POHLEDY

Déšť má očišťující moc, věděli jste to? Asi ano, ale ne každý s tím souhlasí, obzvláště třeba na podzim. No považte, je chladný den, sychravo, vane dotěrný vítr a do toho, aby toho snad nebylo málo, bez ustání lije voda z mraků. Všude kolem vás to cáká a šplíchá, poslední váhavé lístečky povlávají v korunách téměř holých stromů, mocných a mlčenlivých.
Přesto přezevšechno, jakmile začne pršet, vyrážím ven, ať už je to podivínské či není. Vlastně mi moc nesejde na pohledu ostatních lidí. Ráno se obléknu a jdu, ať se děje vůle boží, nikdo a nic mě nemůže zastavit v mém chladném počínání.
Vyrazil jsem svižným krokem ze schodů, samozřejmě s nezbytným deštníkem, jedinou zbraní proti ťafkám mrazivě studené vody. Taková krůpěj za krkem vámi pěkně otřese.
Venku překvapivě nijak liduprázdno nebylo, v šedivé mokré cloně jsem zahlédl spěchající kolemjdoucí s nákupními taškami, v cylindrech a paraplety rozmanitých barev. Kolem projel kočár se zpěněnými koňmi v zápřahu. Uháněli tryskem někam za svým významným, ale pro mne zcela nedůležitým cílem.
Vystoupil jsem na ulici a započal nikým  nerušenou procházku, dýchalo se ztěžka ale vzduch byl docela ostrý a čistý. Všudypřítomná vlhkost mne nemohla odradit. Zhluboka jsem se nadechl. Plíce přijaly odér deště pozvolna, jako při stoupání povlovným kopcem z údolí. Jak osvobozující, ano, zdá se, že mne čekal zase jednou přívětivý klid a den bez potíží. A v tom jsem se srazil s protijdoucím vysokým mužem s tmavou buřinkou, z jejíž krempy odkapávala voda. Moje robustní postava útlého postaršího muže div neporazila. I tak jsem ho odrazil na zeď domu. Klobouk mu spadl. Rychle jsem se shýbl a podal mu ho s nejuctivější omluvou a nejhlubším zahanbením. Kníratý muž si upravil nárazem spadlý cvikr a zamračeně přijal klobouk, ovšem omluvu nikoli.
Upřel na mě oči plné zloby.

Vytrhl jsem nepříliš laskavě buřinku tomu nezdvořákovi z ruky, třebaže se omlouval upřímně. Později toho dne jsem si uvědomil, ze jsem se nezachoval hezky, nicméně muže jsem neznal, tak mě to příliš dlouho nemrzelo. Spěchal jsem v tom deštivém a nevlídném dni na kliniku. A on jde jako slon a vrazí do mě, hrubián. Vždyť mě musel přece vidět!
Doktor mi poslal vzkaz, že mojí ženě se přitížilo. Chtěl jsem těch pár bloků jít pěšky, pěkně svižným krokem, ale co čert nechtěl, rozpršelo se. Psí počasí mne zastihlo na půli cesty. Budova sanatoria se nacházela přes ulici směrem vpravo. Ne, nebudu si už ten kousek platit fiakr, dojdu to.
Konečně se prede mnou z deštivé kulisy vynořila oprýskaná vysoká budova. Nad dvoukřídlým vstupem visela prostá nezdobná cedule Dům u Svatého Františka Poustevníka Kříže Nejsvětějšího. Vycházelo z ní mnoho lékařů v bílých pláštích i sester z nedalekého kláštera Milosrdných sester Všesvaté Marie Ctihodné.
Bral jsem schody po dvou a brzy snímal klobouk v átriu. Uvnitř už čekal doktor ošetřující moji milovanou ženu, profesor van der Jacobi. Rychle ke mně přispěchal a podával mi ruku. Tvářil se naléhavě, vážně. Jakýsi muž vedle doktora Jacobiho, asi nějaký medik, mě požádal o promočený plášť. Podal jsem mu ho, aniž bych se mu díval do očí a hltal zběžné lékařovy informace o zhoršujícím se zdravotním stavu pacientky, mé ženy!
Zeptal jsem se, zda - li je ještě nějaká naděje, ačkoli jsem tušil, co lékař odpoví. Déšť zuřivě bil do okenních tabulek. Nastala nepříjemná odmlka.
Profesor se mi zahleděl vážně do očí.

Musel jsem mu to nějak šetrně sdělit. Šetrně! To se lehko řekne, nejhorší věc na povolání lékaře, jež je prý ctihodným posláním. Tak jsem spustil vážným hlasem nejčistší pravdou, protože lhát mi v mém povolání opravdu nepřísluší, že situace je velice vážná a naděje je skutečně minimální. Asi chcete říct: Což takhle lhát milosrdně?
Možná. Možná to nedovedu. A tak jsem tam stál, diplomy, bohaté zkušenosti, mnoho vydělaných peněz a slávy, úcty mezi lidmy, vysokými i nízkými lidmi bez ušlechtilého původu, vážený a musel jsem mu sdělit, že jeho žena umírá a že s tím nemohu už nic udělat. Operace nepomohla a náfor stále roste.
Diplomy, peníze, váženost... k čemu?
Když jsem toho nešťastníka vedl do pokoje jeho smrtelně choré manželky, jen slabě a z povzdálí jsem slyšel své unavené kroky, přerývaný devh a šouravou chůzi toho zlomeného muže vedle sebe. Klopýtal jakoby šel přímou cestou do pekla.
Míjeli jsme různé lidi, ale ani on, ani já jsme se nikomu nepodívali do tváře. Konečně jsme stanuli u dveří do pokoje. Než jsem stihl zaklepat či vzít za kliku, otevřela jedna ze sester. Ani k ní jsem nezvedl bezmocností spoutaný pohled. Vstoupili jsme oba dovnitř, ale nezavřel jsem za námi. Řekl jsem, že je nechám o samotě, jak dlouho budou chtít a že počkám venku, kdyby se něco stalo. Prázdným pohledem jsem civěl na stolek u postele, jenž se prohýbal pod tou spoustou lahviček s různými medikamenty a tišícími přípravky.
Pak jsem vzhlédl k lůžku a pohleděl nebohé ženě do očí. Dívala se celou dobu přímo na mě...

Jak příjemné vidět zase manžela! Je tak starostlivý, odešel od svých pracovních povinností a spěchal rovnou za mnou. Nepochybovala bych o jeho upřímné lásce ani kdyby mne odrazovala vyšší moc. Zato doktor van der Jacobi se zdál jiný, neklidný, bledý. Snad bledší než já, a to je co říci. Takže je to jasné. Čtu v jeho tváři, že brzy zemřu. Nešlo jen o dočasné zhoršení stavu, jak mi o desáté při podávání léků pravil. Zdál se tehdy dokonce jaksi radostný. Hrál to. Předstíral. Maska...
Manžel dlouho mlčel, pak začal rozechvělým hlasem povídat. Mluvil se sebezapřením. Snažil se mi dodat odvahu a klid, ale moc se mu to nevedlo. To já ale klidná byla. Ne, vlastně ne klidná, ale smířená.
Abych mu pomohla, tvářila jsem se zkrze vyčerpání vesele. Kývala jsem, že mu důvěřuji, že to všechno bude zase dobré. Ne, nebude. Vím. Čekám smrt, cítím ji ze svého zničeného nitra. Vysává to ze mě život a jak slábnu, něco mi říká, že ne, že nebudu už žít dlouho. Tak tu ležím dlouhé hodiny, záchvaty míjejí klid a únava mne svírá jako čelisti kleští a přemítám. Pohroužena do myšlenek jsem dospěla k neodvratnému přesvědčení. Brzy zemřu.
Doktor je bledší než obvykle, cítím se sice uvolněněji než kdy jindy, ale pochopila jsem to. Hluboký nádech před skokem do vody. Klid před bouří. Poslední bouří.
Někdo zaklepal. Zvedla jsem oteklé oči a zadívala se na dveře. Do pokoje strčila hlavu sestra. Čepec jí zavadil o rám dveří a trochu sklouzl stranou. Omlouvala se, že ruší, ale že je čas na další léky. Marná snaha, jen oddalují nevyhnutelný skon. Jsou hodní, obětaví, jenže se jen zbytečně trápí. Už brzy budou mít pokoj. A já, já už spočinu v poklidu věčného spánku. Sestra řekla ještě něco profesoru Jacobimu, využila jsem chvilky abych se rozloučila s manželem. Sestra si urovnala čepec a obrátila se ke mně, jako by mi chtěla něco říct.
Podívala jsem se jí do očí, nestihla uhnout pohledem.

Paní na smrtelném loži se mi upřeně zahleděla do očí. Nevím proč jsem najednou nedokázala nic říct. Předala jsem vzkaz, se kterým mne pislali za panem profesorem van der Jacobim a rychle, s rostoucím neklidem, či snad mrazením v zádech, jsem vyklouzla ze dveří. Na chodbě přecházelo mnoho nohou, všichni měli upřené pohledy k zemi, každý spěchal, napětí viselo ve vydýchaném vzduchu. Také jsem cítila pachy moči, hnisu, krve a... a smrti. Byla tu. Obcházela a číhala jako oko dravé šelmy šílené hladem. Stačí pouhý okamžik...
Alespoň že jdu už domů, nejsem místní řádová sestra, ale jedna z dobrovolnic. Mě cela v poklidném rozjímání v zaslouženém blaženném odpočinku, či večerní kompletář nečeká. Spěchala jsem se umýt a převléci. Ó, sladký domove, už k tobě vyrážím, nabídni mi svoji náruč.
Obyčejnosti konané bezděčnými pohyby a úkony bez přemýšlení uběhly tak rychle, že jsem se ocitla znenadále venku. A už kráčím ulicí, deštník nad hlavou. Spěchám, utíkám. Kam? Proč? Proč musí lidé neustále spěchat, když pak leží a umírají a čekají na milosrdně nemilosrdnou smrt? Běžíme všichni od narození, abychom stihli... co vlastně? Hrob?
Cestou kolem zamlžené výlohy kavárny míjím osaměle bloumajícího muže. Prochází se po chodníku, vykračuje si, snad s lehkou hlavou. Vypadá, že si celou deštivou sonátu sychravého podzimu užívá. Nese apartní deštník a rozhlíží se, občas pozvedá pohled k smutným korunám stromů a civí na pološeré budovy.
Stmívá se. Světlo lamp působí těžce, mastně a nepoddajně, skoro jako mazlavý předmět, který se dá snadno uchopit. Muž na vycházce, podivínsky klidný, až rozverný, už míří přímo ku mně. Má pevný a vyrovnaný krok aristokratů, ve tváři se mu zračí vlídné veselí. Cítím se jako ukonejšena něžnou mocí anděla. Projdu ostýchavě kol něj, mine mne a v tu se ohlédne, usměje a smekne na pozdrav. Gentleman nad gentlemany.
Zahleděla jsem se mu bez ucuknutí do smějících se očí...

Proč bych nemohl všem říkat, že mi dnešek nevadí? Proč bych nemohl pozdravit tu půvabnou slečnu, která se tváří tak unaveně? Myslím, že se nevyděsí, když se na ni usměji.
Činím tak z radostného povznesení z dnešní deštěm zmáčené procházky. A proč ne? Ať si opravdu myslí, že jsem blázen, je to věc názoru. Prostě prší a pršet nepřestane. A déšť, déšť má tak očistný účinek.
Slečna prošla a na malý okamžik jsem zahlédl lesk jejích znavených očí, zase temně upřených na pableskující mokrou dlažbu ulice. Olejnatá pseudozáře lamp utvořila mdle se lesknoucí povlak a kočičí hlavy řeřavěly do bledosti skomírajícího dne. Tma brzy roztáhne svá mrzutá nuzná křídla a nastane chvíle, kdy nemocní opouštějí své oslabené schrány tělesné.
Vrátil jsem se další klikatou uličkou zpět na hlavní třídu. Už jsem rozpoznal svůj dům, když se po okolí rozlila černočerná tma. Zase jednou spokojen svlékám kabát, klobouk a vytřepávám z deštníku stříbřité perličky vody.
Konečně doma. Rozdmýchávám rychle ohýnek v chladnoucích žhavých uhlících kamnového roštu a stavím konvici s vodou na kávu na plotnu.
Než se voda uvaří, jdu si opláchnout ruce k umyvadlu. Nedalo mi to a zvedl jsem pohled na zaprášené zrcadlo na staré zkorodované skobičce. Setřu hřbetem ruky prach ze skla, ačkoli mi v tu chvíli vytanulo na mysli, jak někdo, zřejmě babička, mi jako malému neustále opakovala, abych rukou na zrcadla nesahal, že budou zase umaštěná a kdo to má pořád umývat.
Pohlédnu na ušpiněný odraz a zadívám se na tvář, kterou tam zřím. Konvice s vodou začíná syčivě hvízdat. Nevšímám si toho. Jen se dívám. Svět je v tu chvíli pro mě jednou velikou hádankou ukrytou navíc v labyrintu vědomí. Myšlenky se hrnou ven, rozprostřeny jako síť, spojeny neviditelnou nekonečností osudu.
Hledím sám sobě do očí ve víru zvláštního rozpoložení.