Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Plán C

29. 02. 2020
2
1
263
Autor
Karla9

 

Věděli jsme, že přijde někdo novej, ale teprve v pátek nám učitelka řekla, že to bude holka. Myšlenky mi začaly v hlavě jančit, ale snažila sem se sedět klidně. Sedím totiž v první lavici. Snad se někdo zeptá, jak se ta nová holka jmenuje. To je pro mý plánování důležitý. Podle příjmení už se něco poznat dá, ale Irena Králová může bejt kdokoliv. Rozhodla jsem se do toho jít, i kdyby to byla cikánka. Musím si to o víkendu promyslet.

Přivedli ji až na druhou hodinu. Ředitel ji před sebou postrkoval a na chodbě sem zahlídla nějakou paní. Poskakovala tam, nakukovala dovnitř a trochu nepochopitelně zamávala. Všichni dělali, že to nevidí, ale já sem trochu zvedla ruku a pohnula prsty.

„Tak tohle je Irena Králová, vaše nová spolužačka. Doufám, že jí pomůžete, aby se tady se vším co nejdříve seznámila. Jste malá třída, s novým žákem tudíž nebude žádný problém. Tak Irenko, můžeš si vybrat místo. Tady u Heleny je volno, nebo vzadu Martin a Pepa také sedí sami, ale spíš proto, že pořád vyrušují. Že je to tak, pánové. No, nesmějte se, to není žádná legrace.“

Irena se rozhlíží mlčky po třídě, zavadí o mne pohledem, ale hned jede dál, pomalu se otáčí a jde si sednout do poslední prázdné lavice. Slyším, jak kluci šeptají a nabízejí jí místa vedle sebe, ale učitelka jejich snažení ukončí jediným přísným pohledem a důrazným pohybem ruky.

„Tak raději sama? No dobrá, dobrá. Však až si tu najdeš kamarády, tak si můžeš přesednout, viďte paní učitelko. Už nebudu rušit, copak máte? Matematiku…Tak já už půjdu. Na shledanou.“

Nechápu, proč je tohle náš ředitel. Vypadá, jako když se pořád něčeho bojí. Má holou hlavu a velký knír, který mu leze do pusy. V jídelně si někdy sedám blízko, abych se mohla dívat, jak to dělá s jídlem. Je to nechutný.  Školník by se na ředitele hodil mnohem víc. Je velký, chodí pomalu a každý se ho bojí.   

Plán A nevyšel. Úsměv sem si nacvičovala před zrcadlem. Doufala sem, že si sedne ke mně. Jsem jediná holka, která sedí sama. Možná ji odradila ta první lavice. Podle mě je to nejbezpečnější místo ve třídě. Nejblíž k učitelce, nejdál od kružítek, flusaček, lepidla, mlčení nebo blbejch keců. Ve třídě je nás dvacet jedna. Tři děti mají celou lavici pro sebe.

O přestávce sedí a podepisuje si sešity a učebnice. Kluci se honí a občas do ní schválně strčí. Jen se usměje a dál dělá to, co jí řekla učitelka. Pár holek, který rozhodují o tom, kdo je dobrej, s kým se ostatní budou bavit, a koho naopak budou zlobit nebo přehlížet, stojí u umyvadla. Slyším jen kousky vět a výbuchy smíchu. Pak vyšlou Michalu, aby se Ireny na něco zeptala. Zvou ji na chodbu. Choděj tam vždycky spolu, snažej se vtipkovat  s klukama z osmiček nebo devítek. Pokřikujou na ně a pak se smějou. Někdy otravujou malý. Utahujou si z nich, nebo je strašej. Asi to odmítla, protože když se Michala vrací k hloučku, vidím, jak jejím směrem vystřelují otrávené nebo ironické pohledy. Když nechce tak nechce, csss… Všechny začnou házet vlasama jako když kůň švihá ocasem. Konečně vypadly.

Teď je čas na plán B. Nabírám vodu do konvičky a beru postupně jedno okno za druhým. Zalejvám pomalu a pečlivě. Dávám jí čas, aby si mě všimla. U její  lavice, to zkusím tak, jak sem si to připravila.

„Nechceš mít se mnou službu na kytky? Každej má na něco službu. Kytky sou dobrý a je jich hodně. Já to někdy nestíhám. Musím zalejvat ve třídě i na naší straně chodby.“

Irena jen pokrčí rameny, tak pokračuju.

„Řekla bych učitelce, aby tě ke mně připsala. A když nebudeš mít čas, udělám to klidně za tebe.“  

„Víš, já nebudu mít o přestávkách moc času. Slíbila jsem mámě, že budu chodit za ségrou a za bráchou. Jsou na prvním stupni.“

„Aha, to jsem nevěděla. Mohla bych chodit s tebou, kdybys chtěla…“

„Díky, to je v pohodě. Už si všechno pamatuju. Do jídelny je zvládnu odvíst sama, ale kdyby něco, tak ti řeknu. Jak se jmenuješ?“

„Helena.“

„A proč sedíš sama?“

„Nevím. Holky se mnou sedět nechtěj a kluci mě otravujou. V první lavici je to dobrý.“

„Fakt? Já bych si do první nikdy nesedla. V Hradci i v Pardubkách jsem seděla vzadu.“

„Tys bydlela v Hradci?“

„Jo, i v Hradci, my se stěhujeme často. Možná ani tady nebudeme bydlet dlouho. To záleží na tom, jestli mamka utáhne nájem. Tady to je ale prej levný. Jestli tady zůstaneme, tak se třeba můžeme kamarádit.“

Mám radost. Nejraději bych začala s tou konvičkou tancovat valčíkový kroky, ale otočím se a zalejvám dál. Kamarádství bylo až v mým plánu C. Nevadí, že je bosa, protože nemá přezůvky. Nevadí, že vypadá trochu starší. Nevadí, že se její máma chová divně.  Možná bydlej v těch hnusnejch barácích u továrny, možná nemá tátu, možná se zase odstěhuje…  

Já umím bejt ta nejlepší kamarádka. Na celej život. Můžu jí pomáhat s učením.

Kluci vrazili nejdřív do mě, až mi vystříkla voda z konvičky. Ireně shodili na zem všechny sešity. Pomáhám jí je sbírat a přitom se na sebe usmíváme. Jdu zalejt kytky na chodbu. Hlavně ty fazole, co nám maj naklíčit na příroďák. Některý už jsou venku. Nadzvedly hlínu a lezou ven. Ve mě taky něco klíčí.

Zvoní, musím se vrátit do třídy.  

 

 

 

 

 

 


1 názor

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru