí. Chlapi leželi na postelích a bavili se o nekřesťansky drahé jízdence na Sněžku. Jindrovi jsem podal gel, který poděkoval a zasunul pod deku. Župan jsem si přehodil přes pelest a po překročení kaluže zalezl do své postele.

 

„Kluci byly jak z divokejch vajec. Když jste odešel, nedali se udržet, aby byli v klidu. Tak jsme se s babičkou dohodli, že se spakujou a staví se zítra. Ale už bez nich. Raubířů jedněch. Moc ji mrzí, že tu dělali takovej bugr,“ omlouval se pan Votoček.

 

„To nevadí, za chvíli tu je uklizečka. Sestřička si na mne trochu smlsla, ale je to v pohodě. Každou chvíli tu bude ta prostorově výrazná baletka s mopem.“

 

Narovnal jsem si gel a podíval se na odkrytýho pana Neumana. V ruce svíral poslední zachráněnou kouli před vyhozením a se zářícíma očima tomu všemu dal takovou poslední třešinku na dortu: „Ale že to byla mela co? Takovej šrumec, není ani u nás ve škole o velký přestávce.“ Po několika vteřinovém tichu se obrátil na Votočka: „Ty kluci jsou užasný, ta jejich divokost k nim patří, jsou zdraví. Kluci jako buci. Plní energie a života. To my máme jen jednoho vnuka. Patrika. Letos mu je dvanáct roků a vozíme ho na vozejku. Jako batole prodělal mozkovou obrnu a pak to s ním šlo s kopce. Další dítě naši mladí mít nemůžou. Prostě osud. Ani nevíte, jak bych rád vzal vnuka ráno do lesa, když se všechno probouzí, když srnčí vychází na pastvu. Jenže má dvanáct a dáváme mu plíny.“

 


9 názorů

Jarrda
24. 12. 2016
Dát tip

JJ.  Pečenej, děkuju. A hezké Vánoce Tobě a Tvým blízkým.


Jarrda
24. 12. 2016
Dát tip

Pečený medvěd: S tím věkem mne to nenapadlo. Díky za informaci o obrně.  Jen tak jsem třílel. Myslíš, že by se k těm plínám hodila jiná nemoc?


Jarrda
15. 12. 2016
Dát tip

Teď jsem si všiml těch změn písma. Ani nevím, jak mi to tam naskočilo. Jdu to opravit. 


Jarrda
15. 12. 2016
Dát tip

Gora: Děkuju. Tech dílů do konce bude ještě několik. Děkuju, za tvůj zájem.


Gora
15. 12. 2016
Dát tip

Jarrdo, tenhle díl u mne jednoznačně vede. Se závěrečným hodnocením ještě vyčkám:-) Škoda těch změn písma a pár překlepů:-(


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru