O původu zla

Co je smyslem filozofie? Vytvořit uzavřenej dogmatickej systém, ke kterýmu nebudem moct přistupovat jinak, než jako věřící ke zjevený pravdě?

Text je filozofický, nepochopila jsem,proč je zařazen do pohádek. Je to buď prozaická miniatura nebo úvaha, esej. Potom bych dala tip.

Pohádka?

přijde mi to spíše zenové než gnostické, ale líbí, tip jsem již dal :)

Hlubší kritiku sis zaškrtl? Dobrá, pokusím se. 

Za prvé není vůbec jasné, proč se dílo jmenuje "O původu zla", když se tímto tématem vůbec nezajímá (definice "zla" by neškodila, pro začátek, protože si každý pod tím pojmem představuje něco jiného). Autor v dialogu s imaginární osobou (nebo snad se čtenářem?) žehrá na nedokonalost jazyka, ovšem klopýtavou mluvou plnou logických kotrmelců, což má za následek nechtěný komický efekt. Kdyby to autor dělal schálně, byl by Chaplinem mezi amatérskými filozofy, ale já se obávám, že se v tomto případě o satiru nejedná. Pokud bylo cílem díla demonstrovat zmatenost vlastního myšlení, tak se jedná o téměř dokonalou miniaturu. Pokud bylo cílem říci něco netriviálního o původu zla (ať už se tím pojmem míní cokoliv), pak se obávám, že tuto bábovku bude třeba vrátit ještě do trouby. 

Na tomto místě bych autorovi doporučil použití odstavců - forma sice není to podstatné, a nikdy to hlavní, ale dobře rozmyšlené členění textu je užitečnou pomůckou jak pro autora, tak i pro jeho čtenáře - autorovi pomůže s nesnadným úkolem uspořádat si komponenty vlastního sdělení do nějakého logického a hlavně srozumitelného sledu, a čtenáři pak pomůže s orientací a pochopením (dekompozice je technika užitečná nejen v literatuře). 

Teď k jednotlivým klopýtnutím - jazyk sám o sobě není racionální, racionální může být pouze nějaký úvahový postup. V umění podle mého názoru neexistuje přímá, ale ani nepřímá úměra mezi racionalitou a uměleckou kvalitou daného textu. Existují texty vnitřně vysoce organizované a naučné, které jsou přitom plnohodnotnými uměleckými díly (např. Foucaultovo kyvadlo od Eca), ale existují i pološílené fantaskní příběhy jako Pratchettova Zeměplocha nebo Váchalův Krvavý román, které schválně využívají polámané logiky a dokonce vypravěčských chyb, aby daly vyniknout divokému tanci fantazie svých autorů. 

V každém případě je ale velmi užitečné, když si autor uvědomuje, co dělá - co chce říci, jakou formou, a hlavně jakého modelového čtenáře se snaží oslovit (např. jen sám sebe, nebo třeba muže kolem padesátky prožívající krizi středního věku?). 

S tezí "slova nám bráněj rozumět" nelze v žádném případě souhlasit. Podoba a struktura jazyka je úzce spjata s lidským myšlením a inteligencí obecně, a je dokázáno, že děti, které vyrostli v divočině bez kontaktu s ostatními lidmi a nenaučily se tak používat jazyk, vždy trpěly mentální defeciencí, kterou bylo již nemožné dohnat. 

Jazyk lze samozřejmě používat obratně nebo neohrabaně, dobře nebo špatně, a páteří každého textu je jeho logická výstavba, u které se nyní zastavme, a zkoumejme následující výroky postupně (zmíněná dekompozice):

A) "V přísný logice našeho jazyka je přísně vyloučený, aby se v jednom sdělení vyskytovaly výroky, který si podle jeho pravidel odporujou" - toto je zjevně nepravdivý výrok, protože se dá snadno najít protipříklad, například známý Russelův paradox, který způsobil dokonce vážnou krizi v matematice. Zde je rozpor skrytý v samotném pojmu "Množina všech množin". Podobně je skrytý rozpor v konceptu všemocnosti; předpokládejme, že existuje nějaká všemocná bytost; dokáže taková bytost stvořit kámen, který by sama nedokázala uzvednout? - kdyby to nedokázala, nebyla by všemocná, a kdyby to dokázala, rovněž by nebyla všemocná. Tím jsem dokázali sporem (reductio ad absurdum), že všemocná bytost principiálně existovat nemůže. Vezměme si například výrok "prší a neprší" - zároveň pršet a nerpšet nemůže, ale přesto jazyk konstrukci takového výroku nebrání. Autor měl pravděpodobně na mysli Zákon o vyloučení třetího, ale ten říká něco jiného. Tyto příklady spolu s autorovým textem jen zdůrazňují důležitost chápání a osvojení si zákonů výrokové logiky.

B) "Pakliže platí že A je opakem B, vylučuje platnost A současnou platnost B, a naopak" - toto je pouze nejasný způsob zápisu zmíněného Zákona o vyloučení třetího (nemůže platit zároveň výrok i jeho negace), nicméně zákon vyloučeného třetího není ekvivalentní z výrokem zkoumaným o odstavec výše, ačkoliv si to zřejmě myslí - a jen tím čtenáře dále přesvědčuje o vlastní zmatenosti. Zákon vyloučeného třetího sice v konvenční výrokové logice platí, to je pravda, ale existují i alternativní systémy, které zkoumají důsledky jeho neplatnosti. 

Závěrem tedy shledávám, že se autorovi nepodařilo dokázat původní premisu, a totiž že "Kořenem všeho zla je jazyk." Nicméně bych ho nerad tímto poněkud obšírným rozborem odradil od další tvorby - spíše bych navrhl obyvatelům onoho gnostického chrámu v ID autora, o čem a jak chtějí psát. 

===== EOF =====

Safián - moje řeč, je potřeba se nejdřív naučit psát a najít si vlastní formu projevu, a nekopírovat jen osvědčené, populární vzory, které si někteří staví na oltářík jako nějakou modlu typu pozlacené tele. 

Pravda. Člověk se kolikrát diví, co všechno čtenáři vyčtou z jeho textu. Totéž platí pro rozhovor. Ono to nebude jen jazykem.