Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Rašení

Výběr: Gora, K3, kvaj, Lakrov
23. 11. 2019
14
49
4699
Autor
revírník

 

Rašení

 

Za onoho času exhalace z neodsířených továrních komínů se již stávaly noční můrou těch, komu k životu nestačilo užívat si sladkých plodů civilizace a konejšit svědomí, že nejhorší dopad na zdraví lidí v městech byl vyřešen jejich zvýšením. Věděli, že je to zoufalý pokus, vytloukání klínu klínem, že jedovaté kouře budou ulétat jen o kus dál, do hor, kde zahltí lesy, ty zelené plíce Země, za něž byly lesy dokonce i tehdy uznávány.

Skutečně jsme se po krátký čas dozvídali samé optimistické zprávy. Zvlášť uklidňující byly součty jedovatých zplodin, které jsou naše lesy schopny pohlcovat. Tisíce, milióny tun se lehkou rukou sčítaly – a­ za­ obzor se nikdo nedíval. Na příznivá čísla, jež byla ­­podložena vědecky,­ se­ lidé spoléhali. Téměř uvěřili, že lesy vyřeší náš problém, že unesou všechno a samy zůstanou nedotčené.

Ta iluze neměla dlouhé trvání. Brzy se ukázalo, že všechno les unést nemůže.

Přišlo to náhle. Horský les se začal hroutit a bylo to jako epidemie. Rychle se to šířilo, přeskakovalo z pohoří na pohoří a odpovědní lesníci ani vysoko postavení činitelé nebyli připraveni. Ti i oni vymýšleli různá řešení za pochodu, někdy dobrá, jindy špatná. V bezradnosti se zvlášť upjali k naději, kterou jim přinášelo letecké vápnění hor. Za valící se pohromou však byli neustále pozadu. A my ostatní ve své bezmocnosti jsme si už ani nedokázali představit, že se vůbec někdy můžou lesy na horách vzpamatovat, že se pouhou lesnickou činností dají uvést do dřívějšího stavu. To by muselo dojít k zásadnějšímu řešení. Nikoli v lese. Tam, odkud ta otrava a všecka ta svízel přichází.

Mezitím se lesníci snažili, jak mohli, aspoň o mechanické zachování půdy před splavením. Půdy otrávené sírou a těžkými kovy, ale jinou na horách neměli.

A lesy chřadly dál. Usychaly ve velkém.

Potom, když jedna doba vystřídala druhou, když svoboda, na niž jsme čekali, vystřídala nesvobodu a přišla i pro lesy úleva, bylo to jen nakrátko, vyřazení několika nejtěžších znečišťovatelů nemohlo pomoci trvale. Bezhlavý růst lidské spotřeby se nezpomalil, celý svět se žene za chimérou úspěchu jako bez rozumu. Jenom na chvíli nás ovládla euforie z přicházejících změn, kdy všechno špatné a nepromyšlené jsme chtěli jedním rázem ze svých životů škrtnout, kdy jsme ochotně zapomínali na své hříchy, i na těžkou závislost na dočerpávaných zdrojích Země. Vždyť i já jsem se málem podezíral, že jsem před lety slyšel jen trávu růst, že to byla jenom jakási alergie, přecitlivělost, co mi nedávalo spát, že jsem vyvolával planý poplach tím svým hrůzostrašným popisem kouřových znamení, která jsem již viděl vznášet se nad lesem.

Ale ono se ukázalo, že to nebyla alergie, nebyla to nadbytečná přecitlivělost, subjektivní zdání, byla to a dál je pravda. Dál se účastníme sebevražedného boje proti vlastní matce, jež by nám sama, kdybychom ji respektovali, mohla zaručit přežití. Dál se krátkozrace podvolujeme honičce za jediným měřítkem štěstí, hmotným blahobytem. A příliš slabý hlas mají ti, kdo nám denně připomínají, že nejsme na světě sami. Marně volají, že by se slušelo vpustit do duše trochu pochybnosti o naší nadřazenosti a zamyslet se nad tím, j­ak dlouho ještě můžeme přežívat na úkor druhých tvorů a vlastních potomků. A že by nebylo na škodu pozastavit se i nad nezaslouženým zázrakem vlastní přítomnosti na Zemi.

