Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Radim

Výběr: Elizabeta, Zbora, Fouckault
06. 12. 2017
42
60
4366
Autor
a2a2a

 

Dětský domov

Vánoční strom a dlouhý stůl

Schovám se

Až všichni odejdou a bude tma
najdu si větvičku

Bude jen má

 


 

 

Radim    

 

Dnes bude pohodová směna, pochvaloval si vychovatel. Výjimečně vstal o něco dříve, aby mohl do práce pěšky. Sníh na Štědrý den nebyl nejméně tři poslední léta, ale to mu nemohlo ubrat na atmosféře. Byla ještě tma a před jeho očima běžel film o prodavačích kaprů s horkým grogem, jak  jako kluk chodil každý rok do fronty na mandarinky, a paní prodavačce musel říct, kdo ho posílá, jinak by už nic nedostal, a přitom byl pyšný na maminku, že má v zelenině známosti. Nebo táta.  Nikdy nevěděl, jakou košili si má vzít k večeři, a znervózňoval maminku, že se nestihne  včas oholit, protože museli začít přesně v šest jako babičky, dědové a tety po celé Moravě. A také o lampě na dřevěném sloupu s elektrickým vedením, která mrzutě svítila na prázdnou silnici do vedlejší vesnice, protože všichni byli doma a neměla komu posloužit. Užíval si i zvláštního ticha. Brzy ráno tomu ani jinak být nemohlo, ale mu přišlo jiné. Slavnostní a plné očekávání. Připouštěl, že je sentimentální, ale cítil se tak dobře.

Na Štědrý den nechtěl nikdo sloužit, podobně tomu bylo i na Silvestra nebo Nový rok, a tak si pracovníci dětského domova už v lednu služby o svátcích vylosovali. Mimoděk si uvědomil, že s kolegy nikdy neřeknou děcák, ale pokaždé domov, nebo dětský domov, stejně jako děti, zatímco jejich spolužáci z města - děcák. Každý měl jiný úhel pohledu. Zaměstnanci tak vnímali smysl své práce, děti podvědomě zacelovaly svou identitu, a pro jejich spolužáky z města to byl prostě děcák.

Oficiální slavnostní večeře i s dárky probíhala každoročně 23. prosince. Druhý den ráno si pro děti přijížděli rodiče nebo příbuzní, a domov se téměř vyprázdnil. Ani letos tomu nebylo jinak. Většina dětí přes rok domů nejezdila, snad jen na dva, tři týdny o prázdninách, a pak až na Vánoce. A těch pár, co zde zůstávalo, nestrádalo. Také včera proběhlo vše, jak má být. Zpívaly se koledy, přišli sponzoři a všichni zaměstnanci, kuchařky napekly celé krabice cukroví, v jídelně nachystaly spoustu ovoce a každý dostal dárek. Tentokráte to byly discmany, kosmetické balíčky a samozřejmě pytlík sladkostí. Navíc sponzoři přinesli poukaz na letní pobyt v kempu u moře a ředitel se hned nechal slyšet, že kdo bude zlobit, nepojede nikam.

V poledne zůstali poslední tři kluci a holka. Vychovatel klukům povolil přes Vánoce spát v jednom pokoji, a mohli si přenést televizi z klubovny. Žanetu si za chvíli vyzvedne kolegyně a vezme ji k sobě. Žaneta měla tátu v kriminále a máma napsala vánoční pohled, že je za práci v Německu, a že nedostala volno, ale přijede koncem ledna, a má dát vědět, co by si přála za dárek. Žanetu to nijak nerozhodilo. Stejná situace byla vloni i předloni, i tehdy máma nepřijela. Je jí šestnáct a na učňáku si našla kluka. První láska a rázem všechno bylo jinak. Připadalo jí, že to bude jen chvilka ty dva roky, než bude dospělá a pak už budou jen spolu. Také kluci, zdálo se, byli v pohodě. Mirka dovezli před rokem z diagnostického ústavu, údajně vykradl trafiku a předtím žil u babičky. Ta si však stěžovala, že jí bere peníze a nechává dlouho hrát televizi, a ona  přeplácí za elektřinu a z důchodu nic neušetří. Petr byl světák. Chodil za školu, utíkal z domova a několikrát ho chytli v Praze. Nezakrytě se chlubil, jaký je o něj v Praze zájem, a že stačí, aby ho jen ukázal, a dostane nejméně dvě stovky. Když se vrátil, nakoupil těm nejmenším celou krabici žvýkaček a klukům tajně rozdával Marlborky. Oba  sedli k počítačům a za chvíli se hecovali v jakési hře na vojáky. Jen Radim někde zmizel.

Všude bylo ticho. Zatímco při ranní cestě do práce se s ním doslova mazlil, v téměř prázdném domově bylo jiné. Možná to tak vnímal jen on sám. Děti nenechávaly na sobě nic znát, zvláště když byly pohromadě. Shlížel na všechny ty povedené rodiče s despektem, ale po několika letech si zvykl. Děti na ně většinou nedaly dopustit. Bály se vzdát jakéhosi až příliš často fiktivního pouta, že jejich skutečný domov je jinde a zde jsou jen přechodně, a on sám jim nic nevymlouval. Naopak, pomáhal hledat pro rodiče omluvu. Říkával, že je určitě milují a že se někdy v životě věci neseběhnou, jak by si přály a všechno zlé, že je k něčemu i dobré.  A také, že je to činí silnějšími a vnímavějšími. Mnohokrát slyšel, hlavně od psychologů, že emoční deprivace v dětství významně komplikuje schopnost navazovat v dospělosti hodnotné vztahy, ale zdráhal se tomu uvěřit.

Když se Radim neobjevil ani po půlhodině, šel se po něm podívat. Nehledal dlouho. Stál u okna horního patra, odkud všechny děti odjely. Plakal. Na parapetu ležela igelitová taška s čokoládami pro brášky a šampónem pro maminku. Utratil za ně celé své kapesné. Těch pár korun, které děti dostávaly, nestačilo na víc než dva skromné obědy v bistru, a když něco provedly nebo rozbily, dostávaly ještě méně. Ale poslední měsíc si dával pozor, aby žádnou srážku neměl. Jakmile vychovatele spatřil, rychle si otřel oči a snažil se přestat. Ale za pár sekund spustil znovu. Patnáctiletý kluk, který tady byl od šesté třídy. Bral a schovával klíče od různých místností, doma, ve škole a nakonec i tady v domově. Nikdy však nic neukradl. Měl jen dobrý pocit, že se všude dostane a má o všem přehled. Doma zůstali rodiče a pět bratrů. Zpočátku za ním občas přijeli, ale po půl roce návštěvy ustaly. Jediná, kdo mu psala, byla teta ze Šumavy. Právě s ní letos vychovatel dohodl dvoutýdenní návštěvu o prázdninách. Když odjel, zjistil, že ze sportovního skladu, kde Radim pomáhal s úklidem, zmizel spací pytel. Teta potvrdila, že si ho přivezl a postará se, aby ho také vrátil. Vychovatel se přes počáteční rozčilení dál nezlobil. Nebylo to poprvé, kdy si všiml, jak je pro děti důležité ukázat, že mají něco navíc.

 „Co je, Radime?“ Namísto odpovědi jen další příval pláče. Chvíli čekal a znovu se zeptal. „Stalo se něco? Potřebuješ s něčím pomoct? Třeba se to dá vyřešit.“ Určitě je mu líto, kolik dětí mohlo odjet,  napadlo ho. Ještě nějakou dobu trvalo, než se přes škytavý pláč zmohl na odpověď.

„Chtěl bych domů. Mám dva malé brášky a ještě jsem je neviděl.“ Zvedl hlavu a v jeho očích se zračila neúprosná naděje.

„Já ti, Radime, rozumím,“ reagoval vychovatel. „Přece víš, že jsme vyzvali dopisem všechny rodiče, aby pro vás přijeli, ale od tebe se nikdo neozval.“ Držel ho za ruku. Věděl, že situaci musí ustát.

 „A mohl byste našim zavolat? Třeba žádný dopis nedostali, třeba ho někdo ze schránky ukradl.“

Vychovatel znejistěl. Měli zakázáno bez vědomí ředitele kontaktovat příbuzné, a také se bál, že pokud by odmítli, bylo by Radimovo zklamání ještě horší. Navíc by ho musel odvézt. Rodiče auto nemají, vlaky na Štědrý den moc nejezdí a služba mu končí až v šest večer. A to již budou čekat vlastní děti. Napadlo ho slíbit, že zavolá a pak řekne, že se nedovolal.

„Tak dobře,“ řekl nakonec, „běž si opláchnout oči a já to zkusím.“ Spěchal do kanceláře, aby sehrál scénku s telefonem dřív, než se  Radim objeví. Vytočil nesmyslné číslo a čekal.

„Nikdo to nebere,“ sděloval s předstíraným zklamáním, když  přišel.

„A můžu za chviličku zkusit zavolat já? Třeba jsou v obchodě a telefon nechali doma.“

Vychovatel byl nenadálou prosbou zaskočen. Usilovně přemýšlel, jak z toho ven, jestliže si nechce dělat problémy. Najednou, ani neví proč, mu na mysli znovu vytanulo slovní spojení - vlastní děti. Když je brával někdy na akce do domova, dával si pozor, aby je nijak nezvýhodňoval, a ujišťoval se, že pokud by měl doma adoptované dítě, nerozlišoval by. A nyní selhává jen proto, že se bojí výtky ředitele za nepovolenou iniciativu. Zastyděl se. Konec konců, zkusit se to může, začalo v něm poznenáhlu vítězit lepší já. Když se náhodou ozvou a budou ochotni, zavolá řediteli, že telefonovala matka. Určitě bude souhlasit, a navíc mu dovolí využít služební auto. Dobře věděl, že Radim nebyl doma už několik let a zakládal si, když se podařilo alespoň na chvíli co nejvíce dětí vracet do rodin. Zavolá pak kolegyni z noční služby, zda by mohla přijít spíše do práce. Žije sama a určitě vyhoví. Ostatně si tak už vyšli vstříc několikrát. A doma s večeří počkají.

Radim otevřel notýsek, kde měl adresy s telefony, a s napětím vytáčel zapsané číslo. Vychovatele se najednou zmocnil pocit, že se vše povede, a dokonce se přistihl, že i přes pozdější večeři doma si to i přeje. Konečně se z telefonu ozval hlas.

„Ahoj, maminko.“

„To jsi ty? Odkud voláš? Ty jsi utekl?“

„Ne, neutekl. Mohli byste si pro mne přijet?“

„A jak? Na Štědrý den nic nejezdí a auto nemáme.“

 „Víš, já jsem ještě neviděl malé brášky,“ rozplakal se.

„Uvidíš je jindy,“ odpověděla matka, ale to už si vychovatel ve snaze předejít nejhoršímu, vzal sluchátko.

„Dobrý den, omlouvám se, že vás ve sváteční čas otravujeme, ale Radim už nebyl doma čtyři roky a já jsem ochoten ho přivézt.“

„Ale já ho doma nechci,“ nekompromisně odpověděla matka. „Dostáváte na něj přídavky, a když jste ho v létě poslali ke švagrové na Šumavu, neptali jste se, a já mám po rodině ostudu, že cizí jsou pro něj víc než vlastní máma. A nepotřebuji, aby mi ty malé ještě zkazil,“ nedala se zastavit.

Do vychovatele vjela zlost. Dodnes nechápe, jak mohl z ničeho nic dostat nápad, který si vůbec nepřipravoval.

„Jak myslíte,“ změnil až dosud spíše prosebný tón na úřední. „Pak vás ovšem musím upozornit, že k nám zítra přijede televize natáčet osudy opuštěných dětí. Asi se vám nebude líbit, když ho uvidíte plakat v televizi,“ zalhal, aniž hnul brvou.

Na druhé straně nastalo ticho. Hrál vabank, ale couvnout nemohl a také nechtěl. Napětí se začínalo zdát nesnesitelným. Už se chystal položit sluchátko, když se konečně ozval podrážděný matčin hlas.

„Tak ho přivezte. Ale za týden pomaže zpátky!“

V autě mlčeli. Radim si přidržoval igelitku s dárky a tmavnoucí obloze vycházela vstříc první rozsvícena okna.  

 

 


60 názorů

napsals před čtyřmi roky....ale stále aktuální......*/***********************


Jamardi
21. 10. 2021
Dát tip

To je zlé. Pět bratrů může být doma a pro jednoho tam není místo. 


Lakrov
19. 01. 2021
Dát tip

Tuším, ze které strany, ale nevnucuješ to; nepůsobí to jako "citové vydírání" napomáhající "útoku na čtenáře".


a2a2a
19. 01. 2021
Dát tip

Moudivláček, moc děkuji a klidně mi napiš, kde bys navrha přehodit slovíčka. Je dobré vědět, jak se to čte nejen mi.

Lakrove, také děkuji za poctivý a svědomitý komentář. Tvé připomínky jsem akceptoval. Oceňuji i tvůj vjem z osobního prožitku.  Určitě víš, ze které strany.


Lakrov
19. 01. 2021
Dát tip

...a cítím v tom osobní prožitek, jen neumím poznat, "ze které strany".


Lakrov
19. 01. 2021
Dát tip

...najdu si větvičku... mě okouzlilo,takže dál se vezu na vlně toho okouzlení (ačkoli cítím i jiný podtext)... Nejednoznačnost podmětů (předmětů) třetí věty (...Sníh na Štědrý den...), jí trochu ubírá na přehlednosti, ale nešťouravý (opravdový) čtenář pochopí.Krásná hra se slovy (...děcák...) -- kterou si nezúčastění uvědomí, až když jsou do oné hry vtaženi.Tady je pře(í)klep ...aby ho také vrátíil...Přimé řeči na začátcích odstavců (...Ach, Radime...) půdobí poněkud násilně, ale asi je to úměrné obsahu.Snad trochu schematické, leč zdrcující (...Ale já ho doma nechci...)Dobré, trochu brcující, i dlouho po Vánocích. Tip.


milý a2a2, rádo se stalo a už nějaký čas se Ti snažím k Radimovi tu kritiku i napsat. Asi u dvou vět jsem si říkala, že by chtěly přehodit slovíčko. Ale ten příběh mi rezonuje v hlavě  ještě teď. A to si myslím mluví za vše, četla jsem ho někdy minulý týden? A děkuju i za osvětu v rámci kritik ohledně finanování pobytu dětí v dětských domovech. O tomhle by se mělo mluvit a psát mnohem víc... i když teď jsou tu jiná témata... tak zas po tom. 


a2a2a
20. 10. 2020
Dát tip

MOUDIVLÁČKU a RiONKO, děkuji za zastavení a laskavé zhodnocení u mých  povídek.


Fouckault
20. 01. 2018
Dát tip Gora

plasticky podaná psychologie vychovatele na podkladu poetického jazyka s básnickou zkratkou na konci - nezaměnitelný styl a2a2a,

nelze nevybrat


Bezinka
04. 01. 2018
Dát tip

Příběh ze života... dobře napsaný... ale hlavně se mi líbí ono skvěle vymyšlené řešení situace Radimových vánoc. Když člověk něco takového dokáže, má oprávněně dobrý pocit. Každá pomoc v nouzi se cení.... 

 


Souhlasíš s nominací povídky do soutěže Próza měsíce?

Pokud ano, pošli prosím avizo na Prózu_měsíce.


Stargazer
29. 12. 2017
Dát tip

Souhlasím a držím pěsti těm pozitivním případům. 

Neodpustím si však kacířskou otázku: Proč se samoživitelky stávají samoživitelkami. Ale to už je trochu jiné téma...


a2a2a
29. 12. 2017
Dát tip Moudivláček

Ano, polovina chlapců z dětských domovů končí v kriminále, v lepším případě v uytovnách. Ale kdo tam nepracoval, neví. Počítal jsem dopředu, že budu obviněn z tendenčního citového vydírání, přesto je to holá pravda a nemyslím,že bych musel hrát, ono to je chytlavé samo o sobě.

Je  však druhá polovina chlapců, kteří, navzdory obrovskému hendikepu se nakonec na vlastní nohy postaví. Tato povídka však zdaleka není tolik o dětech jako spíše o rodičích. Vím o této problematice opravdu hodně, pracoval jsem s těmito dětmi a později i muži desítky let.

Děkuji za přečtení i názor a rozumím mu. Jen drobná logická poznámka. Většina dětí v domovech je ze sociálních důvodů, matky samoživitelky, tátové nikde. Stát dotuje jedno dítě v domovech nejméně 30.000,- korunami měsíčně, v pěstounské péči podle počtu dětí, ale u jednoho je to 15.000,- Kč. Kdyby stát přispěl ženám, samoživitelkám částkou 10.000,- Kč, byly by domovy poloprázdné a v kriminálech více místa.


Stargazer
29. 12. 2017
Dát tip

Povídka, ač dobře napsaná, trošku hraje na city a naklání tuto problematiku jednostranně ve prospěch dětí. Z praxe vím, že vysoké procento těchto "Radimů" končí za páchání trestné činnosti ve výkonu trestu odnětí svobody (někdo tu zmiňoval velmi realistický film Pírko). Ale to jen tak na okraj...   


K3
24. 12. 2017
Dát tip

Moc hezký příběh i básnička.


a2a2a
21. 12. 2017
Dát tip

Děkuji za váš zájem, postřehy i ocenění. Přeji vám požehnané Vánoce a rok 2018 ve zdraví, radosti a odvaze. 


Zbora
20. 12. 2017
Dát tip

Další z Tvých povídek, v nichž je dojemným způsobem otištěna lidskost, která se dnes tak často z reálného života vytrácí.


Lnice
14. 12. 2017
Dát tip
Takže je to pravdivý příběh? O to víc zasáhlo...

Edvin1
14. 12. 2017
Dát tip Moudivláček

Beru to jako připomínku, že jsou zde lidé, kterým se nadaří jako mně a mým drahým.

Navíc solidně napsáno. 


a2a2a
13. 12. 2017
Dát tip

Chovali se vcelku dobře, byl starší než jeho další čtyři sourozenci z pěti a máma měla strach z televize. A bratři nebyli zatížení přístupem matky.


srozumeni
13. 12. 2017
Dát tip
To je síla. Moc by mě zajímalo, jak se pak ,,doma" k tomu Radimovi chovali. To už přeci takhle velký kluk musí vycítit, že tam asi není moc vítaný a je to děsně smutné. ...*****

Jsem rád, že jsem se přemohl )


a2a2a
10. 12. 2017
Dát tip

A také děkuji za výběr i názor Elizabety, který jsem dostal ve zprávě.


a2a2a
10. 12. 2017
Dát tip

Děkuji Vám za návštěvu, přečtení i ocenění a názor. 


fialka...
07. 12. 2017
Dát tip

V krátké básničce i v povídce je tolik smutku... Ráda jsem četla. :)

 


Lerak12
06. 12. 2017
Dát tip

Osudy nepláčí, jen lidé. Mě tak napadlo.

Smutné tradice Vánočních svátků.


Oldjerry
06. 12. 2017
Dát tip

Je důležité o čem a jak. Obojí... ***


atkij
06. 12. 2017
Dát tip
Hlavne druha cast, ano...

Gora
06. 12. 2017
Dát tip

Díky, je těžké zachovat si lidskost, neobrůst...


Zuzulinka
06. 12. 2017
Dát tip

doporučuji slovenský film Pírko... a k příběhu samotnému asi netřeba komentář, úvod s emi zdál trochu moc příliš "rozvětvený"...trvalo se mi jím prokousat...ale stálo to za to... díky


Amale
06. 12. 2017
Dát tip

Kluk rozdá dárky, za ten týden se přesvědčí, že jeho máma je sobecká kráva, a příští Vánoce už plakat nebude. A konečně z něj bude opravdové opuštěné dítě z děcáku

...


agáta5
06. 12. 2017
Dát tip

jj, kdy jindy si připomenout... vánoční čas je příhodný  *


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru