Výlet na horu čarodějnic

Výlet na horu Čarodějnic

Jmenuji se Erik, ale kamarádi mi říkají Riky. Nevím co je lepší. Jmenovat se jako nějaká pornohvězda, nebo jako tragický americko španělácký zpěvák. A jestli jste někdy slyšeli Rickyho Martina naživo, asi víte v čem spočívá ona tragédie.

Pracuji v call centru jednoho nadnárodního operátora, kterého nebudu jmenovat. Snad mohu jenom říct, že první rok v jeho péči mi kyslík spíše ubral, než přidal. Začínal jsem vyřizovat stížnosti našich mobilních zákazníků v té nejtemnější a nejponuřejší místnosti, jaká se v centrále vůbec nalézá. I místnost uklízeček proti tomu byla luxus. Naštěstí jsem v tom nebyl sám.

Se mnou se do katakomb, jak jsme tomu posléze začali říkat, dostal i Damián.

Ten kluk měl perfektní smysl pro humor, kterým si získával naše zákazníky a já jeho práci brzo odposlouchal. Stala se z nás perfektní dvojka podpory zákazníkům a brzy jsme se společně propracovali až do osmnáctého patra k elitě call centra a oknům, která konečně vedla ven.

S Damiánem jsme dostali ty nejlepší místa s výhledem na Prahu, ale po pravdě řečeno z osmnáctého patra jednoho skleňáku jsme přes Vltavu koukali do osmnáctého patra skoro na chlup stejného skleňáku jako byl ten náš. Betonová džungle.

 Ani doma to nebylo o moc lepší. Nejdostupnější bydlení jaké jsem sehnal, bylo v paneláku na Čerňáku. A i když jsem si svůj byteček časem zařídil tak, že prodavač z Ikei by zaplesal štěstím, výhled z oken mého bytu byl ještě mnohem bezútěšnější než v práci. A Damián na tom byl podobně.

 „Návrat k přírodě ty vole!“ zakřičel na mě jednou z nenadání Damián hned po tom, co jedné naštvané dámě vysvětlil, že dotykový telefon se opravdu ovládá dotykem na displej a že Samsung opravdu není modelová řada Nokie.

Zrovna jsem se snažil vysvětlit jedné, podle hlasu mladé slečně, že Google je čistě soukromá společnost, která určitě není ovládaná CIA a že registrací u Googlu získá jen samé výhody. Kam na ty bludy lidi choděj?

„Návrat k přírodě? Volají ti ňáký hipíci? Nebo ti z toho výhledu dočista hráblo?“ řekl jsem Damiánovi, když jsem mladé slečně vysvětlil, že nahráváme hovory pouze pro vyhodnocení naši profesionality a určete jejich kopie nezasíláme BIS ani jiným tajným službám.

  Nakonec mi řekla, že si to jabko s tím nebezpečným operačním systémem raději nekoupí a zůstane u svého starého dobrého HTC s Androidem a zavěsila. Chvíli jsem se rozhlížel po call centru, jestli si ze mne náhodou někdo nevystřelil, ale pak jsem to hodil za hlavu a soustředil se na Damiána.

„Jak to myslíš, návrat k přírodě? Největší přírodu jsem viděl naposled, když jsem procházel parkem na Karláku. Bylo tam tolik bezdomovců, že jsem si chvíli myslel, že jsem si spletl zastávku a vystoupil na hlaváku.“

Damián na mě otočil monitor svého počítače, na němž měl otevřené stránky turistického průvodce po Česku.

„Tohle mám na mysli,“ ukázal na vyobrazenou mapu. „Stačí si jen vybrat trasu a vypadnout na celý víkend z týhle vyasfaltovaný jámy.“

„Tak fajn,“ povídám já. „Lepší než tvrdnout doma u bedny. Ale kam, aby to fakt stálo za to?“

Damián zavřel oči a chvíli mával prstem nad monitorem. Potom zabodl prst do mapy.

Hora Čarodějnic. Rozklikl odkaz a četl.

„Nádherná procházka malebnou středočeskou krajinou, která začíná v Sázavě, aby nás vedla cestou podél stejnojmenné řeky, až do penzionu na hoře Čarodějnic, která nese své jméno podle toho, že na ni v dobách inkvizice upalovali domnělé čarodějnice.“

No super. Hora Čarodějnic. To bude vzrůšo.

