Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seV noci si podřežu žily , jsem si řek , dva dny zpět
Autor
Rawe
V PROLITÝ LOUŽI
KRVE Času zpátky a emoM.O.T.Ý.LA
v Perutích klamu…
Časy strávené s opilýma očima v jednom nonstop. Hadi a dám si panáka přítely a hlodám řádky. Časy Tu mohutně plynou noc den a Asi Asi ve zdech blázinců to proudí. V TOMTO utrpení a posvátném zámku sem zašel na pivo navěky - Sem tu měl být napořád!! Nonstopky Prej. V té kašně. A mraky snášejí také tu na podlahu . Jak lhát o ToBĚ. obláčky dýmu, mám podobu psa a linou se VZPOMÍNKY jako hadi. Ti kteří tu Opiji tu někdy žerou smích vět. Pomyslný spánek tady u - su však s tebeou tebou. Dovrším srpem tmu a květy na podlahu Ulehnou……… Má MILOUKNÁ ZOO
Růže a tulipán vedle postele. Ona Ležela na podlaze vedle psa, Nejsem ještě blázen. Bylo to v Uherském brodu, který dost páchl a slintal, Přijedu příště.. nebo ji nemám rád. Mám. Jeho chuť piva na protějším stole no co je byla jak živý nástroj HNUSU , to by sem lhal, ale všechny mýty v proudu toho venkovského zamyšlení. Moje. Myšlenky Se mi slili tou její barvou. Přišla a věděla to. Našel jsem na dně její kabelky injekční stříkačku napustil ji EMKEM a ulehl. V každém řádku mě napadalo co s tím bude dělat asi moje tělo. Co to bude za dusot srdce atak. V pálil jsem si to do levé ruky do žíly. Cítil jsem jak se mi mění krev a v tepnách proudí sraženina.Chtěla mi něco říct něco mi básnila.
Tady v tom baráku prolezlého tvora květina s každodenní návštěvou svých poddaných ulice, sluhů zločinů i jeho primitivní války s časem ještě z doby u tragédií vlaků a sídlišt.Všechny jeho holky potratily s Venku Občasným kolemjdoucím a řeky těch kteří umíraly pomalu.
Na nádraží mi sdělil chlap že je šílený. Zrovnika přišel z vězení kde tetoval. Slili jsme víno a letěly taxíkem koupit jehlu a letěly zas dál. Bylo to nádraží kde jsme ještě se spolužáky a skinheady i punkáči notoriky modřily svý rány. A on. Tady. Ted. Myslím že byl jenom nevychovaný a neměl kde spát. Co říct jinému ale to kouzlo náhody mně k němu dovedlo. Bylo tam taky děcko modlilo se a vůbec …
Hlavně si u toho nezpívat řek sem si , když mě tetoval. Hlavně jí nehrát nic co by bylo proti jejímu gustu. Jinak to byla každovečerní Krása úplně na mol. Sjet se. Tak by se dalo psát a říci o bláznově ulici.
… tu svítila lampa. Se špetkou jakési komedie kolem lidí z ulice vyšplhala se Lucie balkonem ven nahoru a potom zdrhla po schodech někam do nepodstatna a mě píchal přitom pes když sem ležel dole a tak nadupanej emocemi rozteklýma někdy . Lucie teda zatím utekla. Bosa. Jak had co svíjel se na podlaze, už sem cítil skutečné semínka hry, které nedávalo konce. Byl jsem jako grizly Byl jsem jako v nebi bouře, Nebo snad Jako nalezená po jatkách řasa z prasete. A šukal mně pes.
Pár dní sem hnil pod lavorem krve a střev. Pár dní dosyta prožil s nádechy do benzínu a vyklízení sutí z tohodletoho brlochu. Vyklízení nářadí a pořádného nepořádku.
Lucie na první pohled věděla co chce, a aby bylo cítit jak se má ta nedohoda a zaříkávání ohledně té bezvládné . Tys dala mu. já zas Ošklivému násilnickému tygrovy. Nájemník běžel Pak oklikou do kopců kde si bez vášně Kde si vzal piko a do nálady zul boty a Na lavici pod kostelem do ticha zastávky mudrců. V tom Domu bez lásky jsem si líbal nohy, své i tvé i jeho a potom viděl na zdi za parkem, tam kde chodí líní jen tak hadi x bez obav nápis:
Pohodlně se usaďte a hledejte skvrny na zdi.
Viděl jsem to černobíle. Jelikož mně ještě neposlouchala hlava a já nemohl spát. Od té chvíle … a pravda je taková že vlastně něco vím a něco nevím . Jak tobě zachutná líbat svět a nehodit si jen mašlu. uvěřit že tento vesmír tato zem, přímo tato zem, snad i jiná země, může být i jinak slintající jako ten pes a Stačí jediného člověka aby se v tom vyznal a vochcal to všechno a co se komu postaví do cesty.. to jde navždy skoncovat , Vykořistování a hladomory se smrti či náhlé oběti v té radosti ale to nehledám.. Asi by se tu chvíli hodila mašle, a pak by se hodilo se nadechnout než tě vzaly jako panáka z osmi rukami pod pěřinou pěji ted písen houpavou a dál.
Jen moje Mučení obrazů černou barvou. Stanout se hynoucí larvou a Ty hořké sliny zlejch pegasů z mích úst vzít někam ven.
Vycházely do prostoru do tvé mysli. A naopak. Stále. Stát se larvou. Dvěma larvami. Nežít zítřek a dnes se utopit ve vzteku fantazie z marsu. Nebo ted
V okovech blázince Žít jako přístroj a Víra?
Na co víra - Tam stačí prázdná místa místo slov. A na co slova jsou jen tady tečky…
Pikaři si brousí talent jak zabrání svinstvo tohle změnit nějaký svět. Hrdosti si málo přeje ten madroš
Víš Tvý zuby jsou obklad snu, kterými se schrámstá i něco z železobetonu i tanku. A někdy se ti ty sny podaří umlčet. A uvědomit si, že je půl druhé ráno. A najednou se probouzet v Půlnočním podniku. Tam všude mrtví oči.
Dívat se na svět jak Chcíplý kytky lžou a jak vypadají hezky a to moře slov z bílejch míst a ty si stejně sama pohlcena. Aspon tady. V tomto světu. Nechci Žádný soucit. Už nikdy. Vysvobodím tě . probudím tu hádankou. A ta Hádanka a ta samotná vteřina v samu bytí...
Ve vtřině jekotu pokouším se o nejhorší . šibenice . zase jak milá asistentka větývka a pod ní okraj mezi sloupy. Hladovím.
Neuběhl potom ani den a sem prosáknutej něčím. Břetštany omotaný až po strop.
V květináči plastová ozdoba.
mnichové si odpočinuly v krajině hvězd a krajina měst vypadá jak obyčejná krajina měst.
napíšu o jiný krajině tedy.
O mí vymyšlený… tam je ukrytý poklad …Tam za touto poštou v těch dnech citu co skapal.
Před pár letma. Nebe je zhoubný už a nakažený
Na ulici jde bába z obchodu. Všechno tu je z mramoru.
Za obchodem zatáčka na jiné město. Hraje venku asi Dj Tiesto.
Toto bylo Sídlisko které se skládalo ze dvou ulic, jednoho panelového domu, ten vyhlížel do polnaté krajiny jako přístav, koráb nebo šedý hranatý maják.
A tam byla, Kolem bylo pár starých domů. Dole pod panelovým domem si hrály děti, spíše tak jen postávaly.
V zahradě schlo prádlo.
Lidé vevnitř si vařily čaje a polévku.
O kousek dál byl rybník lemovaný z jedné strany rákosím a vyšlapanými uličkami.
Rákosí vedlo až dozadu k prvním náznakům lesa dál nahoru až za hřeben krajiny.
Pole vypadalo jako prázdné moře.
V jednom okně žila zrzavá mladá dáma zatím bezejména… dal jsem jí jméno svoje. Eisy. Viděl jsem ji jednou když sem jel taxíkem na koncert, ještě bylo poledne. Snad večer a ona šla okolo
Tam kouřila cigarety v tom okně a dívala se na lidi, které znala, nebo kteří malím sídliskem jen procházely nebo projížděly.
Jak se tady dostala nebylo mi vůbec jasné.
Jasné bylo, že o patro víš, v okně nad, žila její teta ta se jmenovala Ludmila. Ludmila Špantlová.
A tam Ten samý vzduch v pokoji a na chodbě.
Shořelí prodýchaný.
S určitostí se dalo říci že kromě zmatku před domem, život plul klidně dokud nepřijelo červené auto a z něho vystoupily čtyři osoby.
Rozházely popelnice a v květináči pod Ludmilím oknem spadla plastová ozdoba, jak tam stála s cigaretou a hleděla dolů.
Popeláři se zase vrátily zpátky a odjely do druhého města.
Venku začalo pršet. Nikde nebyl vidět žádný kostel, žádná scéna světel se nekonala. Jen rachot praček ten večer. (Ejsi) Měla potkana a ten uměl běhat v kolečku. Né ale moc dlouho. Celý den prospal. Sem tam sním Eisi šla na nákup potřebných věcí a když bylo pěkně tak ho vzala do sadu, nebo se prošla kolem zarostlého rybníku. Nosila ho v kapuci na ramenou, nebo prostě na rukávu nebo i v něm.
Jednoho takového večera. Šla Eisi se svým potkanem Šilingrem kolem rybníka aby se podívala jak hučí voda ve splavu.
Doma uklidila, staré lahve dala na stůl a přikryla to dekou. Po ulicích se procházely kočky. Vrány zaplavily pole a psi štěkaly z dálek i tu za ploty.
Mravy v tomto kraji se vtěsnily mezi pár slov. Všechno to oddechovalo, celé domy. Mezi pár slov které Eisi vypustila z úst mezi Ludmilu a jí na tom hřišti pár kroků od domu do jejích oken.
1. zaprvé……….!!!……Sleduju Eisi už dlouho, nemá naše starosti a spíše se lenivě vleče v troše zoufalství a čeká kdy ji najdeš, najdu, nebo snad někdo najde? To nevím.
2. zadruhé……… O Eisi vím že má ráda modrou, černou a šedou. Má ty barvy ráda ale nemusí se kvůli tomu tak jak husa oblíkat.
3. Nemaluje se a neoddává se životu v něčem co není pravda. Neoddává se lidem. V soukromí propasti s potkanem, tetou a ze sídliskem žije svůj bezproblémovej život.
2. ČÁST
Ozvěny z druhého města
Na skluzavkách venku byla ráno mlha. On se oblíkne, vezme čepici a sejde dolů. Jde a všude kolem plive. Narůstají mu vousy. Jde a je sám. Hlava ho bolí a větrovkou si prožene krk a plíce. Jde pěšky ke konci ulice, ke konci města a ž k výpadovce tam jde po hlavní, která vede až k sídlisku. Havrani kolem něho krouží a on s růží.
Jmenuje se Áda a neumí moc mluvit, spíše často jen dělá obličeje a kýve hlavou. Bydlí doma ještě z mámou. Má kamarády.
Skoro utíká až se dostane k sídlisku. Tam potká Eisi. MLČÍ. Oba dva. Projdou kolem sebe. Eisi se zastaví. Ty jsi ale culínek. Áda jí skočí kolem krku. Nedělej žes mě neviděla. Oba se smějí. Nad ploty hraje hudba. Taková průzračná jak šumění listů. A áda se zaraduje z dlouhé cesty. Uviděl tu Eisi. Zrovna když jde z potkánkem. Dá ji růži.
To je prima a co Já?
