Mám rád lidová rčení

Jsem Mamlas, ovšemže příjmením, tomu teatrálnímu entrée prostě nešlo odolat. Říkají mi Mamlas a už dlouho mě nikdo jinak neoslovil, jako bych ani nikdy neměl jméno Adam, kterým mi tak krátce, kraťounce říkávali rodiče.

Narodil jsem se ošklivý s pokrouceným tělem, maminka při pochůzkách na veřejnosti přehazovala  přes kočárek plenku, v létě prý kvůli slunci, v zimě kvůli nečasu.

Byl jsem díky své postižené tělesnosti nešikovné dítě, trvalo dlouho, než jsem začal pajdavě chodit a než jsem se sám dokázal namáhavě obléci a najíst.

V tomto období těžkých počátků života se někam ztratilo moje jméno Adam, ztratilo se tatínkovi a časem i mamince, to bolelo hodně, její Adámku bylo ve mně k ní těsně přimknuté.

Každá forma života se přizpůsobí podmínkám, ve kterých žije, když ne, tak zanikne.

I já jsem se přizpůsobil, uvykl si nejen na nadávky a rány od spolužáků, ale i na útrpné pohledy dospělých a na ponižující úlevy učitelů.

Avšak každá situace přináší nová poznání, zjistil jsem, že útočníka, který do mě bil hlava nehlava, to přestalo bavit, jakmile zjistil, že je mi zcela jedno, jestli z toho vyváznu živ.

S urážlivými slovy to bylo horší, zatímco rány na mém zmrzačeném telě už nemohly natropit více škod, slova mě měnila a mrzačila uvnitř. Nakonec mi tuto zhoubu pomohla zastavit náhoda.

Přihlížel jsem hře dvou chlapců, házeli po sobě míčkem a kryli se štítem. Nejvíce zásahů některého z nich měl na svědomí odražený míček. Představil jsem si slova jako ten míček a sebe s neviditelným pružným ochranným štítem, který způsobí, že se slovo odrazí a zasáhně jeho původce. Nedocenitelné a zábavné, věřte mi, míru zábavnosti si určuje svou představivostí každý uživatel této metody sám.

Když jsme u té zábavy, vytvořil jsem si jednu takovou, trochu poťouchlou, ale jsem přesvědčený, že potřebnou. Vhodné místo pro ni je centrum města s mnoha výlohami a se spoustou chodců. Spočívá v tom, že si vyberu citlivého, vnímavého proti chodce, takové to dobrotisko s otevřeným srdcem a upoutám ho pohledem. Téměř vždy se na mě podívá, na setinu sekundy zkoprní a než sklopí zrak, uvidím mu v očích zmatený soucit. Otočím se a jdu za ním, většinou se potřebuje uklidnit a tak se zastaví a civí slepě do výlohy. Tu přichází má chvíle, postavím se vedlo něho tak, aby si všiml mého odrazu ve skle a pak jej nechám v klidu prohlížet mou ošklivost, aniž by se k tomu musel komukoli přiznat, snad jen sám sobě.

Tak na brzkou shledanou.