Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Šedivý den

08. 05. 2018
1
20
1425
Autor
patricia w.

Život dává i bere. Naděje, sny, plány. Děláme rozhodnutí, plánujeme, sníme.

Šedivý den, stejně šedivého, propršeného a studeného léta na Moravě. Autobusové nádraží se tváří nevlídně a kiosky opuštěně zívají do plížící se tmy. Nudný den balí šedivým plédem stejně nudný večer. Šedá přechází v černou a černá se uhnízdila v mé prázdné duši, jako kukaččí mládě v cizím hnízdě. Nemilosrdně vyhodila růžovou barvu bezstarostného mládí, zelenou barvu naděje a modrou barvu nesplněných tužeb a očekávání. Černá je noc a černá je myšlenka, černou má zoufání, beznaděj i doufání.

Popíjím vlažný slabý grog, s odpornou chutí vymáchaných prázdných sáčků čaje a vztekle kopu do zmačkaných cárů novin na zemi. Nic se nedaří už od rána, kolo štěstí se zadrhlo a Země se točí opačným směrem. Nekonečné pleskání kapek deště mě dohání k ještě většímu vzteku. Zapaluju si cigaretu a zuřivě potahuju, známá příjemná chuť a vůně kouře mě pomalu sází do pohody. Znechuceně hledím do špíny kaluží, ve kterých se zrcadlí celý můj dnešní zbytečný den.

Setkání v novém zaměstnání dopadlo špatně. Víc slíbili, než  chtěli splnit. Setkání s holkou, která se mnou sdílela můj byt, auto, moje tělo i sny a plány po celý rok, dopadlo špatně. Nechtěla se mnou sdílet už nic. Víc slíbila, než mohla splnit. Aspoň, že setkání s kamarádem nedopadlo špatně. Nekonalo se totiž vůbec. Slíbil víc, než chtěl i mohl splnit. Neměl čas. Vyrůstali jsme spolu, rozbili spolu okno v kostele, tahali holky za copy, spali pod širákem, klepali se trémou v tanečních, spolu jsme maturovali a na vysoké podpírali jeden druhého po prohýřené noci cestou na koleje.... Měli jsme čas. Pro život i pro sebe. Típnu cigaretu a sleduju oharek, jak si zvolna a bezstarostně plave v kaluži. Házím batoh na záda, vykročím do deště a málem zakopnu o drobounkou postavičku.

Zvedá hlavu a obrovská černá kukadla se mi zapichují až do srdce. Sjedou mě zkoumavým dlouhým pohledem od kapuce mikiny až po promočené boty a vážný hlásek mi rozhodně sdělí – Nemáš gumáky! – Postavička si sundá kapuci pláštěnky a já udiveně zjišťuju, že je to děvčátko, s tou nejkrásnější tvářičkou, jakou jsem snad u dítěte kdy viděl. Kombinace rozverného čertíka s nevinným andílkem. K tomu zplihlé černé kudrlinky a kapka vody u nosíku. – Čekáš dlouho? A zlobíš se? Maminka říkala, že asi budeš! – Brebentí a bere mě za ruku. - Tak pojď už - Táhne mě za sebou. Dříve, než se zmůžu na to, přerušit ten příval roztomilého odhodlání, utne ho rázně mladá žena, blížící se k nám.

Co to děláte s mou dcerou?! – Její oči metají nepřátelské blesky. – A kam ji vedete?! -  V úžasu zapomínám zavřít ústa a nevyvalovat oči. Asi v té chvíli moc  inteligentně nevypadám, protože do mě prudce strčí a vytrhne drobnou ručku z  mé tlapy. – Tupče! – Sykne po mě na rozloučenou a vleče dítko sebou. Zírám. Stojím a v hlavě mám kolotoč. Na jeden den by to snad stačilo. Netuším, že den má pokračování ještě mnohem podivnější. Večer přinese mnohá překvapení a noc  se rozsvítí tisíci jiskřičkami ohňostroje, aby ráno smetlo všechno na jednu hromádku zklamání a utopilo v kaluži těžké kocoviny.

Sled událostí nabývá na intenzitě. Nevím, co bude následovat, ani to nechci vědět ale nějak začínám tušit, že já budu hlavním hrdinou v dramatu, které právě začíná. Capartík má svá práva a umí se za ně  prát. Příšerný jekot doprovází čvachtání v kalužích, následný pád a v křiku rozeznávám jednotlivá slova – Je to můj nový táta a je, mě se líbí, chci, aby šel s námi! Čekal tady přece! -  Není! Je to omyl, ten pán nepřijel. -  Křičí rozzlobená matka a zvedá neposlušné dítko z kaluže. Holčička ji celou smáčí špinavou vodou, vysmekne se a utíká ke mě. Zablácená, uplakaná a šťastná svým malým vítězstvím, objímá vděčně moje kolena a odmítá se pustit. Rázně ji plesknu po zadečku a zvedám si ji do náruče. Tiskne se ke mně zoufale tou svou špinavou a mokrou pláštěnkou, usoplený nosík otírá o mou neholenou tvář.  – Škrábe to – Vzlykne a usmívá se.   Bezradná matka si kouše ret a já se začínám taky usmívat. Už to nevydržím. Řehtám se na celé kolo, jako blázen a točím se s děvčátkem v dešti. Jsem blázen. Kdybych nebyl, postavil bych děcko na zem a šel pryč. Jako každý normální chlap. Jsi blázen, říká rozum v mé hlavě a  směje se. A směje se děvčátko v mé náruči, směje se její máma a točíme se v dešti, jako ti, kteří se dlouho neviděli, čekali na sebe a konečně se dočkali.

Dívenka už dávno spinká, vykoupaná, jako voňavý andílek, obdarovaná smyšlenou pohádkou ode mě a spoustou pusinek od maminky. Šťastná ve svém dětském světě spravedlnosti, lásky a dobrých  konců pohádek.

Sedíme proti sobě, popíjíme Cabernet po dobré večeři a já si užívám  útulné teplo domova s vůní té nádherné mladé ženy.  Poslouchám její pohnutý a neradostný příběh života svobodné matky, se všemi peripetiemi prožitého zklamání, bolesti, opuštěnosti i nové naděje.  Finančního zajištění, opory. Má před svatbou se starším mužem, nemiluje ho a on sám hledá spíše hospodyni do svého opuštěného domova, s dětmi moc nepočítal. Dívám se na ni a vnímám její křehkou krásu zraněného motýla. Jaký je to rozdíl mezi ní a mou bývalou. Cítím  k ní náhlý příval něhy a touhy. Tuším, že ji zraním ještě mnohem víc a bráním se silou své vůle, pokud ještě nějakou mám.  Máme mnoho společného, rozumíme si a její dcerka si mě sama vybrala..... naznačuje. Popíjíme a kolotoč v mé hlavě se točí čím dál rychleji. Večer už dávno překročil práh noci a my sedíme blíž a blíž. Cítím její drobná pevná ňadra na své hrudi a její vlhké rty na svých hladových ústech. Náhle mě zprudka odstrčí, rychle vstane a odchází do koupelny. Hlasitý přerývavý pláč maskuje proudem tekoucí vody.  Vstávám,  hledám svoje věci a držím kliku, když tu tichý roztřesený hlas říká – Zůstaň -  Bojím se otočit. – Zůstaň, aspoň do rána – Zaprosí opět tichým hlasem.  – Zůstanu, jedině, když se zamkneš! - Otáčím se a sám se divím tomu nesmyslu, co říkám. Jediný pohled a těch pár metrů jsem překonal  snad  rychlostí světla.  Kolotoč vášně a touhy zastavilo svítání. Nedokázal jsem to říct, ani nemusel. Věděla to moc dobře. Pochopila to z mého vyprávění. Loučili jsme se dlouho a mlčky. Zavolám ti –  Milosrdná lež. Zbytečná. – Neznáš číslo – Zasměje se a mě po zádech přejíždí  motorová pila. Doprovází mě před dům. Naposledy se dívám do té milé tváře, kterou nesmáčí jenom déšť.

....... Hovoří k vám kapitán letadla, posádka se s vámi loučí a přeje pěkný den. Pod vámi čeká letiště Houston. Poslouchám angličtinu, jinou, než znám ze školy a kámen, kolem žaludku tlačí.

Mám všechno, o čem  jsem snil, co jsem si přál.  Kariéru, peníze, velký dům, jenom ne ženu, děti, jenom ne lásku. Navštívil jsem místa, po kterých jsem toužil a koupil si všechno, co jsem chtěl mít.  Mládí už dávno spláchly deště a já stále nejraději chodím v šedém obleku a mou oblíbenou je černá košile.

Dívám se do kaluže, ve které se zrcadlí jasné modré nebe  Texasu a náhle vidím tu drobounkou tvářičku s obrovskými kukadly.                Z  malého děvčátka vyrostla žena a já se nikdy  nedovím, jak se jí daří a jaký život vede. Neznám ani její jméno. Ten osudový večer jsem jí říkal „Beruško“, stejně, jako její máma. Ta nádherná, citlivá a vnímavá žena. Nikdy se nedozvím, jak se tenkrát, v tu osudovou noc rozhodla, když znaveně a trhaně usínala v mé náruči.

Prší. Procházím se ulicemi  města a pozoruju lidi.  Milenci, líbající se v dešti. Už je to bezmála 30 let a mě, při tom pohledu, jímá podivný tklivý pocit a opět cítím ten kámen, tam někde hluboko v sobě.

 


20 názorů

Štírka
10. 05. 2019
Dát tip

 Příběh mě zaujal. Má vnitřní náboj. Dost se divím, že tady každý z kritiků doslova pitvá a snaží se najít cokoliv podle něj nevhodného. Říkám podle něj. Copak někdo má patent na psaní povídek ?  Jen se stále dokola blábolí cosi o používání klišé a floskulí a kdesi cosi... Myslím si, že výrazové prostředky prezentují a pro čtenáře dotvářejí člověka, který píše. Není třeba ho předělávat. Leccos změní čas s on sám. To je jeho výsostné právo. Tady není ve škole a tyhle kritiky si nevybral jako své učitele. Nelíbí se mi, jak se projevuje snaha někoho mírně řečeno utlouct čepicí. 


patricia w.
24. 05. 2018
Dát tip

Zdravím Lakrove a přeju krásný májový den :*)

Jsem moc ráda za tvé zastavení i názor a děkuju za to. Jsem taky moc ráda, že povídka vystihla tu náladu smutku a bezútěšnosti stáří opuštěného muže, který má všechno a vlastně nemá nic.

Je to moje autorská povídka z mého osobního blogu a psala jsem ji já podle vyprávění prožitého příběhu muže, který je mým přítelem a který mě dotlačil k vytvoření mého blogu. Dlouhá léta žil v Houstonu a nedávno se přestěhoval do Georgie. Je to vlastně psané pro něho. :)

Gora to nazvala "červenou knihovnou" :) To se hodně spletla. Protože tento příběh je smutný a skončí špatně i když se možná tak jeví při tom čtení.


Lakrov
24. 05. 2018
Dát tip

Zvláštní čtení. Nečte se to sice moc dobře, ale vzbuzuje to zvědavost,  která nutí číst dál a souvisle až do konce.  Úvod je smutný, skoro až bezvýchodný,  pak jde nálada nahoru -- jako by záblesk života --  a na konci se to vrátí k ůvodnímu smutku s pachutí rezignace.  Nevím kdo to psal, proč to psal, tuším, že je to vymyšlené ale náladu to má.  


K3
16. 05. 2018
Dát tip

Nevím, posuď: píšeš sama prožila, což je minulý čas:).  Minulý čas prožíváš zrovna tak.

Můžu napsat: Přišel jsem ke dveřím a zaklepal. Otevřela mi krásná, mladá žena. Nebo taky: Přicházím ke dveřím a klepu na ně. Otvírá mi je krásná, mladá žena.   

To druhé mi příjde takové statické, no jak myslíš.


patricia w.
13. 05. 2018
Dát tip

ahoj "káčko" nebo "trojko", Káčkotrojko :)

 dík za zastavení, názor i rady, všechno beru, ale divím se tomu - proč není nejvhodnější přítomný čas? mě se v něm nejlépe vypráví, moje povídky jsou příběhy - vyprávěnky a když to píšu v tomto čase, přijde mi, jakobych to já sama prožila, zní to tak autenticky


K3
13. 05. 2018
Dát tip

Kritiky ti nesmějí být ukradené, pokud ti na psaní záleží. Ale zkus si z nich vybrat. Já si myslím, že největší chyba tady, je, že to je jen tak jako odříkané. Jako když se někdo dívá na film, ty máš zavřené oči a on ti říká děj.

Taky to chce psát správně živou řeč, oddělit odstavci a uvozovkami. To se můžeš naučit z běžné knížky a uvidíš jak se to změní a oživí. Je to přehlednější a čtivější. To je základ. Živé řeči by tam mohlo být klidně víc. Přítomný čas asi taky není nejvhodnější. Škrtat se dá vždycky, ale na druhou stranu, někde je dobré děj rozvést...Jo a teď vidím, že nechceš být spisovatel. Ale když píšeš, tak jím nutně jsi. Mně se to oslovení taky moc nelíbí, ale pisálek je mnohem a mnohem horší:).

No a teď můžeš zdrbat pro změnu ty mě:).


patricia w.
10. 05. 2018
Dát tip

Mě vyhovuje Karolína Světlá a dosti čtenářkám taky :)

To neznamená, že se tady nevyjádřily kladně. Píšou mi lidé jinam a soukromě na mail, do zpráv, na fs atd. vždy se někdo najde, kdo chválí a někdo kdo kritizuje a další, co mlčí a myslí si své a ti, co čtou, nebo nečtou vůbec.

Jde o to přece, že nás, pisálky to baví a děláme to rádi a hlavně pro sebe. Nechci být spisovatel. :)


Gora
10. 05. 2018
Dát tip

Pat, nikdo to nemyslí ve zlém, určitě ne, a jaký máš vkus, je jen a jen tvoje věc. Zde však něco předkládáš čtenáři, a jak ten si zaslouží slova jako: a náhle vidím tu drobounkou tvářičku s obrovskými kukadly a podobná?

V životě jsem přečetla asi jen jednu knihu z tzv.Červené knihovny, a tvůj styl mi ji hodně připomíná.Píšeš, že ženám se to líbí. Na Písmáku je jistě dost žen, a žádná se zatím v tomto smyslu nevyjádřila.

Raději mám také tvoji poezii:-)


patricia w.
10. 05. 2018
Dát tip

Irčo -  a co mě překvapuje na tvém názoru? Mám prý používat svoje vlastní slova? Co píšu, jsou přece moje vlastní slova, moje vytvořená zvukomalebná spojení a kouzelná atmosféru vytvářející vyjádření dějů a stavů věci a událostí. Žádná klišé a kdovíco mi tu přisuzujete. Asi to tak neumíte a to vám vadí. :)


patricia w.
10. 05. 2018
Dát tip

Zdravím Irčo :) jsem ráda, že ses zastavila a přečetla a dík i za tvůj názor.

Víš dobře, že mě jsou celkem kritiky ukradené :)

Píšu si jak chci a budu dál. Mě se to tak líbí a některým lidem taky. Proto to čtou. Je to malebné, kouzelné, milé a hlavně čtivé. A proč? Pro to  všechno, co mi tu, jakožto znalci písma vytýkáte. A protože já jsem naprostý laik, je mi ti fuk. A k tomu příběhu - je pravdivý. Všechny moje povídky jsou převyprávěné příběhy lidí, které se opravdu staly. Co je na tomto příběhu tak "nepravděpodobné"?  S tím pánem si píšu a nedávno se přestěhoval z Texasu do Georgie. :)

Taky si vybírám, co budu číst, strohé a nic neříkající věci mě odpudí prvním řádkem. Napiš mi do zprávy, jak se ti daří a jak žiješ. Někdy mi je po tobě smutno a po tvých krásných verších. Pa


Gora
10. 05. 2018
Dát tip

Kdyby ses, Pat, dovedla oprostit od těch výrazů, které ti dával kvaj příkladem, já vypichuju první na ráně - Nudný den balí šedivým plédem stejně nudný večer.  a to o tmě je podobného ražení, a vyprávěla svými slovy, která jako autorka vybavená dobrou slovní zásobou máš, vzniknul by sice málo pravděpodobný, ale čtivý příběh.

Fruhling má pravdu v těch adjektivech, koukni jen na tuhle větu: Nemilosrdně vyhodila růžovou barvu....tam je pět - šest "upřesňujících" slúvek, v jiné zas zdrobnělin jak  naseto - andílek, čertík, kudrlinky...

Já osobně sem dávám např.povídky hlavně proto, abych se dočetla, co dělám dobře a co špatně. Pokud možno hned ty své nedostatky, které mi ostatní vytknou, opravím, a jim poděkuju za bedluivé čtení a názor.


kvaj
09. 05. 2018
Dát tip

Po této povídce jsem už vložil čtyři další, dvě básnička jednu recenzi. Vyber si.


patricia w.
09. 05. 2018
Dát tip

ctím každý názor :) a myslím si své

tak vlož další srandičku, ať se zasmějeme :)


kvaj
09. 05. 2018
Dát tip

Ta moje povídka, o které píšeš, byla jen taková srandička. Kdyby ji Lakrov nevytáhl do výběru, nikdy by sis ji nepřečetla. Ale jak už jsem napsal, nesrovnávám se s tebou a nic to nemění na skutečnosti, že tato tvoje povídka není dobrá.


patricia w.
09. 05. 2018
Dát tip

no jo no, kvaji a co by zůstalo z té tvé povídky o nosatém záletníkovi, kdybych ji proškrtala já, to se ani nepokouším hádat,  od písmenka a si nic moc, spíše nic, než moc :)


kvaj
09. 05. 2018
Dát tip

Vystihla jsi to přesně. Kdybys vyškrtala všechna klišé a všechny floskule a věci, které do povídky nepatří, nezbylo by z ní téměř nic. A ono téměř nic je také vše, co jsi čtenáři sdělila. Já ale nemám zase nic porti tomu, že ti to tak vyhovuje. Nesnažím se tě použovat ani narovnávat a rovněž se s tebou neporovnávám. Napsal jsem, co o tvé povídce soudím, a co si z toho vezmeš, nebo zda vůbec něco, je čistě tvůj boj.


patricia w.
09. 05. 2018
Dát tip

zdravím kvaji :)

kdybych vás poslechla a vyškrtala to všechno, povídka ztratí duši a bude pouze nudným popisem sledu událostí, jakou může být míchání těsta na buchty, nebo výměna prasklé pneumatiky na autě, tím, že jsem to napsala Frulingovi, neznamená, že to taky udělám :) bylo to myšleno ironicky, mám dobré vyjadřovací schopnosti a dokážu věci popsat poutavě a vůbec žádné klišé tam nemám, právě naopak! a zkostňatělé?! cha cha

jsem romantik a moje povídky jsou pocitovky a pohodové vyprávění u kafíčka a tak mi to i vyhovuje

přesto - dík za zastavení, přečtení i tvůj názor, chtěla jsem, abys viděl, jak píšu já -  moje povídky  mají to všechno, co tvým tolik schází, proto se tak dobře čtou a čtenářky jsou spokojené :)


kvaj
09. 05. 2018
Dát tip

"Školometský" (což měl Fruhling asi na mysli) je pedantický, puntičkářský, úzkoprsý či zkostnatělý. Nevím, jestli je to správné slovo, které by vystihovalo tvou povídku, avšak s těmi přívlastky má naprostou pravdu. Já bych dodal, že ten příběh, postavy i prostředí líčíš pomocí spousty klišé a floskulí. Uvedu pár příkladů: "černá se uhnízdila v mé prázdné duši", "sleduji oharek, jak si zvolna a bezstarostně plave v kaluži", "oči metají nepřátelské blesky", "večer přinese mnohá překvapení", "rozsvítí se tisíci jiskřičkami ohňostroje", "ráno smetlo všechno na jednu hromádku zklamání a utopilo v kaluži těžké kocoviny", "sled událostí nabývá na intenzitě"... Mohl bych pokračovat dále, ale to bych přepsal téměř celou povídku. Takže ještě z konce: "když tu tichý roztřesený hlas říká", "kolotoč vášně a touhy zastavilo svítání", "mládí už dávno spláchly deště"... Kromě toho jsou první téměř celé první tři odstavce zbytečné. Kdybys začala až větou "Házím batoh na záda, vykročím do deště a málem zakopnu o drobounkou postavičku.", čtenář by nepřišel vůbec o nic, naopak by povídka určitě získala.

Je mi líto, že pro tebe nemám lepší zprávu.


patricia w.
09. 05. 2018
Dát tip

ahoj :)

dík za zastavení i kritiku, nevím, co znamená slovo "skolometství", ale ty přívlastky omezím, nechci připravit čtenáře o tu fantazii :)


Fruhling
09. 05. 2018
Dát tip
Hele, atmosferu nevytvoris tim, ze vsude narves hodnotici privlastky. Vznikne tak jen smeska doslovnosti a skolometstvi, ketra ctenare svaze a pripravi o fantazii.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru