Chci být mouchou

Sedím u Seiny v krátkém letním saku, i když je už dávno podzim. Fouká studený vítr a vířící prach se mi dere do očí. Devět let mi proteklo mezi prsty, jako tahle šedivá řeka.

Linda je spřízněná duše, moje všechno. Mám pocit, že i můj mozek. Klid a mír. Všechno co jsem neměl a ona mi to dala, abych byl úplný plnohodnotný člověk.

A teď... jsem mrtvý.

Prý jsem klíště, otravný komár. Kdyby řekla, aspoň moucha. Ta jen lítá, tiše bzučí, občas sedne někomu na nos a zas odletí vesele z okna. Neměla spíš říct, že jsem nebezpečný sršeň? Krásně vypadá, žlutočerné syté pruhy, velké oči, dlouhá tykadla, ale všichni se ho děsí. To jsem já.

Nevrhnu se do řeky, ani se nepůjdu prodávat pánům co jsou na chlapečky  na Montmart. Kdo by si chtěl užít s vyhaslou chodící smrtkou.

Toužím se proměnit v mouchu, na nikoho se nepřisávat, jen koukat a lítat. Jako sršeň se nedostanu ani do okna hospůdky. Kdežto mouchy si někdo sotva všimne. Být moucha a čekat na smrt. Ne na lásku. Tu jsem měl, ale prý jsem Lindu utrápil. Každou ženu která prošla byť jen na pár hodin mým životem. Litují, že mě kdy poznaly. Jak to dělám? To kdybych věděl... Mám prudkou povahu, bezbřehou vášeň a atletickou postavu. Dotknout se mého mladého těla je sen mnoha žen i můžu. A pak to příjde, vidí ve mně sršně, prchají do bezpečné vzdálenosti, nejlépe za sklo a tam si se zatajeným dechem vychutnávají mojí pronikavou výjimečnost. Jsem nádherný, až to děsí. A já si přeji být jen obyčejná moucha.