Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

bojím se smrti a bojím se to říct

Výběr: dark matters, a2a2a, Zbora
04. 02. 2017
21
25
2785
Autor
Loutka

Bojím se smrti a bojím se to říct

 

Viděl jsem vránu která ukradla duši kočce

A chvíli za ní plyšové prase na kterém jela bílá krysa

Nebyl to sen

Ale návštěva ikey

Za oknem noci pomalu taje led

Zní to jako zpomalený déšť a já šťastně zbaven neklidu

Smrti

Píská mi v uších (to přijmi)

Bulka na krku (tuková)

Svědění v místech kde slunce sedává

 

Viděl jsem sny kde prastaří odolali smrti

A moje nervozita je zašitá v těch nejvíc vděčných lebkách

 

Kamarád se fotil někde v jihovýchodní asii

A teď s kapačou a čepicí

Byla to vrána kdo nosí duše nebo děti?

A kam?


25 názorů

Čudla
01. 05. 2017
Dát tip

Líbí /*


Loutko mne se tahl basen hodne dotkla neb obcas pocitim i ja tu svou samotu, smrtelnost, nicotnost. Jsme na svou smrt sami. Tohle mne stve. Resim to cely zivot. Ale ty do toho davas i ironicky humor, takze pro mne vazne dobry text, i kdyz obcas s nedostatky. Ale ty proste v celku zaniknou.


Honzyk
13. 02. 2017
Dát tip

ctu potreti, drahy Loutko

...a nemam slov. Dekuju.

 

¨Tvuj Frantisek -


Loutka
12. 02. 2017
Dát tip

ahoj a díky

nečekal jsem kolik se tady toho sejde a jsem překvapen/vděčen/zděšen?

báseň je: útvar...skalní, verbální, duševní... nevím, když jsem tohle psal měl jsem jakýsi záchvat slabosti ze sebe sama... trochu po třiceti, na internetu se to hemží nacisty a bulkami, jedno zůstane v hlavě druhé na krku, oboje může být smrtelné ale oboje je vlastně hloupé, protože to vyšumí...

to co jsem napsal jsem napsal v noci, potom, co jsem se dva, možná tři dny vyrovnával s jakousi úzkostí, asi přehnanou možná zbytečnou, každopádně s úzkostí, o níž jsem byl přesvědčen (zuřivě), že jsem ji nechal za sebou někdy ve třetí třídě... ale... řeším jí pořád... smrtelnost a to nejsem zcela transhumanista nebo člověk co chce žít věčně ale pořád si říká co z něj zbyde... vim jistě že alespoň nevynesený ale pečlivě tříděný odpad

verše jsou asi i šroubované...  mam určitý necit pro nadužívání grandiózních popisů...  

a třeba klišé v ní - jako že taje led... on v tý chvíli fakt tál, tál za oknem tál na skalce v praze u paneláku ale tál... bylo to banální... a možná jsem před tim viděl poslední Jarmushovo film a tak tady vlastně házim civilní poezii (akorát že je zapatlaná vesmírem nesmrtelností... něco co prostě řeší řidiči autobusu... protože si to neumím odpustit) 

každopádně děkuju za jakékoli vyjádřední včetně rozboru blešaté zpěvačky... která má asi ten druh pravdy který si člověk nechce přiznat


a2a2a
11. 02. 2017
Dát tip

blešatá zpěvačka,

nechci popírat tvé vnímání této básně a to tím spíše, že se mi zdá svědomité a nejspíše i pravdivé. Jde spíše o úhel pohledu, subjektivní úhel, kterému často dávám prostor v případech, kdy o autorovi jako člověku něco vím (v daném přípdě spíše ze seriózního pramene než z osobního kontaktu) a pak mám usnadněnou roli uvěřit pozadí, motivu básně. Proto jsem napsal, že vidím jakési styčné body s básni Whispermoolita, či alespoň to tak vnímám a je pro mne zajímavé, že i Whispermoolite, který mimo jakoukoliv pochybnost disponuje uměním zaujmout svými poetickými prostředky náročnějšího čtenáře a také odradit jiné čtenáře, kteří mají stejně silnou potřebu poezie, ale chápou se ji jinak, používá ve svých emočně vypjatějších básních jazyk, řekněme přímočařejší, byť je i zde přece jen jinde než autor Loutka.

 


nechapu: dakujem za avizo a tazko ti k tomu povedat nieco viac ako: to je tvoj problem...


jejdavilda
09. 02. 2017
Dát tip

Tak to řekni a usneš


a2: Pochopil jsem, že věříš autorovi autentický prožitek. Já si myslím, že je vedlejší, jestli je to autorská zpověď, nebo stylizace, obojí stejně musí být prožité a vytvořit přesvědčivý svět, a pořád se nemůžu zbavit dojmu, že to tady úplně nefunguje. Nevím, čtu ten text a jsem na pochybách, jestli autor rafinovaně zamlčuje, nebo se spíš dopouští nedůsledností... v jazyce, pokud ne i v pohledu.

Sice mě začátek s naléhavostí hodí do prostoru, ale už jsem se s tím spojením apokalyptické vize v banální skutečnosti (nebo jak to pojmenovat) setkal několikrát, dokonce někde přímo s ikeou, je v tom už něco symptomatického pro dnešek... a jak mám teda poznat, že konkrétně tady jsou ty obrazy původní? Zvlášť, když hned přijde střih, jiná nálada. Poslední tři verše první sloky vnímám úzce spjaté s předchozím "šťastně zbaven neklidu", zároveň ale na mě působí příliš odosobněně a zkratkovitě, spíš jako koncept, než aby to na mě opravdu zabralo. Ten pocit mám vlastně v průběhu celého textu. Dál mi připadá, že se mi subjekt mění před očima, neudrží chvíli jeden způsob pohledu a na tak malém prostoru se nemůžu rozhodnout, jestli je to dobře (přiznává nejistotu a neudržitelnost všeho), nebo je to zmíněná nedůslednost a možná i prostě... vaření z vody.

Stejně pak u Viděl jsem sny kde prastaří odolali smrti / A moje nervozita je zašitá v těch nejvíc vděčných lebkách váhám, jestli je to vědomě přehnané s odkazem na velké "příběhy", nebo zase viz výše, navíc v tom vidím skoro jazykový necit... Nebo se mi to zdá? Jsem jedinej, komu jazyk té básně přijde celý šroubovaný? Ad poslední sloka... Nevím. Charakter zpovědi a osobní roviny to pro mě nese od začátku, tady hlavně přichází efektní skok do přímočarosti. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli je poslední sloka odzbrojující svou přímostí, nebo spíš banální a samoúčelná. Oceňuju spíš, že se autor pustil na takový tenký led a napsal poslední sloku s tímto rizikem.

Nakonec by ta nekonzistence nebo proměnlivost vidění mohla působit silně, kdyby ve mně text nevyvolával dojem přílišné těžkopádnosti a současně, jako by celý byl nedostatečně "prochozený". Samozřejmě autor může psát náznakově, mlžit, ale pokud tohle měla být spíš skica, tak mi chybí skicovitá lehkost. Spontánní a nehraná emoce a obsah zvoucí k účasti, to mi přijde jako základ, který by v sobě snad měla mít každá báseň (zejm. takovéhoto "zpovědního typu"), takže bych to nebral jako něco víc... Nicméně si nemyslím, že tohle je špatný text - koneckonců ho za báseň považuju a to vůbec není samozřejmost - ale prostě se mi stále nedaří nad ním jásat.


verše:

Za oknem noci pomalu taje led

Zní to jako zpomalený déšť a já šťastně zbaven neklidu  

Smrti

Viděl jsem sny, kde prastaří odolali smrti

​A moje nervozita je zašitá v těch nejvíc vděčných lebkách

pokud by se to syntakticky a stylisticky upravilo, vnímám jako jádro, se kterým se dá pracovat a naplnit příslib z titulu.

první čtyři verše jsou rušivou odbočkou, tercie "pískání, bulka, svědění" by byla použitelná, ale chce lépe zakomponovat, nejen syntakticky (očekávám tam jasně signalizované sloveso v 1. os. sg., nikoliv odskok k vnějšímu popisu), odkaz na kamárada je skok, pokud se jádro drží 1. osoby, ale dal by se propojit a rozvinout, nějak ten kontrast ozřejmit. metafory na konci (stejně jako v úvodu) bych si nechal od cesty; přijdou mi jako snaha o jazykové ozvláštnění, ale obávám se, že zkušenější čtenář tohle nezbaští. lepší propojení s jádrem by je zachránilo; přestože i v něm jsou osvědčené lyrismy či oblíbená figura, kdy se lyričnost dává do kontrastu s věcností, lze to v rámci konvenčního tónu přijmout spíš než riskantní, nedostatečně zapojené metafory.

potenciál zde je, lze mu věřit, ale dosud jen jako torzo, které potřebuje lépe vyvolat.


a2a2a
05. 02. 2017
Dát tip

Jde sice o formálně (použité prostředky) nevyrovnanou báseň, kdy vstup svou nekonvenčností nadchne a je rozehrán k širokému přijetí i významovosti, zatímco závěrečná sloka zamíří do úzké osobní roviny a může tak trochu milovníky progrese zklamat třeba i tím, že poslední dva verše zbytečně kladou již zodpovězené otázky, ale na druhou stranu mne okamžitě po přečtení pohltila spontánní, nehraná emoce. Osobně mám z této básně obdobný pocit (dokonce si myslím, že mají styčné body) jako z poslední básně Whispermoolitiovy. A v tom je její přednost, tedy, že za třeba i ne zcela nápaditě vyjádřenými verši vnímám obsah, který není podbízen a který zve k účasti.


Zatím se pro to nedokážu úplně nadchnout. Začátek s ikeou je dobrý, i když v tomhle způsobu (spojování prvků ze současnosti spolu s nadčasovými / hrůznými / snovými vizemi) vidím pomalu módní trend. Okna noci mi vadí, ale můžu to číst i jako "noci pomalu taje led", ta dvojakost mi to zachraňuje, ale třeba jdu špatným směrem. Uzavření návratem k začátku na mě v tomhle případě působí trochu násilně. Zatím mi báseň přijde náladami a vlastně i jazykem nevyrovnaná a nemůžu se rozhodnout, jestli je to dobře (sympaticky přiznává rozpory a tápání), nebo ne. Vrátím se později.


Luzz
05. 02. 2017
Dát tip

pro mě typ básně, co si čtenář skoro pokaždé vyloží jinak než autor... pokud tedy autor chce svým textem něco říct... nic proti, asi nemůžeme být všichni na stejné vlně a vidět věci stejně, ale tohle je podle mě už roztříštěný hrozně moc... mám za to, že nějaká hlavní linie, hlavní myšlenka v textu by měla být jakž takž srozumitelná, vydolovatelná (nemyslím tím hned na první přečtení, klidně číst víckrát, pomaleji, postupně nacházet), jinak se text mění v šifru... ale je klidně možné, že se mýlím :)

(je tam sice pár hezkých a vtipných míst, ale celkově je to pro mě dost zmatený... ale třeba je fakt problém ve mně)


Šmodrcha: podľa mňa je jedno, koľko času zaberie autorovi písanie. /pre srandu: môj text, ktorý mal tu na pismaku najväčší úspech som napísala asi za tri minúty - proste buď to ide, alebo to nejde. alebo niečo medzi tým, že áno./

úvod s ikeou super, ale potom súhlasím s ostatnými, že je škoda toho okna noci. aj tie zátvorky až tak nechápem... alebo to, prečo, keď sa predtým bál, tak odrazu po vypočutí topiaceho sa ľadu už je šťastně zbaven neklidu. ale možno to je ten spomínaný zmysel pre humor a odkaz na veľkých lyrických trpiacich hrdinov, ktorí tiež nie sú vždy logickí. a napr. toto: "Viděl jsem sny kde prastaří odolali smrti" sa mi zdá sympaticky prehnané. 

Plynie to pekne, ten záver - zrejme teda s kapačkou /aj keď som uvažovala najskôr podobne ako šmodrcha/ je taký dosť na city, vlastne vyslovene útočí na city ale s odzbrojujúcou stručnosťou - len ako poznamenanie. 

pekne sa to číta.


Šmodrcha
04. 02. 2017
Dát tip

Nevím, ale chvíli za kočkou? Lépe chvíli "na to".

Okno noci zní hezky, ale fakt je to umělá parádička, shazuje to Tvoji výpověď na úroveň přeumělkovaného díla, které chce zaujmout, namísto pravdivého zprostředkování pocitů čtenáři.

Ve stejném duchu je pak předposlední sloka, je trochu neuchopitelná, jakoby popírá vlastní vyprávění a odbočuje jinam, až se mi zdá, že tam nepatří. 

Hledal jsem, co znamená v Asii "kapača", až mi došlo, že máš asi překlep ve slově a je to kapačka.

Proti opakování v závěru nic nemám, ale jak psala bříza, určitě to šlo líp udělat.

Nevím, kolik Ti to dalo práce. Schválně napiš.

Jinak bod za první část básně si zasloužíš, možná uděláš ještě nějakou jinou verzi.


Gora
04. 02. 2017
Dát tip

Začátek parádní...a taky zpomalený déšť:-)


Oldjerry
04. 02. 2017
Dát tip

Smrt není zlá tvrdí klasik, jenže se to nesmí brát tak doslova: předčasná smrt je zlá a nejen pro toho, kdo skoná  relativně mladý.  Smrt stojí za hovno, ale je  neodvratná a jaký smysl má bát se něčeho co přijde v každém případě a nelze to NIČÍM zastavit? *


toto je asi jedna z top veci co som na pismaku cital. hlavne nastup je mazec. lubi sa mi ze sa nebojis ist do vtipu....


Josephina
04. 02. 2017
Dát tip

...........    (pochybnosti o svém zdraví má asi většina lidí, smrt čeká nás všechny, to je spravedlivé a jediné možné řešení pro Zemi).


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru