Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Stahovač ryb

07. 01. 2017
8
17
1947
Autor
StvN

Soudy nechám na vás. Dlouho jsem nic nenapsal a zdá se mi, že tohle staré kolo nebude tak snadné rozhýbat.

Když Bohumír konečně zabouchl dveře od dodávky a usedl za volant, pocítil částečnou úlevu. Konečně má hotovo. Na druhou stranu bylo už pět hodin a začínalo sněžit. Tak rychle na cestu. Dodávka v tu chvíli ke vší smůle vypověděla službu. Ne že by to Bohumíra nějak překvapilo. Pustil se do startovacích rituálů a doufal, že motor jako vždy nakonec naskočí. Nenaskočil. Tentokrát tolik štěstí neměl. Vždycky se musí stát něco zvláštního, nepředvídatelného. Zazvonil tedy na dveře, z nichž před okamžikem vyšel.

“Ahoj,” řekl a pokusil se o úsměv. Vlastně to ani neplánoval, ale už se stalo. Snad si to nijak nevyloží.

“Ani nevíš, jak jsem ráda, že sis to rozmyslel,” řekla dívka, ale byl to věru předčasný soud. Bohumír uschoval úsměv pro pozdější použití a pokusil se vysvětlit situaci se startováním. Vzhledem k tomu, že dodávka nestartuje, vozí Bohumír tažné lano omotané kolem zrcátka, aby ho nemusel pokaždé hledat. Jeden konec vždy zavázaný za podvozek a druhý připraven – jen se napojit. Možná by stačilo, kdyby do něj drcla, ale to od dívky nemohl žádat, protože je slabá. Potřeboval roztáhnout a věděl, že mají starého Peugeota.

“Víš, jak je to s mámou, ta by ti pomohla jen pod jednou podmínkou,” řekla dívka, která se jmenuje Markéta. Není tak stará, aby na ni Bohumír mohl pohlížet jako na ženu do života, na druhou stranu není ani tak mladá, aby na ni nemohl pomýšlet pro jinou příležitost a nad tou se mu oči nejednou zaleskly touhou. Každopádně Markétka je děvče útlocitné. Ze všeho nejméně má ráda, když jí někdo sahá na věci. Zejména její mladší sestra. To ovšem není příčinou jejího trápení.

Příčinou jejího trápení je zdravotní stav maminky, která trpí hroznou skoliózou, která neléčena končí neustálými bolestmi a životem v neblahém zkrátka stavu neutěšeného smutku a melancholie.

“Ale já si tvoji nemocnou matku nemohu vzít a neumím ji ani vyléčit, co bych dělal?” ptal se Bohumír.

“Nemusíš dělat vůbec nic, kromě toho, abys na ni byl hodný a pomohl jí nést břímě života.”

“To je ale přece vůbec to nejtěžší. Není nic v životě těžšího, tolik toho vím ze svých cest. Všechny práce na domě, odhrnování sněhu, oprava střechy, to není nic ve srovnání s tím, co po mně žádáš. Na to já nemám vnitřní uzpůsobení. Na to jsem hloupý.” Bohumír toho tolik věděl. Ačkoliv bydlel v dodávce, v níž si vozil jediný kus nábytku, a to byla oranžová, rozkládací pohovka, kterou v létě rozkládal na louce, tolik toho o životě znal a myslím, že v tomto bodě s ním lze souhlasit. Kromě jednoho kusu nábytku vlastnil brašnu s nástroji, které souvisejí s jeho povoláním, starým řemeslem, které se v oblasti drsného severu považuje za jedno z původních řemesel vůbec. Bohumír jezdí po vsích a stahuje ryby. Je to proto, že na severu má každý hodně ryb, ale na druhou stranu lidé buď zapomněli, jak se to dělá, nebo jsou pohodlní. Dobře pro něj. Má práci, má zážitky a ještě se něco dozví. Ale tento dům mu byl čert dlužen.

“Já prostě nemám nemocné lidi rád,” řekl nakonec Bohumír. “Nezlob se, nebudu tě obtěžovat, nějak to vymyslím.”

“Ale to trochu přeháníš, maminka není nemocná, ne až tak moc, já to trochu neřekla dobře, když jsme se spolu bavili, ona je docela dobrá, i když někdy smutná, ale toho by sis nakonec ani nevšiml. Uvaří, poklidí…” Inu, přes bolest, řekla si pro sebe a myslela na to, jak maminka denně dochází od pěti do tří do místního koloniálu, kde trpí každým krokem, který musí udělat od pultu k regálu a ještě ke všemu majitelka její stav nezohlední jak na mzdě, tak na úctě. Jenže tak už to v normálním životě chodí. Co mohou taková žena a takové děvče dělat? Vlastně docela málo. Jen když za vraty stojí dodávka, která by je mohla z tohoto světa odvézt. To by bylo pěkné.

“Nezlob se na mě, ale já opravdu nemohu jinak. Vlastně bych ti hrozně rád vyšel vstříc a moc rád bych…já nevím, nevím, jak to říct,” Bohumír se zakoktal. Když mluvili o práci, šlo to lehce, ale jak došlo na matku, tím pádem došlo i na Markétku, nenašel slova. Třebaže ženy měl, a ne málo, vlastně docela dost, když se tak zamyslel, ale tady to nějak nešlo. Jako by mluvil s dívkou z jiného světa, kde platí pravidla, která neznal, která nedokázal rozluštit. V této chvíli si dobře uvědomoval, že se nachází v bludném kruhu. On chce ji, ona by ho chtěla k mámě, ale musel by ji vozit na rehabilitace a kdo ví co ještě. Možná poslouchat sténání, když by vařila a uklízela. S tím byl bohužel ten problém, že by neměl kdo jezdit krajem a stahovat ryby. Žena měla pouze dvě dcery a je jasné, že ani jedna se řemeslu naučit nemůže. To nepřicházelo v úvahu. Co by vlastně z toho měl?

“Jednou bys nám pomohl, co říkáš, to tě přece ještě k ničemu nezavazuje,” uhádla mladá Markétka správně směr Bohumírových myšlenek. “Já bych sama maminku na rehabilitace vozila, ale bývám odpoledne dlouho ve škole a tam je třeba jet hned po práci, jak maminka skončí. Tobě by to nakonec vyšlo docela dobře, já vím, že vždycky kolem třetí jezdíš od Márů a místo, aby ses na večer ještě honil do Březí, tak bys maminku svezl do nemocnice a ona by ti za to udělala večeři a přidáme i ti nějakou korunu na benzín a za ušlý zisk, to všechno uděláme, jen nám prosím pomoz.” Původně neplánovala zajít tak daleko, ale když už jednou začala, nemohla slova zastavit. Ponořila se do klubka naděje a skoro jako by si řekla dnes nebo nikdy. “A my dva si budeme povídat jako si povídáme, když máš trochu víc času,” tady zašla ale již hodně daleko. Bohužel pro Bohumíra jeho reakce prozradila, že je slabý a Markétka našla účinnou ženskou zbraň – příslib.

Silně sněžilo a Bohumír měl zajet ještě do statku k Dřevařům. “No tak dobře, jednou jsi mi říkala, že by rehabilitace mohly docela dobře pomoci, tak třeba by to nebylo na dlouho a já možná kdybych jezdil vaším autem, mohl bych dát dodávku spravit a všichni bychom z toho měli užitek. Tak mi půjč klíče od vašeho auta, já dodělám práci, dnes ji nemohu odložit. Přespím každopádně v dodávce, ale zítra objedu zakázky vaším autem a ve tři hodiny, jak jsme si řekli, sjedu s matkou do nemocnice. Dopředu ale říkám, nic si od toho neslibuj, dobře vím, kam by tvá fantasie mohla zalétnout. A jakmile bude dodávka opravená, tak pofičím. Tolik ti mohu slíbit. A nic víc.”

“Jsi tak skvělý,” vykřikla Markétka a poskočila. Taková radost. Bohumír vlastně ani nebyl moc naštvaný.


17 názorů

kvaj
06. 08. 2017
Dát tip

Ano, nenáme si spolu co říct. Slibuji ti, že už si od tebe nic nepřečtu a tím pádem se k tomu nebudu ani vyjadřovat.


StvN
06. 08. 2017
Dát tip

Ale já se s tebou nechci hádat. Tímhle ničeho nedosáhneš, nemáme si spolu co, říct, chápeš to? Já tvoji motivaci chápu a nebudu se na tom podílet. Jdi dělat zlo někam jinam. 


kvaj
06. 08. 2017
Dát tip

Ale to se velice mýlíš, že se ti snažím něco oplácet. Přečetl jsem si rovněž povídku od Zdendy, a tu jsem pochválil. Zajímavé, že sis z mých připomínek vybrál akorát tu o lanu, která je nejméně podstatná. Pokud jde ale o něj, tak jsem jezdil v různých dodávkách, a to lano na zrcátku by u každé z nich vadilo. Ale to je jedno, klidně si motej lano, kolem čeho chceš. Jenom se mi líbí, jak ty akceptuješ připomínky. Ukázkové.


StvN
06. 08. 2017
Dát tip

Jestli to čteš jako parodii nebo jako vážnou literaturu, to se musíš rozhodnout ty, čtenář. K tomu rozhodnutí existují v textu indicie, které ti mají pomoci.

Chápu to tak, že jsi použil moje připomínky k tvému textu a snažil ses je aplikovat na můj text. Z toho mi vyplývá, že jsi moje připomínky nepochopil.

Jinak na dodávce ti lano výhled nezakrývá, u osobáku by to asi tak bylo. Nevím, jak to myslíš s policajty. Ti přece řeší jenom to, co si vyberou, že chtějí řešit. Neřeší přece 100% věcí, které se na silnici dějí. Takže když si toho nevšimnou, tak to neřeší. Pokud by ti toho všimli, asi by to nějak řešili. 


kvaj
06. 08. 2017
Dát tip

Stahovač ryb? Podle jmen v příběhu a názvu Březí bych soudil, že se to odehrává někde v Čechách. Pak ale nevím, o jakém drsném severu píšeš? Můžeš mít na mysli hory, ale ty jsou i na jihu. A že by na horách měli lidé hodně ryb? Kromě toho jsem u nás neslyšel o povolání stahovač ryb, který by jezdil po vesnicích a stahoval lidem ryby.

"Bohumír toho tolik věděl." "...tolik toho o životě znal..." "...třebaže ženy měl, a ne málo, vlastně docela dost..." - to všechno jsou konstatování, nebo spíš tvrzení, pro které není v textu žádná opora, a vlastně nic z toho v příběhu ani nehraje. Pak si ale říkám, proč to tam vůbec píšeš?

Vlečné lano omotané kolem zrcátka a jeden konec navázaný na podvozek? To jako myslíš kolem jednoho ze zpětných zrcátek? Vzhledem k tlouštce a délce vlečného lana by mu asi zakrývalo výhled. A co na to policajti?

"...pomohl jí nést břímě života..." - už jsi někoho slyšel, kdo by se v běžném hovoru takto vyjadřoval?

"Dodávka v té chvíli ke vší smůle vypověděla službu." K jaké vší smůle? O žádné smůle se před tím v textu nepíše. 

A celkově. Asi by ses měl rozhodnout, jak už tady někdo psal, jestli je to parodie nebo vážně míněné.


StvN
23. 01. 2017
Dát tip

Máte pravdu :) díky.


unisex
17. 01. 2017
Dát tip

taky mi přijde, že tohle staré kolo chce je nesnadné rozhýbat.. ten text nemá pro mě moc spád.. ta interakce mezi řidíčem a markétou a její motivací zaháčkovat jej, i to, že jí to klapne, i ten příslib, jak jej popisuješ je nosný téma, jen mi to přijde trocha přeslovně napsané.. možná je to právě důsledek dlouhodobého nepsání, že pak ten výběr slov a tvorba vět je právě taková.. čekal bych to i u sebe, kdybych něco psal, že to teď bude podobné..


Janina6
16. 01. 2017
Dát tip

Je to zajímavé. Jako bys psal drobnou studii o komunikaci :-) O tom, jak různě se dají vyložit slova... o tom, že když člověk něco říká, je spousta možností, co tím myslí, a taky víc možností, jak to pochopí ten druhý, co to pro něho bude znamenat... Bavilo mě to. Určitě ten stroj rozhýbávej dál.


StvN
11. 01. 2017
Dát tip

Děkuji vám za komentáře. Pokusím se je zohlednit a příběh rozvést.


Jarrda
11. 01. 2017
Dát tip

Dzravím,

Jsem rád hned vtržen do děje, který pak spádově pokračuje, jako tento příběh, či spíše momentka. V krátkém čase je tu dobře objasněna životní situace tří lidí. To se jen tak každému nepovede.

V místech se to čte s menšími problémy. Když chci hodně vyjádřit v krátkém úseku, ujíždím na nekonečných souvětích. Neuvědomím si, že rozstříháním do kratkých vět, ba i holých, se to čtenáři lépe tráví. V některých částech bych zde trhal a trhal a trhal.

I když se děj odehrává na jednom místě a mezi dvěma lidmi, má to spád. Láká to i k fantazii: "Co je za rohem?" Při čtení se nabízí otázka, zda ta chemie mezi nimi funguje. Za to dávám tip.


K3
10. 01. 2017
Dát tip

Já tě čtu rád. Ale je to vždycky takové zvláštní. A zvláštní figurky v tom hrajou. Mezi sebou a cítím že i s námi, čtenáři. Trochu filozofie, nadhled, ironie až sarkasmus a takové chladné náznaky erotiky. Někde krkolomný slovosled je asi úmyslný, aby ještě víc umocnil rozháranost postav. "Jako by mluvil s dívkou z jiného světa, kde platí pravidla, která neznal, která nedokázal rozluštit. Vtéto chvíli si dobře uvědomoval, že se nachází v bludném kruhu." Tyhle dvě věty jako kdyby vystihovaly můj pohled na povídku. Nejvíc se mi líbí název, Stahovač ryb. Jako kdyby se to celé v tom duchu odehrávalo. Pro mě tip.


Lakrov
10. 01. 2017
Dát tip

Od prvního odstavce mi připadá, jako by v něm přebývalo slov a z celé  první stránky mám pak dojem, jako by se na ní tu a tam opakovalo totéž;  ne doslova, spíš jen jakési nadbytečné omýlání a odbočování od hlavní linie --  ...Peugeot... máma... sestra...  Následné přímé řeči ...Nemusíš dělat vůbec nic... To je ale přece vůbec...  zní strojeně, nevěrohodně.

 V téhle větě:  ...Ačkoliv bydlel v dodávce, v níž si vozil jediný kus nábytku, a to byla oranžová, rozkládací pohovka, kterou v létě rozkládal na louce, tolik toho o životě znal a myslím, že v tomto bodě s ním lze souhlasit...  vynechat čarku mezi oranžová, rozkládací...  Celá ta věta je značně pokroucená, navíc nedává smysl, neboť její začátek  je o něčem jiném než konec.  Od místa, kde pak tenhle -- zpočátku dialogový -- odstavec přechází v popisnou stať  vedenou vypravěčem, se to čte ještě hůř,  takže po dočtení do konce mohu říci jen tolik,  že mi to celé připomíná jakýsi zbytečně rozvedený (možná banální) rodinný spor.


agáta5
08. 01. 2017
Dát tip

určitě bych uvítala pokračování... čte se to dobře


reka
08. 01. 2017
Dát tip

Líbí se mi ta situace, je to pěkně rozehrané, ty tři postavy by mě zajímaly dál. Některá místa jsou napsaná dobře, třeba začátek mě chytl, ale místy to upadne do manýrismu, který mi nesedne, působí to, jako by ses nemohl rozhodnout, jestli psát něco seriózního nebo raději parodii. Například když se v celkem plynule běžícím textu objeví tahle věta: "Příčinou jejího trápení je zdravotní stav maminky, která trpí hroznou skoliózou, která neléčena končí neustálými bolestmi a životem v neblahém zkrátka stavu neutěšeného smutku a melancholie." (Bral jsem to tak, že to "zkrátka" se tam objevilo omylem, ale i tak je ta věta jako pěst na oko vzhledem k ostatnímu textu.)

 


Gora
07. 01. 2017
Dát tip

Pár překlepů jsem psala do zprávy. Připadá mi to spíše jako miniatura než povídka, ale je to opravdu tvá klasika. Až na nějakou maličkost se dobře četlo.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru