Kantorovi 1/2

Kantorovi

Vždycky to není tak spontánní, neplánované, jako výstup na Karliny kameny, o chystaném výletu se brzy dozvědí naši krnovští, někdo se přidá – a­­­ ze svátečního poklidu není nic.

A teď považte – k­rnovských ještě přibylo: přistěhovali se Majka a Miloš Kantorovi. Potenciál rušitelů svátečního klidu se rozrostl.

Avšak kdoví, teď když mají, co chtěli…

Ale víte co? Poslechněte si to o tom jejich přistěhování celé, pěkně popořádku.

*

Ti dva dobrodruzi přišli po mnoha letech na to, že už mají dost potloukání světem, přestavování baráků a chatrčí, všelijakých kůlen, dílen a garáží, a rozhodli se, že z poslední štace, jihomoravských Mackovic, se vrátí domů. S úlevným povzdechem a pevným předsevzetím „T­ak, a teď nám všechno pachtění může vlézt na záda, budeme si užívat důchodu v jistotě a pohodlí teplého bytečku a jenom s Petrovičákama jezdit na výlety“ se u­sadili v nájmu. Na konci Krnova, na samé polské hranici.

Událo se to tak rychle, tak najednou a bez upozornění, že když se tenkrát u nás objevili a jen jako mimochodem ohlásili, že se z Mackovic odstěhovali na Petrovickou, a při tom se smáli, jaká je to shoda jmen s našimi Petrovicemi, mysleli jsme, že si našli byt na nějaké Petrovické ve Znojmě, protože už delší dobu se chystali do Znojma stěhovat.

„Ne, proč tam?“ dělali, že nevědí, co nám předtím o svých plánech navykládali.

Až po chvíli napínání to z nich vylezlo; pohled na naše spadlé brady je dostatečně potěšil, tak se přiznali, že po celoživotním potloukání světem se vracejí „domů“. Byli celí pryč z toho, jak nemůžeme jejich zprávu vstřebat.

Překvapení se jim povedlo, to tedy ano.

A dál?

Dál nic, už jsme to vstřebali.

*

První zimu prožili podle svých představ. Spokojeně si užívali nového rytmu života, který jim náramně vyhovoval: spousta času, žádná starost, blízkost tolika příbuzných, vzájemné návštěvy…

Jana je učila sudoku.

Když se tu hru naučili, nehnuli se od ní, kromě chvil, kdy si Majka odskočila na internet ke své karetní hře, do níž si zvykla investovat zpátky všechno, co vyhraje.

Miloš si hrou s čísílky vynahrazoval puzení po vylepšování domácího pohodlí, neboť je ukojil hned v prvních týdnech po nastěhování: všeliké lajsničky, poličky a jiné vymyšlenosti visely a ležely již na svých místech, nikomu nic nescházelo.

Obědy nevařili, za malý peníz si je nosili z Las Vegas. To vše nám radostně hlásili a my jsme jejich radost prožívali s nimi. Chvalozpěv na rajský život důchodců v pronajatém bytě se vysokou tóninou linul při každém setkání, a byl to zpěv upřímný.

Až časem se poněkud zadrhával. Nebylo do čeho píchnout. Začali kynout.

Tak to dál nepůjde, necháme se zaměstnat.

Širým krajem rozváželi obědy z Las Vegas. V dešti, sněhu, fujavicích a závějích. Občas zapadli, zpozdili se a poslouchali nářky a stížnosti klientů.

Přestalo je to bavit, sekli s tím, zůstávali doma a navštěvovali příbuzné.

Z opěvaného pohodlí se zvolna stávalo vězení.

Došlo k tomu, co jsme drahný čas tušili, pozorujíce Miloše, jak ho svrbí prsty, které ztrácejí cit pro šroubovák, a jak se toho děsí. Dílnu! Malinkatou dílničku tak mít!, četli jsme v jeho stále zachmuřenějším pohledu. Nahlas však nic neříkal.

Doléhalo to i na Marii. Kousilínek zahrádky by se hodil, přijde jaro a ona nezaseje, nemá kam. Do truhlíků? Kam potom sazeničky?

Neměli doma stání, nově naučené hraní jim nestačilo. S větší frekvencí objížděli příbuzné, s větší naléhavostí zvali k sobě, aby se doma neukousali. Při každém zjevu návštěvy ve dveřích pištěla Majka radostí.

Bylo to jasné. Tak to dál nepůjde. Zahrádka musí být! Stůj co stůj. V zahrádce dílna. Kdyby nebyla, tak se postaví.

Dali se na inzeráty. Miloš gůglil, přijatelné nabídky důkladně prohlíželi, oceňovali, radili se… až doradili: Tuto si koupíme!

Jeli se podívat do Chomýže, kde jsou zahrádky seřazené v protáhlém pásu podél řeky Opavice. Zahrádka moc pěkná, hned zkraje, naproti první zatáčce přístupové silničky; s chatkou, se zavedenou elektřinou. Ale hodně zanedbaná. To se jim líbilo, budou se mít čím delší dobu zaobírat. Domluvili se na den a hodinu k definitivnímu rozhodnutí.

Když nám tu novinku ohlásili, ulevilo se nám za ně. Na tu schůzku nás vzali s sebou, ať jsme svědky, jak se má naplňovat touha po štěstí.

Tam jsme se však dozvěděli, že první zájemce, na jehož rozhodnutí se čekalo, dnes na koupi kývl a podpisem ji zpečetil.

Odjížděli jsme smutní.

Nedá se nic dělat, Miloš pátrat nepřestane.

*

Dopátral se uprostřed léta, také tam, jen o pár zahrádek dál proti proudu. Zahrada to byla na první pohled větší, dvě spojené parcely, chatka a skleník, ale bez elektřiny. Sousedé však dostali příslib k připojení, už zaplatili zálohu. Kdo koupí, má možnost se přidat.

Je to pěkné místo. Vzadu za plotem teče říčka Opavice, od kolonie zahrádek ji dělí úzký, v trávě vyšlapaný chodník, dál už je jen břehový porost. Staré vrby vroubí náš i polský břeh a zcela opovrhují hranicí mezi státy a lidmi, nahoře se přátelsky škádlí větvemi. Řeka si tu jako v zeleném tunelu poklidně plyne k soutoku s Opavou, do níž se za slabou půlhodinku vlije na druhém konci města.

Když Majka poprvé otevřela zadní branku a vyšla ven, zajásala nad čistou mělčinou a štěrkovým dnem; tady se může za horka vyčvachtat a támhle za keřem v té zátoce si na lehátku chvíli pohovět. Hned se však střízlivě napomenula – n­apřed práce, vylehávání až potom.

Pozemek koupili, přidali se k žádosti sousedů na zavedení elektřiny a složili zálohu.

Hotovo, je po nudě.

*

Zkušené oči protřelých budovatelů viděly hned, kolik práce je čeká, jestli to tu brzy má být podle jejich představ. Přestávalo být jisté, zda jim zbude chvilka na nějaké výlety.

Život se najednou změnil, na zahrádce jsou od rána do večera, věnují se jí víc než rozmazlenému děcku, jak to jejich pečování jednou nazvala Jana a oni se neohradili, takže i pro ně se zahrádka stala „tím naším rozmazleným děckem“.

Stavujeme se tam pokaždé při návratu z nákupů v Krnově, stalo se to tradicí. Po půlroce se Jana trochu zklidnila, ale první měsíce to s ní bylo k nevydržení, ukrutně často ji popadala potřeba jet shánět „akce“ po supermarketech. Ne že bych proti akcím něco měl – k­de bychom bez její šetrnosti byli –, a­le začal jsem se ozývat, že zas tak často bychom ten mrazák doplňovat nemuseli.

Ale pokrok na zahrádce vidět byl. Nelepili jsme se na naše novopečené zahrádkáře jen my, často k nim po práci chodili Taňulka a její Jaroušek – ti p­ředevším pomáhat. A pomáhali vydatně.

Jana po tu dobu, co jsem jí tam dovolil meškat, nadšeně radila. Byla by se stejně nadšeně pouštěla do práce, kdybych ji nehnal domů. To jsem musel, zapomínala na své domácí, ba i zahradní povinnosti, zůstávala by do tmy, až by nás odtud pan a paní domácí slušně vyprovodili, že potřebují taky odpočinek. A to Jana jede ve dnech nákupů ráno z domu bez jediného hltu čaje a zarputile si za celý den nevezme sousto a nespolkne doušek. Proti tomu jsem bezmocný, cokoli ve věci jejích stravovacích návyků podotknu, to na ní ulpí asi jako hrách na zdi. Aspoň tedy hlídám, abychom z chomýžské zahrádky odjeli s nákupem v únosném čase domů, a co patří do mrazáku, do mrazáku konečně šoupli.

Ovšemže mám oči, v tom vynuceném čase i já leccos vidím. Tak jsem si všiml exotického stromu s nízkým kmenem, olivově hnědou kůrou, rozčepýřeného nad chatou a pergolou, obrostlou břečťanem. Jedna tlustá větev se nešetrně dotýkala spodní hrany střechy, zřejmě se ji chystala co nevidět, snad už příštím rokem, ponadzvednout. Měl by ji Miloš zavčas uříznout, pomyslel jsem si při zvídavém prohlížení lesklých lichozpeřených listů, podobných akátovým. Rozložitou korunu teď, uprostřed léta, hustě zdobily hrozny zelenkavě nažloutlých až krémových květů řádu motýlokvětých – s pavézou, křídly a člunkem. A tu se mi nečekaně po desítkách let vybavilo jméno, které jsem nikdy od školních dendrologických exkurzí do lednického parku či brněnských Lužánek neslyšel a ani ten strom neviděl. Byl jsem si skoro jistý, že poznávám jerlín japonský.

Hrdě jsem objev oznámil široké veřejnosti. Ta to k mému zklamání neocenila, měla právě důležité zahradnicko-architektonické jednání.

Doma jsem si svůj objev ověřil. Je to on. Hodně jsem se při té příležitosti dozvěděl, například, že všechny části stromu, nejen květy, mají vysoký obsah rutinu, což má být důležitá látka pro výživu těla. To mě zaujalo, neboť k jakés takés víře v zázračné vlastnosti rutinu mě před časem přivedl náš rodinný čaroděj Pepa, když mě poučil, že tato důležitá látka zpevňuje cévní stěny, že jí má civilizované lidstvo vlastní vinou v přirozené stravě nedostatek, a proto ji on a Miluška tělu dodávají tabletkami. A dal mi jich taky lahvičku. Milka přísahala, že se jí po nich přestaly dělat po těle ty modřiny, co mívám i já.

Když jsem to teď o tom čarodějném stromu četl Janě, okamžitě volala Milošovi, ať ho nenapadne tu drahocennost skácet, ať je rád, že ji na zahrádce má, že se skoro nikde u nás nevyskytuje a že by lidi dali nevímco, aby u nich takový strom taky rostl, atakdále, známe její zálibu v přehánění. A hned se rozhodla, že nám z jerlínu nasuší květů na čaj.

Mě na bylinkové čaje moc neužije, ale tento, z nasušených jerlínových květů a vrcholových listů, které jsem při příští kontrole naškubal, si zatím, než mě to přejde, vařím. Zásobu máme na léta, pro mě a Miloše. Moc dobré pití to není, ale zkouším věřit, i když modřiny na pažích mi vyskakují a po pár dnech mizí stejně, jak se objevovaly a odcházely před Pepovými tabletami i po nich, ale teď aspoň to požehnání přijímá mé tělo zdarma.