Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Rodokmen

12. 04. 2022
16
31
908
Autor
Luzz

Bylo mi asi třináct, když jsem zjistila, že táta pije mnohem víc, než jsem si myslela. Chytli ho, jak řídí s jedna celá sedm promile v krvi a sebrali mu na rok řidičák. Vzhledem k tomu, že se už nemusel hlídat, opíjel se o to víc. Klára, moje o deset let starší sestra, ho všemožně obhajovala, ale dělala to zřejmě jen proto, že sama měla s alkoholem problémy. Nejvtipnější výmluva byla: „To je to balkánský prokletí… balkánský dědictví,“ což měl být odkaz na jakýsi pozapomenutý předky v Chorvatsku plus předsudek, že jižní národy mají k chlastání specifický přístup. V tu dobu za sebou měla dva pokusy o sebevraždu a zobala nějaký prášky, ale jinak samozřejmě vzorná studentka, červenej diplom, přijata na postgraduál. Brácha na tom byl podobně: právě získal cenu děkana za nejlepší bakalářku a do toho občas projel pár tisíc na automatech, domů chodil opilej, párkrát usnul na záchodě nebo se pochcal na schodech. Máti se tak nějak tvářila, že se nic neděje, dál vládla rodině a domácnosti tvrdou rukou a přitom valila diazepam. A já se tehdy rozhodla, že opustím prestižní osmiletej gympl a půjdu na střední oděvní, což k rodinné pohodě taky zrovna nepřispělo.

 

Tichý, ale o to zuřivější boje byly tehdy na denním pořádku a v podstatě pokračovaly i v dalších letech. Kryštof nasranej na tátu, že ho furt buzeruje. Klára nasraná na mámu, protože jí předhazovala, že nemá chlastat a pelešit se s kdekým a raději si pořídit dítě. Brácha nasranej na Kláru, že se ho před otcem nezastala (Klára je tátův mazánek; hodiny proseděli ve sklepě nebo v garáži, chlastali a tlachali), táta nasranej na všechny… Svým způsobem to tak je doteď, ale čas přece jen trochu otupil hroty. Nehledě na to, že navenek působíme jako úplně normální středostavovská rodinka; všechny soukromý patologie hezky schovaný.

 

Napadá mě – proč mají lidi takovou potřebu se reprodukovat, když to stejně končí takhle. Pro ten pocit, že předám dál svoje geny? Proč bych to jako dělala. Onehdy to na mě vybalil brácha – jakože jestli smysl svýho života vidím jen ve výměně pokažených zipů, šití šatů pro tlustý ženský a koukání na filmy a já, že jo, proč by ne. A on, vždyť děcka jsou to důležitý, přece, to je jediný, co po tobě zůstane… A co ty, obrátil se na Kláru, pokoušel se ji vtáhnout do rozhovoru, protože doteď zaujatě koukala na nějakou pokojovou kytku, ty myslíš, že po tobě zůstanou ty impaktovaný články? A Klára na něho – Kryštofe, buď si jist, že časem po nás nezůstanou ani články, ani vyměněný zipy ani děti.

 

To bylo před pár lety, Klára pořád měla to svoje depresivní období, ale aspoň už tolik nechlastala (protože začala pravidelně chodit do práce) a dokonce občas zmínila, že už má toho studentského života dost, že se chce usadit a mít klid a děti. Což mi zrovna nepřijde jako něco, co by šlo dohromady.

 

 

Ale teď otvírá dveře, z pokoje slyším zavýsknutí jejího dvouletýho syna, je docela udýchaná, i když má termín až za dva měsíce, tipla bych, že má za sebou další náročnou situaci se vzdorujícím terrible two (pro ni je všechno, co se týká dětí, děsně náročný), ale tváří se, že všechno zvládá, že má všechno srovnaný, nikdy mi nezapomene udělit pár dobrých rad do života… Ano, starší sestra poučuje svou mladší, ach, moje malá sestřičko, hlavně nezačni chlastat a jakmile tě napadne si podřezat žíly, raději zajdi za nějakým psychiatrem, mám několik kontaktů. Prostě nesmíš skončit jako já.

I přesto, že mi někdy děsně leze na nervy, je mou nejlepší kamarádkou a v podstatě jediným pojítkem s naší šílenou rodinou. Zbytek vláken jsem už přervala. Poslední dobou však zjišťuju, že mi ta sounáležitost přece jen chybí.

 

Hele, jak občas zmíníš to balkánský prokletí, to narážíš na ty chorvatský předky?“ zeptala jsem se Kláry, když už dítě spalo. Dávala si povolenou dvojku červenýho; prý to nemůže tomu miminu uvnitř uškodit, když jednou za tři dny… Ty její průhledný výmluvy. Alkoholička navždy. Ale aspoň si uvědomuje, že tomu už nikdy neuteče, a nedělá ze sebe mučednici. Alibisticky občas dodá: jedna známá v těhotenství nepřestala kouřit… doktorka jí řekla, že by pro to dítě byly náročnější její abstinenční příznaky než pravidelná dávka nikotinu… oproti tomu jsou moje dvě deci jednou za čas něco jako vitamíny.

Jo, jo. Jsem ti to už říkala – náš prapraděda z tátovy strany byl Chorvat.“

„A ty jako myslíš, že se sklony k závislostem dědí?“

„No a ne?“ A dolije si sklenici.

„Brzdi, Kláro,“ ozve se její muž.

„Jasně, vím co dělám,“ usměje se a uloží láhev do lednice. „Jako takhle – já nevím, jestli byli všichni naši pradědové alkáči, vlastně o nich nevím vůbec nic, ani o žádných dalších příbuzných… Kdysi jsem se na ně ptala táty, ale hrozně mlžil. A máma a babička taky. Tak jsem do toho už nevrtala.“

 

Z nepochopitelnýho důvodu jsem víc než kdy jindy pocítila se svými předky a možnou neznámou rodinnou větví sepětí. Lákalo mě zjistit o nich víc. Když už se to nepodařilo Kláře…

Takže:

Za prvé: zeptat se táty.

Za druhé: zeptat se mámy.

Za třetí: zeptat se babičky.

 

 

Táta je nalitej. Zase. V poslední době to s ním jde od desíti k pěti, od pěti k nule.

„Tati, jak je to s tím naším příbuzenstvem na Balkáně?“

„No, můj praděda byl Chorvat. Měl dva syny, jeden zůstal tam, jeden se přesunul sem. Ten měl pak taky syna, mýho tátu, a dvě dcery.“

„Jo, to vím. A kde v tom Chorvatsku ta druhá větev žije?“

Netuším.“

„A nebyli jste je třeba hledat… ty nebo děda nebo babička…“

„Ne, moje máma se o tátovy předky moc nezajímala… a když táta umřel, ztratila zájem úplně,“ odpoví a nalije si. „Nedáš si taky?“

„Ne, díky.“

Ptá se pokaždé, když s ním mluvím. Ví, že nepiju, a přesto mi nabídne. Když odmítnu, řekne, že nevím, o co přicházím. Pomyslím si, že vím, o co přicházím, a že jsem ráda, že o to přicházím.

„Anebo vlastně… uvažovali jsme o tom… Jenže to bylo dost složitý, dostat se do Jugoslávie, příbuzní nepříbuzní… Neměli jsme dostatečně čistej kádrovej profil,“ řekl pak nejistě a obrátil do sebe celou sklenici.

Tady něco nehraje. Tak věděli o těch příbuzných nebo ne? Možná bude vědět máma; táta je už na sračky.

Jenže máma mi neřekne o nic víc než táta. A zjevně je jí toto téma nepříjemný.

 

Babičku zlobí cukrovka a trochu jí vynechává paměť. Občas mě osloví „Klárko“. Ale většinou to hned napraví. O chorvatským příbuzenstvu poví jen to málo, co už vím.

Když se loučíme, řekne: „Tak pozdravuj tátu.“

„Jo, jasně,“ zamumlám a už už chci zmizet.

„Má to těžký, ten můj Míťa.“

Nechápu. Kdo je Míťa? Nevím o tom, že by si babi pořídila třeba psa nebo morče, kterýmu by tak říkala.

„Proč to má těžký?“ zeptám se, v naději, že se babička ještě nachází ve svém rauši, kdy jsem pro ni Klárka a kdy – co vlastně?

„No s Mirkou přece… Dušan ji má rád, ale ona je tak náročná…“

Mirka je moje máma. Dušan je můj táta. Kdo je Míťa?

„Tak pa, pusu, Klárko, mně už začíná Ulice, chci se dívat.“

 

Babička si spletla tátu a nějakýho Míťu.

A jako obvykle, babička si spletla mě a Klárku.

Já a Klára.

Táta a Míťa.

Kam teď.

 

První volba je Klára, pochopitelně.

„Nezmínil se někdy někdo o nějakým Míťovi?“

„Cože? Míťa? Nevim. To je Dimitrij, že? Vidíš, zajímavý jméno, píšu si na seznam.

To mě nenapadlo. Dochází mi i to jméno Dušan… Dimitrij… Ty balkánský vazby budou mnohem silnější. Děda, kterýho jsem nikdy nepoznala, byl taky Dušan, ale nějak jsem to neřešila; jméno jako každý jiný, Petr, Martin, Dušan, to je fuk. Ovšem jméno Dimitrij tomu dává jinej rozměr.

Řeknu jí co a jak.

„Třeba se jí vybavil jen někdo z mládí. Nebo nějakej příbuznej z té chorvatské větve. Táta nebo máma by mohli vědět… anebo taky ne. Proč ses rovnou nezeptala babičky?“

„No ona se potom hned opravila… Ale vrtá mi to hlavou.“

To neřeš; babi už je trochu zmatená… Víš jak, poslední dobou si nás dvě docela plete, vnučka jako vnučka.“

 

Cosi mě napadne. Ale než tu myšlenku stihnu zachytit, je pryč. Napůl z legrace zadám domnělé jméno ztraceného příbuzného do vyhledávače. Samozřejmě nic nenajdu.

 

 

„Mami, nevíš, kdo je Míťa?“ zeptám se mámy při další návštěvě. Neujde mi její překvapení. Hned ho však skryje a znovu nasadí svůj lehce vyčerpaný výraz.

Ne.“

Čekám, že bude následovat otázka, proč se ptám. Ale máma je ticho. Vyprávím jí o babiččině přeřeknutí.

„Babička už senilní,“ odpoví jízlivě.

Jasně, to jsme tu dlouho neměli. Typickej vztah snacha (babi se nám občas plete do věcí, do kterých jí nic není) – tchyně (ta Mirka je tak náročná, potřebovala by dva takový, aby ji zvládli).

Ještě pár slov o neutěšeném stáří, no možná mě to taky čeká, uzavře to máti a začne se zajímat o to, jak se mi daří v práci.

 

„Kdo je Míťa?“ ptám se táty.

Skelnej pohled. Dneska jsem ho už nezastihla střízlivýho.

Neodpoví.

„Neznáš někoho takovýho? Třeba z toho chorvatskýho příbuzenstva.“

„Ne.“

Táta neumí lhát. Umí jen mlčet. Zjistila jsem to už dávno, když jsem byla malá; tvrdil mámě, že neví, kde ta flaška rumu je. Ona mu to sežrala, ale já si všimla, že je něco jinak. O dva dny později jsem prázdnou lahev našla ve sklepě pod ponkem. Mezi dalšími. Máma ji koupila před Vánoci do cukroví a když ji otvírala, zkřivila obojek uzávěru; chtěla ho odtrhnout, ale zatrhla i samotné víčko. Poznala jsem ji podle toho.

 

Táta neumí lhát.

Míťa existuje.

A on ho zná.

Ale proč mlčí.

Vrátí se mi okamžik, kdy Klára říká – vnučka jako vnučka. A tuším, že v tom by mohla být odpověď. Jenom nechápu proč zrovna tam.

Kdo ještě by mohl říct.

Táta sourozence neměl. Děda měl dvě sestry. Jedna z nich už zemřela. Výstřední stará panna, kterou našli po týdnu v jejím dvoupokojovém bytě. S ní tam byl její pes, hladový, zubožený. Napadlo mě, jestli se třeba nepokusil tu paní sežrat… V duchu si dávám facku za svůj cynismus, ale upřímně, docela by mi to sedělo k té naší pošahané rodině.

Ta druhá se provdala kamsi na Slovensko. Mohla by vědět. Jenže jak ji najít.

 

 

Babička sice už neví, co měla na oběd, ale data narození a adresy všech svých příbuzných a známých si ještě pamatuje. Pro jistotu z prádelníku vytáhne adresář, kouká do přeškrtaných záznamů.

„To víš, je důležitý udržovat kontakty… Tady to je. Achjo, Danica, už pár let mi nenapsala ani řádku… A přitom já jí aspoň tu pohlednici k Vánocům vždycky pošlu a ona nic.“

 

Bodejť by. Stojím před menším domkem ve vesnici, jejíž název jsem možná kdysi slyšela, ale zřejmě jsem ho už stihla zapomenout. Cesta byla dlouhá, doufám tedy, že vyřídím, co potřebuji, a stihnu ještě dnes zpáteční vlak.

Nahlížím přes plot. Mladý muž v montérkách opravuje starší škodovku. Žena se vrtá v záhoně, dvě děti si hrají na trávníku. Na okamžik mě napadne, že by babička mohla být schovaná v domě. Ptám se, jestli tu bydlí paní Danica Bednáriková. Žena zavrtí hlavou a řekne, že dům koupili před pěti lety od její dcery. Prý proč se zajímám.

Představím se; víte, jsem vnučka jejího bratra, sestavuji rodokmen…

Ach, proč mě napadlo zrovna toto. Vždyť dobrovolně bych se nikdy do něčeho podobnýho nepustila. Ale zdá se, že to zabírá.

Žena se ptá muže, jestli si nepamatuje, kde stará paní bydlí. A když muž odpoví, že v domově se speciálním režimem v Čadci, tak mi spadne kámen ze srdce.

Dokonce se nabídne, že mě tam odveze na motorce.

 

Dědova sestra je překvapená, kdo ji to přišel navštívit. Nejdřív se moc nechytá, ale nakonec – aha! Ema! Naposledy jsem tě viděla, když jsi byla tákhle malinká, no a Klárka… takové hezké děvčátko. Jak se má teď? Má děti? No ta je šikovná, a co ty? Nemáš už na to věk?

„Je mi dvacet čtyři,“ odpovídám.

To je tak akorát.“

„Ještě pár let počkám,“ zalžu, i když vím, že dobrovolně zůstanu pahýlem na stromu života slavného lidského rodu. Pahýlem, na kterým nevyroste už ani lísteček.

„No jo, no jo, ti mladí dneska nikam nespěchají… Nedáš si čaj?“

Aniž by čekala na mou odpověď, vstane z křesla a jde ke kuchyňské lince. Bere z police hrnek, něco hledá ve skříňce nad dřezem. Pak se ke mně otočí a přísně vybafne: „Kde jste se tu vzala, slečno? Co mi chcete?“

Ach, to bude šichta.

Začnu znovu vysvětlovat. Babka se najednou rozesměje. „To jsem tě vypekla, co? Si tady každej myslí, že jsem dementní, ale já jsem úplně zdravá… Pověz, proč jsi přijela. Asi ne proto, abys viděla starou babiznu, že?“

Nalije do hrnku čaj, podá mi jej i s kostkou cukru, kterou nakonec vylovila ve skříňce. Pak se znovu usadí do křesla.

„Sestavuju rodokmen. Potřebuju ověřit nějaký jména, hlavně z té chorvatské strany. O dědovi Dušanovi už jsem leccos zjistila, kdy se narodil, kdy zemřel, co dělal, kde žil, než se oženil. O svém pradědečkovi mám taky něco, snad jen kdybyste mi řekla, kdy přesně se narodil a zemřel, vím jen roky… A babi jakoby omylem zmínila ještě nějakýho Míťu. Dimitrije. A toho nedokážu nikam zařadit.“

 

Stará paní se zamyslí. Mračí se, sama pro sebe.

„Míťa… To byl přece bratr tvýho táty, o dva roky mladší. Byli si docela podobní, dokonce studovali stejnej obor. Ale potom utekl do Jugoslávie a pak asi i do Itálie a tvůj táta ani Majka o něm už neslyšeli…“

Koukám na ni jak za jara.

„Tys to nevěděla?“

Zavrtím hlavou.

„To je zvláštní. I když asi pochopitelný… On se totiž nějak neshodl s tvým tátou… Kdysi jsem vyzvídala od Majky, ale jen mávla rukou – sourozenecké malichernosti – a ať už se neptám… Ještěže se toho nedožil Dušan; vždycky si zakládal na tom, aby spolu Míťa a Dušánek vycházeli dobře… Jenže ty jejich horký balkánský hlavy…“

 

Dochází mi, proč mě tehdy zneklidnila Klářina poznámka o zaměnitelných vnučkách.

Ale už mi nedochází, jak je vůbec možný, že táta i máma i babička přede mnou a evidentně i před Klárou a Kryštofem tajili Míťovu existenci. A proč vlastně.

Napadá mě jedině, že svým útěkem jim Míťa docela znepříjemnil život.

 

„Jsi asi překvapená, že, Emo. Nechceš štamprli na zklidnění?“

„Ne, díky, nepiju.“

„To je dobře, beruško. A říkej mi Danico.“

Sama si nalije, obrátí ji do sebe, pak ještě jednu. Chvíli mluvíme o jejím otci, ptám se, jestli má kontakty na někoho v Chorvatsku. Nemá. Jsem v koncích. Čím víc vím, tím míň vím. Proč jsem se do toho vůbec pouštěla.

Cestou domů prší. Za oknem vlaku rozpitá oranžová světla. Sourozenecké malichernosti… možná to opravdu byla nějaká banalita… Ale pokud tomu bylo tak, proč se o tom nesmělo mluvit. Nevím, jestli to chci vědět. Tuším, že čím víc se v tom hnoji budu přehrabovat, tím víc to bude smrdět. Jak ráda bych na vše zapomněla. Jenže z rozjetýho vlaku těžko skákat. Už proto, že dnes jsem se dověděla tolik. Všechno si poznačím do diáře, Míťa, letopočet, neshoda, emigrace, horkokrevní bratři a ještě něco, něco podstatnýho… co to ta Danica říkala… kurva, co to bylo.

 

 

Druhé kolo.

Snažím se tátu vyslýchat ještě za střízliva. Nebo spíš ve stavu, kdy není úplně na sračky.

„Proč jsi mi nikdy neřekl, žes měl bráchu?“

„Protože si to nezasloužil. Nezasloužil si, abyste o něm věděli.“

V této patetické poloze ho neznám.

„Proč? Protože emigroval?“

„Ne. Teda jo… Teda… hele, jak ses to dověděla?“

„Danica, dědova sestra.“

„Ta je mimo už dobrých dvacet let.“

„Ale o Míťovi věděla.“

„Podívej, Dimitrij nás dost hnusně podrazil. Chtěli jsme zmizet do Itálie přes Jugoslávii, záminka byla návštěva příbuzných… Všechno zařízený, výjezdní doložka, devizovej příslib… Jenže na hranicích nás důkladně prohledali… A vrátili nás. On nás naprášil.“

„Koho nás?“

„Mě a mámu.“

„Počkej, jakože vy jste plánovali zdrhnout a on vás udal? A nakonec zdrhl on? A proč?“

Nevím,“ odpoví podezřele rychle a uhne očima.

„K něčemu takovýmu přece člověk musí mít pádnej důvod.“

„Nemusíš mít racionální důvod pro všechno, co děláš. A už se o tom nechci bavit.“

Doprdele. Proč mi nechce táta nic říct? A řekne mi něco aspoň máma?

 

Neřekne. Tváří se naštvaně, když to na ni vybalím.

Ale jakmile zmíním, jak táta říkal, že Dimitrij je udal, vidím v jejích očích náznak nesouhlasu. Hned nato však dodá: „Hele, já ti k tomu nepovím víc, než táta. Dimitrij prostě zmizel. Tak se s tím smiř a přestaň si hrát na detektiva. Jo a opovaž se s tím zatěžovat babičku, víš, že na tom není dobře.“

Najednou tolik starosti o tchyni. Zatnu zuby. Bezmocně. V té chvíli vím, že jsem si zcela spolehlivě odřízla cestu k jakýmkoliv dalším informacím o ztraceném.

 

 

Práce mě sere. Jóga mě sere. Koukání na filmy mě taky sere. Všechno mě sere.

Zkouším si vybavit nějaký detektivní příběhy. Jak získat další informace. No tak, přemýšlej, z koho bys mohla něco vylomit… Tak si to shrňme: máma ani táta nepřipadají v úvahu. Danica řekla, co věděla. Od babičky se s největší pravděpodobností nic nedozvím, i když můžu to zkusit.

Co tam máme dál. Deníky, staré pohlednice. Fotky.

Ne, ne, myslím, že pokud naši nechtěli, abychom se někdy o Míťovi dověděli, tak si stopro dali tu práci a zahladili stopy. Vybavím si jakýsi album, táta, když byl malej; na některých místech fotky chyběly. Tenkrát jsem se spokojila s vysvětlením, že se prostě ztratily. Pak se ztratilo celý album.

Ale přece jen, mohla bych to zkusit. Jenže jak mě uvidí máma nebo táta, bude zle. Nebudu je dráždit, nechci je dráždit.

Při další návštěvě se však pustím do hledání. Tajně doufám, že na něco narazím.

Nenarazím.

 

Mám chuť se vypovídat Kláře. Anebo se podělit s Kryštofem. Ale k čemu by to bylo. Akorát je vtáhnu do své vlastní mizérie. Klára má svých starostí dost. Kryštof je mimo. Ne, o některý věci se člověk nemá dělit. Ať si to shnije uvnitř. Není třeba kontaminovat svoje okolí.

Znovu zkusím internet. Zadám jméno. Nic. Naivko. Co sis jako myslela – že od posledního hledání přibude podrobný záznam o zmizelém včetně jeho adresy, povolání, počtu dětí, výšky, váhy a čísla bot?

 

Těžko se mi smiřuje s tím, že to budu muset vzdát. Dimitrij přece nemohl úplně zmizet. Někdo si ho přece musí pamatovat; měl určitě nějaký kamarády. Jenže kde je jim konec. Jako nejschůdnější cesta mi připadne zeptat se zase babičky. Ta bezpečně ví.

Úvahy typu – přece nezapře svého vlastního syna.

A racionální odpověď – proč by nemohla zapřít… A co když v ní svými otázkami otevřu něco… něco… Nakonec se rozhodnu. Zcela sobecky. I přes mámino důrazné upozornění. Zavolám jí, jestli můžu zítra přijít na čaj. To víš, že jo, Klárko, těším se na tebe.

 

Nazítří je pozdě.

 

 

Na pohřeb přišlo docela dost lidí. Celej den probrečím a nedokážu jednoznačně říci, jestli je to kvůli tomu, že babička umřela anebo že se už nikdy nic nedozvím. Každopádně odkládám tuto nevyřešenou záležitost na neurčito.

 

Smuteční hostina v okruhu těch nejbližších. Večer u našich. Všichni spolu, povídáme si, vzpomínáme na babičku i mlčíme. Na chvíli vypadáme jako docela normální rodina. Říkám si, že není žádoucí vnášet cizorodé elementy. A Dimitrij je v podstatě cizí; nemá s námi už nic společného.

 

Když procházím kondolence, všechny ty kýčovité kříže a kytice černých růží a mrtvé ptáky, narazím na jednu, která mě přece jen nahlodá. Celkem prostý text: Upřímnou soustrast, Dušane a Miruško, PS: nikdy nezapomenu, jak se o nás maminka postarala, když jsme se jako banda špinavých, promoklých studentíků dopotáceli z toho čundru na Vysočině… ty borůvkový knedlíky byly úžasný.

Podpis: nečitelný. Ptám se mámy. Je trochu mimo; určitě slupla nějakou tu bobuli. Jo, to je od Jitky Novotné, teda Mrázkové, chodila s námi do ročníku.

 

Cosi mě praští přes nos. Škola. Táta chodil s mámou už na vysoké. Konečně si vybavím to, co jsem si při cestě ze Slovenska zapomněla poznačit do zápisníku. Dimitrij studoval stejnej obor. Někdo ze spolužáků si ho musí pamatovat.

Usmívám se. Máma si nalije další sklenici vína. Táta nám popřeje dobrou noc a jde si ještě zapálit do garáže. Tipuju, že tam má schovanou lahev tvrdýho. Klára se odkulí do svého starého pokoje. Jen Kryštof na mě nechápavě kouká. Nasadím zase zkroušený výraz.

 

 

Vy Jitky Novotné, Mrázkové, Novotné-Mrázkové, Mrázkové-Novotné… je vás tolik… Usilovně vzpomínám, jestli se máma nezmínila… ano, ano, Jíťa, spolubydlící. Strahovské koleje, dvojáky bez záchodů a vlastní koupelny, široký chodby, pach lyzolu a naftalínu, ale na svou dobu docela komfortní bydlení. Pár výletů. Byli jsme třeba na Květnici, tady kousek, táta, blázen, se tam s kladivem proplazil do nějaké jeskyně a přinesl mi pár ametystů a Jitka mu vyhubovala, že se to nesmí…

Jenže po Jitce, stejně jako po Míťovi, se zřejmě slehla zem.

Když však procházíme pozůstalost, napadne mě to.

Prádelník, babiččin adresář.

Jituško Mrázková, mám tě.

A co kdyby… Ne, žádného Dimitrije nenajdu.

 

 

Chystám se na cestu. S sebou svačinu, zápisník a ozkoušenou historku o rodokmenu. Paní Mrázkové jsem napsala dopis. Vysvětlila jsem jí stručně, o co jde. A že mámu ani tátu do toho teď nechci tahat. To vše při vědomí, že v příběhu jsou trhliny. Napadá mě, že se můžu odkázat na poslední přání mé babičky: najít ztraceného syna.

Chm, neměla bych tolik koukat na ty filmy.

 

„Emo, vy jste celá maminka. Pojďte dál.“

Úvodní tanečky, jaká byla cesta, dáte si kávu, čaj, něco k zakousnutí?

Sedím v cizí kuchyni, na stole koláče. Paní Mrázková je moc milá.

„Tak povídejte,“ vybídne mě.

Jsem upřímná. Nakonec už to nevydržím: „Víte, já nechápu, co tak hroznýho se mohlo stát. Jestli je opravdu udal… “

„Já to taky nevím, Emo. Mirka a Dušan chtěli zdrhnout, to ano. Na hranicích je vrátili, to taky sedí… Tvoje máma byla už tehdy těhotná… s Klárkou? Pamatuju si dobře?“

„Jo,“ přitakám a modlím se, aby se nezačala vyptávat, asi bych ji zdvořile poslala někam.

„No prostě… Z nějakýho důvodu si mysleli, že je práskl Dimitrij… ono totiž… Mirka nejdřív chodila s Míťou, jenže pak se to nějak… Ale to už bylo dlouho předtím, než naplánovali ten útěk… Já měla Míťu docela ráda, my tři, teda já, tvoje máma a Míťa jsme byli v našem ročníku taková známá trojka… neřekla bych, že by byl schopen je naprášit… Byl to fajn kluk, jen teda docela dost chlastal.“

Chce se mi říct – bratři jak se patří. Polknu.

 

„Míťovi se pak podařilo vyřídit si vystěhovalecký pas… Zůstal v Zadaru, do Itálie nezdrhnul, nechápu proč… Pár let jsme byli v kontaktu. Psal, že si tam našel ženu, že se mu daří dobře… Poslal mi několik pohlednic a fotek… Počkejte, ukážu vám je.“

 

Svatební fotografie. Jeho žena je krásná. On vypadá skoro jako táta s plnovousem.

Pohlednice ze Zadaru, pohlednice od moře. Pohlednice odněkud z hor.

Tady je další fotka, z roku osmdesát čtyři – Dimitrij, Ljuba, v náručí chová dcerku… a tady z roku osmdesát devět, jsou tu všichni…

Koukám na tu fotku a vidím malou Kláru.

Ne, ne, to ne… To je blbost, přece.

Ještě jedna pohlednice; tentokrát Dubrovník. A rodinné foto před katedrálou. Rok devadesát.

„Pak už jsem o něm neslyšela. Však víte, co se tam dělo.“

„Takže možná je -“

„Nevím. Už se mi neozval. Je mi líto.“

Vzdychnu. Tentokrát jsem opravdu u konce. Paní Mrázková taky vzdychne, ale pak řekne:

„Jediné, v čem vám mohu pomoci, je ta stará adresa, ale pochybuju, že k něčemu bude… Všechno může být úplně jinak…“

„No ano, ta adresa! To byste byla moc laskavá,“ odpovím skoro nadšeně.

„Nevkládejte do toho příliš nadějí. Zadar po válce nevypadal zrovna nejlíp… Byli jsme tam v devadesátém osmém na dovolené, tedy poblíž… kulky ve zdech…“

Navzdory jejím obavám ve mně dozrává rozhodnutí.

A zároveň tuším, že to, co pravděpodobně zjistím, nebudu moci s nikým sdílet. A s Klárou už vůbec ne.

 

 

Jsem na konci. Ani ve snu by mě nenapadlo, že závěr tohoto příběhu se bude odehrávat v zahradě pod voňavým cedrem.

Dimitrij vypadá starší a sešlejší než je, celou dobu popíjí víno, všímám si, jak se mu třesou ruce. Moc toho nenamluví. Ale to podstatné mi řekl. Kukačka Klára… tátova nejmilejší. Ta, která držela linii balkánského prokletí.

Dimitrij ji nechce osobně poznat. Říká, že není třeba to komplikovat. Klára je oficiálně Dušanova. K čemu by vám byla pravda? Po tak dlouhé době?

Dimitrij si přeje, abych o něm mlčela. Abych mlčela o všem ostatním. A jedním dechem dodává, že všechno ponechává v mých rukou. Zbavuje se odpovědnosti a to břímě naloží na moje bedra.

A Dimitrij mě přesvědčuje, že Dušana a Mirku neudal. Prostě pitomá náhoda, no. Některý věci nemáte šanci ovlivnit, Emo.

 

Měla bych po té dlouhé anabázi cítit něco jako zadostiučinění; přece jen, odhalila jsem temná tajemství naší rodiny. Ach ano. Krásné rozuzlení detektivky.

Ale necítím nic. Ani tu sounáležitost, jak jsem si naivně představovala.

Ljuba mi na cestu sbalí sladké pečivo a daruje mi láhev domácí rakije. Z jejich sadu; má i odpovídající etiketu.

 

Na autobusovém nádraží alkohol vyliji do kanálu, krátce se zadívám na etiketu. Ne, nemá to smysl. Nechám to tajemství tady, v tomto zapomenutým městě. Ještě chvilku překonávám nutkání strhnout etiketu a ponechat si ji. V hlavě se mi však rozjede příběh o tom, jak ji Klára vyčmuchá v mým stole mezi krejčovskými křídami a cívkami. Ne. Někteří lidé by se neměli dovídat vše. Měla bych cítit nějakou radost, protože vím něco, co ona ne, protože konečně mám jako ta mladší sestřička navrch, ale nic. Opět jedno velké nic, prázdno.

Zapomeň na to, říkám sama sobě, když nastupuji do autobusu.

Sladké pečivo sním, než vyjedeme z města.

Je trochu okoralé, ale chutná mi.

 

 

Za pár dní Klára porodila. Hodně jsem byla zvědavá na jméno.

Vzpomněla jsem si, jak jméno prvního syna tajila.

„To víš, že jo. Já to někomu řeknu a ten: jo, takovýho jsem znal, to byl debil. Anebo… tohle jméno? to je přiteplený… anebo tohle? Jste se zbláznili, děcka ve školce jsou hrozný svině…“

Nakonec to byl Medard. Uf. No, bude trpět, Méďa.

No a druhý syn – to stejný. Nikomu nic neřeknu, sorry, ani tobě, má nejmilejší sestro.

Zavolala mi v deset večer.

„Ahoj, tak dobrý… jojo, žádný překvapení se nekonalo, je to kluk… a jméno? Dimitrij. Proč? Cože? Já tě neslyším – jo, protože se mi to jméno líbí a babička evidentně nějakýho Míťu znala, nejspíš to byl opravdu někdo z přízně… tak mě napadlo nechat to jméno v rodině.“

 

 


31 názorů

Trochu depresivni s těmi hektolitry alkoholu, ale čtivé. Děkuji. ;) S.F.


Luzz
13. 05. 2022
Dát tip

jamardi, klára není ani na jedné fotce.

tobě to možná připadne matoucí, ale zdá se mi, že ostatní s tím neměli problém.

ale to neva, já zase nechápu, proč zmiňuješ ty herce.

 


Jamardi
13. 05. 2022
Dát tip

"Tady je další fotka z roku 84, Dimitrij, Ljuba, v náručí chová dcerku....a tady z roku 89, jsou tu všichni. Koukám na tu fotku a vidím malou Kláru. " No dobře, dívka z roku 1984 nemusí být Klára, ale proč o tom dítěti zmiňuješ, když jinak už o  něm nic nepíšeš? Je to matoucí, když o něm mluvíš ve chvíli, kdy se mluví o Kláře.

Ti herci tam vypráví o celém dětství a celé školní docházce a studiu. Tak jsem to i psala.


Luzz
13. 05. 2022
Dát tip

jamardi, díky za čtení

na té fotce nebyla klára.

vysoká škola i doktorát se podle mě dají s alkoholismem zvládnout... není alkoholismus jako alkoholismus... a že je studium jeden velkej mejdan platí tak nějak obecně... nejen o hercích... tedy za mých mladých let to tak bylo, ale je to už hrozně dávno, možná dnešní studenti jsou zodpovědní a nechlastají...

jen nechápu tu tvou poznámku ke snížené známce z chování - na vysoké se chování neznámkuje, ne? možná tak na konzervatoři, kde tebou uvádění herci studovali, ale konzervatoř nerovná se vš.


Jamardi
13. 05. 2022
Dát tip

Nápad a detektivní zápletka se mi líbí, ale vadí mi některé skutečnosti, které uvádíš. Píšeš, že Klára byla na společné fotce v pěti letech, možná i v šesti, a přesto si na svého strýce nepamatuje. To není normální. A pak jak píšeš o alkoholismu Kláry a jejího bratra a současně o tom, že úspěšně studovali na vysoké škole. Je sice fakt, že někteří herci prohlašují, že jejich studium byl jeden velký mejdan....a stejně tak jeden vedle druhého měli chování po celou dobu školní docházky na sníženou známku (pravidelně to říkají třeba v pořadu Zázraky přírody) a asi to tak musí být, aby se lidi bavili. Mně vadí, že je to pořád dokola. Co se týče studia na vysoké škole s alkoholem, znala jsem jednu, ta měla pořád hladinku, ale chovala se slušně, měla fotografickou paměť a těsně před zkouškou u toho seděla celou noc, ale stejně po třech semestrech skončila.


Dobre se to četlo, pointa mě napadla hned na začátku, pak jsem se nechala na chvíli zmást,když byla řeč o nepovedené imigraci. Tam by to šlo zasmodrchat ještě víc. Když se dělá rodokmen,patra se po matrikách,v centrálním registru obyvatel by měl Mita také svůj odkaz. Ale i když tak má kritika nejspíš nevyznívá,za mě typ a čtení potřebný relax :-)

 

 


Gora
25. 04. 2022
Dát tip

díky, a avi PM


Luzz
25. 04. 2022
Dát tip

ano, goro, dík.


Gora
25. 04. 2022
Dát tip

Luzz, je možné nominovat povídku Rodokmen do PM?


Silene
21. 04. 2022
Dát tip

Přesně tak, coby autor názorově neexistuješ. I čtenář se dělí na více nebo méně disciplinovaného, promítnout si samozřejmě může, co potřebuje, co ho jen napadne, ale z pozice, ehm, literárního teoretika musíš interpretovat vždy dle pravidel příslušné teorie. Pokud by šlo o teorii fikčního světa, zjednodušeně vše lze vyvodit z napsaného, pro mezery musí být v textu nějaká zdůvodnitelná a obhajitelná opora, ale mezery se asi týkají spíš rozsáhlých textů. Případně zde: autorka nemusela nutně doslovně zdůraznit, že se děj odehrává na planetě Země, jaksi to plyne z užitých toponym, že svět lícuje s tím reálným. 


Luzz
21. 04. 2022
Dát tip

silene, jj, to beru, chápu to - ten otec je tam opravdu vykreslen dost rezignovaně, jako by měl jen tuto stránku... ono je klidně možný, že to, co jsem uváděla výše, jsou spíš moje autorský záměry, který se ale do samotnýho textu nedostaly... anebo tam nejsou dostatečně zdůrazněny. je fajn, že nad tím takto dumáš. 


Silene
21. 04. 2022
Dát tip

Luzz, má pochyba vzešla tuším přímo z textu. Hned na začátku postava otce přichází o ŘP a snad veškeré zmínky o něm jsou výhradně alkoholické (bez záruky). Přítomny gradace typu:

táta je už na sračky.

Postava otce působí velmi rezignovaně. No, o postavě matky autorka uvádí, že vládla domácnosti tvrdou rukou a valila diazepam. Stačit mohla asi dost, sejde i na stáří domu.  


Luzz
21. 04. 2022
Dát tip

K3, dík, že neodradilo.

Lnice, díky. je to zvláštní, mně to zas tak "neslučitelný" nepřijde... z různých důvodů... možná se o dům stíhala starat ta matka... a třeba otec nebyl úplně klasickej alkoholik, ale spíš kvartální alkoholik... anebo - někteří alkoholici mají vyvinutý takový mimikry, že okolí vlastně nepozná, že by měli nějakej problém... možností je spousta...

(avízo i silene; časem se možná vzmůžu na nějaké smysluplnější vyjádření k tomu ostatnímu)

 


Lnice
21. 04. 2022
Dát tip

konečně jsem přečetla, bezva! jediné snad, co mi nesedí (a myslím, že to zmiňuje i Silene) je, že by alkoholici měli "upravený" dům a okolí, většinou se právě na tom pozná, že tady něco "nefunguje"

 


K3
20. 04. 2022
Dát tip

Pro mě to bylo zprvu dost těžké čtení, ale tak to u tebe bývá. Právě proto jsem si to pro jistotu ještě jednou přečetl. Až potom si uvědomuju jak je to dobře napsané, jak to Míťa táhne na branku a jaké v tom je napětí. A parádní konec.


Luzz
14. 04. 2022
Dát tip

revírníku, děkuji velice, cením si.

571884 a tak dál: též děkuji, moc dobrá poznámka k těm dvěma rovinám - detektivka / alkohol. co se týče věku vypravěčky... no, ona prostě dospěla už dříve... v těch třinácti... tak myslím, že ve čtyřiadvaceti už mohla mít ten totální nadhled (na rozdíl od kláry, která se chová jak děcko pořád)


revírník
14. 04. 2022
Dát tip

Výborně napsáno. Stručně a jasně, bez odboček, bez omáčky zbytečných vět. Napínavé čtení, nedá se nedočíst. Hrozivá délka mi přestala vadit už během prvního odstavce.


Moc dobré. Udivuje mě (v pozitivním smyslu), s jakou suverenitou a tahem na branku je text zpracován. Skvělé je prolínání minulého a přítomného času - ani na moment to neruší, ba naopak, textu to dodává na dynamice. Stejně tak totální nadhled vypravěčky. V tomto ohledu mě trochu zaskočilo, když odhalíš, že vypravěčce je teprve 24 let. Působí tím svým suverénním odstupem od věcí totiž jako mnohem starší žena, taková, která už si toho v životě hodně prožila a naučila se střízlivému odsupu od věcí, které by ji v mládí možná emocionálně oslabovaly a nutily spíše k participaci než odstupu. Ale to je spíš detail.

Trochu mě zklamalo (ale to je otázka čistě mého čtenářského vkusu, nikoli výtka), že se obšírněji nevěnuješ problematice alkoholismu nastolené v úvodu, ale celé se to velmi záhy zlomí spíše do jakési detektivky, byť se super přesahem. První cca dvě strany mě přece jen bavily nejvíce: to velmi nekompromisní pojmenování problémů spojených s fungováním jedné rodiny. V průběhu povídky mi připadalo přece jen trochu škoda, že už od tématu chlastu prakticky úplně upustíš a krom občasné zmínky, že otec je zase ožralej nebo se někdo ožral, se mu dále nevěnuješ a dáš plně přednost právě onomu "detektivnímu" módu. Za mě je jednoznačný top celé povídky uvedení Kláry.

Z vypravěčského hlediska se mi nejvíce líbilo propojení dialogů s hlasem vypravěčky - velmi čtivý, trefný a výmluvný doprovod toho, o čem se mluví v přímé řeči. Tohle mně osobně nikdy nešlo, takže i trochu závidím, a současně tuším, že nějak podobně jako u tvé povídky, by to asi mělo vypadat.

Nevadil mi ani místy hovorový jazyk, který obecně nemám v próze příliš v oblibě. Tady je užit s mírou a správně načasován.

Celkově vzato: umím si na základě této povídky představit, že kdybych od tebe začal číst román, dočetl bych ho do konce. 


Silene
13. 04. 2022
Dát tip

Tak zrovna jsem byla charakterně usvědčena. No comment. Ale dám ti to žlutě!


Luzz
13. 04. 2022
Dát tip

díky všem, za čtení a trpělivost a tak podobně

yss, ano, to hledání a nacházení pravdy... není vždy ku prospěchu

silene, skvělý postřehy a otázky... (opět) jen koukám. kdyby redakci obývala aspoň polovina lidí, co by byli schopni dát dohromady takovej komentář jako ty, tak bych tuto instituci možná začala brát konečně vážně (čest redaktorským výjimkám)


Luzz
13. 04. 2022
Dát tip

ty jo, majaksi, dík!

konečně vážná kritika, která stojí za přečtení!

jen jsi tam mohl dát víc smajlíků.


Silene
13. 04. 2022
Dát tip

cit. nepovím víc, než táta. = víc než táta. (interpunkce)

vypravěčova řeč:  balkánský vazby x staré pohlednice x jakýsi album x zmizelém, žádného x rodinné foto x nějaký kamarády x strahovské koleje x široký chodby (sleduji kolísání; asi kolísáme i běžně, no)

Dimitrij, Ljuba, v náručí chová dcerku… = Ljuba je Míťova manželka, soudím; domnělá Klárka je jejich skutečný potomek; odsud úvaha na kukačku (letopočty uváděné u jednotlivých fotografií nestačím kontrolovat, ani nevím, zda je s čím je konfrontovat, uvědomuji si jen Emin věk, věkový rozdíl od starší Kláry, nic dalšího) / Jako proč ne, jen nevím, zda je to pro podezření dost silně motivováno, nejsem si teď jista, zda odněkud plyne např. dostatečně odlišný vzhled obou bratrů. 

cit. Ta, která držela linii balkánského prokletí. = také slabý argument, opět: oba jsou přece z balkánské dodové větve a chlastají ano/ne

. níže v textu: ano, chlastali oba, fest, cit.  bratři jak se patří.

. přičemž podoba bratrů se také potvrzuje: cit. On vypadá skoro jako táta s plnovousem.

potíže: Vrtá mi hlavou, jak rodina mohla působit navenek spořádaně, leda snad by garáž přiléhala k bytovce, neboť s otcem věčně v rauši by asi dům se zahradou kdovíjak repre dlouho nepůsobil, ale nevím. Dále mám problém s podobou obou bratrů, málo mi podporuje jakýkoli projev Klářina odkázání se k biologickému otci, mám na mysli její jednání, chování, ono rodové zatížení, které by se mělo projevit buď/anebo? Ptže jak text stojí a leží, je to vlastně prašť jako uhoď. Čí je. Tudíž jde asi jen a jen o tu tíži poměrně... zbytečného tajemství?

Čte se to velmi dobře, podezření na kukačku mě tedy bralo prakticky od samého prvopočátku, jsem vůbec podezřívavá osoba. (Potud u mě bez případného překvapení, jednoduše se pěkně plní, co očekávám. Nedostatečně přesvědčivé mi připadá Emino zjišťování ohledně oněch vzájemných podob. = Otázka, která mi vrtá hlavou: V čem zjištěné okolnosti postupně potvrzují Emino vzrůstající podezření? = Mně připadne pořád skoro stejné totiž. Nic moc ho neposiluje ani nevyvrací v rámci shodnosti versus rozdílnosti obou bratrů.)

Někde jsem si podtrhala, kde mi co na takřka "úplném" začátku začalo spínat, mohu případně ještě zkopčit. 


vesuvanka
13. 04. 2022
Dát tip

Pěkně napsané, četla jsem jedním dechem, TIP


Silene
13. 04. 2022
Dát tip

Droboť, part I:

Ad předsudek (v prvním odstavci):

. Jde ono skutečně o předsudek, když se jedná spíše o výmluvu v náš zdánlivý/pohodlnější prospěch?

. Předsudek vnímám spíš ostražitě, upjatě, zabedněně, ano,

 

. ale tady se mi jeví spíš coby vědomá výmluva/přesvědčení

cit. všechny soukromý patologie hezky schovaný.

. typický luzzin rukopis. Výraz.

ani ani ani = ani články, ani zipy, ani děti

 

. Návrh interpunkce, pro srozumitelnost:

cit. poučuje svou mladší: ach, moje malá sestřičko, hlavně nezačni chlastat, a jakmile tě napadne si podřezat žíly, raději zajdi za nějakým psychiatrem, mám několik kontaktů.

.. neboť: při kumulaci dvou spojovacích výrazů patří interpunkční čárka před první a skutečný význam rozebraného souvětí je:

Hlavně nezačni chlastat a raději zajdi za nějakým psychiatrem, jakmile tě napadne podřezat si žíly. (VV může rozvíjet i celé souřadné souvětí z VH1 a VH2, dává-li to významový smysl.)

cit. terrible two (= super)

. ten Dušan, jo, perfektní volba jména, také mi sepnulo až s Dimitrijem, že Dušan byl třeba Jurkovič. Vlastně.


Janina6
13. 04. 2022
Dát tip

Skvělé čtení. Po všech stránkách.


zvedavec
13. 04. 2022
Dát tip

zaujalo - a vyvolalo aj zimomriavky


yss
13. 04. 2022
Dát tip

klikla som s presvedčením,že tu bude báseň a ono ho -aké prekvapenie!  Dĺžka textu mi nijako nevadila,asi je to tým,že je spracovaný veľmi dobre.Páči sa mi dejová línia, charakteristika postáv, vzťahov, odhaľovanie rod.väzieb, vyzretý jemný sarkazmus rozprávača,text pôsobí autenticky,vierohodne, ponúka nám až triezvy pohľad na veci, ktoré sú zdanlivo funkčné a naoko bezproblémové.Odkrývanie vzťahov v rodine a hľadanie pravdy, ktoré možno nie je vždy víťazstvom.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru