Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

PROČ ODLETĚLI PTÁCI

Výběr: atkij, Lakrov, Gora
11. 07. 2020
42
73
4158
Autor
vesuvanka

I tak to mohlo být... 

PROČ ODLETĚLI PTÁCI

 

 I.
Měla jsem svoje oblíbené místo na okraji města, kde jsem často sedávala ve stínu pinie, odkud byl jedinečný pohled
 na krásnou a štědrou Bakchovu horu. Její strmé svahy byly hustě porostlé stromy a křovím až k samému vrcholu. Při úpatí se táhly sady, vinice a pole. Byla radost pohledět na vlídnou krajinu, která mě těšila svými proměnami barev během roku.


Hora měla přívětivou a veselou tvář, obzvláště na jaře a v létě. Na podzim a v zimě k sobě přitahovala mraky, halila do nich svůj vrchol a často rozmlouvala s blesky. To potom přicházely krátké, ale prudké deště, kdy se voda rychle prohnala i ulicemi města. Když se vyjasnilo, hora se ukázala ve své zimní nádheře se sněhovou čepicí na vrcholu a zdála se ještě vyšší a mocnější. Při pohledu na ni jsem měla dojem, že ona je vládkyní tohoto kraje a že bohové nejsou v chrámech ani v mramorových sochách, ale v této hoře, rozdávající bohatý život. Ten kypěl dokonce i v kamení, z něhož byly postaveny nízké zídky podél vinic. Větší, hrubě otesané kameny hostily zelenavé a oranžové lišejníky. Mezi kameny rostla tráva a další rostliny, jejichž květy jsem obdivovala. Na jaře hýřily zídky žlutými barvami, v létě převládaly karmínové a fialové.


Vždy jsem se těšila na léto, kdy kvetly bodláky a valeriána, jejichž květy navštěvovali menší i velcí motýli různých barev, čmeláci a brouci. Často se na jednom květu setkal čmelák nebo brouk s motýlem a vzájemně si nepřekáželi. Na kamenech se někdy vyhřívaly zelené ještěrky. Vůně květin se mísila s vůní moře, kterou přinášel vlahý vítr. Rej barev byl doprovázen ptačím zpěvem. Občas bylo možné zahlédnout dravce, kroužícího nad vinicí, tu a tam přelétli rackové. Bylo stále co pozorovat, každý den jsem objevovala něco nového. Obcházela jsem vinice, vracela se ke své pinii, dívala se na milovanou Bakchovu horu a snila o tom, že jednou vystoupím k jejímu vrcholu.


II.
Toho roku bylo neobyčejně žhavé a suché léto, které se podepisovalo na krajině, do níž se pomalu vkrádal podzimní okr už koncem měsíce Julia. Listí révy žloutlo a zrající hrozny vína byly drobnější než jiná léta. Zdálo se mně, že i moje milovaná hora posmutněla. Jindy v tu dobu ještě sytá zeleň svahů měla podivný šedozelený nádech, koruny některých stromů byly rezavé, jako by usychaly. Vrchol hory se schovával do šedavého mraku, který byl jiný než dešťová oblaka. Ani obloha nebyla jasně modrá. Nad krajinou se vznášel opar, z něhož bodavě propalovalo slunce. Na zídkách usychala tráva, některé rostliny ještě dokázaly vzdorovat suchu a kvetly, ale už méně. Vyprahlá krajina i lidé čekali na déšť, který nepřicházel. Místo osvěžujících kapek poletoval ve vzduchu prach.


Jednoho dne jsem se vydala pozorovat krajinu brzy ráno. Vyšla jsem z brány a zamířila po známé cestičce k pinii. Z města se ozval štěkot psů, asi je někdo vyrušil. Po chvilce se psi uklidnili a já jsem začala vnímat neobvyklé, téměř děsivé ticho. Nezazpíval jediný ptáček a Bakchova hora se opět halila v oparu, krajina ještě víc posmutněla. Proč ptáci nezpívají? Vždyť ještě včera jsem je slyšela. Zmocnil se mě podivný strach.


Ani následující dny nebylo ptáky slyšet. Zdálo se, že tuto krajinu skutečně opustili. Ale proč? Co je vyhnalo? Místo odpovědi pociťuji nevysvětlitelnou úzkost z něčeho, co si nedovedu vysvětlit. Ve městě se častěji objevovaly ještěrky, což bylo neobvyklé, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Jednoho dne začátkem měsíce Augusta se poprvé zachvěla země, lidé si pak vzpomněli na velké zemětřesení, které před sedmnácti lety zničilo několik domů a Jupiterův chrám. Byla jsem tenkrát malá, takže jsem si z této události matně pamatovala jen křik a pobíhání lidí, víc jsem se dozvěděla z vyprávění. Prý to byl trest bohů. 


Země se občas chvěla, ale jen mírně, zato častěji. Lidé si na to zvykli, nikdo o tom nemluvil. Zato já jsem se nemohla zbavit pocitu strachu ze záhadného odletu ptáků, smutného vzhledu hory a celé krajiny, ale nikdo můj strach nechápal. Větší starosti lidem dělalo sucho. 


III.
V noci mě probudilo zoufalé vytí psů. Ozývalo se i bečení ovcí ze vzdálených ohrad. Něco se děje. Okamžitě se mi vybavila krajina bez ptáků a Bakchova hora v oparu. Ptáci odletěli, protože tušili jakési nebezpečí. Možná, že psi a ovce také tuší a chtějí utéct, ale nemohou. Možná, že vědí víc než my...


Ráno jdu opět pozdravit svoji horu. Krajina je bez života, zídky zaprášené, jediná kytička nevykvetla. Ve vzduchu cítím něco štiplavého. Zlověstné ticho přeruší zadunění, které se ozvalo od hory. Zase drobný záchvěv. Zmocňuje se mě panika, začínám tušit nějaké nebezpečí, ale nevím jaké. Něco mě pohání vrátit se a varovat lidi, aby odešli z města. Hned první, které jsem potkala a oslovila, se mně vysmáli. Jediný člověk mi nevěřil. Co že by se mělo stát? Odpověď jsem neznala, jenom zoufale opakovala: „Odejděte z města, stane se něco hrozného!“. V ulici se srocoval dav lidí. Křičeli na mě, nadávali, hrozili pěstmi. Vzduchem proletěl kámen, který mě naštěstí minul. Nemám sílu je přesvědčovat, oni by mě snad ukamenovali.


Utíkám z města potupena, s bolestí v srdci a se vzdorem. Uteču před lidmi, ale před horou, kterou miluji, utíkat nebudu. Je mi ji i celé krajiny líto. Pohladím ještě pinii a vydávám se k vinicím. Znovu se mě zmocňuje strach a tíseň, ale pokračuji v cestě. Od hory se ozývá slabé dunění a chvílemi mám pocit, jako by teple zavanulo.


Země se znovu zachvěla, tentokrát víc než kdykoliv předtím. Upadla jsem. Chvíli zůstávám sedět v předtuše dalšího záchvěvu. Pohlédnu k hoře, jejíž vrchol pro šedofialový opar téměř není vidět, nebe má nezvyklou špinavě žlutou barvu. Odstíny barev působí děsivě. Dlouze zaduní a když zvuk utichne, ozve se z hory strašlivý rachot trhajících se skal. Z jejího vrcholu se sykotem vystupuje sloup hustého, černého kouře, rozrůstajícího se do šířky jako koruna pinie. Zvolna zahaluje oblohu. Vinice jsou už v jeho stínu, který postupuje k Pompejím...

 


73 názorů

vesuvanka
26. 03. 2023
Dát tip

Aru, děkuji za přečtení a Tip :-)))


vesuvanka
07. 03. 2023
Dát tip

kadeřavá, děkuji za přečtení a Tip :-)))


vesuvanka
30. 01. 2023
Dát tip Gora

Janino, děkuji za přečtení povídky a milou odezvu :-))). Těší mě, že se Ti povídka líbila.  Vesuv a Pompeje jsou mojí srdeční záležitostí. Povídky nepíši, ale tato událost a návštěva obou míst v roce 1998 mě natolik oslovila, že jsem se námět Pompejí  pokusila zpracovat jako povídku. Několikrát jsem ji přepracovávala, vracela se k ní, až vznikla tato konečná verze, rozčleněná do tří částí, s níž jsem byla spokojena.  


Janina6
30. 01. 2023
Dát tip Gora

Tohle se mi četlo velice dobře. Je pravda, že vzhledem k tématu bych asi očekávala větší spád, ale na druhou stranu - lidé taky celou dobu netušili, co přijde, a poklidný popis krajiny, kdy se jen vzácně a nenápadně ozve nějaký zneklidňující podtón, mi tedy připadá v pořádku. Díky za skvělé počtení a Ireně díky za to, že výběrem tuhle povídku připomněla - sama jsem ji kdysi úplně přehlédla, takže jsem moc ráda.


vesuvanka
11. 11. 2021
Dát tip

rebecco, děkuji za zastavení a milou odezvu, moc jsi mě potěšila :-)))


Parádní provedení - s těmi malbami!  Poklona hluboká!


vesuvanka
16. 02. 2021
Dát tip

Honzo, byla jsem v Pompejích v roce 1998. Na Písmáku mám reportáž z návštěvy Pompejí, na niž přidávám odkaz. Právě tam se zrodil nápad napsat o někom, kdo  tenkrát sledoval přírodu - s tou ženou  jsem se v povídce ztotožnila. Trvalo mně hodně dlouho, než jsem dílo zpracovala do této podoby. 

https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=125865


Zbora
16. 02. 2021
Dát tip

Byla jsi v Pompejích? 


vesuvanka
16. 02. 2021
Dát tip

Honzo, děkuji za přečtení a milou odezvu a Tip :-))).  Máš pravdu, že hlavní postavě - vypravěčce chybí duše. Vypravěčku jsem záměrně blíže nepředstavila, abych neodbíhala od toho, co bylo hlavním námětem díla. Z povídky je patrné pouze, že to byla mladá žena,  která jako malé dítě zažila zemětřesení z roku 62 a jen matně si pamatovala křik a pobíhání lidí.  Vypravěčka pouze popisovala krásy přírody této  krajiny a "své" hory, a pak její zvláštní a záhadné proměny před blížící se erupcí, které byly pro ni tehdy samozřejmě nevysvětlitelné, protože nikdo z obyvatel Pompejí, a to ani jejich zakladatelé žádnou předchozí erupci nezažili.  


Zbora
15. 02. 2021
Dát tip

Dost často píšeš o sobě, Jano, a o životě kolem sebe, takže tohle jsem opravdu nečekal a bylo to pro mě milým zpestřením, ovšem velmi souhlasím s tím, co podotkla Luzz. Té postavě taknějak chybí duše.


vesuvanka
13. 12. 2020
Dát tip

Mílo, děkuji za přečtení této povídky a za Tip :-)))


vesuvanka
25. 08. 2020
Dát tip

Luzz, děkuji za přečtení povídky a podnětnou  kritiku :-))).

Inspiraci jsem dostala přímo v Pompejích a po návratu jsem dlouho uvažovala nad tím, jak námět zpracovat, aby byl originální. Hlavní postava - vypravěčka příběhu, mladá žena, která to zažila a do jejíž role  jsem se vžila, jenom popisovala to, co v krajině pozorovala a to, jak vnímala "svoji" horu, ale neměla v úmyslu se osobně blíže představit. Asi proto působí neživě a schematicky.

Ten delší úvodní popis má ukázat krásu krajiny a navodit její pohodovou atmosféru. Drama se vyvíjí pomalu a nenápadně - lidé nic netuší. Ve skutečnosti  Pompejané nezažili žádnou předchozí erupci, takže hora byla považována za vyhaslou sopku (víc o ní napsal řecký zeměpisec Strabón, který vystoupil k jejímu vrcholu začátkem 1. století n. l.).  Hlavní postavou příběhu je Vesuv, který je skutečným vládcem této krajiny.


Luzz
21. 08. 2020
Dát tip

je to takový hezký, klidný vyprávění... jenže to je právě ono... vzhledem k tématu bych čekala větší spád, napětí, ne jen květnatý popis, jak to leželo a běželo... ta hlavní postava mi přišla jaksi neživá, schématická... ale popisy přírody a jak se cítí sopka, se mi místy i líbily - tam je vidět, že sis psaní užívala.


vesuvanka
20. 08. 2020
Dát tip

Arwen Leinas, díky za přečtení a milá slova :-))).  Těší mě, že se Ti povídka líbí :-)))


Příjemné čtení a příjemně dlouhé. Ani moc krátké, ani moc dlouhé. Líbí se mi.


vesuvanka
20. 08. 2020
Dát tip

Milane, díky za přečtení, milá  slova a Tip :-)))


MilanH
20. 08. 2020
Dát tip

Pozvedne dobrou náladu :o)


vesuvanka
20. 08. 2020
Dát tip

Jirko, děkuji za přečtení povídky a Tip :-)))


vesuvanka
20. 08. 2020
Dát tip

Lakrove, děkuji i za výběr :-)))


vesuvanka
19. 08. 2020
Dát tip

Lakrove, děkuji za přečtení povídky, podrobný rozbor a Tip :-))). Inspiraci k napsání příběhu jsem dostala při návštěvě Pompejí v roce 1998 a přenesla se do té doby jako milovnice a pozorovatelka přírody. Dlouho jsem nad formou povídky uvažovala, několikrát ji napsala a přepracovala než dostalo konečnou podobu s rozdělením do tří částí. První je jen popisná, ve druhé se začíná v krajině něco neobvyklého dít  a ve třetí drama vrcholí. Příběh Pompejí je nadčasový. V dnešní době mají vědci k dispozici citlivé přístroje, které zachytí varovné signály - pohyb magmatu, takže mohou včas upozornit na možné nebezpečí, ale asi se nikdy nepodaří zjistit, kdy se vulkán probudí a s jakou silou.


Lakrov
19. 08. 2020
Dát tip
Úvodní "nastavované" souvětí (...kde...odkud...) mi čímsi vadí, ale po chvíli si na ten "vláčný" způsob podání zvykám. Zároveň začínám oceňovat nadčasovost onoho příběhu, který -- tak, jak je líčen bez dobových detailů -- se mohl odehrát před dvěma stejně jako před dvěma tisíci lety. A dochází mi, že ona nadčasovost je to, co je ústředním tématem téhle povídky: Bez ohledu na dobu a "technickou vybavenost" nás příroda, v tomto případě představovaná horou, vždy znovu přemůže. Od půlky jde pak z toho textu zvláštní napětí a ten suchý horký letní den z něj pohltí i čtenáře. A pokud se najde takový (čtenář), který až do konce neví, o čem (jakém kraji) čte, poslední slovo mu to mrazivě připomene. Tip.

vesuvanka
03. 08. 2020
Dát tip

Johanno, děkuji za přečtení a Tip :-)))


vesuvanka
31. 07. 2020
Dát tip

Milane a Janinko,  děkuji za přečtení a Tip :-)))


vesuvanka
29. 07. 2020
Dát tip

Irenko, díky :-)))


Gora
28. 07. 2020
Dát tip

Vůbec není za co:-), držím palce do soutěže.


vesuvanka
28. 07. 2020
Dát tip

Irenko, děkuji :-)))


Gora
28. 07. 2020
Dát tip

avi PM


Gora
28. 07. 2020
Dát tip

Janičko, my také, díky:-)


vesuvanka
28. 07. 2020
Dát tip

Irenko, budu potěšena a předem moc děkuji :-)))


Gora
27. 07. 2020
Dát tip

Jani, mohla bych nominovat povídku do soutěže?


vesuvanka
24. 07. 2020
Dát tip

Johanko, děkuji za přečteni a milá slova :-)))


sveřep
24. 07. 2020
Dát tip

Moc pěkně vypravované.


vesuvanka
21. 07. 2020
Dát tip

guy, děkujhi za zastavení a milou odezvu k povídce i obrázkům :-))). Ano, Vesuv a Pompeje jsou mojí srdeční záležitostí. Dlouho jsem tento námět, který mě napadl při návštěvě Pompejí, zpracovávala, upravovala a snažila se, aby příběh působil na čtenáře sugestivně a ukázal především zajímavosti a krásy krajiny pod Vesuvem, a její neobvyklé proměny, jejichž příčinu si mladá Pompejanka samozřejmě nemohla vysvětlit. Jen instinktivně tušila něco hrozivého, když odletěli ptáci. Při psaní příběhu jsem se do jejích pocitů vžila.


guy
20. 07. 2020
Dát tip

Velice přívětivě a citlivě zpracované dílo, zakomponované obrázky násobí jeho působivost, je poznat, jak moc je Ti tato tématika blízká - kdybych se měl vyjádřit poněkud obehranou metaforou, tak bych napsal, že bylo vytvořeno srdcem ..


vesuvanka
17. 07. 2020
Dát tip

Honzo, děkuji za přečtení a milá slova :-))). Povídky běžně nepíši, ale návštěva Pompejí mě vrátila do osudového roku 79 a vyvolala živou představu mladé milovnice přírody, která pozoruje podivné a nevysvětlitelné změny v krajině. Mám radost, že ses vrátil na Písmáka, a ráda si přečtu Tvoje nová díla.


zeleda
17. 07. 2020
Dát tip

Jano, krásné, sugestivní vyprávění, doplněné tvými krásnými malbami. Jsi nejen mistr štětce, ale i slova. Po delším čase jsem se opět na Písmáka vrátil. 


vesuvanka
16. 07. 2020
Dát tip

Renato, díky, tak to mě těší.


bixley
16. 07. 2020
Dát tip

Sugestivní to opravdu je.


vesuvanka
16. 07. 2020
Dát tip

Renato, děkuji za zastavení a milou odezvu k povídce i obrázkům :-))). Přestože se příběh v mé fantazii rodil už při návštěvě Pompejí v roce 1998, trvalo hodně dlouho než jsem ho zpracovala do této podoby. Snažila jsem se, aby působil sugestivně.


bixley
16. 07. 2020
Dát tip

Taky jsem z Tvého živého vyprávění dostala strach. Barvitě jsi to vylíčila -barvy jsou jak jazykové, tak skutečné. Krásné.


vesuvanka
15. 07. 2020
Dát tip

Entropia, děkuji za přečtení a milou odezvu :-)))


Entropia
15. 07. 2020
Dát tip

Velmi živá imaginace, dovedu si představit, že návštěva Pompejí musela podobné představy vyvolat


vesuvanka
14. 07. 2020
Dát tip

Philogyny, děkuji za zastavení a Tip :-)))


vesuvanka
13. 07. 2020
Dát tip

Peter, děkuji za přečtení, milá slova i Tip :-)))


Precítený pokus o rekonštrukciu.


vesuvanka
13. 07. 2020
Dát tip

Růženko, tato událost na mě velmi zapůsobila a probudila fantazii. Děkuji za přečtení a milou odezvu :-)))


RUZIGEL
13. 07. 2020
Dát tip

Máš bohatou fantazii.


vesuvanka
13. 07. 2020
Dát tip

Hanko, děkuji za zastavení a Tip :-)))


vesuvanka
13. 07. 2020
Dát tip

Marti, děkuji za zastavení a milou odezvu  :-))). 


vesuvanka
13. 07. 2020
Dát tip

Přemku, děkuji za přečtení a milá slova :-))). Moc mě těší, že se Ti povídka líbila. Povídky nepíši, ale příběh Pompejí a Vesuvu je moje srdeční záležitost, takže si i o zpracování říkal. Trvalo hodně dlouho, než se mně podařilo povídku napsat tak, aby byla přesně podle mé představy, i když její námět se mně rýsoval už při návštěvě Pompejí v roce 1998.

Poprvé jsem se s Vesuvem setkala asi v šesti letech na staré pohlednici Neapolského zálivu. Krajina s kouřící horou, pro mě tehdy neznámou, mořem a pinií - stromem s korunou ve tvaru deštníku, mi učarovala, stejně tak i tatínkovo vyprávění o Pompejích. Ve mně to někde hluboko zůstalo a patrně nastartovalo už ve škole můj zájem o geologii a sopky včetně těch našich vyhaslých. Kromě toho mě zajímala květena, volně rostoucí v přírodě. V povídce, jejímž hlavním námětem bylo pozorování přírody, jsem vlastně vyprávěla svůj příběh. Na základě návštěvy Vesuvu a dalších italských sopek, kde jsem měla dost času si rostliny podrobněji prohlížet a srovnávat, se zrodila živá představa, jak asi tenkrát, před osudovým výbuchem Vesuvu, vypadala tamní krajina.  

Přemku, ještě jednou Ti moc děkuji za obě krásně zpracovaná videa a doprovodem působivé melodie a doplněním fotky erupce v barvě indiga - pro mě inspirace k namalování obrázku. Mám z filmíků velikou radost a poslala jsem na ně odkazy známým. Jsem si vědoma, že můj styl malby je specifický, nejenže štětcem tečkuji a čárkuji (pointilismus), ale barvy (školní vodovky) vrstvím a dokonce je někde zvýrazňuji pastelkami, takže se skutečným akvarelem mají málo společného. Některé obrázky se mně přenášením také rozostřují - asi to bude tou mojí technikou malby.


Markel
13. 07. 2020
Dát tip

moc líbilo, obrázky i příběh *


lastgasp
13. 07. 2020
Dát tip

Jano máš krásný dar, spojení obdivuhodné tvorby výtvarnice a spisovatelky. Důkazem budiž níže uvedené komentáře, které zobrazují působení tvé práce na lidi. Přehlédl jsem poznámku v prologu a podlehl jsem dojmu, že jsi pod tou horou na svazích vinic sama vyrůstala a pocity té ženy, že byly tvé vlastní. Teprve na konci jsem rozpoznal tu událost skutečnou. Osvědčil jsem si na tom schopnosti zpracování tvého oblíbeného zájmu, které jsou mimořádné. Střihl jsem z tvé tvorby dva filmy, s jejichž filmovou kvalitou jsem nebyl spokojen. Proto jsem ten slíbený třetí nerealizoval. Problém je v tom, že obrázky zkopírované z rozměrů na tvém blogu, nebo na Písmáku nelze po zvětšení upravit do rozlišení, které by nepůsobilo rozmazaně a zrnitě. Tvoje technika sama o sobě je specifická a působí rozostřeně. Další zvětšení pak dojem ještě více zdůrazní. Zůstávám tedy dál jen v roli obdivovatele a fandím ti. Povídka skutečně poutavě vypráví o pocitech, od kterých možná nejsme daleko ani my v dnešní dobbě. Děkuji ti za úžasný zážitek.  


vesuvanka
12. 07. 2020
Dát tip

lawenderr, mám radost, že Tě tato povídka tak zaujala, děkuji za přečtení, milá slova i Tip :-)))


lawenderr
12. 07. 2020
Dát tip

:) myslela jsem že doopravdy - úplněs mě vtáhla, nejradši bych teď zklamaně řekla - škoda, že Pompeje ...

Fajn, že jen Pompeje.

- nějak jsem tuhle minipovídku dneska potřebovala číst, díky za ni:)


vesuvanka
12. 07. 2020
Dát tip

fialko a Bereniko, děkuji za přečtení a milou odezvu :-)))


64T.B.S.
12. 07. 2020
Dát tip

Krásné


fialka...
12. 07. 2020
Dát tip

Obdivuhodné :-)


vesuvanka
12. 07. 2020
Dát tip

Romane, děkuji za přečtení a milá slova :-))). Ten film na ČT2 byl zajímavý.  Už před více lety jsem viděla podobný film, trochu jinak zpracovaný, v němž byly zmíněny pyroklastické proudy, které ukazoval vulkanolog přímo i ve stěně kráteru (tak jsem se konečně dozvěděla, co jsou ty světlé pruhy mezi vrstvami popelu a lávy).

Luboši, děkujji Ti za přečtení a za pochvalu :-)))

Staňo, díky za zastavení a milou odezvu :-)))

Ivi, děkuji  za zastavení a milou odezvu :-)))

Jitko, děkuji za výběr, kterého jsem si všimla teprve teď :-)))

Jani, díky za přečtení a Tip :-)))

Přeji hezkou neděli :-)))

 


hned dvě kouzla......vyprávění a obrázky......děkuji......přeji krásnou neděli...*/**


dadadik
12. 07. 2020
Dát tip

moc dobrý vesu...oživilas.. :)


Kočkodan
12. 07. 2020
Dát tip

Řeknu, proč jsem přiletěl já – abych ti dílko pochválil.


vesuvanka
11. 07. 2020
Dát tip

Jitko, děkuji za přečtení a Tip :-)))


vesuvanka
11. 07. 2020
Dát tip

Karle, děkuji za přečtení a milou odezvu :-))).  Ano, dokumentární i hrané filmy. Pompeje inspirovaly i některé spisovatele, například Edwarda B.  Lyttona "Poslední dny Pompejí" - byly zfilmované, historický román Roberta Harrise "Pompeje".


vesuvanka
11. 07. 2020
Dát tip

Liduško a Jardo Oldjerry, děkuji za zastavení, milou odezvu a Tipy :-))).

Při procházení městem jsem se vžívala do té doby a bylo mi divné, že nikoho tenkrát nezaujaly varovné signály probouzejícího se vulkánu, a tak se alespoň v mém příběhu objevila mladá žena, milovnice přírody, kterou zaujaly neobvyklé proměny v krajině a odlet ptáků, jenž byl náznakem jakéhosi nebezpečí, ale neznámého. Pompejané a ani zakladatelé Pompejí (asi 700 let př. n. l.) nezažili žádnou předchozí erupci, takže s ní neměli zkušenosti, proto nevěnovali varovným signálům pozornost.

Nicolasi a Jardo revírníku, děkuji za přečtení a Tipy :-)))

 

 


K3
11. 07. 2020
Dát tip

Je o tom i dost filmů, hraných i dokumentárních. Oživila jsi to.


Oldjerry
11. 07. 2020
Dát tip

nneviděl jsem - ale věřím


Alegna
11. 07. 2020
Dát tip

krásné obrázky skvěle doplňují vyprávění plné lásky k přírodě, ať už to tak bylo, či nebylo :))*****


vesuvanka
11. 07. 2020
Dát tip

Irenko, Diano a Maruško, děkuji za přečtení a milá slova i Tipy  :-)))

Tato událost se mně zapsala do srdce už v šesté třídě, když jsme se o ní učili. K napsání povídky mě inspirovala návštěva Pompejí.

Martino a dievča z lesa, díky za přečtení a Tipy.


To je tak skutečné. A tvé ilustrace dodaly vyprávění úžasné kouzlo.


Diana
11. 07. 2020
Dát tip

Také si to tak podobně představuji. Přesvědčivé, barvité! A krásné ilustrace!


Gora
11. 07. 2020
Dát tip

Tak nějak to tehdy mohlo být... pěkné obrázky...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru