Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Horymírka 31

13. 02. 2019
6
12
1229
Autor
revírník

 

Dorazili jsme ve čtvrt na čtyři. Eda ve stanu klidně spal. Když jsme ho probudili, nechápavě na nás mžoural, úplně ztratil pojem o čase.

V táboře přibylo několik stanů. Ten, co tu byl před námi, zmizel.

Měl jsem hlad a nechtělo se mi čekat, až Eda něco uvaří. Ukrojil jsem si krajíc chleba a snědl k němu půl konzervy husích jater.

Za nějaké dvě hodiny jsem si s novou chutí dal k večeři celou porci nudlí s uzeným a navrch uzenou nudlovou polévku.

Těšili jsme se s Mirkem na zítra, na naši vytouženou kótu, přesahující sice jen o tři metry, ale přesto tu kouzelnou hranici dva a půl tisíce metrů, kdy už se hora u nás řadí mezi velehory.

Jenže chyba. Pro Edu, kterého již v krku nebolelo a chtěl jít s námi, byly Rysy moc velké sousto, prý se za nějakými rozhledy, na něž ho chceme nalákat, nepovleče někam do horoucích pekel.

„A gdovi esli nejaké rozhled bude, kóknite na ty mračna.“ A kdesi cosi.

Ustoupili jsme a dohodli se, že půjdeme na Ostrvu, ta má „jen“ devatenáct set osmdesát čtyři metry a je blízko. Na mapě se navíc mohl přesvědčit, jak se tam dlouhými serpentinami až na vrchol vine pohodlný chodník.

Brzy po večeři jsem usnul.

V noci mi začalo být špatně. Vykutal jsem se z lůžka a potichu vyšel ze stanu. Pokoušel jsem se vyvolat zvracení, ale bez úspěchu.

Hodinu jsem strávil venku na studeném vzduchu, ale líp se mi neudělalo.

Vracel jsem se dovnitř vysílený, svalil se na lůžko a neměl už ani chuť se přikrýt. Znovu jsem usnul a spal tvrdě až do rána.

Ráno byla nevolnost skoro pryč. Na jídlo však ani pomyšlení.

Kluci se nasnídali, já si pro jistotu a jen s odporem vzal do chlebníku krajíček chleba a tu konzervu se zbytkem husích jater.

Uklidili jsme stan, zapnuli jej a šli.

Už při normální, včera tak pohodlné c­hůzi dolinou k Popradskému plesu jsem se musel každých sto metrů zastavovat a odpočívat. U plesa mě lákalo nedočkavě se položit na kámen, ale sotva jsem dolehl, dostavily se žaludeční bolesti. Sedl jsem si a sklonil hlavu mezi kolena. Tak to bylo lepší.

Měl jsem žízeň, ale žádnou chuť, ani na čistou vodu. Jen z povinnosti a na naléhání kluků jsem se dobelhal k přítoku z Ľadového plesa, klekl, ponořil rty do vody a jeden malý hlt s odporem spolkl.

Eda viděl, jak vypadám. Teď taky zblízka uviděl ten strmý chodník před námi, který si včera představoval přece jen trochu jinak.

„Nemá to cenu, kókni, jak vypadáš, dem zpátky.“

Serpentiny při pohledu odtud stoupaly na Ostrvu opravdu jako široké vyšlapané schody, co vedou napravené hříšníky až do nebe. Čekalo nás odtud skoro šest set metrů převýšení. Nevěděl jsem, jak to zvládnu.

„Zkusím jit,“ řekl jsem. Bylo mi líto Mirka, jenž přešlapoval o několik metrů napřed a čekal, jak se rozhodnu.

„Jak chceš, já sem ti varoval,“ pokrčil Eda rameny.

Šli jsme. Hodně, hodně pomalu. Víc odpočívání než chůze.

Eda mě znovu chtěl přimět k návratu.

„Tam se nedoškrabeš, seš jak mátoha, poť zpátky dokať to de.“

Mirek byl netrpělivý, nejraději by bez zastavení stoupal až na vrchol. Já taky, jenže to nešlo. Mám ho poslat samého, ať na nás nečeká, a třeba zbytečně?

Ale to on chtít nebude, přemůže se a vrátí s námi.

„Nendu, eště to zkusím, třeba se mně za chvilku uleví.“

Neulevovalo se ani po desátém zastavení, ale zpátky se mi taky nechtělo, třebaže slabounká ranní naděje, že ještě dnes dostanu chuť na jídlo, se dávno rozplynula. Dělalo se mi zle, jen když jsem zvedl jednu nebo druhou ruku k obličeji, abych rukávem otřel zpocené čelo. Stále z nich čpěl kouř z udržování a potom hašení ohně, i když byly vydrhnuté v tekoucí vodě pískem. Ten smrad byl dneska mé prokletí, nesnesitelně mi připomínal uzený špek.

 Rozhodl jsem se a na další zastávce, pro ulehčení zátěže, vyhodil tu konzervu z chlebníku do kleče. (Z dnešního hlediska hrozná věc, tenkrát ne tak veliká, to ještě bylo mnohem dál k úplnému zamoření světa ropou, plasty a betonem, než je dnes. Ovšem, stydím se i za ten nevinný barevný kov, který jsem v Tatrách bez zaváhání hodil do kosodřeviny a možná tam doposud leží obrostlý milosrdným drnem a kořáním a stále na mě žaluje.)

Šel jsem o poznání lehčeji dál. Bez nadšení a se sebezapřením jsem si tu a tam vložil do úst kostku cukru pro posílení a dlouho ji nechával rozpouštět.

Za dvě hodiny jsme se dostali na vrchol.

Tam se mi zničehonic udělalo dobře. Už jsem to pro dnešek nečekal, bylo to příjemné zjištění.

Na jídlo však nešlo ani pomyslet, hned se bolestně ozval žaludek.

Výhled byl i­ přes špatnou viditelnost velkolepý.

V široké Liptovské dolině se bělaly skvrny měst i vesnic; v nepravidelném pásu zeleně, táhnoucím se středem, probleskovala místy hladina Váhu. V dálce naproti se matně a temně rýsovalo předhoří Nízkých Tater. Samo mohutné pohoří jsme pro kouřmo, visící ve vzduchu, neviděli.

Na druhé straně nás zblízka obklopovaly strmé skalní štíty. Chtěl jsem určit jména všech, co jsme viděli, porovnával je s mapou, pojmenovával je a hleděl si zapamatovat jejich tvar a polohu.

V dálce na severu jsem narazil na vrcholek Rysů. Zdalipak se tam aspoň zítra podíváme, pomyslel jsem si toužebně.

Ale aspoň za tyto pohledy ta dnešní námaha stála. Ještě že se Edovi nepodařilo mě přemluvit. Zdá se mi dokonce, že teď už ani on nelituje.

Byl jsem úplně svěží, když jsme se vydali na zpáteční cestu.

Za hodinu zůstalo za námi Popradské pleso a za další půl druhé nás uvítal hlučný tábor.

Uvařili jsme čaj a já se opatrně odhodlal něco sníst. Chleba s máslem a kousíčkem salámu mi docela zachutnal. Hurá!

Víc jsem si raději nevzal, k radosti mi nadmíru stačil samotný hlad, který jsem teď teprve pocítil. Jen ať mi neztenčený vydrží do zítřka.

Tábor se za naší nepřítomnosti rozrostl o celý autobus turistů. Kdo neměl stan, usadil se v seníku.

Večer plály všude veselé ohně.

Dlouho do noci jsme seděli u svého táboráku, vařili kávu a plkali.

Mirek a já jsme se domluvili na výstup na Rysy. Eda prohlásil bez obalu, že už má všeho šplhání „po kopcích“ dost provždycky, že mu ten dnešek byl kozel dlužen a že pes ví, proč tam lezl.

Tak se otevřeně projevil a my to přivítali. Teď je všem jasno.

 


12 názorů

revírník
14. 02. 2019
Dát tip

Je to pěkné, že ses tak rozohnila, Gabi, ještě k tomu česky, ale bylo nám osmnáct let, to člověk něco vydrží. Aj keby skolaboval, vyfackovali by ho a zas by vyskočil.


dala som potichu tip, ako obvykle, ale nedá mi...najskôr obrovský obdiv, že si to nevzdal napriek bolesti, a potom - Jarda jeden nezodpovedný, čo by tam s ním robili úbohí kamaráti, keby im skolaboval?! paličák jeden paličatej

 


revírník
14. 02. 2019
Dát tip

Díky ti za odpuštění, Luboši, hned se mi ulevilo.

Ale to já jsem nemohl vědět, že jsou z alkoholičky, nikerak tvrdý nebyly, ani původně špatně nechutnaly, to až potom, po těch uzenejch nudlích se to spustilo.


Kočkodan
13. 02. 2019
Dát tip
Jardo, ten odhozený kousek husy ti odpouštím. Mně by to možná také až do dnešní doby trochu polehávalo ve svědomitém\studovém žaludku. Asi to holt nebyl nejlepší nápad, jíst devět let stará játra opeřené alkoholičky.

revírník
13. 02. 2019
Dát tip

Jano, to si jenom myslíš, já jsem se taky bál, že to nezvládnu, a vidíš.

Honzo, spokojen jsem teď i já.


zeleda
13. 02. 2019
Dát tip

Jardo, už jsem se to dozvěděl a jsem spokojen. Jen jsem si chtěl spojit nadpis s obsahem. 


vesuvanka
13. 02. 2019
Dát tip

Jaroslave, díky za další poutavé vyprávění z Tater. Máš můj obdiv, že jsi s žaludeční nevolnosti výstup zvládl. Já bych to nedokázala, neměla bych odvahu. Ještě, že Tě  nevolnost přešla. TIP


revírník
13. 02. 2019
Dát tip

Irčo, a já zas tě rád vždycky u sebe nacházím.

Honzo, musíš kouknout na začátek, tam je o tom řeč. S tou artrózou máš opravdovou smůlu, škoda.


zeleda
13. 02. 2019
Dát tip

Tvé vyprávění člověka vrací do starých časů. Je pohodové, i když z popisu vyplývá, že to tak pohodové zase nebylo. Já jsem se k trempování nějak nedostal, ale Tatry jsem prolezl, ke konci doslova, neboť mne už v osmnácti postihl první těžký záchvat artrozy. Je to moje celoživotní prokletí. A ze Svišťovky jsem lezl dolů po čtyřech. 

Moc rád si Horymírku pročítám. Jen bych rád věděl, jak vznikl ten nadpis. Možná to někde vysvětluješ, ale nenarazil jsem na to. 


Gora
13. 02. 2019
Dát tip

Ještě, že tě ty žaludeční obtíže přešly samy od sebe...

Milé vyprávění, ráda tě čtu.


revírník
13. 02. 2019
Dát tip

Všechno šlo tak nějak lehce, viď?

Jenže tak si to můžeme říct až s tímto obrovským odstupem času. Skutečnost bývala stejně náročná, často i krušná, tak jako by se nám jevila dnes.


bixley
13. 02. 2019
Dát tip

V horách člověk vždycky ožije. Jednou jsem jela do Tater s chřipkou a hned jsem se tam uzdravila. :-)

Opět mě potěšilo hezké líčení dřívějšího trampování. Jo, to byl život! T.  


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru