Řezbářská dílna / Klenotnictví

Řezbářská dílna – Wood Carving Workshop

Tak, jak v barvířské dílně pracovaly výhradně ženy, řezbářská manufaktura je naopak doménou mužů.

„Tropické dřeviny jsou velmi tvrdé a mají jasnější a výraznější barvy než evropské stromy,“ poklepává snědý mužík mozolnatým kloubem na rozličné vzorky exotických dřev, ze kterých okolo sedící umělci v potu tváře dobývají plastiky i reliéfy. Royal ebony, teak, mahagon, toona calantas, red wood, sapan wood, milla, sapu a další podivné názvy nám procházejí jedním uchem tam, druhým ven. Pan mistr ovšem zná své Pappenheimské a šibalsky pomrkává na znuděné dámy, protože má v záloze eskamotérský trik. Do zavařovačky naplněné vodou vsypává jemné piliny, které osmirkoval z jakéhosi červeného prkénka, pak postupně přidává citronovou šťávu, ocelové špony a přehršel dalších přísad a světe div se, tekutina se působením každého aditiva mění, střídá barvy jako chameleon až skončí sytě červenou. „A takto se u nás barví neušlechtilé dřeviny! Všechno je přírodní, ani náznak chemie!“ bije se průvodce hrdě do prsou, až piliny létají a ukazuje se, že jeho košile není šedá, ale bledě modrá s pestrobarevným kašmírovým vzorem. Rozkašlalo se dokonce i několik řezbářů.

„Já chci slona,“ dloubá do mě zasněně manželka. „Slona, nebo bůžka.“

„Toho z Velhartic?“ ptám se nechápavě.

„Ne Buška. Bůžka! Buddhu, třeba. Anebo radši ne, ten je ti moc podobnej. Spíš toho slona.“

A tak zase procházíme prodejnou dřevěných plastik, na výběr je tu víc bohů, než jich hinduistická mytologie nabízí, sochy slonů od životní velikosti až po mikroskopické miniatury, almary, sesle, fotely, divany a taburety, misky i masky. Masky mají na ostrově obzvlášť bohatou tradici. Můžete si pořídit třeba celou sadu škrabošek démonů určených pro obřadní tanec Kolam, kdyby vás třeba napadlo si jej doma zatančit.

„Nechcete ebenové šachy? Máme také deskovou hru Carrom (Keram), což je směs biliáru, kuliček a dámy, kterou uvidíte hrát po celé Srí Lance. Cílem je dopravit prstem své kameny do jamek v rozích desky s pomocí soupeřových kamenů… Nebo buben! To nevadí, že se vám nevejde do letadla, pošleme jej do České republiky poštou. A dáme vám slevu. Větší slevu! Dva bubny za cenu jednoho…“

Takto soustředěnému nátlaku nelze vzdorovat donekonečna, že, tak na sebe bereme roli mecenášů a investicemi do dřevěných pimprlat se snažíme udržet atentáty zdecimovanou ekonomiku Srí Lanky v chodu. Bude to znít poněkud cynicky, ale díky nouzovému stavu a mimořádným opatřením je to pro nás dovolená snů, protože skoro všude vládne postapokalyptický klid a druhdy turisticky exponovaná místa zejí prázdnotou. Něco jako celoostrovní sanitární den.

*

Klenotnictví – Gemmological museum

Po návštěvě továrny na suvenýry se vydáváme do luxusního klenotnictví, maskovaného matoucím názvem Muzeum drahokamů. Jeho zřizovatel posunul umění psychického nátlaku (čti: motivace zákazníků k nákupu) na tu nejvyšší úroveň. Přiznávám, že o těžbě drahých kamenů na Srí Lance jsem už ze školy něco věděl, ale pravého poznání se mi dostává až v útulném sálku firemního kina, kde exkurze započala.

Půlhodinový dokument v Českém jazyce chvástavě označuje Srí Lanku za všeobecně nejvýznamnější místo výskytu vzácných nerostů, šperkovnici Indického oceánu a ostrov drahokamů. Safíry, rubíny, turmalíny, alexandrity, kočičí oka, akvamaríny, křemeny, spinely, zirkony, granáty a dalších více jak 60 druhů polodrahokamů můžeme spatřit ve světových muzeích, ve špercích celebrit, dokonce v královských korunovačních klenotech. Ano, i v těch českých. Film nás bere na vzrušující pouť po odlehlých nalezištích v džungli jako je Ratnapura, Elahera nebo Balangoda, kde horníci s vynaložením extrémního úsilí a s nasazením života kopou, dokud nedosáhnou štěrku, ve kterém se drahokamy vyskytují. Běžně jsou k vidění tisíce těžebních jam měřících sotva dvakrát jeden a půl metru, hlubokých až čtyřicet metrů, bez bezpečnostních prvků a každou chvíli hrozící závalem. 

Podrobnou technologii dobývání nerostů asi nemá cenu popisovat, předpokládám, že se tomu nikdo z vás neplánuje věnovat. Ostatně nejen způsob těžby ale i metody broušení zůstávají stále stejné už od středověku, jak jsme se přesvědčili při prohlídce brusičské dílny. Procházíme kolem regálů a polic, ve kterých matně pableskují nenápadné valounky surových kamenů, ze kterých až zručná ruka trpělivého brusiče a imaginativního šperkaře vytváří ten pravý skvost. Mistři zlatníci v montérkách a kožených zástěrách se poněkud vymykají idealizovaným představám klenotníka. Nezdá se to, ale patrně nebude nic úžasného mít ruce věčně ušpiněné od zlatých hoblin a denně dýchat smaragdový prach.

Naprostým šokem je ovšem návštěva reprezentačních prostor prodejny hotových šperků v patře. Už cesta nablýskaným výtahem s klimatizací a uklidňující hudbou, od kterého má klíče jenom pan šéf, signalizuje změnu. A první rozhlédnutí po impozantní hale osvětlené křišťálovými lustry dává tušit, že muzeum se značně vymyká srílanským standardům. Prodejní sál oslňuje návštěvníka blyštivým pozlátkem lidské marnivosti. Zasklené vitríny, regály a pulty přetékají náhrdelníky, prsteny, náramky, přívěsky, náušnicemi, čelenkami a diadémy. Školení prodejci v bezchybně padnoucích oblecích evropského střihu lehkými nevtíravými úsměvy signalizují vstříc solventnímu klientovi, že jsou připraveni splnit každičký jeho rozmar až do stadia úchylky.

„Je libo prsten s olbřímím safírem, rubínový náhrdelník nebo tepaný medailon posázený brilianty?“ ověšují prodavači zákazníka tak dlouho skvosty, dokud se necítí povinen něco koupit, aby nevypadal jako nuzota a nevděčník. My samozřejmě každý klenot zvědavě okukujeme, znalecky pokyvujeme hlavami a klademe klenotníkům záludné otázky, přestože evidentně nejsme jejich cílovou skupinou. Našinci přece vždycky udělá radost, když může něco tak úžasného s hranou přezíravostí odmítnout.

Postupem času vzrůstá napětí a nátlak prodejců povážlivě sílí. Vytahují na nás nejtěžší kalibr. Přítmí tajných šuplíků pod pultem opouštějí kolekce skleněných korálků a laciné bižuterie z Číny. Odhadli správně hloubku našich kapes. Nejvyšší čas zatroubit k ústupu.

Je však těžké vytratit se nenápadně, když prodejní halu od zbytku budovy oddělují dveře z neprůstřelného skla, které otevře pouze personál ve chvíli, kdy se mu pozdává, že už jste utratili všechno. Naštěstí dámy nacházejí slabinu. Toalety mají na chodbě! Okamžitě se u všech objevují akutní urologické problémy. Pan vedoucí, chcačky nechcačky, musí stisknout tlačítko OPEN. Uváznutí ve výtahu nikdo z nás riskovat nehodlá, pročež následuje triumfální úprk dolů po schodišti. S úlevou vydechujeme až na ulici, patřičně hrdi na to, že jsme i v takto náročných podmínkách dokázali uhájit své peněženky. Teď už nás nemůže nic překvapit.