1. ZAPRVÉ… Já jsem jen jel kolem. Teda jestli byli silnice tak dlouhe. Je to dlouhý čas. Eisi je rád, Áda je rád. A já? Nevím? V tento čas? Vím o tom? O nich. Možná jo
2. ZADRUHÉ.. Jak se poznaly. Kolik je jim vlastně let.
3. Zatřetí. Co tu dělá hudba nad ploty.. je to výmysl. Nebo jejich opojení.
Část 3……………
ŠUMĚNÍ V KLOBOUKU
V NĚM SCHOVÁVÁ KRYSU
MLČENÍ PRO HADY KLUZKÉ SLIZKÉ
VŠECHNO SE KOLEM MĚ JEN UDRŽUJE SLINOU
PENISU
Já jsi piji. Tequilu. Mám rád tequilu.
Rád kráčím houští.
Kolem Eisiního baráku.
Piji tequilu pod ní u okny.
Občas si eisi jde zapálit a zpozoruje mne jak tam stojím.
Nechci nic vyslovit.
Tento náš křehký okamžik
Áda je u eisi. Vaří si čaj.
Já pod okny zplácávám rukou nicoty román.
Je osm hodin.
V tomoto čase se asi vrátím. Nebo ne. Nikdy nevím co se stalo nebo má se stát. Jen jdu už spát. Mám ji rád? Vím že mi nedá spát. Tu kterou tak u okna drmolí a pořád se dívá. Velkýma očima.
Kapitola 1. Ukotvení
…Padalo to z tvých statečných očích Bondy Siusy Barde - Ty Jsi hrdina. Jestli na Tebe někdo ukáže prstem, zlomím mu celou ruku.
Nebyl jsi přítel do kterýho by jsme to napoprvé řekly, ale potom…
To Tebe by jsme měli pokládat za skutečného proslulého syna Od Bondyho Siuse staršího už na začátku -- ale za to opojení a spojení, co je nadosmrti pasé do toho aby hrom uhodil. (ale tak začnu psát o tobě)
To ty jsi mne zhodil ze střechy když jsem nemohl už dál vydržet ten svět ve kterým se pohybuju. Na sebevraždu musí být člověk dost statečný. Není Tu nic správné a nikdo v psaném dialogu nemůže rozhodovat, co nebo kdo už není potřeba, Jak to skončí, ale jít po tvé cestě (za tebou) to bylo něco…
Zahrada - Adam a Eva
Když jsme vešli tou bránou a pak se záhadně ztratily a sešli v té zahradě U zámku u toho ocidiánově černého lesklého a jednoduše kulatého stolu u rybníku, kde byl uprostřed Pentagram. Nevěděli jsme jak to funguje ale byli jsme rozhodlí to zkusit. V korunách byl remcajz od pávů, kterých ses mohl dotýkat, tam lidé chodily a cpaly si vaky kolem jedlíma kaštanama. Jako když přelezeš bránu, prolezeš celej ten jinej kraj a potom u jednoho stolu si dýcháš to svoje jako v hlavonoží chýši, v ropě krysáků a hadů, hlemýždů. Dokola furt je zamrašeno, všechno, všichni se šklebí, protože máš sedmnáct roků. Bondy, Kdybys tam už již byl. Vždyť to říkám zase… Asi tomuto tvaru nedám uzel, nedám tomu čas.
Časy se mění. Je to tak, jak je to. Je to dlouho co jsme se zase nepotkaly. Nemůžeš za to žes prolezl břehy a nebyl jsi tu když jsem to nejvíc potřeboval.
Zlomil jsi mi srdce ne jako holka ale jako kladivo, které mělo zasáhnout spíše hlavu. Stejně jak dlažební kostky na které jsem dopadl.
Nepamatuju si to, zkusím si vzpomenout. Ten let, nebo ano?
Kapitola 2.
nádražní naprosté… ticho.
A prostě chlap jménem Bondy
křik po ulici, mrtvola nebo stále více sentimentální bytost naproti mně a v ní nůž a zas já u chodníku. Chlapíkovy na lavičce před tím domem hrůzy mrznou ruce. Ležím tu už pár minut. Dny mohutně plynou i když jste ještě živý a celý… neustálé pohyby větví, mraků a lidí tam venku za zdí. Zatím myslím na světlomodrou i na rudě červenou, růžovou měkce a taky trochy té purpurové a modři a i s trochy černi. Nejde se spoléhat sám na sebe, potom co jsi mne sevřel a hodil mne z té střechy.
Odřízl si mne od věčného zdroje.
A temnota? Co já panáček?
Barvy mám ale sebou i tu.
Kapitole 3. Prolínání
Někde mezi ulicemi se Pavel s martinou rozejdou.
Nad lesy hraje trumpetová pochodová hudba.
Byli tu chvíle kdy se celí život a pocit z něho vlezl do jedný věty, do jedný melodie. Rozejití. Ano. Tak jak já se svým životem.
..Posílám láskyplnépřání v lahvy a Vzkazy v lahvích házel i on Bondy do té řeky..
Než jsme vedle sebe mezi sebou vešly, jako kdysi dávno, jak u té zdi stály ti občané slavné to naší republiky. Stál tam i Bondy, potkal jsem ho tu.
A než jsem dostal nálepku s číslem.
Nemohu uhádnout kolik má kapes ta bílá košile.
Poté co bychom měli umřít všichni co jsem znal tak jsem zjistil že jsem je ani neznal. Znal jsem jejich jména ale její duši? Je těžké ji ukazovat? Je těžké ji mít? Možná nikdy nebyla čistá nevím.
…Umrznout tady.. Teď na chodníku. Hlavu mám jako střep, koupu se ve svý krvy a pouštím mráčky dechu.
Ještě.
V toleranci toho zvuku okolo.
Mé případy jsou přirovnatelné k balonu, který už vzlétl.
A ty a Eisi jsi někde za ploty a mluvíš.
Do toho jezděj auta a potkani se tu u mne slézaj.
Trpím halucinacemi.
Doteď Je Vše okolo je dosažitelné pouze Hudbou.
Řekl jsem. Prosil jsem
Ještě dva týdny. Mne tu držte
Načež hlasy.
Ještě dva roky.
Jsem schoulený a
Tma padá do první křižovatky.
Všude okolo jsou asiatky
Tak malé tak hříšné
Jako konev co zalévá hýždě.
Jsem tu v louži krve a jak jsi to mohla... Jak si jen to mohla…
DVA DNY ZPÁTKY PŘED EISINÍM DOMEM
Noc si stoupla na špičky nebo lehla na záda. Jak já tam Kde se loučí pokaždé naše násilné pohledy.
Kapitola 4. Probuzení
Odloučení a chvilkové nádechy za oba. Sny a snění ted v louži krve na ulici.
Na této zemi. Není dne, kdy by nedorazilo obludné žhavé slunce. Proto jsme všichni zde. Jak lehké je se zamilovat a necítit život. Plout ve vteřině. Nádech a výdech jak mokřady v plicích se linou do srdce žaludky i snad střev. Fšak jo. Do konečků citů v ruce . pošetilí vrazi. Svého těla všichni kdo to nezažily a nezažijou. Blázni co se ptají a všichni mlčí. A ted tady já a bytost jménem bondy. Mohutná postava v černém šedém kabátě, z vozíkem z noviny a snad kosou na hřbetu. Zastávka psycha počmáraný zdi. Citoslovce lásky a nechutě a pak všemožný
A taky můj Zlej sen.
A Tím snem jsem omotanej.
Hřebík nemohu zatlouct ani se dotknout jedné strany svého úsměvu.
Zase vzpomínám na Eisinu chut stát se psychologem mého vesmíru. Protože to asi tuší že jsem ho potřeboval nebo potřebuju dotěd. Ale jak se ptát na otázky lidí .
Když tu není ona. Není tu pro mne nikdo. Na její tvář s cigaretou v oknu vzpomínám den co den, noc co noc a jsem polapenej jako květináč v jejím oknu.
Brzké uzdravení našich slípek bych přál každému v každém městu a dál. Prosím politujte se
Chodíval jsem tam.
Tam kde jsem nikdy znova nebyl.
Nadechovat se její vůně.
Mlčet pod jejími okny.
Byl jsem slepý v časo prostoru a , zachvíli, možná zanedlouho se neprobudím. protože Možná za dveřmi smrti nic není.
Ach tak. Jsem jen sen. a Vyměním Ludmilinu milost v rámu dveří a ten smolný den vyměním… za sebevraždu. A Fakt se ti to bude líbit eisi. Bude i z dopisem na rozloučení a Až venku se setmí.krkavci se splynou z ještěrem a já uhodnu co jsi vlastně chtěla v tý mlze slyšet nebo zažít. A bude se ti to líbit a hodně.
Já mám místo sebe rád lidi V lese sebevrahů.
Kapitola 5. Znovuzrození
Jdu zpátky na svoje místo v blázinci. Můj Vzkaz na cihle v plotu pro Eisi. A musím říct ten Chaos píše krásně. Tak jsem řekl to té těhotné ženě. Jaký je to pocit, se mnou, kdyžse vrací ty pouliční brouci a na nebi beztvarej průsvitnej shořelej drak, zničená můra, skrývá me a své řetězy. Když se taky napiješ je toho asi dost.
Bondy a mizivá představa lepšího konce světa
Dne
tebe
mne i jeho.
V kladu i v záporu Je na cihle psáno i Popis zločinů spáchané na svém či nevlastním životu.
..Třeba že jsem podřezal holku
Podřezal jsem jí žíli když to chtěla
Asi jsem ji miloval..
A ty ..
Bondy..
Jsi mne shodil když jsem nedokázal skočit a udělat to sám.
Děkuju za ten let. Ale ted tu dole, zpátky v kaluži krve, umírám a čekám na záchranu.
Kolem ticho. To se často stalo i Z rukama zlámanýma o hlavu sleduji jak se pohybují světla v dáli a jak mi za hlavou běhají ty šeptavé a mlčenlivé hlasy.
Kapitola 6. Na břehu slzy.
Po stezce lampionu
Zavedu své bratry a sestry svedu pod řekou.
Je to dost příšerné a chamtivé
přitažené za vlasy.
dost to páchne. První ho dne
To co se mění na to pravé světlo, to co slyší jen to opravdivé ticho. KOSTI ROZLÁMANÉ A V HLAVĚ JEN VZPOMÍNKA A CHUT KRVE.
Nemám jiskry světel přivázány k noze. Přece se třpytím.
K sobě tu tvoji vzdálenost nepřivolám nebo záchranu. Nesu přejetá citoslovce ted i když to píšu. Jsou to bezcenné dary a tenká životní funkce dýchá po lvím podání.
Eisi ty zralá . jsem
Pozorovatel na odchodu.
Jaký máš pocit z té noci.
Jaký je to pocit vylézt na střechu…
dívat se znovu na lidi…
Ted po tom co jsem skočil?
Kapitola 7. Jak Před sto lety
Prohlédnu muže s puškou, vlastně je to ludmila v oknu a v oknu. V okně se zhasne a ten obyčejný snový kout u popelnic se stal jen něčím.
V noci si podřežu žíly. Jsem si řek dva dny zpět.
kouskem střepu co přineseš skrytý v rukávu.
Kapitola 8. V blázinci
Když se někomu vytratí pulz. V našem světě podvodů, V klubu ospalích lhářů je důsledkem toho že, někdo zavře okno, jen aby byl klid. Nedělá se to pro žebrotu.
Ale mladí tvůrci mne stále předhání, berou si životy do vlastních ruk a jejich Ženy? Smějí se¨
.asi nic neví nebo ví hodně
Kapitola 9. uzření
Byl sem ve snu domluvený, že vstaneš první ty.
A jak budeš vědět, kde jsem ukrytý.
Zavoláš.
Máš mé číslo
Asi ne.
Ale Domluvíme se sebbou, nebo paralelními světy jiných druhů. Že se potkáme a utečeme spolu. Vykradem banku, vezneme rukojmí a zabalíme se ve světě místo iluzí, dokud si pro mne. Promiň pro tEbE- nepřijedou. Proč ne pro nás. Doufám že jen pro tebe. A co pak. Neuvidíme se už nikdy.
Chci se vrátit do stavu kdy Já budu slepý vevnitř a ty budeš slepá venku, nebo naopak, dokud si neprodřem rukáv a ve vteřinách tichého šepotu dozorci budeme volat každý sám.
..pod polštáři..
Setra na talíři nechá vzkaz.a Na ruce mám jizvu tak hlubokou, sledující mne o trochu víc co se děje.
Poté co jsem se tu dostal. Víc okey. Nikdo neví o mne a tobě. Když mne pošlou myšlenky tvoje do nějakého domova duchů, odpoutaj mně z lůžka. Oči tu hasnou.
Kapitola 10. Spal mně
V noci jsem sledoval z rukama za hlavou ty dva hlasy. Tu přední citoslovci celého oběhu. Tu tenkou životní funkci. I to pravý mlčení. Je to jak padat ze skály, nebo ze střechy tak hluboko ponořený v tomto kraji s představou že by se jednalo pouze o vteřiny letu, když spím a myslím co bude znovu mnou, s náma, s Eisi, Ádou a Bondym. jako by nás uvnitř bylo více, a to nevim kolik ještě mozků s tebou, mohly byjsme mít celý fotbalový mužstvo nebo licenci na ty mozky a hlavy na podstavci z žeber to nebude mít smysl. A ono to něco jako malý celiství malí nebo velký mikrosvět vypadal. Tak jsem si to představoval.
Vlastně…
(A Už vám tu nic nesdělím. U svého milého okna Eisi u své krajiny jemných férových citů)
Pod talířem večer další vzkaz.
A V tom obyčejném stínu za okny
seděla postava
Jsi žena
se kterou jste si o něčem povídaly
jen očima ale
ještě, když jsem byl mladý, dost mladý
a než jsi poznala mne, za oknem. Eisi.
Potkáme se až zavřeme oči. Až umřem, čekám tě, neboj, budu čekat.
Říkám přes sklo okna. Ona se tomu smála. Smála se sestra která mi donesla vzkaz. Bondy mi nechává tu vzkazy chtěl vědět jak na tom sem.
Taky v čase minulém přítomném a budoucím Neumí vidět. Slyšet. Vnímat. I Ona bez toho se asi obejde.
A tak stojí u okna a směje se na mne.
Ta sestra.
Ale já, I když jsem totéž co ona.
- Jsem z času minulých, předcházejících , přítomných i budoucích.
Nesměji se.
Na téhle chvíli sem závislí a celý můj další život je Taky.
Kapitola 11. Odemknutí
Začlo pršet.
Hned poté vyšlo slunce a nic.
¨Bondy Nechal jsi mi další vzkaz. Slovem bylo jen přeplněné ve smyslu temna. Stlučený do skrčené postavy. Sem tam ze Ztrátou smyslu Odjinud. Tady na léčebně - Léto v háji. Asi dnes budu chytat motýli z prvu. Když sem venku. Kolem to lítá..
Kolem to lítá.
Eisi Ty Nejsi někde.
Nestojíš někde.
Byla jsi nade mnou. A pořád ses mi smála. Směješ se. Určitě v duchu, uvnitř sebe asi ano.
Koukám na televizi. Z ulice mě už zeškrábly ošetřily a hodily na Psychinu.
Ptal sem se sebe a ptal se také sestry jestli už jsem v pořádku ale pak sem v tom uviděl v televizi hordu tlustých žen padat ze skály.
Pustím tu černou oblohu do červena? Pustím to ticho a další ticho bude za mnou.
Budeme hrát hokej a pak namaluji černý alkohol.
Jako čekání vpádu tlustých stínů u televizního programu. ¨
Kapitola 12. Vzpomínky z pohřbu jednoho mého dobrého přítele.
Po té oslavě.
Utečeme spolu i tam, kam se ti vždy chtělo. Eisi. Ještě jednu zastávku. Ujedu vlakem s urnou. Bez sebezáchovy a kyslíku. Vyzvedni si mne na nádraží. Promiň, že jsem se neozval.
budu celé léto bojovat o zájezd někam, třeba do Indie. Bude teplo. Pojedeme spolu
Kapitola 13. Boj o rakev.
Venku jsou dostihy. Jaké je sluníčko, Duchu? Nevím? proč létání mi přinášelo pouze postihnutí?
Jsem nahoře?
Vlhnu snad strachem?
V rozhlasu hraje hudba.
Zas je všechno zelené!
Mraky. Hřbitovy. Cesty v poušti.
Počmáráme zeď voskovkami.
A uděláme nač si vzpomeneme.
Zase, Zamiluji se do svého braku, do tebe a Sem rozpytvanej jak po kytarovým sóle.
Asi tě nikdy nechci vidět.
Kapitola 14. Podzim v postelích
Všichni jsou z ticha a v černém. Urození pánové. Po pátém panáku vodky mne boty nesou ze schodů hřbitova. Pláště rozházené po polích. V tomto levném a tak krátkém kostýmu.
Zlato v nose, zlato v puse.
Jedná malá chvilka pravdy ze mě dělá lháře a hloupého dvojníka, který necítí a nevidí.
Který necítí smrad mrtvoly.
Tolik dnů sem nežil jakože zítra.
Jaro kde jsi
Jako kdysi.
Kde jsi, v lese?
Jako po stošesté je to jen nějaký větrolam slov který nemůžu poslechnout. Nemůžu.
Má hlava bolí, říká. Skoč ale já už nemohu kam skákat.
Ráno mně našli jak skáču ze židlí , jsem v křeči a mám zavřené oči.
slyším. Ty hlasy.
Jsem skoro tuhej, srčenej znovu pod židlí.
Žádný umravnování.
Žít život.
Ted.
A TADY.
Bez stáda ovcí.
Bez tuposti.
Cítím svoje nervy.
Ano, ale když před tebou nepolíbím stěnu šedých náhod zem se rozerve. Nidy nebude taková jaká byla. Jsem tu třetím rokem. Když se ti snažím dívat do očí.
Zestárli jsme oba. Čtyři slunce,
možná deset ruk
by nestačilo. Jen abychom se znovu spolu nadechly.
Je hrozně šílené a dojemné když se sejdou u jednoho filmu lidé a dojmou se jako dva pijáci. Směšné a mizivé, prchavé, když se sejdou dva šedivé světy, dvě věty.
někdy to trvá. Bývá to hra.
A Bondy si Hraje na ulici.
A skřety co vydává zkusím pojmout,
¨
Vidím ho.
MY Na kus řeči.
Skřeky vydávám tady v zahradě ústavu.
Vidí mne a směje se.
Zkusím to polykat.
Prášek??
O nás se nemá asi jednat.
Je to barvoslepé.
Ani kdybychom vyrobily řetízkový kolotoč nebo řetězovou reakci.
A to taky vyšlo
Neuvěřitelně.
Venku projely kolotoče a všichni snad skáčou ze židlí a svíjejí se na zemi tak jako já když dostanu ty halucinace
Kapitola 15. Dokud nebudou na druhé straně tohoto sešitu vysázené stromy. Nemůže být nic vyhráno dopředu.
Donedávna jsem jen čekal. Jen nekonečné čekání. Na Popravu mých dalších představ. Snů a vzpomínek.
Bliju kousek po kousku zbytky tohoto nového Světa. Jako Cínový voják na stole se sázím kdo mne teď znova zastřelí pohledy. Nebo kdo mne nabodne na bajonet.
Nebo ty párátka schovám do kapsy. A v životě se zblázním jen už do jednoho listu opravdového obyčejného a pravdivého papíru. Čistého nepopsaného a raději abych to ulehčil, nebo ulehčoval mou prácí, se smlouvu s druhým břehem, s pánem v Pekle. Nač to na ten svobodný list Píšu. už je to hodně marně a dopředu padám do mdlob a od pradávna havrani otravují život a obludy mě znova pozorují, cvičí mne, dívají se na mou píseň na mou větu.
Skrývají se za stromy a s teplými rozkošemi a barvami mi píší krátkou větou.
….
….
Nikdy jsem nezažil tak krátkou malou oslavu jako - když se tento i ten a i ten můj list zatřpytí.
Tyto představy se mi vracejí, když si pamatuji jak si jednou šaty vzala, schovala pod lavici u školy a koupala se v blátě u nohou.
Kapitola 16. Zesílení potom
V černém snáři
jiného koutu
v osamoceném pokoji
mdlého osudu
je stále jiná a zvoní jí struna.
Smrkový les v dáli – dotkni se jiného příběhu…
a v zákonech to bylo dávno a dál stejný..asi ne.
Vsuvka - Kočičí hlavy
Podle bláznivého města vycházíme z kočičích domů každé dopoledne poledne večer i noc šíříme hluk ztracených ulic a Sprejem píšeme postoj a tvoříme rozhlas nálad a dekád… v kterém koutě nás čekáš Ty asi
ta bytost na co psi v ulici mžouraj a co koťata hlídají.
A čekají ………
Když jsou všechny myšlenky u patníku..
Zavíráme dveře
Zavíráme se
Psi zírají na obludy se zelenými ksichty a v zámku ušního hluku… - právě tu stojím. Vlastně. Shodou náhod. Uprostřed makového pole. Takovou si přeji kapelu. Pauza.
Já. Neunesu už v sobě žádnou chvějivou myšlenku, proto stojím stromem jako stará zahrada.
V tomto kraji teĎ slunce nezapadá.
ale Zapadá jen to město za hustou mlhu.
A nechce se mne Eisi pustit dopředu.
Měsíc
je příšerně žlutej,
žlutější než třpytka…
V odrazu v blátě
je Úplně žlutej.
Ráno v kapse
v očích ovce
Po lahvičce něčeho jiného.
Už jsi vyzkoušej vypadnout
podaří se ti to
já vím jedno
že se nepotkáme.
Znova
Tak jak jsme se potkaly
Kapitola 17. Bondy
…Přibité mé tělo na srdci střechy, a Bondy Ubývá . Konce a to Zpívání furt dokola.
Je o tom co duše nemá,
co duši nemá a co Už bylo, tak dávno že tomu nebylo, ne.
Hlava a toky myšlení jak bolí.
Tlupa hlemýžďů na půl cesty všema směry.
Vrakoviště bohů. Tolik sprejů a jak Alzheimerova vzpomínka napoprvé. Nedostatek všeho.
Kapitola 18. Divizna
Vzpomínka na zahradu
Adama a Evu
Hada
A možná
Boha.-
U ohně Venku za ohradou jsou a budou ještě rozsypané stroje.
Od příjezdové cesty sem chodily lidé.
Jde člověk. Je schoulený. Teče mu z úst krev a na nosu má bradavici, šeptá mu vítr smlouvu se psem kterého vlastní a Jsem ten kdo k němu proto chodí pro dopisy.
Vše a možná i něco jiného než děsivá přitažlivost jej mne i ho táhne k zemi. Je jako ještě měkký kámen. V mlze Skutečnosti.
Přísahám že…
že v tom vlaku nepominu.
Bondy je jako plno starých knih.
A nad ním visí klubko zmijí
a pavouci a něco jako šibeniční hrdina
s pocity plachosti a zápachu,
bondy o tom dovede víc mluvit
a také o tom mluvil lépe.
Nevěří Tomu, že se věřilo a věří. Ten konec toho všeho. Ten konec co nic nepoznal, nepokazil, nepodvedl, nepřísahal a sahal si skutečnou větví nože na tu zaplou noční košili nepodřízl.
Cár hadra.. Ten kdo nic neví o světě zázraků a přízraků může se naučit hodně nebo přijít to hodně. Drobný si nechej. To Taky, Lehko, že jen já jsem slepý uvnitř a on je slepej venku, na povrchu a není to Azheimerova Vzpomínka naposledy.
Kapitola 19. Nepodstatno.
0n si představí, že bych to něco řekl, ale řekl jsem něco? Nic. a on hned věděl co. Řekl jsem něco, co není důležité, a to Bondy a jeho rty poznají a nesmějou se , jsou bez úsměvu a jeho hrou je boží Zboží.
… Jako zboží si představ dar který je úplně k něčemu jinému než obyčejné boží dary. Jsou to dary předků a ty jsi vrahem v tomhle zběsilém zmalomocnění téhle příhody.
Vrah na tom podivuhodném mlýně který srlí na kámen vodu.
Kapitola 20. Zahrada ticha
Z topení jde vzduch v tomto močálu, tady zahrabaný ve squatu, někdo otvírá branku, po světě zahrady chodí vrah, vrah koní a dobytka, ten co je chytá, rozřízne je a v podobě zrůdy jej hodí z nebe dolů…? Kdo to je? Zas Bondy? Nevím.
Chodí tu i ten, kterého se bojím nejvíce. Bůh Kterého maluju každé noci, když jsem v hradu, klíč v zámku a nespím. Každé noci..?? Tyhle noci??!
Sám ve svém protivenství. Fascinovaně jej musím prohlížet a každý večer, noc co noc, Ale já jsem odešel z tohoto světa, odešel z tohoto nepodařeného světa!.. Já krysa na chodníku rozplizlá, to si pamatuji. Proč tu ještě jsem?
Já jsem ten kluk co nemohl vědět hned to hlavní.
Věděl, To co je nic, a ten co nepoloží ruku na dosah ruky a co neví nic a nepoznal ten strach ze smrti… a jako Zvíře byji se o nebe které vzplane ze stromů. Z křovisek. Jsem Ten co řve, ječí, aby odešel a ten kdo tu volal na oblohu.
zlo je tam a kdo dělal, stále to samé, co dotud.
Nemodlí se. Je utopený. Utopený.
V žáru ohnivého jezera. Jeho střeva , břicho, vyjídají skučící psi.
Kapitola 21. Snívač
(V této nedomyšlené zábavě pokračujem se sebou dále )
Tento obraz má pro mne nepodstatelný rozměr. Kvůli tomuto.
Co se dodělá, dalo se dodělat, Nemusí se nic stát. Nemělo se dát dýchat tomuto tvoru jako jsem já protože si Nevěřím. A dokud byli mladé kosti v mém těle. Tělo pružilo a kde jsem skočil. Tam se ožilo.
Kapitola 22. Koleje
To co dělo se a mělo se tu hodit a ještě dál plavat a mnohokrát (na pláži v lihu… )
Spím s otevřenýma lahvemi toulenu spolu s dopisem kolem sebe v chodbě krys. Za mřížemi v přístavu.
Máme holé ruky a skrze mříže u pobřeží se plazí Bondy… u výhybky, na trati, hlavou na kolejích. Modlí se, pokouší boha a chystá pro něj malé překupko.
A jak se tak chystaj rackové jíst jeho tělo. A jako potrava pro někoho kdo nedokáže ani nepopsat ten dolet někam.
Budu pravdomluvný, jednou.
Ted.
Proč nedokážu člověku říci---na šel jsem ženu.
upřímně jednu celou větu.
Mohl jsem to říct někomu, třeba neznámému člověku v autobuse nebo někomu napsat. On by mi poradil. Nemusel jsem pro svoji nesdílenou planou lásku skákat ze střechy jejího domu.
Ale ted.
Do vlaku Bondy nasedne, nemává, nemyslí. Hlava mu teče z kolejí. Proč, znova
„Turci počítají bílé maso.“
Kapitola 23. Co na to říct
V zahradě na kraji cesty si připravují piknik tři chlápkové v podobě specialit popelnic.
Pařížský Krém ,
citron do jeho kafe
a pivo vylité po potokové trati.
Projede vlak
Kapitola 24. Jak jsem vstal z kolejí než projel vlak.
Kalhoty Od popele. Zvedám se od ohně. Doufal sem, že bude Bondy, už prostě fuč. Za jaké to ještě Štěstí mu,ale vlak je Fuč a Bondy tady stojí a zčistajasna se přesvědčí, že má cigára na svém místu a hlavně je již plný vody.
A Pomeranč je plný hlíny a Eisi má asi hlavu plno stížností. Když na ní myslím.
JAKO Malí syn vraha v zahradách.
Přežil díky životní síle, a funkci vědět kdy projede vlak.
Takhle si to totiž Bondy pořád hraje. Hraje si na sebevraždu, proto je pro něj lehké někoho shodit ze střechy.
Kolik stojí pro něho – nová éra Zlosynů.
Jen těch kteří vedly cesty někam jinam skrz to co se děje tady, a kolik protivných věcí se ještě mu stane, než to dopíšu…
…..spíše. Jak by se to mělo říct.
No prostě jedlích lidí je málo. Dají se sníst.
Jsme na planetě sami
ale co
Ale proč - Mé zlaté koleje kam vedou ty ostatky? K pohodě, k blahořečení, ke konzumu? Nebo snad k povstání a válce?
Nevím.
Ale vím..
Kapitola 25. Requiem
Zpátky lávou uzemněný mřížemi v nebi.
Na dalším nádraží.
Nikdo si nesedne.
Lidé Mají mozek jako lepidlo a žádný hýbatelný rozum. Beze slov. Bez charisma.
Jsem ve vlaku, jedu tam, kde jsem se měl. A neotáčím se, nedívám se z okna, nečtu knihu. Jsem puštěný z pavilonu C. A přišel jsem rozhřešit zvuk tekoucích ukrojených kolejí.
Tam kde zmizel můj sen, měl bondy předat své tělo vrabcům. Ale místo toho přišel člověk.
Proč to zveličnuji?... proč to vůbec píši… Přisedl si člověk. Na nádraží to svištělo!!! Asociální netykavá blizna, vystřihnutá z nočního alba, poletující v obleku. Za královou zahradou i za polem to svištělo ,klidně i za trnkama na obzoru, v lese to padá z mraků, králi. Seznamuji tě ze sebou neboť… ale Bondymu se to nelíbilo… Tu a tam. To není podstatný. Podstatný je že mi od tý doby opadal výtvor rozumu. Jen žlutej rozpadlej náznak ničeho v mozku. Jak suchý list. Bondy šlo tu prase, jak ten král a Ďábelský přepínač těchto iluzí, ví. On Bondy je chápající zapáchající troska ale ví. Co si budeme namlouvat…….. Ale co teprvDalí. Salvador dalí v lihu. A co minutu V mimu…
.. Bondy je blízko dreamové vybluté bublině a horké smrti.
Jako když se chtějí rackové chytnout a padat spolu, padat stroze dolů. To umí.
Člověk sešel z cesty
Nebyl to bůh
Byla to jeho bota.
Byl to jeho odraz.
Kapitola 26. Co se dělo Z Eisiním domem.
Z úsměvů ulic, TO divné, to divné - nikdo nepotřebuje a sami žijí jen z moře. Venku. Tam vymyšlení Orli i upíři z televize. Tam kde rána se usmívaj, a Eisi ještě všechno nestihla pochopit a ani neví že se a odehrává něco a rozednívá něco , ale na ukřičenýho lva se nedá všechno hrát.
…………Proč Láska…………..
…Z oken se usmívaj a z oken se i smějou,
chcete mě ničit,
Zničit
Eisina stále sentimentální
Dívá se z okna a tam nic. Moře polí, přístav u rybníku… je to jenom podzim,…
podpírám Bondyho,
za hlavu mu padá sních,
schovám ho do kapuce,
aby neumrzl.
A pod ní, pod mou probodnutou čelistí od Eisininýho háčku na kukavce,
když někde to nejde,
někdo klopýtá a skomírá
a slavíci,
ne kosy
a ty vrány melou si svojí iluzi.
Padá to do chodníků a živoucí barvy čoklů předstítraj svou lásku a ptáci serou ze stromů a domů.
Je to lehký jak opar vlhkého vzduchu.
...Bondyho Loutka někde zběhla ku dveřím u vlaku, a křičela: „tam at si kde si za rohem, strojvedoucí, na vlak kývni, At už jedeme.“
Strojvedoucí kývl a kývá i ona
Kdo?
Kapitola 27. Vyvolená
Ona se nadechne a nastoupí cestu někam dál. Jinam… a Bondy, ten už, ten, no neodchází, ano ten, no ten furt plive kolem, kolem a dokola….
………………………………………………………..
(Samý řádky tuhou leprou v brku)
Bondy ty jenom pliveš, pliveš jak Áda když šel za Eisi .
jsme jako ve vlaku a ty vystupuješ za jízdy a pliveš do oken, do nás, kolem dokola do zdí a do cizích ksichtů a v trnové koruně můj krály, krály hřbitova v dály ještě to daleko a přitom se rozednívá a si tu ještě ….a My jsme to druhé, proto tu druhotnost nesu na zádech.
Pro co je lepší a teď a tady. pro to to nemá úplnou cenu a smysl, ale ona je tady. zrovna u týhle křižovatky.
Bondy na krátkým brzdným bodě plivl. Prostě sprostě Bondy mele, ale teď za jakési to nejasné jízdy, na povrchu. Stromy opadávaj a i všechny sílí do jedné cesty cest.
Silueta uprosted cesty alejí, ted stočená v sedu, ted v hadím klubku uprostřed jak vyprahlá studna. Čichá benzín. To je ono.
Jak tam na poušti. Jak by to nazval Exupéry - Jak ho ale nazvat dnes. Jak číjá jak krásná květina na malého prince.
Tak to vidím, asi to je jeho jednodivodruchý trik jak zmizet z povrchu.
Plivat.
Bondy ty Pliveš i na to slunce,
odrážíš se V HNĚVU a V barvách ohně uhniješ.
A dál fascinuješ, dál, dál,..
dokud nevybliješ plíce a to kafe. „Kafe Bondy„..
a pliveš ho hned do sebe.
Kapitola 28. Hádavý pes
Potkal jsi ji. Hvězdu.
Bondy je nádražní bestie.
Nesnáší lidi, co jej chtějí zničit,
přitahovat.
A zničí ji , on zničí to všechno.
I to co se je z prvu jeví milé, hezké, a jde to.
..co ho ničí. Holky? Ona ho chce ničit a krásu nechává bloudícím oblím představám napospas.
……..Studený šálek čaje z hořkých lístků nízko sbírané.
Někde mrtví fanynky.
Někdy ubrus a linky
V očí bylo zlo
Do hajzlu
A Eisi? Ona chtěla vidět jen sebe a svět podle ní, a co já s tím na ulici, co mám dělat. když je tu to co prý musím činit. A to nebo nemusím, Bondy?
Nikdo nic neví.
Ještě se postava choulí s hady u benzínu a já prosím.
Vytahni tu jizvu, vytáhni ten steh.
Vytáhni ty linky a semena z kapes.
Kaštany a kaštany všechny letí z kapsy.
„Halo babo nechceš koupit nějaké kaštany, nějaké. No které budou …
Volala.
mozek šíleného asi měla.
Byli jsme u ní Sokol a racek , nebo tetřev a Káně
A já?. Válím se v podrostu potom.
Jet za PRÁVA DO CIZINY!!!
Zamiloval jsem se !!!!
ZAMILOVAL
.
Kapilotala. 29. ŠKOLA
No jasně. My a oni
Prý také mluví
ty jizvy těch co je mají…
Ona
Velká dvojnice,
už to netají, ale mezi nebem a dnem.
Mám třpytky pro bondyho. Mám jeho sny na jazyku.
Střílet s pistole.
On je schoulený za každým člověkem. z předstihem ví a skočí první… první.
Ale kde je to co je za školou dobré. Víno…
Kapitola 30. Utonutí.
„Mojí skuteční lidé, chtěli byste abych se stal náměsíčním tvorem a vzal si prášek to právo na nic.“
Co je to past? I Lék? Léky no.
Bondy třeba vidí Že padá. Že Padá také někam a jde po dně. Kam já motám holky. Po horizontu. Padám ze stromů, ze všeho, hážu listy. Trhám a hážu. .. ze zavazadel, ze zeschlích kůží nosorožce. A Padá to. Ona jej uhranula!
Její Popsaný Sešity, přejetý citoslovce a ten pach moče kolem krytu je nepředstavitelný. Jaký hlas lidu pozoroval z ulice ten náměsíčný odlesk jejího stínu, který hledal tváře v oknech, a za záclonou, hledaly jsme. V oknech nelásky maluji obrázky a vidím potlesk smutné duše. Není to hezké? Není .. kde se mihnou a za jakou kosou rostou v sadě svlečené, rosou zakryté jabloně, jak je možné, že ještě nenastal ten slib..
déšť ticha jejího příchodu.
Po celým nádraží vládlo prostý ticho.
V aleji mluví Nová mladá dáma s Bondym.
„V sejfu sem jen schovávala pár stračích pérek a je to už víc než tisíc roků¨co jsem nebyla tam kde chci být. V indii. Vy voníte jak stotisíc let starých zeslích knih. A Bonde vzal kolečka, někde ze stěny a nastavil ji je. Sedněte si prosím… všechny knihy odešel spálit, a aby se nemusel klít. Spálil si vlasy. On si pro ni normálně spálil vlasy.
Asi aby voněl jinak.
Koupil jsem ji ještě jízdenku a tak se nedostal do Brnu když sem chtěl být milej.. ale to mě neznala a tak zdrhla z vlaku pryč a já jel nazpátek. Zpátky do KM.
Kapitola 31. Bistro Asie
Venku bylo nějak a Byli jsme tu , ted už i já a¨ani nevím kde ale tady a otevřeli se dveře, a Bondy a já se chystal skočit, bylo krásně, něco to…hnisalo. Voda a asi maso které tu vietnamci prodávaly k pokrmům hnilo ve vzduchu a bylo to hrozně nežné…
Pánev po noci s kočkou na cibuli..
..smažení bolí.
„Ta“ nálada tu už není.
pochybnosti,
Asi si myslela že … jo to vím.
Bondy má asi spálené nejen vlasy ale i obličej.
jen aby se něco dělo. Je to had, který leze po krku, nudou kouše.
dovolte mi odpustit si a trochu toho žalu upustit.
Ona si svlékla sukni.
A Bondy JE tam, kde bude pro něj těsno. Je, A Nezazlívám mu nic, tomuto zločinu na sobě. Strasti jednoty a vlastně myšlenky a co jasně směřuje na „potom lehký život“. Na kost je to lehký sní jo a se starat o ten cit?
Je mě zle z ní. S cibule. S koček usmahnutých. Kurvy. Kurvy šikmooký.
Sem ze sebou spokojen…
32. Kukaččí hodiny
Za dost elánu kousneš se do jazyku, ale až uvidíte Bondyho. Hele. Bude to. Teda Je důležité že za zešedivší nosní noci výmítání ďábla versus hada, vymetl jsem i tu svoji škaredou skořápku plných knih.
A hořelo to. Hořeli cizí sny.
Tu a tam sen mívám jak den co si čichal k krajnosti od které bylo z medu vysypáno jen malé sémě obludnosti včely… zastrčený význam zhoubnosti, jinak… vznešené otevřené analýzy Fredovy. Nabyli zde fáze záhady nad nebem i zlem v něm, a nad hranicí pštrosího studého citu ve výši. Nad dalšími okny. Pršelo.
V mé nosní jamce, v hranici mezer, se v tykavém stavu v plynoucí spirále, někam dál, od všeho, od obrazů a jen pár roků vysejí z bílích domů, dnů, ve stěnách plazivých rostlin, tu zahrad se lidi se smočenými ksichty v louži krve sešli podívat jak tu znovu trčím rozpláclí pod střechami. A nějak se mi tu a tam skomírá dobře.
Kapitola 33. Vynález hromů
Ona,.. ta chce - Zachovat úkladný talent a vkus topmodelky a pro kousky dojmů se dotknout svojí povahy. Když na de mnou stojí s cigaretou.
Tentokrát jsem skočil bez Bondyho pomoci
Odhodit vše stranou a skočil ze střechy bistra
tak Bondy se létá. Létání mám naučené.
.. a Bondy?! Možná se , možná, probudím a řeknu Vám co si o všem myslím….
A Možná to…
se neprobudím…
Za každý jeden krátký den.
U sebe stál ve svojí dlouhý tváře měl něco schovanýho. Něco co nechtěl říci. (Ten scénář asi o tom jak hlava je pistole a ty jsi srdce.
kdo píše, vydrápe jiskrou světel.
Kapitola 34. Vzkazy na betonu
Nedivil bych se, když by se mi to podařilo!
vyrobit si z něčeho něco z čeho půjde i strach i láska zároveň.
„Můj skok byl mohutný z jednou otočkou a jen dál mžourám a svaluji se do betonu“
Kapitola 35. Kaštany a býci
Ve zdech staré cihelny je vypálené slovo po písmenu. aby se našla hra k viditelnému obnovení prapůvodního zdroje náhody.
Od patníků po stěny
Píšou slepci,
A já Píšu jen “jeden“ vzkaz.
Svou vlastní krví: proč to nevim ale.
Když lháři a fracci křičely a řvaly, vyhazovaly jsme lavice ze škol. Tak sem se naučil zacházet z časem, ty lavice jsem měl i učebnice a tak jsem na lavici v parku v dešti o čaji učil přírodu létat a vzduch a ptáky i orly vznášet, jak to bylo těžké přimět třeba sojku aby zvlétla kdy chci. O , bylo to těžké to ano, to nepopírám. Bondy, satanská tvář se dívala a na zločiny v mém lese u nádraží dospěla k názoru, jak si přemýtám mlhově, jak jsem si jen jistý těmito slovy - je-li Učení malého stromu jen klamem jako Dále Gearnegiova věta. „nejenže nedokážem, ale podobného provedem“
Kapitola 36. (Popsána loď bláznů)
Kdo propluje pod lodí je první. Kdo bude na ní je druhý, a kdo pod ní třetí.
Když jsem užasle poprvé spatřil hrát Honzu na kytaru, v jeho pohledu sem spatřil něco jako svého génie… a Hrál na kytaru, Hru v brutusu ošklivosti…
Semena Mé ukryté mdloby dopadly přesně tam kde jeho prsty a údery pravé ruky. Vykašlou se na něho zvolna ti lidi, když jej vidím stát na podiu. Nikdo to nepochopí.
Hlas se mi klepe a lidi se smějou se jeho odznaku na rukávu.
V tu žádném případě není proto psané, že je to nějaký trik pro to se dostat z nebe do pekla, z pekla do ráje, hrát na kytaru… jak si přál i Honza i Já nebo jen vyhnout, vyhynout, vyhnout se otázce či… odpovědi.
Nesnažím se to zastavit ale krev teče a tak Pravdou je a bude polopravda, která určuje, za kterou lživou lží se skládá jiná pravda.
Proto Honza zpívá falešně.
Nemůžu dál odpovědět,
která pravda se určuje za lest nebo pravdivost, věc je náhodná?
Bondýý..
Jelikož je svět jen tenká linka spojená dvěma body.
V Otázce zda existuji nemůžu odpovědět větou.
Milé Děti!
Hrajte si na svém hřišti, na kterém jsme si hrály s míčem a umějte se na své děti kteří nedáží stejně pochopit jako my nepochopily Vaše děti!
Ale Bondy praví
Všechno se dá pochopit. Tak jako to čert chápe a neposílá lidi přímo do pekel a přiměje je křičet, aby se znovu nadechli.
Tak jako Třeba,.. jako honza u mikrofonu,..
Umíte křičet bez i doprovodu?
Vzácné Děti? které se neloudily čirým světem deziluzí. Nekřičely Po lesích, po dolomitech A proudily za sebou zase jako za čertem se dere další čert a možná děj netrvá pořád, Psychické války tu jsou když jedni jdou tam jiní zase támhle.
Nemám zájem, a nemám, proč,
Mít nemít rád.
nemám. Vy máte proč? A budete mít? I vy to pochopíte, žejo.
Kapitola 37. V pavilonu C podruhé
Než jsme si vedle sebe stouply ke zdi, my pomyslné děti, na popravu. Stály nad námi. Hlavy nám polily lepidlem a voskem,
ostříhaly nám vlasy.
Tak to bylo.
Holky i kluci.
Stály jsme a dívaly se do zdi. Než jsem dostal nálepku s číslem. Lukáš mi dal nějaký prášek.
Pro mne bylo zelené to bílé a poté i to co Všichni se mi divily, a i že tak že tak…….. Takže Nemohu už uhádnout kolik má kapes ten svetr a ta noční košile.
Doktoři Jakoby plenily tuto zem za studeného dne i noci od vší jako jsme my.
Kapitola 38. Bílé víno není zločin.
Škrábnout se o něco.
něco jako Pravda nevítězí nad lží, nad nenávistí, ale měla by.. nebo „pokud to neskončilo dobře tak to ještě neskončilo“, musím si kleknout. Když se rozhlédnu kolem sebe tak chci znovu létat jako motýl, jako motýl emanuel, jako smrtka s křídli chtěl bych stínat hlavy těm kteří mě odsoudily k věčnému pobytu za zdí. Eisi a Bndyho i tu dámu nikdy nespatřím za to můžu si vymýšlet svůj svět a tak..
Létám vzhůru nohama, jsem dikobraz, jsem lesní svině v koksu, fénix, jsem jeho křik, jsem nula. Zmačkané Jednička. Dvě. Tři žíli po těle…
Sem připravený na zásah injekční stříkačky, sem napumpovanej v paži. A Já. Jen já. Ted sám se setrou tu. Se sebbou.
Kapitola 39. Vlastně jo
Kdybych se nezbláznil do růží v bažinách.
Kdybych nepolk ten stvol lávových květů
všude okolo a pak kousek dál
kousek po kousku blinkal a znovu jedl. ten strhlý chléb národa našeho... Řeknu ti jednu dvě věci, zaviju já, zaviješ ty a jak po másle se vylije z růžového mraku kolem mě, po de mnou ta zdravá nálada.
Úděsem spatřím vzácné lodky dětí
ty lodě.
A pohledy
Kapitola 40. Zase děti a my jejich vrazi
Proč jsme si zvolily dávat děti do školek, do chrámů nového otročení, školek.
Proč jsme si zvykli dávat starosti dětem. A pak.
Věděli jste že tohle vědět, že tohle má cenu. Otočit se, jít jinudy… a Jakou cenu..
Pro člověka
Kapitola 41. Heroin je lhář který promluvil první.
Já Měl svou silnou vůli a dlouho mi trvalo než se neporazil do kolen. ale pak po pádu sem zůstal dlouho ve vzduchu, všude byl v ten moment jeden křik, a to můj. Dlouhej, krátkej čas sem se vyměnil za něco, něco co v týhle zemi nezemi není určité, malé divadlo a jedovatou stopu jsem měl a nakazilo to všechny okolo.
Kapitola 42. Epocha Otroctvi
Tady okolo škol byli jen stromy, malé stromy a keře rostly zahořklou zaneprázdněnou cestou.
Tady Trpíme vzácnou, hodně vzácnou nemocí, všichni co jen sedíme a díváme se a rády jezdíme výtahem dolů a nahoru. Vylezeme po požárním žebříku nahoru nad poklop a u samého konce střechy se koukáme k hřbitovu.
My děti bez tváře. Díváme se na sebe pro samolibost , s halucinacemi, v paprsku až někam dál. A Já a ty zde, taky.
Vše v nás je dosažitelné hudbou. A Máme své léky. Mikrodávky Lsd. Svoje snění, svůj totem vyrytý na rukávu a myslím, že znám každou svou pitomost a tvé obnažené postoje. Je to průhledné. Myslím si totiž, na svůj poměr k lpění na materializmu jen to lepší.
Tady tento úryvek bych zdržel pravit jakožto patricionickej egocetrickej hajzl, ale pokaždé když musím čekat na nerv ve kterém by se mi mnělo každou miliontinu sekundy zaseknout rozum. Tak znovu pro jednu vyskočím…
Kapitola 43. Samolibost
Venku obloha stoupá do první křižovatky. Je smutné dopoledne. Kde se loučí pokaždé naše přímky, nenásilné pohledy. Píšeme si nic, a dále nic dobrého. Mé odloučení od muže v plášti trvá déle, než sem se pomateně čekal. Začal se schválně vzdalovat. Chvilkové nádechy za nás za oba, ale pak mi docházelo jak vlastně jsme drobní tencí a vychrtlí i když máme svoje břicha. vlastně jsme. Vlastně jo. výborně sladěni. Jsme každý sám za sebe. Potom jako by bylo to ono, a co by bylo bez rizika když nevíme jak se na té pravdě zhoupnout.
Né zhoupnout, ale připravit se, utnout to slovo a jako se v šepotu vracet a na nic se nezeptat. Nic by se nečekalo, neptalo se. jen takříct pilo z ubrusu , tiše, ale jen jako vždy v kocovině.
Navyklé a roztroušené by mě nakoplo jen slabou odpovědí.
…..na mou poněkud trpkou měkkou stránku. Stoupám Ale to lhostejno v pocitech od zdí, od samotného nezvyklého zvuku tohoto baráku pavilonu mi z oděrek někde v koutě světa Lásky a žalu přineslo dusivé ticho.
To, když to trapné ticho před hmotou a potom Tady a zde jsou nepodstatné zvuky zase sloupy v nížinách zeleného lesku v kraji květů a prvních pokusů o vtip. ¨
Kapitola 44. Také samolibost
V zahradách věčnosti marné činy otců
kteří kvůli sobě samému musely prožít něco dobrého a špatného, něco krásného a drastické.
zpyklenecké oči tak navždy oněmněly a poslouchaly záchvěvy nápadů a nás nechaly pod stolem se psi. Sny, pod kterými se neprolámou ledy.
Vsákne se v tichosti inkoust do papíru?
Kapitola 45. Nic
Bondy …
… to co se projevilo na účelnosti jeho bádání. Spáchání odplaty zločinu a směny zla za dobro v jeho cestě se klikatí. To zlo páchají oni, my pácháme dobro pro sebe ale je to zlo pro ně.
Na kterém svém činu lpíš nejraději? je to zrcadlo?
Je ve tvém těle ukrytý boží trest? Čarodějné zrcadlo.
Píši ti seznam přání ale nesmíš se smát.
Sedíme tu stolu, kde je barevný nebo křídový koláč ,
Jsou tu svíčky a bílá divně hranatá keramická váza.
.
Kapitola 46. Když se to nepodáří.
Zmínka o mně,
dostat se na dno,
dostat se do dnu,
do Ameriky,
jednoduchý co
skryvání za řekou u mostu
Kapitola 47. Malá polední pauza a víla
Zase jsem zapoměl. Zapomněl sem říci svou lestí, to co v bolesti, ukryju, že odmítám… odmítám připustit to co je jen hebkost polibku při příjímání trapné odpovědnosti za vše co jsem pověsil na hřebík.
Kde jsem udělal chybu?
Neudělaly ji jen oni. Ale to… vzpomínám si na to, jak jsem se mněl poprvý u zdí nadechnout než bych se ponořil. Dál v nose žmoulím třpytky. Sám na břehu, u řeky, hlavou ponořen v okru, na léhátku bych plul po řece jako vor až do přístavu. Nejsu si jistej jestli se tím něco ale změní.
Cesta nemusí být cíl.
Jak mám místo tebe mít rád zase sebe a lidi. Srát na lidi… Bejt užitečnej. Ale k čemu? Tady? Pro koho?
Ty mne nechybíš.
Ty mne bolíš,
když to znovu otevřeš.
(mám blány na žilách)
Jdu zpátky na své místo u prádla v rohu jizev a železa.
Kapitola 48. Ostnatý dráty
Místo u kočičího kouta.
Stává se často, že se zapomenu, horko mne polívá a venku zase všechno hoří.
Všechno hoří, všechno doutná. Všechno hoří. Ale to neznamená, že to musí hořet dále. Je to něco vzdálené, ten pocit nepochází z někama, je to peklo.
Kde jsou všechny zbytečnosti a vzpomínky i lži které chtějí býti vzdáleny. Je to něco jako zasazené do tohoto příběhu Bondyho Dámy, a Eisi.
Něco zbylého v památníku.
Kapitola 49. Sen památníku
z prázdnými listy.
Jsem celou dobu asi příšera a asi Škola je základ života, ne. (???)
V noci jsem sledoval, zase , z rukama za hlavou ty dva mlčenlivé hlasy. Jak jeden druhého veze sebou na voru. Ale to se ti nelíbí a To bylo někdy snad v září. A potom. Než jsme si spolu sešli, někde ,polehly a v sadech ovocnech stromů se ukryli. Já a mé další já , známi, jako duch pro ni, pro tu Eisi Jsem se za náma ploužil sám a žmoulám tak v puse kus trávy a ten most k jejímu hradu se vzdaloval od zdí.
Ona je vznešená, jen se houpe na jednom ze stromů a asi hájí své důvody k pláči. Já vylezám nahoru na další větev a ze snu na mně do tváře svítí bílé světlo z mraků.
Je to doktor.
Měsíc za dne.
Na modrém postavci
kolem dokola ticho
jak u pohřbu.
Asi jsem byl hlavou dolů
a sopel mi tekl
po bradě na košili,
když jsme se míjely,
dole pod námi jezdily vlaky,
v tašce ještě nedojezené kuře, kukuřice a rajčata, všude byla smrt, všude.
Kapitola 50. Tíha deště v kašli
Nesu jsi vzpomínku, jak jsme spaly a mluvily o dešti, na dece, bez ruchu, bez vzduchu, bez muk a takových jako jsi ty tam spalo mnoho, nebo spíš? Nikoho jsem nepotkal, ta vzpomínka je ze snu.
Ty v sobě skrčená,
mluvíš se sebbou,
v pasti,
ale hlavou mi přeleťelo v hloubi ran ten ten samej pocit v tom samím čase a byl sem osvobozený od bojů od informačních válek v zemi a čas se rychle zpomalil . A jak jsem se lekl, že jsem zapoměl zpitovat svědomí a i to jsem ti chtě+l říci…
moc sem toho ale neřekl. Nedovedu říct moře slov a Dole pode mnou mé tíha duše čekala u vlaku a pak nastoupila, chytla se madla, byla ve vlaku. Otevřela jsi okno. Byla jak z ledu. Jako tvý pohledy a čekalo to a vadlo a pak přišla změna, ta přímá co ve mne zakusila zkusit pocit z vedra. Ve studni opodál jen voda do nového dne.
Kapitola 51.Tam za zdí
Šířilo se tu dost sůl do jizev olovo jak v prázdném kostele, je mi těžko, je noc, náhý obraz mafián leze ze stromu, to jsem myslel ale mýlil jsem se do dnešku by se to .. fšak jo ty a nikdo se neotočí má drahá. Ty tašky ti sebere hlad ze zbytků lidské touhy, nestihnul se nikdo z nás zeptat na to krátké cokoliv. Lidi byli zalití ve zdi. Na zpáteční cestě. V okolí byl klid, všemocnej klid, a já nebyl, tím čím sem doposud. Sloužil sem ďáblovy, a tomu odpornému ještě nemrtvému šedému stromu, na kterém teď visíš. Sloužil sem dáblovy, nějakou noc, pod pekelným nebem v pekelném těle, v hladovém srdci. Ale, z pod nechtu mi ještě čněli dráty a závěšený jsem byl chvíli taky z jedné z větví, chvíli sem se na tebe díval a nějaký fetiš z tý tvý krabice mi vnikl do jistých smyslů. Asi se neudivím a i ten poslední rok a poslední hřebík zatluču do kříže pod náma.
Kapitola 52. Tvé Odpovědi
Nemoch sem být náruživý lidský a ozembouchající proč. Protože sem měl každou věčeři připravanou v obětním stolku od ďábla Musím se dotýkat masa jako hlouposti na talíři a drůbež, kterou porcuje telepat. Vůbec sem je nikdy sem je nepodezíral, že pojídá čerstvé kousky a strká si je do úst. Mí rodiče byli lidojedi, když mně máma z tátou pozorovaly a neřekly ani ň, ani jedné strany jejich úsměvu, jsem se nebál, možná i trochu. když to nebo to, vždycky se něco našlo a vždy usmívaly jako ježibaby a kvůli hodnotám co se týče jejich vztahu Sen-Svět skončil jen pro mne
Kapitola 53. _-_ Dole pod okny
Napětí stouplo. My jsme znova mlčeli a tma se hýbala v náklonu větru. Vyměním svou minulou středu za tvůj budoucí pátek. Jsem bez rámu, bez oken. Filipe Topole, co tvůj dvůr a To je dneska krásně na tom venku.
Ale venku
se zase přiteplilo světlo. A barvy mi schly na paletě jako mouchy. A bylo to znovu celé na zbláznění.
Maluji ted tvoje oči a v tom okně a při tom parnu.
Ve kterém století jsem se to zas ted narodil jen sám, v prázdnu, ale bez fízlů a doktorů.
Dva týdny a ty znovu polopatě v lihu. A Ty to asi nepochopíš nebo se stím střetneš jako debil… ale ne, jako vždy to dopadlo stejně,
jinak než to obyčejné.
Slunce - zahřívá a svítí na prádlo.
A tak.
Někdo tu je,
prázdno v parku.
Děd vždy koukal na slunce,
pozoroval jej jak astronom z posuvným měřítkem
pozoroval i jeho podzemní chodby,
byli jako otvory do oblohy z mraků a modra.
I Hvězdy viděl a vyprávěl že žhnou jak trysky.
Kapitola 54. Rod Lucemburků
Na březích v povodí Moravy,
byli dva obřady,
jeden byl pro nikoho.
Druhý pro svého dědu.
Já jen.
Nechci se dívat do slunce.
To aby se ale neřeklo, že by to bylo jinak než po pátém rozpitém pivu někde stranou.
Pohled na jeho mrtvolu, tak jak jsem si myslel, že to předtím udělám. V jeden krásný věk. Celý ten den u čekání na smrt sním. A List papíru.
Ha… Bondy, proč sem ti to neřekl, měl sem ti říct hned, že můj děd je astronom. Teda astronom z druhého pokolení. ..Ale byl ty Náš Bondy… Bondy je to v prdeli. Těším se na něho v kaluži slz už na tisíckrát můj přítely to je vážně fakt… co bude po smrti…. Víš, co bude… potom Asi… Jen minulou středu „Sláva mrtvého srdce“, další víš. víš jak vypadám… a víš jak vypadala jeho hlava v rakvi… Jako žába a víš Co. Proč sem byl v hajzlu, a víš jako. Ostatní nebrečily. Nekřičely. ANI jeden den, Na rozcestníku za hřbitovem byl dav pohromadě a náš děda pod zem se díval teď, tak jsme se rozešly svou znovu celou cestou.
Jak to bylo dlouho, co jsme se nepotkaly Po stezkách hvězdných stezek, po znameních z pohybů větru.
Bondy Je to dost přitažené za vlasy. Mé světlo, které slyšelo ticho. Ale nejsi ty ten děda?
V INÉM OBLEKU?
Kapitola 55: Děd Bondy!!!
Nemám cit jako prostěradlo, které potem prosáklo.
Prolezlý jiskry světel jsem zapomněl i to jak chutná bahno.
((Děkuji bondy že, u toho nemusely být doktoři. Sláva světu že jsem spadl do kaluže.
Ted večer
Světla jsou k sobě přiháklé tmou. Jsou to světla, která hýbou z planetou, našemi zeměmi, kopci. Jsi naší loukou. Naším kopcem. A Ta vzdálenost je, ale... Rak je plaché stvoření
ale.
Jen ta přejetá citoslovce
ale…
na bezcenném papíru ale,
ale ta tenká životní funkce.
Kapitola 56. Lišky fasáda
Pozorovatel je na stropu, báseň prokletá ještěří tlamou, hlemýždí hlavou a Já barva rozsetá po rozbitém chodníku nebo koberci na zápraží, Znovu v léčebně.
„Na léčbu chodí i člověk zdravotně nepostižen. Za jakým účelem jsem pozoroval to prostředí já, nevím. Zámky a to divadelní snění... Malé zámky na prodej zprva, a potom dlouhé bezdůvodné dny nedokáži popsat znovu. Vyrovnávat s tvou hrou, Dědo, ..Nebe a tvůj pohled do obzoru. Proč sem s ním První srnu zastřelil… Byl sem sláb ale jen mi po výstřelu zmizela...
Dívám se na někoho kdo mne zastřelí podívu-li se do zrcadel v poli. Kdy zmáčknu spoušť…“ Bondy. Oooch jo.“… Já nevím jestli to bolelo. Jestli to bude zas bolet. .. Jaks ty to věděl. Jako ty bys už nikdy nepředpokládal, že mě pozveš zase nahoru.. na kopec… Chytat zmije. Tady já se to úplně nedozvím. Je to jedno. Je to jen hra“ Jeden život by pro tebe nestačil… Co sem slyšel, slyšel jsem.
----------------------------------
„Sen že vám nesdělím už nic. Ten obyčejný sen.
Možná V noci si podřežeme všichni žíli na oddělení kouskem střepu který mi ještě Bondy stačil poslat ukrytý v pomeranči.“
.-----------------------------)-)--------- a bondy mne možná vezne nahoru. Nahoru do toho žalostného .. nebepodzemí.
Kapitola další… Fuckenzy tvůj morbid
Na oddělení přišla nová bytost. Měla Zmražené dýchací ústrojí a řetěz ještě před domluvou. Když se někde někomu vytratí z těla pulz, mozek opustí tělo, tak ho vezou pryč a svět se nezhroutí, naopak, je si o čem říct, třeba o samovraždách a tu plot pod horkým sluncem nekončí v sadu za polem. Krájíme malichernou duhu na podstavci o poledních přestávkách a v klidu si představujeme čí barva je zlo, a na kterou myslí ten co sedí vedle nás. Hrajeme hru.
Mluvily si slova a láska přišla na zmeč
-
-
-
-
-
Povídaly si řádky a já byl beze slova
Nechaly mne usnout na chodníku. Ale každej spal jednou na chodníku. Mladí tvůrci všeho co mne chtějí uspat znova na chodbě.
Domluvy jsou prosté. Pokud vstaneš první ty. Budeš vědět, kde jsem ukrytý. Pokud usnu prvně já, vím, že vstaneš první a naopak… Lidoop se opírá v koutě tyčí. To je dneska krásně. Říká. Utečeme? A neuvidíme se už nikdy. ZA ZDÍ, ZA OBLOHOU. Vteřiny tichého šepotu mezi židlí a oknem, Hlavou směrem nahoru, domluveno. Na ruce mám jizvu tak hlubokou. Vzali mě na uzamknuté oddělení. Do mříží co nikdo neví kde končí. Nikdo neví co se stalo. A co se stalo. Co je komu potom.
A Zase jsem V noci sledoval, z prsty nataženýma za hlavou, ty dva tři čtyři pět sešlých hlasů a ty dvě odlišné povahy ve mně. Jen ta přední citoslovce,.. no celej On. Bondy. Ten kdo zemřel na lavičce v radosti a neúsudku, pod povrchem nečeho. Co se nepopsalo, z jiných dimenzí přiletěl a vrátil se, nevím na jak dlouho. Ale jeho praporek citů se vzdává slábne., zase. Tomuhle místu nerozumím.
…Rád visím mezi zábradly. Vesmírná příšero! Moje oči. Spolknem je. A naše Hlava, tělo a jedna tenká čára, vlas z minulosti. Jako by den za dnem přísahám na opitou botu z trnů. Přitom tak snadná i nelehká prohnaná zkouška v týhle zemi. Hluboko pod smaragdy, pod kůrou. Hluboko ponořená v tomto.
U táborového ohně lítají šamani
Já na větvi a ty Jsi život. Psi roztrhali moje břicho, posypu tě věčností až sníš mé vnitřnosti. Probudím se a když znova usneš…………..
Mezitím…
Počkal sem do večera. Vzal sem střep a přeřízl sem si ruku. Ráno mě hodily na jibku a v čase minulím to zas hrozně bolelo a nesnášelo mýho otce a mého nevlastního syna. Nedopadlo to dobře. Vzpoměl sem si jak sem čichal benzín v garáži, v podchodě. Bylo to léto. Voňavý slunce a my byli děti. Klížilo se to, a v tom horku vypadalo všechno jako v slzách. V hladovým světlo a ty rty se blížily, poznáš to, už to poznáš.
Další kapitola.. Chuť po pachu z dálky.
Sestry a doktoři mají tu největší nemoc, kterou Neumím vysvětlit. Nic není tu vidět ani slyšet. Je to težké. Dostat novou injekci. Nebylo zde na zemi jinýho pevnějšího tvorečka než v téhle chvíli, a když začalo znovu pršet. Přesedl jsem si na verandu a hned poté zas vyšlo slunko z podmraků.
Jsou chvíle, kdy mi to „něco“ říká že neodejdu. Že tu navždy zůstanu ve vzduchu a Nejsou to motýli, kdo mi to říká. Ani západ klíče v klice. Ani moje obvázané ruce. Nikam, nikde neodcházím. Z nikama nejsem. Jen, Tam kde jsi ty tam příjdu tam si tě najdu a…….
- Nechaly mě sedět venku dal od něj. Chlap měl skoro zlomenou ruku. Smál se ti , Bondy.. já tě čekal …a i na tu tvou vyřízenou osvobozující další popravu.
Čekal jsem až někdo zavře znova oči nebo ty zrezlé staré dveře a přinutí mne zase sejít dolů a zas podlést po té zemi postel a aby mne hned neudusali a aby mne hned neviděli, aby mne nenašly, protože jak rád se mám tam uzamčený, spletený v klubku a z rozdivenými ústy nemůžu dosáhnout určitého hlasu.
Kapitola další… V noci odhaleno.
Upocená představa úmrtí slin a představa pádu z výšky.
Už jsem si myslel, že neuvidím.
svět za clonou.
nikde stromy
Nebyli jsme to zase my, už po sté.
Dům z palet.
Byli jsme venku.
Tam u sochy.
Co neviděla.
Neslyšela a nemluvila.
Nechtěla si povídat.
Tak to začínalo.
Byl sem převezen na jiné oddělení…
Byl to dlouhý déšť. První kapky dopadaly jak ty tony co jsem u Afrodity matně prolínal po krku kytary. Nikdy sem neměl dost odvahy položit si tu otázku v řeči těla, lépe když Všechno vymře. Zachráníme přírodu svou krví. Vyschl mi med v puse. Ten trojboj. Venku jsou jen ohňostroje a někde vzadu mojí hlavy pouze zmínka o tom jak jsi dobrá když se zmítáš na sedadle v autobuse, a křičíš na šoféra že jede jako debil. jak si perfektní když si kupuješ v trafice cigarety nebo když prosíš lidi okolo zastávky o drobné. Tak dokonalé. můj Obraz. Ten zvláštní pocit štávy, nebo kečupu v tvojí puse. Napiš mi na zed „my jsme mohli to vzít za správný ten lepší konec.“ Ale marně. Pokud jde o jsoucno. Žádný postřehy z toho nemám, a tak pohledy se jen probodly u tvojí postele, a jelikož si čtenáři žebrají o svou novou dobu a přenésti v nás to zlo na světlo je odzbrojující tak pokračuju.
(A přece je to příjemnější než konejšivé polibky od někoho kdo nemá na srdci žádnou modřinu)
.. a tak jak sem vyšel ven z toho posraného baráku s balkony - Ztráta prostřední lavky mezi sněním a realitou. Po cigáru, úniky moče, úniky nikam. Ale potom. Hřiště bylo plný. Jo. Přestanu se mýlit? Až zapomenu na vše? I ty ohňostroje mluví s těma očima celku víc než věty které si zpívají opilci po kopcích. tak jako dřív, znovu začnou se mnou hrát tu hru. Stačilo se mi jen divit. A ještě když sem snil vedle tvojí hlavy, vedle tvého obrazu, u tvého zakulaceného břicha. Někde v podvědomí u hráze té mlčenlivosti ještě před tím než sem skončil stejně nahý a přitom oblečený s tebou. Znásilněn a rozerván na kusy v louži mračícího se světa.
Kapitola Další… Noční hlídka
V tranzu a optimistickým názorem na válku, po mnoho bitev Nemám nikde psát nebo mluvit dozajisté.. Cígo. SLINY Z KRKU ZE ŽALUDKU, Hořkej mozek celý zbytky času. V kalendáři na železném stole, prázdný slova. z čeho si vyrobím klid až a mne jako vyteleného mluvčího odzbrojí znovu veznou do úst nit a zašiju se do peřiny….
Ale proč bys byla tou nejlepší Ty.
V pátek toho týdne přišel doktor. Doktor. A vzal mně sebbou v županu na rengen činnosti očí. Stál tam a mluvil.
Podívejte se dolů. Ptám se kam míří tou větou. Podívejte se dolů, říkám. Ano, dole, pod Vámi. Seděl sem a mlčel sem.
..že každý umí něco co druhý neumí...
Pohybem prstu jsem volil ten levý klíč a když sem se vracel po tmě poprvé zpět domů. Zabloudil sem v té krajině světel, která králova z dcer si dnes večer pod lampou hrála na samotu a na jiném koberci jsem se posral. Trvalo to chvíli než sem to uklidil a než mě naučily jak se mám správně chovatt.
Odloučené, podrážděné agresivní snové stavy chování. Jako bych to byl znovu já. Jak vzít za kliku abys tam znovu večer byla znova, Eisi? Před mou ubykací tady na neurotickém oddělení. Mohla jsi být tím co jsem chtěl. Ne?... Jak mi někdo může konstatovat, tvrdit, že jsem tady dobrovolně. Jakoby tento list papíru ve snáři byl pouze pro tebe. O co že přinesu víc sušeného ovoce až budeš chtít jít daleko, pryč. Pěšky a dekadentně umřít. I cigarety donesu! To je takový jsem zlí to pokrytec! Kde to máš, mapu, ukaž mi ji.
Nikde sem nebyl, nikde! Teď nelžu, teď vcelku ne a i kdyby nikde sem nepočítal s tím, že se ještě jednou do tebe ponořím jako do sena, do vody, do kaluže, já zavistivý a neukojitelný žrout. Znovu si o tebe vyčistím boty a sklouznu se po údělu hry. A ty snad budeš, rozumná utíkat a já budu vědět že se to stalo. Otřes
Nikdy sem to neudělal
Nikdo sem nevěřil, že mne nechytí. A ani v jednom časoprostoru se nenachází mříže v prostoru, které tomu zabrání.
Dodatek K plánu Mého útěku.
Noc úchylů
Kdo jsou úchylové, vedle tebe snad všichni? Všichni okolo. Když sem se svěřoval kdysi doma panence. Nikdo mi moc ani nevykládala, ale nevěřila všem těm snům. A brzy potom uvěřila i Lucii a teď, iKdyž teď nic nevím. Nechci se do všeho toho plést, zas,.. ale vím..
kdo všechno vědí, že je jen bohužel lítost, nad sebou? ale co. když něco, tak co.
Co když někoho znám. Ty Zelenino. Nejsi nikde. Nestojíš nikde. Zhasni světlo v pokoji a Navštiv místa po protestu.
Kapitola další .. Leden je můj.
Čtvrtek jako pako.
Vyzvedni mne na nádraží. Utečeme spolu. Ještě jednu zastávku společně. Na černo. Proč musíme jí na černo. Protože nemáme čas na nudu, na černou nudu. Černou nudu Bez chutí. blbé vzpomínky a bez kyslíku a Je mi to líto. né kvůli chuti ale kvůli tomu, kvůli tobě, ale jen kvůli tobě.
Jako dítě jsem si hrál z představama, že jsem kráčel po lese pozorován krajinou a hýbal jsem se po povrchu světa, jako když si někdo hraje na herce.
V rozhlasu už hrajou….
Zas je všechno Šedé!
Mraky.
Hřbitov.
Cesta.
Počmáráme zeď voskovkami.
A uděláme, nač si vzpomeneš.
Zamiluji se do braku.
Asi budu chytat zprvu motýla.
Toho černého.
Smrtihlava.
Hlavně Toho.
Když sem venku.
Kolem to lítá. Byla jsi můrou.
A ve mne to vznítá.
Dokud si neprodřeme rukávy. Oni neodejdou.
Jsme dvě cvičený opice.
Naučím tě kreslit. Psát znovu. I
dyž jsi totéž co oni.
Dokud si neprodřeme ruku.
Hordu tlustých žen pustím do večera. Bude to tvoje loutkové divadlo.
Namaluju ti černou oblohu.
Jako černý alkohol. V malé ubytovně u televizního programu. Vzpomínky z pocity. Čt 2. Na jedinečnou oslavu. Nevím proč. Proč nevím.
Mraky se smějí do oken v tom malém přístavu
ty pokrytče. Kde sou luky a cesta vede klikatě na východ. „Na východ od ráje“. Jeden velkej otazník.
Na východě, na jihu. Na kráse ti nezáleželo. Máš v levém koutu oka smítko. Charles Bukowsky byl vedle a blil z toho co ti řeknu.
Příchod mecenáše po pátém černém pivu.
Sem rozvyklanej jak po kytarovým sóle. Sejdem se tu u mostu a z černých vzpomínek vyrobíme kosu. Píšu na cihlu.
Házím ti jí do oken!
Zestárnout na ulici.
A Počmárat zeď voskovkami
Je hrozně dobrý, a i asi trestný.
když seš na ulici. Hlavně když se díváš kolem sebe… O nás se nejedná. O Nás ne. O nás se až znovu příště bude jednat. „Tomu věřím“.
Někdo Leží v kapse u tohoto kamenu.
kterej leží u srdce.
Protože
V životě jsem nezažil takovou oslavu a co je něco krásnějšího než když si to střelíš. A budeš se koupat v blátě u školy. Naše svatba začne. Aby to bylo to jiný. Kam vlastně chodíš. Já už jsem zapomněl. Ono ta odpověď není zas tak potřebná pro tebe a jestli si nezapoměl, budu tu napořád.
Říkanka Romeo a Julie
Ráno v kapse na smeťáku ve fraku a s dírou v kabátu. Můj malej. Tápu a tápu a bez ptáků na krháku. Kdysi jistě jsem tušil jaké to bude. Ani já, ani ty nemohu být tam a ty všude. Jak malej. No to je věc toho mího života a když přijedu tak se opiju. Zase se mi zdá o tobě a zdá se mi taky o té noci, která byla hrozná.
(To zesílení co sem potřeboval plyne z jiného hříchu. Malej instinkt mi napovídá, že bych měl zhasnout, a vrátit se na loďku. Klel bych nebot loď se vrací zpátky.)
Jako postošesté je to jen nějaký větrolam slov, které neovlivním. Ach jo. Ten hlas. Když se ti snažím dívat do očí. Podle mého bláznivého města ve svém kousku podmozku jsme všichni jedno. Jsme jen myšlenky u patníku a vycházíme z kočičích hlav a každé noci šíříme svoje slovo o konci mrtvých smrdutých ryb. Jakto, že se díváme do očí, neléčená prodejná ženo!
V prvních z časů.
V každém koutě čeká lovec na myš a v každé ulici smrtka
…se dívá na mne.. na tebe.
Obludy se zelenýma ksichtama a čůrající psi.
O nás se nejedná.
O Nás ne.
O nás se až znovu příště bude jednat.
„Tomu věř“. SLYŠÍM JAKO ČERNÝ .. Jako černý alkohol.
Chytily jsme tu černou holubici.
Píšu to protože v tomto kraji nezapadá slunce a nevychází měsíc.
Za hustou červenofialovou oblohou není život podle mích představ. Asi se nechci pouštět do ničeho a chci se ujistit, že tu jseš. Nechceš vylézt z mraků? Pláž je tvoje. Už jsem vyzkoušel vypadnout z okna. Rozbít tu židlí a trnout v oku. Podaří se to. Já vím. Jednou je to jiné.
.. se sejdeme Uprostřed makového pole. Na poli se svazuješ. Vyskoč z toho auta.
… Pustil jsem mu do Jukeboxu Záviše a dál to znělo falešně...
Skutečným vrahem jsem opileckou oběťí.
Byla to široká louka plná hmyzu. Plná střev. Její výsost v plnosti unitřt se smíchem v korunách stromů.
Ten žlutý hnis v očích smrti a možná i skutečnost, že možná žijeme nebo to jenom nekončíme. Nic ve zlém.
Někde v tichu dalších tří černěných chlapů, černých dnů a černých proher, jsem spal naproti Bondyho.
Jak zachutná jedna blbá jasná noční můra, když polévka chutná sifilisem. Muchomůrka, hřib ze svahu jsme žraly a plakaly do snářů věty, které nedávaly rozum A TED ale POTÉ , bylo poté tak hezké a plaché, jako kdybychom jsme mizely z papíru, zdrhaly jak mravenci a jedly náš princip.
Černá černá černá..
Autobus keců a vzpomínek. Ještě žil, stále ještě v černý mlze.
Tvůj Dopis - Můj Jozef.
Pahýl bych křehký muž. Vypadalo to že někoho svádí, ale ne, to on jen zaséval co sem patřilo a
Slezina ze spoustou dní v herní končině nedouvá.
Kapitola další…Jednou pošlu S.o.s. - Kapitola ve verších
Na stráni
ze zapovězeného neprůchodného houští
skryl se velký medvěd.
Neřekl pět vět.
Byl prostřelen a nad jeho černou huňatou drsnou srstí
omdleli medvědi avlci
a kolem něj kroužili Havrani.
Až se to zdálo nepodstatný.
Soupeřily na Bahami.
Byl podzimní den
a venku seděl chlápek jen
z kuličkovou pistolí.
Ale to se nikdo nedoví.
když kašleš, plíce měřím metrem
Jáchymova černá taky pila
Taky tu byla
o snažila se o hlavu si rozbít krýgl.
…kuličkovou pistolí tohle udělat.
Život po sedmé
…snít u Hotelu anděl
Úryvek od bytosti, která dříve upadla do smetišť, sklepů a barů, divně páchnoucích hospod, vlaků a laviček k příležitostnému přespání.
Zvysoka kašle na vaše dotazy a požitky z tohoto humusu. Zkypřeného kompostu.
Zkuste najít chvilky a začít znovu začat komunikovat třeba i beze smyslu, aby to neupadlo do stavu bez tíže, který osud píše.
Věnováno Dominice, ta která mi ještě připomene sebe. A Oni
…Jsme děti dešťů, ale i ta pitomoučkost co teče po sklenici vína….
Bondy přišel ke střeše, zapálil cigáro a shodil mně z té střechy. Co to bylo za výšku. Za let. Jedné noci, v jednom kraji, co to bylo za město. Měsíční krajinou letěl jsem a potom ale mne neprobudil už konečně v láskyplném plném obětí ze svojí podobou. Ale… za nesvobodou a Eisi.. to Bylo to poslední všimnutí Bondyho a Eisy. Zahlédl sem jak padají za mnou a sem sám děkoval za ten pád a Kapala mi krev z hlavy… Jeho a mne a boleli oči ale né tolik očí aby se to rozneslo..mně se snažily zachytit můry a holuby a doktoři... Zachytit jako v tomto literárním pádu. Vy milí čtenáři. Když se Bondy nadechoval ronil slzy, třeba i Vy budete!
Děkuji Bondymu za jeho toleranci a pýchu. To je když sem neměl pro revoluci ještě rozpočet, kterej nikdy mít ale nebudu.
Příště zase špunty, ruky a mrvoly, stádo vos, pět lidí na periferii, noc ve stanu.
A v tváři, v letu nad tím vším..
v červnu se mě ztratila..
Princezna
Chtěl jsem ale nedokázal jsem to, chtěl jsem s ní mluvit, právě proto že to měla , to co jsem kdysi míval také a myslel si že to u mě navždy zůstane, že se to nesmaže, nebo že to nějaký pocit, nějaká věc kterou vyměním a ono to vyšumělo a zapomnělo se to někde, já nevím kde to je, kam jsem to mohl dát, kde se to vzalo ani jak se toho podruhé nadechnout, ale viděl jsem v ní jak to má. Jak se neohlíží jak to v ní doutná a plane, a je to jednoduchý a přitom složité jen pro mne ted, když jsem vyslovil to hloupou větu (bylo jich víc) a nemoh jsem se vzpamatovat ale přitom to bylo na dohled, na kraji , u rukou, tak blízko že jsem cítil jak čas plyne ve mne a v ní nešlo rozluštit nic.
Dodatek: Bondy Šel ke kolejím, kde si naposledy lehl,.. vše bylo zbytečně dlouhé,.. napil se malinové štávy .. co měl v kapse, na jazyk dal čtvereček papíru lsd a usl u kolejí. V dáli štěkal pes a slunko šlo bláznit také ke kolejím
.
Stál sem pod okny a Bondyho už sem nikdy nepatřil.
...začal jsem snít, odjel do velikého města a už o mě nikdy nikdo neslyšel. Ale bylo tolik měst, že mě ani nikdo nehledal a ani mě nemusel potkat, aby poznal že Někde v zapadlích nádražních náleven, kde nejsou děti a strašáci a ještě se nezapomělo na básně. Tam kde stojim a věřim že, Všechno dobře jednou dopadne.
… a samo v prolitý krvi můry, po bitce nožem s hloupým bohémem, v ostrý bolesti u mozku, v nenádherný louži krve od krále prasat Posílám Přes mříže je pár barevných papírků,papírových vlaštovek, Posílám skládané stránky popsané něčím. Co nelze popsat. Je to lepší?
Posílám tyto surrealistické básně a psychedelický románek bude lepší.
Nebojte plujeme v kaluži slz ze slz srdcí.
.V.. p.r o..li..tý.
..Lo..u.ži..
.Kr..v.e.
……motýla……
Není krásnější příslový že hloupí zůstane hloupý a černoch černochem a ještě hlubší bude padat a linout a řvát a leností se neuživým.