 

Některé návraty v čase jsou bolestivé, přesto se jim občas neubráníme.

Nevím, co mě teď nutí do toho, že už to zas vidím a cítím.

K­olem se válí špinavá inverzní mlha, svět páchne sírou a je těžký olovem. Slabě mrholí a skvělé sny lesníka se dusí pod vrstvami prachu, jejž by už ani vydatný déšť z jehličí, listů a kůry nesmyl.

Vzduch je i tady, na vrcholu kopce, obtěžkaný dusivým kouřem. Špinavé slunce se brzy dotkne obzoru. Nezdravě šedožlutý jas zalévá daleký svět, i známé stromy, které mám na dosah.

Pro vás je to šerý dávnověk, proto oceňuji, že jste tady se mnou. Vydržte do setmění. Možná i vám tento večer něco dá.

Ach, jak zoufale málo může člověk změnit sám!

Mladý smíšený les pokrývá severní svah pod námi. Nahé větve buků srpovitě protahují špičaté pupeny k rašení, ale doposud nedokáží ukrýt žádné tajemství. Šikmo shora vidíme až na koberec opadlého listí, teplými dešti zbavený pozůstatků nedávného sněhu.

Jeden z mých prvních experimentů, tyto buky. Zprvu jsem o něm pochyboval, věděl jsem, že nebude snadné vrátit lesu, co jsme násilím vymýtili od časů, kdy bylo spočítáno, že smrková monokultura vynese víc. A skutečně se potom ukázalo, že něco jiného je mít představu a zapálit se pro ni, a jiné je tu představu ve všedním životě krok za krokem uskutečňovat. To málem zapomeneš na svůj ideál, pachtíš se za ním jen ze setrvačnosti. V úmorných dnech prožíváš všední úmornou dřinu, málem ztrácíš sebedůvěru, jsi ve vleku událostí, přesvědčuješ nechápající, napravuješ chyby nebo se o to bezvýsledně pokoušíš. Nic víc. Než ty boučky jednoho deštivého léta dokázaly, že to všechno nebylo zbytečné, než i mě po mnohých pochybách přesvědčily, jak přirozeně sem do těch lesů patří, jak jsou tady doma a jen dlouho přehlížené, moc často jsem chtěl od toho jít. Někdy jsem už začínal podléhat skeptickým argumentům těch, kteří by prostě vysadili smrk a žili by si. Bylo těžké vypořádávat se s protichůdnými zájmy myslivců, s jejich desetkrát přemnoženou zvěří, jíž byly boučky vítaným doplňkem v záplavě těžko stravitelného jehličí. Ale my jsme se nevzdávali, roky hlídali a opravovali chatrné oplocenky – a­ž do toho deštivého léta, kdy buky konečně vyrazily z dosahu vzhůru natažených srnčích krků a mohli jsme napůl už zpuchřelý plot odstranit.

Teď tady zblízka prohlížím jeden z takových úspěchů, vyspělou bukovou mlazinu. Není to věrná kopie mých představ, a přece mi v ní nic nechybí. Dávno jsem si zvykl hodnotit vývoj lesa vcelku, v jeho dynamičnosti, jež rok co rok vybuchuje s prvním rašením a uléhá s letním zráním pupenů, zárodků příštího pohybu. Chci tu dynamiku ovládnout, chtěl bych dosahovat ideálních výsledků podle svých představ, a nikdy se mi to nezdaří, nějaký detail nakonec mou původní verzi vždycky naruší. Teď si můžu jen ověřit, co je ve skutečnosti moje zásluha, a co v průběhu let poopravila příroda, pohrdajíc mými šablonovitými plány. Ale to mi nijak nevadí.

Z mraků nízko nad západním obzorem vyplulo slunce a ozářilo celý les. V náhlém bočním osvětlení si znepokojen všimnu, že koruny dospělých smrků tady na vrcholu jsou nápadně průhledné.

Důkladně si jednu po druhé prohlížím, a není mi zrovna do zpěvu. Jestli je tohle pravda...

Všude na horách to začíná právě tak.

Ano, ale tady? Na Vysočině?

Nechci tomu uvěřit. Kéž je to omyl!

V tisících oken daleké kotliny se odráží nízké slunce. Les tone v žluté záplavě. Ta chvíle by přece měla být krásná! Já však ji sotva vnímám. Vzhlížím k oslabeným smrkům a snažím se dopočítat obvyklých sedmi ročníků živých jehlic.

Na dálku to nejde. Přitáhnu si dolní větev nejbližšího stromu. Počítám letorosty, které jsou ještě porostlé jehlicemi, od nejmladšího na konci větve směrem ke kmeni. S úlekem napočítám čtyři. Znovu, jinde. Pečlivě zkoumám příčné ohraničení letorostů, začátek a konec každého ročníku. Ne, určitě se nemýlím. Vyhledám jiný smrk, co má korunu skoro až k zemi. Také jeho dolní větev si přitáhnu blíž k očím. Je to tak. I na něm drží jen čtyři ročníky jehlic. Všechny ostatní dovnitř koruny chybí.

Takže to pravda je!

Kolik asi roků potrvá, než zjistím, že zůstaly tři! Tři ročníky už nemusí udržet strom při životě.

Ach, kde je má čistá Vysočina!

Teď už cítím kouř, který mi předtím nic neříkal. Není to známý kouř dřevorubeckých ohňů, je úplně jiný.

Nikam před tím neuteču. Po hřebenech hor jsou na řadě temena vysočin. I této naší. To je nový zákon. Doposud nikdy jsme nebyli tak bezmocní.

K čemu je mi teď radost z bukového rašení? Byla zde chvilku, a odešla. Nikdy už nepřijde. Neutečeme před tím. Teď už nás to bude natrvalo pronásledovat.

Nikam neuteču ani sám před sebou.

Vteřiny purpurového západu ubíhají. Slunce rychle klesá a dotkne se obzoru. Ztemnělo v kalné vrstvě, co obaluje zeměkouli. Záplava okenních tabulí v kotlině pohasla. Slunce zrůžovělé až dofialova se potkává s obzorem a nějaká síla je zplošťuje jako míč v prudkém nárazu. Ten přelud nevyzařuje žádné světlo, tak jako je nemůže vyzařovat pouhý obraz zapadlého ohně, přenášený ohnutými paprsky přes oblinu Země až sem.

Snad je to z napětí těch paprsků, že cítím tady, za očima, tu bolest.

Poslední stopa slunečního obrazu se utopila pod matnou čarou vzdutého povrchu Země. Umělá lidská světla nemají dosud sílu, aby pronikla stmíváním, ale vidím teď víc než za denního světla.

Nad nepříliš vzdáleným městem se vznáší černošedá, místy protrhaná a zprohýbaná mlha. Komíny se k ní zdola přisávají špinavými chapadly, která se v mocných vlnách vzdouvají a nadýmají. Mlha oblévá kopcovité panoráma polesí jako vodní hladina. Pomalý příboj olizuje svahy, stoupá po nich, řídne a na oblých hřbetech se rozpouští. I to vidím, že za filtrem lesů je vzduch o poznání průzračnější.

Ach, nepřijde už nikdy. Má krátká nevinná radost.

Ledaže by...

Ale kolik času nám zbývá?

V duchu začnu ze všech kopců v dohledu rozechvěle strhávat pokrývku lesů. Obnažuji svahy. Objevují se hrozné, ničím nezahalené kostry skal. Naštěstí se nedostanu dál, než malý kousek pod hřebeny.

Ledaže bych...

Ledaže bych se rozhodl. Teď hned. Nečekat na dovolení a vůbec už ne na pokyn shora. Když se řítí lavina z hor, přijde každý pokyn pozdě. Čas závratně letí a já nesmím ztratit ani jediný rok. Ještě teď, ještě tady na vrcholu se musím rozhodnout. Právě jsem pochopil, že prosté zachování lesa, o jehož trvalosti jsem až dosud nepochyboval, se s­tane nezbytností a krédem. Vše, co je navíc, musí stranou. Všechny naše zpupné novodobé představy a plány.

Uvědomujeme si to příliš pomalu.

Dá se čekat, že to, co teď musím udělat, narazí na odpor. Jak u mých lidí v lese – a­­ nebude divu, navrátí se jim stará, trochu už pozapomenutá pracnost –, t­­ak hlavně u nadřízených.

Možná až jednou. Možná za pět, deset let začne se to od nás dokonce i požadovat. Ale to je ve světle mého dnešního prohlédnutí v nedohlednu. To už budu dál. Protože já se zpozdit nesmím. Teď, když vím, jak to s mým lesem je, musím vzít odpovědnost na sebe a, třeba proti odporu, začít okamžitě. Dosavadními almužnami listnatých příměsí trvalost svého lesa nevykoupím.

Přijde. Ta radost se musí vrátit. Radost z bukového rašení. Radost ve velkém.

Za jakou cenu?

Za cenu stonásobných starostí, to vím.

I za tu cenu?

Ano.

Tak ses rozhodl. Znáš své riziko?

Kvůli riziku neustoupím.

Cítím, jak se mi pod kůží rozlévá horká vlna. Je to štěstí ze svobodného rozhodnutí. Za všechno ponesu kůži na trh. Za všechno.

Asi teprve v okamžiku, kdy přeskočíme plot regulí, t­u zeď marných nářků, a­ odhodláme se k činu, zrodí se šance, že se podaří něco nového uskutečnit. Nejsou takové chvilky vzdorů tou pravou hnací silou vývoje? Nežili bychom doposud na stromech, kdybychom trvale podléhali krátkodechým lidským pořádkům? Vstoupili jsme do poslední čtvrtiny dvacátého století. Zkušenosti jednotlivců a zkušenosti lidstva, dobré i špatné, se hromadí, zůstávají v živé paměti, zaznamenávají se, zveřejňují, ale také zavírají do trezorů. Hodnoty se mění, leckdy převracejí. Co bylo včera dobré, dnes může být škodlivé. A čeho jsme se až doposud báli, může nám pomoci dostat se ze slepé uličky. Už nás neděsí divočina, jak nás děsila ještě před malým zlomkem tisíciletí. Už proti ní nebojujeme s úmyslem vyplenit ji, zbavit se jí, uvolnit místo civilizaci. Už jsme poznali, že úděsné jsou v posledních zbytcích divočiny právě stopy člověka.

Není pozdě? Nezmeškali jsme hodinu dvanáctou? Vydrží nám naše poznání? Jak dlouho? A co pak, jestli k nápravě dojde, nepřevládne znovu zvyk, nevrátí se vražedná slepota?

Ale nač už teď pochybovat, jsem teprve tady a právě jsem se rozhodl. Od této chvíle všechnu skepsi a všechny obavy z neúspěchů musím vyvážit prací a novou nadějí na úspěchy. Živelní pohroma? S tou si lesník nakonec vždycky poradí, třebaže se některá v první chvíli podobá konci světa. Dneska mě z míry nevyvede sebevětší kalamita. Stokrát raději budu každoročně odklízet trosky, zakládat v jizvách po nových a nových pohromách les, jen kdybych věděl, že zůstane při tom, že nebudu svědkem hromadného hynutí lesa pod vlivem daleko horších příčin, než je vichřice či kůrovec.

Bojím se toho, co moje lesy čeká, strašně se toho bojím, ale teď se už nebojím poznat správnou diagnózu, vědět, že nejde o pár smrků, ale o daleko víc, o ústup z kóty, o další dílčí prohru. Už jsem dál než před půlrokem tam v Beskydech. Rozednívalo se a já jsem sledoval rozsvěcení hor – bílou a růžovou na modré – a potom bílý, neskutečně čistý jas na východní obloze, nad ještě čistou horskou krajinou Slovenska. Násilím jsem odolával strašidlu prořídlých korun, něco si namlouval a těšil se podivně zastřenou nádherou horského panorámatu. Vydržel jsem to jen do nezbytného nadechnutí sirných výparů nahoře na Lysé. Zasáhlo mě to jako rána pěstí do žaludku. Tam nad těmi strmými, předvěkým ledovcem obroušenými svahy, jež se pode mnou zlamovaly přímo do čadící výhně Ostravska, tam jsem pak jen zatínal pěsti v bezmocném vzteku, že nikdo nechápe, že jde o nás, ne o zachování přírody, že nám příroda nic neodpustí, že nám není vděčná za náš opožděný zájem, že nezanikne, ani kdybychom celou Zemi proměnili v poušť, že ona má obrovskou převahu ve svých miliardách let, v nichž trvá, že její jistota je v pozvolna plynoucích tisíciletích, to jen my lidé jsme smrtelní, jenom podmínky pro naše přežití můžou zaniknout.

Ano, jsem dál. Za ten půlrok o celé věky.

Na konci té zdlouhavé lopoty, do níž se teď bezpochyby dám, probleskuje nejistý cíl, možná dost bláznivý. Za tím bláznivým cílem se musím vydat. Jestli se vydám, získám naději. Když ne, ztratím úctu k sobě.

Ještě jsem tam stál na otesaném kameni, znamenajícím jeden z průsečíků pavučiny, která přesnými souřadnicemi obetkává celou naši Zemi, aby nám do poslední pídě poslušně sloužila, a toužil jsem účastnit se závodů o zachování té Země v podobě, jak jsme ji poznali za svého krátkého života. Znovu jsem tam prožíval svoje radostné a bolestné srůstání s tímto lesem, četl minulost i budoucnost ve své mlazině jako se čtou fakta zašifrovaná v heslech, jež každoročně zapisuji do hospodářské knihy polesí, myslel jsem na to, jak druhým co nejsrozumitelněji přiblížit svoje hledání, ztráty a nálezy, znovu a po tisící jsem cítil tu vůni, tu mámivou směs korního prachu a pryskyřice, která se pokaždé vznese z narudlé rýhy po črtáku, když vyznačím strom k těžbě, když rozhoduji o tom, jak má můj les vypadat příštích sto roků, tu stokrát vzývanou a stokrát proklínanou vůni, jež si mě natrvalo připoutala jako poutá kováře oheň a železo, spřádal jsem své vlákno a ještě než na potemnělé obloze vyskočila první hvězda, spatřil jsem před sebou celou tu cestu, kterou se musím dát, abych se svým břemenem nezůstal sám.

 

Potom, ve stmívání, sestoupím svahem do svých buků.

Pohlédnu k vyhasínajícímu nebi skrz mřížoví téměř nahých větví. Ježí se pupeny nalitými, jenjen rozpuknout. Většině se to dnes v noci podaří.

Tak tedy vypadáš, má naděje!

Pohladím hladký stříbrošedý kmen. Ještě se mi vejde do dlaně. Stisknu. Pod kůrou vnímám vztlak mízy. Co nevidět, za týden, za dva, bude mu kůra těsná a roztrhá ji drobounkými švy, které se vzápětí zacelí.

Má naděje, podobáš se tomuto neuhasitelnému bujení. Podobáš se každoročnímu svlékání listů prosáklých roztoky zrádných dešťů. Podobáš se jaru a podzimu opadavých stromů.

Ze staré jedle, jež ční osaměle nad buky, se ozve chvějivé zvolání. Táhne se tichým večerem úplně stejně jako v dobách, kdy tento svah pokrýval původní jedlobukový prales.

Co tak významného se změnilo, ptám se naivně uprostřed svých buků na začátku noci.

K chřadnoucí jedli, na jejíž haluzi těsně u kmene sedí načechraný puštík, už nedohlédnu, jen ji kousek nad sebou tuším.

A o něco dál tuším hradbu smrčiny, letos ještě zdravé.

Roste však jen pár desítek metrů pod zasaženým vrcholem!

Změnilo se. Mnoho významného se změnilo. Budoucí roky zejí přede mnou jak propasti strachu.

Pomoz mi je překlenout, má naděje! Ukaž mi cestu, dodej odvahu.

Připadám si jako slepec, když tápu setmělým lesem a přidržuji se větví a kmenů a prutů, než se dostanu na stezku. Tam v průzoru mezi korunami lesa běží druhá stezka, posetá hvězdami, a ta přesně odpovídá svými záhyby a klikatinami té vyšlapané, jíž se opatrně dotýkají moje nohy.

Potmě chvátám a klopýtám přes kořeny, klacky a kameny, jež bych za dne ani nevnímal.

Bublavý zpěv puštíka mě dlouho doprovází. Teď ještě naléhavěji, tíživěji než tam v mladé bučině, přivolává mi představu původního, a­ jednou snad i budoucího s­ložení lesa, za nějž odpovídám.

 


49 názorů

revírník
16. 01. 2020
Dát tip

To je fakt. A to by bylo zase škoda.


Dales
16. 01. 2020
Dát tip

Já chci taky věřit.

To je takový paradox: Země by bez té vší naší neplechy byla mnohem krásnější, ale neměl by to kdo ocenit.


revírník
13. 01. 2020
Dát tip

Dalesi, nejsi bohužel daleko od možné pravdy, ale já přesto pořád věřím...


Dales
12. 01. 2020
Dát tip

… sebevražedný boj proti vlastní matce …  Ano, Matka nás, pokud to už s námi dál nepůjde, zamázne tak rychle a úplně, že nás to ani nebude moc bolet.  Ne že bych to teda potomkům přál.  


revírník
11. 01. 2020
Dát tip

Moc děkuji za tak široké přání, milý barvínku.


vinca minor
11. 01. 2020
Dát tip

Přeji nám všem více takových revírníků a Vám hodně sil do další práce.

Na hlubší literární kritiku se necítím; můžu jen říct, že z povídky sálá Vaše láska k přírodě a to se mě dotklo. Díky.


revírník
23. 12. 2019
Dát tip

Děkuji za vyčerpávající komentář.


Lakrov
23. 12. 2019
Dát tip
Hutné čtení, říkám si od začátku, ale líbí se mi námět, takže předpokládám, že čtenáři, mající k onomu námětu podobný postoj, jako já, nebudou mít s přečtením téhle "poněkud neodsýpající stati" potíže. Úvodní a poslední "třetina" jsou adepty do ekologických (bez ironie) čítanek. Střední, kační pasáž nepostrádá napětí a celý ten text docela oživuje. Závěrečná půlstránka působí jako (snad ne utopické) povzbuzení. Kdo je autorem, to samozřejmě vím po přečtení prvních řádků, takže k tomu textu možná nepřistupuji tak úplně "bez předsudků".

revírník
17. 12. 2019
Dát tip

Dneska se venku radši nekoupej.


revírník
15. 12. 2019
Dát tip

Takový nadšení! No jo, to dělá to mládí. Skoro závidím. Ale ne, vůbec.


kvaj
14. 12. 2019
Dát tip

Není zač.


revírník
14. 12. 2019
Dát tip

Moc ti děkuji, Jaroslave.


kvaj
14. 12. 2019
Dát tip

Jardo - prostě umíš. Umíš psát a navíc je zřejmé, že lesům rozumíš, že vnímáš přírodu, její barvy, světla, stíny a zvuk, a umíš ji až básnicky přiblížit. Chvílemi mi to připomínalo fascinující popisy přírody a jejích tvorů od Robinsona Jefferse, i když jeho cíle i záměry byly jiné. Tip i výběr. 


revírník
14. 12. 2019
Dát tip

V noci koupat? To je hezký. Nevím, jak daleko máš od 22 (a taky nevím, jak u koho), ale zamlada každé klopýtnutí hladce vyrovnáš i potmě. Opravdová vratkost a nestabilita začne teprve pořádně až hluboko po šedesátce - no a pak se jen zhoršuje. To dobře vím. Tak máš nač se těšit.

 

 


revírník
13. 12. 2019
Dát tip

Spectre, ano, je, a já ti děkuju, že sis toho všimla a nenechala si to jen pro sebe.

Plátno, asi rozumím. Ony jsou ty lesní stezky tak lákavý!


revírník
05. 12. 2019
Dát tip

Užs napsala, hned první den. A hezky, o svém doubku, který tě přerostl.


Philogyny
04. 12. 2019
Dát tip

Pořád nevím, co napsat. 


revírník
04. 12. 2019
Dát tip

Vůbec se ti nedivím, Karle, že se ti moc nechce do delšího čtení, mám to taky tak, taky mi to vždycky dost trvá, než se odhodlám. Ale často když se pak začtu, nakonec se podivím, že už je konec. Žes vydržel číst tady, je proto pro mě dobrá zpráva. Děkuju.


K3
04. 12. 2019
Dát tip

První půlka jako obžaloba, druhá jako naděje.

Vždycky mi chvíli trvá než se pustím do delšího textu. Tenhle na mě velmi zapůsobil. Vyjádřil jsi to přesně, Jardo. Vidím to pokaždé u příbuzných na Kokořínsku, jak vypadají krásné zdravé lesy. Jenže to je chráněná krajinná oblast...


Gora
01. 12. 2019
Dát tip

Díky!

avi PM


revírník
01. 12. 2019
Dát tip

Ireno, když to myslíte vážně, tak nemám nic proti tomu. Naopak, je to pro mě čest.


Gora
01. 12. 2019
Dát tip

Jardo, mohli bychom nominovat do soutěže - lastgasp a já :-)


revírník
01. 12. 2019
Dát tip

To je hezký komentář. Moc ti za něj a za to přání děkuju. Věřím a vidím kolem sebe a u známých lesníků, že ano, jsou na dobré cestě. Jen ještě aby i naše rozhodující pantáty nahoře se podařilo dotlačit k zásadní změně myšlení, tak jak už to mají v mnoha sousedních zemích.


lastgasp
01. 12. 2019
Dát tip

Tentokrát jsem se začetl důkladně. Pochopil jsem, že čtu nejen umělecký počin, ale odhodlání člověka, který pochopil harmonii života lidí a jejich potřeb s podmínkami úspěšného života  v jejich prostředí s cíleným zájmem o naše bohatství - o les. Ať se šlechetný úmysl podaří, nejen ve tvém, ale v celém rozsahu hospodaření v lese, navždy.  Ať nejsi sám v tom nádherném grandiózním díle.


revírník
24. 11. 2019
Dát tip

Jano, velice ti děkuji za tvůj pravdivý a hodnotný vstup. Všechno je to pravda.


vesuvanka
24. 11. 2019
Dát tip

Velmi pěkně napsané, TIP.  Na tu dobu si moc dobře vzpomínám. Odnesly to tehdy i smrčiny v Krušných horách a průmyslová oblast severních Čech tak získala špatnou pověst, která dlouho přetrvávala i  potom, když komíny elektráren byly odsířeny, ovzduší se zlepšilo a Krušné hory se zazelenaly díky vysazování buků. Už tenkrát bylo jasné, že jehličnany, zejména smrky, jsou citlivé na znečištěné ovzduší. Dokladem bylo i České středohoří (jeho část na levém břehu Labe), které tolik neutrpělo, protože je porostlé převážně listnatými stromy. Smíšené lesy jsou mnohem odolnější.


revírník
24. 11. 2019
Dát tip

Stačí, když vím, žes tady byla, Renato. Děkuju.


bixley
24. 11. 2019
Dát tip

Souhlas, tentokrát nemám, co víc bych dodala. Snad jen to, že jsi opravdový lesník. T.


revírník
24. 11. 2019
Dát tip

Taková zpráva, Philogyny, je hodně zas pro mě, proto děkuju.


Philogyny
23. 11. 2019
Dát tip

Ze všeho toho psaní jde cítit láska k přírodě a zároveň zodpovědnost. Za to, co předáme dalším generacím. Jaké plíce...

Mám na zahradě doubek, kdysi si vysadila maličký semenáček, dneska větší, jako já...

Ráda Tě čtu, vždycky se dozvím něco nového. A to je hodně. Pro mne. 


revírník
23. 11. 2019
Dát tip

Na věčné časy. Amen.


Kočkodan
23. 11. 2019
Dát tip Gora

Přidávám se ke skandování: „Ať žijí smíšené lesy!“

Nechť toto zazní z ještě více hrdel než kdysi „Ať žije KSČ!“


revírník
23. 11. 2019
Dát tip

Souhlasím. Ať žijí!


Gora
23. 11. 2019
Dát tip

Děkuju za podrobnější informace, Jardo.

Takovéto texty by neměly projít bez povšimnutí, dotýkají se nás všech... ať žijí smíšené lesy!


revírník
23. 11. 2019
Dát tip vesuvanka

Ireno, jen velmi stručně: Imisní ktastrofa nastala po náhlém vpádu arktického vzduchu ze Silvestra na Nový rok 1979. Pokračovala a šířila se nepřetržitě až do začátku devadesátek, přitom zároveň sestupovala z hor do středních a nižších poloh. Naštěstí skončila okamžitě odstavením nejhorších znečišťovatelů. Horské lesy trpěly sírou a těžkými kovy a ve velkém usychaly. Myslím, že hodně starších si to dobře pamatuje. Resuscitace, o které píšeš, se na horách mohla provádět za pomoci břízy a jeřábu jako přípravných dřevin přirozeně zas jen převážně smrkem, který tam patří. Bohužel vedení státních lesů pořád prosazovalo čistý smrk i v lesích na Vysočině. Byla to éra jednoduchého velkoplošného kácení a jednoduchého strojového zalesňování. Když jsem začal ve velkém sázet listnáče, stalo se, co jsem čekal, u vrchnosti nastaly potíže. I kolegové fořti mi to dost zazlívali nebo si ťukali na hlavu. Nakonec - to už v novém režimu - se splnilo to, co jsem tenkrát předpověděl: listnáče dostaly z mnoha důvodů zelenou i od vedení lesů. A dnes, po kůrovci? To už je jasné snad každému.

Tož tak. Kdyby ses byla neptala, mohli jste být všichni ušetřeni tohoto extempore.

Ale abych nezapomněl, moc ti děkuju za příznivé hodnocení dílka, potěšilas mě.


Gora
23. 11. 2019
Dát tip

Jardo, při čtení stoupá adrenalin snad každému čtenáři, který se do textu "položí"... Uvodní fakta jsou znepokojivá, burcující, ale opravdu bát jsem se začala až tady:

V náhlém bočním osvětlení si znepokojen všimnu, že koruny dospělých smrků tady na vrcholu jsou nápadně průhledné.

Potom už jde rána za ranou: Je to tak. I na něm drží jen čtyři ročníky jehlic. Všechny ostatní dovnitř koruny chybí.

Přece jen nacházíš východisko /což mne uklidňuje, aspoň částečně/, zajímalo by mne, jestli ti tvůj plán na resuscitaci horských lesů byl umožněn a kdy se odehrávalo vše to, o čem tak sugestivně dovedeš psát, přiblížit nám své myšlenky, obavy...

První věta je / jak mi připadá - na začátek/ celkem dlouhá, za slovem civilizace by mohla končit a začít druhá:

užívat si sladkých plodů civilizace

Jinak výborně napsané, celé, obzvlášť mne bavil odstavec začínající tady, vyznání až básnicky podané...:

 

Znovu jsem tam prožíval svoje radostné a bolestné srůstání s tímto lesem,...

Přeju tvé bukovině, také tobě, Jardo dobré roky.


revírník
23. 11. 2019
Dát tip

Tys to ještě stihla típnout, Ireno? No to se podívejme, jaká náhoda. Omlouvám se za vložení v pro mě nezvyklý čas, který tě zřejmě popletl.


Gora
23. 11. 2019
Dát tip

:-) chystala jsem se jít zatopit, ale dříve si přečtu, určitě by mi taky vyhaslo, dřevo rychle hoří...


revírník
23. 11. 2019
Dát tip

To mě teda, knihomole, moc mrzí. Taky se mi to párkrát stalo a je to nemilé, zakládat oheň znova. Promiň.


Karpatský knihomoľ
23. 11. 2019
Dát tip Josef František

Zaujímavo a poučne napísané.

A kritika? Takmer mi vyhaslo v peci, tak som sa začítal, že som zabudol na to, že som práve založil oheň.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru