Dívka a moře - Keporkakové IV.

Keporkakové

(duben 2003)

IV.

V tu chvíli také pochopila přítomnost druhé velryby. Tito kytovci rodí s asistencí některé tety. Novorozenec neumí plavat a bez pomoci by se utopil. Úkolem pomocnice je vynést mládě na hřbet matky k prvnímu nadechnutí. Potom ho začnou učit plavat. Byl to až dojemný pohled, když obrovský kolos tety jemně podebral děťátko a vynesl nad hladinu. Dívka pod matkou ucítila sekvenci nárazů vody, jak břichem velryby proběhla vlna stahů vypuzujících placentu.

V tom okamžiku baterie kamery ohlásila konec. Byla to škoda, ale nejdůležitější měla zaznamenáno. Možná k tomu došlo v pravé chvíli, i když by ji lákalo zdokumentovat lekci plavání. Jenomže strávila ve vodě přes dvě hodiny a velkou část doby pod hladinou. Teprve nyní si uvědomila, jak je vyčerpaná a prochladlá. Vzrušení z úžasného zážitku doposavad nedovolilo myslet na únavu a před sebou měla půlkilometrovou cestu ke břehu.

K večeru dívku probudil pocit, že ji chce kdosi vytřepat ze sítě. Když se vrátila od velryb byla tak vyčerpaná, že ihned usnula. Teď nechápavě hleděla na mohutně se vzdouvající oceán. Zatímco nad ostrovem ještě svítilo slunce, západní obzor splýval s hladinou. Černé mraky zabíraly víc než polovinu oblohy. Nárazy vichru cloumaly kmeny palem, až síť připomínala trampolínu, které šíblo.

„To je hezký,“ zamumlala a rozhlédla se kolem, zda by neobjevila úkryt před přicházející bouří.

Víc než pětimetrové vlny válcovaly pláž a některé dosahovaly téměř k bivaku. Bylo jasné, že bude hůř. Již zažila, co dokáže rozbouřený oceán. Deseti až patnáctimetrové vlny mnohdy připraví nepříjemnou chvíli nejen námořníkům, ale umí pěkně zdevastovat i pobřeží nechráněné souvislým korálovým útesem.

Musí dál od břehu. Vyhrabala se ze sítě, kterou odvázala a do pytle nacpala majetek rozházený větrem po okolí. Potom vyšplhala výš po svahu, kde našla za skalnatým výběžkem trochu chráněné místo. Jednu stranu hamaku přivázala k velkému kameni a druhou k mohutnému kmeni, který podle jejího úsudku mohl přicházející bouři přežít. Bylo jasné, že se pořádně pohoupá, ale byla to lepší představa než skončit v přívalu vody s bahnem z džungle.

Navlékla si všechno oblečení, co sebou měla, potom uvázala lodní pytel v bezpečné výšce nad hamakem. Zabalila se do celty a vlezla do sítě, kterou nad sebou pomocí kusu provazu svázala, aby ji poryv větru nevyklopil. Zakuklená v kokonu jako larva, očekávala příchod bouře. O chvíli později dopadly první obrovské kapky a štíhlé kmeny palem se sklonily pod náporem vichřice.

„To bude zlý, moc zlý,“ mumlal šéf poslouchající na můstku předpověď počasí a zároveň sledující mapu.

Blížila se druhá odpolední a od rána nebyl ve své kůži. Pálení uprostřed zad nad lopatkami postupně přešlo v bolest postupující až do hlavy. Zranění krční páteře z mládí se stalo během let neomylnou předpovědí prudkých změn počasí.

„Tobě je blbě,“ zkonstatoval Ichtyl, který také dorazil na můstek a ani se neobtěžoval, aby to znělo jako otázka, „co se děje?“

Šéf ukázal na barometr: „Během hodiny spad o deset dílků a chytil jsem předpověď počasí. Vypadá to na pořádnej hurikán. Vítr hlásej až stopadesát za hodinu.“

„Blbost,“ zavrtěl hlavou Ichtyl, „hurikány patřej do subtropů.“

„Hurikán nehurikán, fičet bude pořádně,“ šéf na doktora vrhl pohled plný obav.

„Kde je ta níže?“ Ichtyl se obrátil k meteorologickému radaru a vyjekl: „Panebože, to bude dílo.“

„Je tam sama a nemá o ničem tušení.“

„Prcek se o sebe umí postarat,“ snažil se doktor o uklidňující tón, protože mu okamžitě došlo z čeho má nadřízený obavy, ale výsledek věrohodně nevyzněl, „při rychlosti, jakou bouře postupupuje, tam nedoplujem, i když by to Mary zvládla, ale holku na palubu stejně nedostanem. Musíme počkat, až se přežene.“

Poznámka o kvalitách lodě nebyla nadsázkou. Můžete podle stejných plánů postavit identické lodě, ale přesto se každá na moři chová jinak. Jedna bude rychlejší, jiná lépe reaguje na kormidlo, další zase nemá ráda boční vítr. Mary není extra rychlá a občas schytá od Plešouna u kormidelního kola spoustu nelichotivých výrazů, ale od sudiček dostala do vínku schopnost oddolat rozmarům počasí. Prošla všemi možnými druhy bouří bez ztráty kytičky. Dokáže stejně lehce poskakovat po vrcholcích vln, jako jimi proplout, když je úžlabí příliš úzké a vyplavat na hladinu s elegancí korkového špuntu. To byl jeden z hlavních argumentů šéfa, když mu před pěti lety společnost nabízela novou loď. Raději Mary doplňoval vybavením, ale poslat takový poklad do šrotu nešlo.

Po půlnoci vešel na můstek Plešoun a našel šéfa s pohledem upřeným na meteoradar: „Co blneš a nejdeš si na chvíli lehnout? Už se to utišuje, za pár hodin můžem vyrazit.“

„Proč nespíš ty?“

„Myslíš, že někdo spí?“ ušklíbl se kormidelník. „Co to propuklo dřepíme v jídelně a čekáme jestli dáš rozkaz k vyplutí. Holka tam zažívá peklo.“

„Připravte Mary, za úsvitu vyrážíme,“ rozhodl šéf.

„Je připravená,“ hrdě zahlásil Plešoun, „vyhnal jsem kluky hned, jak nám Ichtyl řek o bouřce. Mary už taky potřebuje protřepat faldy, aby nezlenivěla.“

V půl páté ráno mohli náhodní pozorovatelé sledovat šílence vyplouvající z relativně klidné hladiny přístavu na oceán, kde vlny stále ještě v úžlabí loď skrývaly. Správně by měli obeplout severní cíp ostrova a zamířit podél západního pobřeží k jihu. Na vzdálenost byla cesta o kratší, ale otevřená do Atlantiku. Šéf zvolil východní závětrnou stranu ostrova, kde vlny nedosahovaly takové výše. Předpokládali, že během dopoledne se moře ještě zklidní a k pláži dorazí před obědem.

- pokračování -