Damián rezervoval pokoj v penzionu U čarodějnice a v pátek už jsme stáli na pražském Hlavním nádraží, čekajíce na vlak směr Kutná Hora.

 Když jsem viděl tu sebranku, co se válela kolem, vypadnout z města zase nebyl tak špatný nápad.

 Rychlíkem jsme dojeli do Kutné Hory a od tud místní čugálou do Sázavy, kde podle průvodce začínal náš výlet.

 Damián na svém smartphonu, který byl větší než moje plazmová televize, určil směr pochodu a podle mobilu nám předpověděl slunečnou cestu až do cíle.

Průvodce po Česku měl pravdu. Část cesty vedla kolem řeky Sázavy a část kolem lesů a luk. Tolik zeleně jsme s Damiánem v životě neviděli a tak čistý vzduch nám malém vyrazil dech.

Akorát s počasím to tak úplně neklaplo. Asi v polovině cesty se začalo nebezpečně zatahovat a to i přesto, že se na nás z Damiánovi plazmy vesele usmívalo sluníčko. Damián mumlal něco o tom, že už si nikdy žádný smartphone nekoupí, jako kdyby ten telefon mohl za počasí. Chvíli jsem přemýšlel, jak může něco takového pracovat na technické podpoře největšího mobilního operátora, ale pak mi došlo, že se jedná jen o dávku zdravé sebeironie.

 Naše cesta vedla smíšenými lesem plným zelených stromů, vonící dřevem, houbami a ostružiním.

Avšak, když se zatáhlo, veškeré barvy jako by zmizely. Ševelení listů a zvuky přírody úplně ustaly. Na les se sneslo tíživé ticho. Nálada se změnila v ponurou. Lesem se šířil závan strachu.

„Tady je to jak Les sebevrahů,“ pronesl přiškrceným hlasem Damián.

Souhlasil jsem a navrhl, že bychom měli hned vypadnout.

 Rozběhli jsme se lesem, když v tom nám něco přeletělo přes cestu. Mezi stromy se mihl stín. Byl příliš rychlý na to, abychom rozeznali detaily, ale každopádně se jednalo o postavu v černém plášti. Jeho třepotání ve větru si nebylo možno splést. Damián se zastavil a otáčel se kolem, ale nic dalšího jsme neviděli. Běželi jsme dál a za námi se ozval vysoký skřehotavý smích. Potom zleva a o chvíli později před námi. Něco kroužilo kolem a přibližovalo se.

 Nakonec se přihnal vítr a za ním bouřka. Velké kapky začaly smáčet les kolem nás.

 Nelidský smích se ozýval ze všech stran. Blížil se.

  Ale my měli štěstí. Stromy ustoupily a my vyběhli na rozlehlou louku, na jejímž okraji stála dřevěná stodola, která ani nebyla zamčená. Vběhli jsme do ni a svalili se na obrovskou hromadu sena. Potom venku začalo peklo. Oblohu křižoval blesk za bleskem. Prkna stodoly vibrovala a zvenku se ozýval ďábelský smích.

Damián se snažil dovolat pomoci na svém tabletu, kterému z neznámého důvodu říkal mobil, ale neměl signál.

 Já se zatím rozhlížel po temné stodole, ozařované jen blesky prosvítajícími skrze nedoléhající prkna, když v tom začala rachotit vrata. Něco bylo za nimi a snažilo se to dostat dovnitř. S Damiánem jsme couvali stodolou, až jsme se svalili zpátky na hromadu sena a čekali, co se bude dít.

 V tom se rozletěly vrata stodoly. V nich stály dva temné stíny, ozařované venkovními blesky. V šeru stodoly sice nešlo poznat mnoho detailů, ale bylo jasné, že jsou to dvě holky. Holky! A že jsou promočené až na kost. A zatím si nás nevšimly.

Začaly ze sebe sundávat mokré šaty a z batohu vyndávat náhradní oblečení. Jenže i to bylo po průtrži, jakou jsem před tím ještě nezažil, na žmach.

 Jenomže my s Damiánem nejsme žádní úchylové. Vyhrabal jsem se ze sena, sundal si bundu a udělal dva kroky k dívkám. Ty samozřejmě, když zjistily, že nejsou samy, začaly hrozně ječet, tak jak to umí jenom holky, když není proč.

 Já tam jen stál, v natažené ruce bundu, tvář odvrácenou na druhou stranu. Sice bylo ve stodole docela šero, ale my kluci máme takový zvláštní dar. Říká se mu rentgenové oči a v případě, jaký nastal zrovna teď, to jest dvě nahé dívky ve tmě, se ty oči přepínají do infrarežimu.

„Přišli jsme se sem schovat před bouřkou jako vy,“ povídám s hlavou stále odvrácenou, když přestaly ječet.

„Máme suchý věci, můžete se obleknout,“ dodal jsem ještě a jedna z nich mi vytrhla bundu z ruky. To už Damián vybaloval ze svého báglu ručník a taky nějaké kalhoty a trika. Posbíral to a vyrazil směrem k nám.

 Mezi tím se venku déšť trochu uklidnil, i když hromy zněly docela blízko. Do stodoly se dostalo o trochu více světla a já spatřil zázrak. Do stodoly za námi sestoupili andělé. I přes zmáčené vlasy a vyděšený výraz bylo vidět, že ty dívky jsou prostě nádherné. Chvíli mě napadlo, že jsou to nejspíš modelky, ale pak jsem si představil Agátu na vandru a myšlenku rovnou zavrhl.

 Navíc byla jedna blondýna a troufám si říct, že přírodní a druhá bruneta s krásnýma tmavýma očima, jenž se v okolním šeru zdály být nadpozemsky temné a nádherné. Říká se, že oči jsou okna do duše. Ale tyhle okna vedla do hlubokého neprobádaného vesmíru, který čekal na svého objevitele. Myslím, že v ten okamžik jsem se zamiloval.

S Damiánem jsme se otočili, aby se holky mohly obléknout. Ustoupili jsme pár kroků, ale zůstali jsme na místě, aby nás měli neustále pod kontrolou a nemyslely si, že je odněkud šmírujeme. Když se ozvalo jemné odkašlání, otočili jsme se a když jsme viděli holky, chtě nechtě jsme se museli smát. Tmavovláska, později jsem zjistil, že se jmenuje Marina, na sobě měla vytahané čtyřpruhované tepláky a tričko s velkým fakáčem přes celý předek. Leona pak měla Damiánovo pyžamo s Harry Potterem, jak létá na koštěti. Jak se neměla kde učesat, vypadala jako když naštvaně čeká až ji konečně podáme to koště.

Nakonec jsme celý problém vyřešili jako správná technická podpora mobilního operátora. Zaměstnavatel by měl radost. Já svojím iPhonem dělal světlušku, zatím co Damián pomocí svého mini tabletu a jeho přední kamery simuloval zrcátko.

Když se holky daly jakž takž do kupy, rozvěsily své věci po okolních trámech, ale bylo jasné, že do rána stejně nic neuschne. Po bouřce se citelně ochladilo a navíc stále hustě pršelo. Další cesta neměla smysl a dovolat se o pomoc nebylo čím. Mobily holek byly po slejváku na odpis a my dva rebelové se SIM kartami od konkurence, samozřejmě neměli signál. Bouřka asi musela být opravdu zlá.

Leželi jsme na seně a povídali jsme si o tom, jaká náhoda nás svedla dohromady. Holky byly taky Pražandy a skutečně pracovaly pro jednu modelingovou agenturu. Fotil většinou do časopisů, které jsme s Damiánem opravdu nečetli. Na horu Čarodějnic vyrazili ze stejného důvodu jako my.

 Když se setmělo, venku stále lilo jako z konve. Navíc se ještě více ochladilo. Spacáky jsme sebou neměli, protože jsme počítali s nocí v penzionu. Holky se klepaly zimou.

Když jsme jim pak pověděli, co jsme zažili v lese, přišlo mi, že Marina začíná pomalu modrat. Nevím, jestli zimou, nebo strachem. Nejspíš obojím.

Nebylo zbytí. Jediný zdroj tepla jsme v širokém okolí byli my sami. Oheň na seníku naštěstí nikoho nenapadl. Vzali jsme holky mezi sebe a zahřívali jsme je svým tělesným teplem. Ale jak říkám, nejsme žádní úchylové. Když jsme se konečně přestali třást zimou, pokojně jsme usnuli.

 Když jsme se časně ráno s Damiánem probudili, zjistili jsme, že holky zmizely. Jen na zemi v prachu byl namalován velký pentagram s nějakými symboly v kruhu kolem a u toho malé srdíčko.

 V tu chvíli mě napadlo, že ta zlá bytost zmizela přesně ve chvíli, kdy se holky objevily.

 Chtěl jsem si s nimi o tom promluvit, ale holky včera mluvily o tom, že po takovém zážitku to raději zabalí a pojedou domu. Škoda, věděl jsem, že Marinu asi jen tak z hlavy nedostanu.

 Nádherné ráno slibovalo nádherný celý den a my se s Damiánem rozhodli dokončit náš víkend v přírodě podle plánu. Vyrazili jsme dokončit cestu na Horu Čarodějnic.

 Cestou jsme viděli spoustu polámaných stromů a v záři raního slunce se ani nechtělo věřit, že jsme té spoušti byli svědky.

 Kolem poledne jsme konečně dorazili do penzionu U Čarodějnice. Když jsme se konečně ubytovali, zašli jsme na pozdní oběd do venkovní restaurace. Damiánův mobil, který se připojil do místní Wi-Fi sítě, sliboval nádherné letní počasí a možná nejteplejší noc v roce. Zatím mu nebylo proč nevěřit.

Po včerejším hladovém dni jsme si každý objednali obří steak s ještě větší hromadou hranolek a gratulovali si k výbornému výběru místa našeho víkendového odpočinku. Náhlé se u našeho stolu objevil číšník s lahví šampaňského a dvěma sklenkami.

„Ale tohle jsme si neobjednali,“ povídá překvapeně Damián.

„Poděkování od slečen,“ kývl číšník k druhému konci terasy.

Otočili jsme se tím směrem a k našemu velkému překvapení spatřili holky. Teda holky. Byly to bohyně! Po stresu ze včerejšího zážitku ani památky. Byli perfektně upravené a v lehkých letních šatech vypadaly opravdu nádherně. Navíc jako blondýna s černovláskou se perfektně doplňovaly. Každá držela v ruce sklenku na šampaňské a pomalými, ladnými kroky modelek se vydaly k nám.

Když se usadily a číšník rozlil šampaňské a konečně zmizel, dozvěděli jsme se, že si toto malé překvapení vymyslely hned ráno, když se probudily a my dva chrápali jak dřeva. Navíc prý nechtěly, aby jsme je ráno viděli, vypadaly prý jako čarodějnice. Jako by jsme je neviděli už večer. Ženská logika? Nepochopíš.

Předpověď počasí slibovala po včerejší bouři tu nejteplejší noc v roce. Navíc zcela jasnou. A navíc měly létat Perseidy. Geniální.

Damián vyšmelil s vrchním za nějaké předplacené sim karty, kterých jsme měli od zaměstnavatele plno, dvě lahve červeného vína, čtyři skleničky a košík s nějakým jídlem.

Já u recepčního vysomroval obrovskou červenočernou kostkovanou deku a popis cesty na mítinku uprostřed lesa, kde podle jeho slov budeme zaručeně úplně sami. Ihned mi v mysli vytanul obrázek recepčního s obrovským teleobjektivem nalepeným na oko číhajícím mezi stromy. Na to co se stalo včera v lese jsem si kupodivu ani nevzpomněl.

 Na mítinku jsme podle pokynů dorazili těsně před setměním.

Chtěl jsem rozbalit deku, ale Marina mě chytla za ruku a řekla, že tady ještě ne A táhla mě dál do lesa. Damián s Leonou poslušně hopsal za námi.

 V houstnoucím šeru umocněném bohatou klenbou lesa jsme dorazili na další mítinku. Jenže tahle byla jiná.

Uprostřed mítinky se skvěl asi desetimetrový kruh vyskládaný z kamenů. Uprostřed kruhu byl z menších kamenů vyskládán pentagram, v jehož středu hořel oheň.

„Co je to?" zeptal se Damian? „Vylepšená verze Záhady Blair witch?"

„Ticho!" Okřikla ho tiše Leona. „Do kruhu. Hned!"

„Hele, já jsem pro každou srandu ale …"

Domluvit jsem nestihl. Marina mě popadla a jediným, let připomínajícím skokem nás přenesla dovnitř kamenného kruhu.

Zůstal jsem stát jako zkoprnělý. Tak křehká dívka a taková…

„Svléknout!," přikázala Marina.

Na nic nečekala a z ramen si stáhla šaty, které po jejím hladkém těle sklouzly na zem.

S pusou dokořán jsem se díval na to dokonalé božské bílé tělo s pevnými kulatými prsy, jejichž vystouplé bradavky trčely přímo proti mě.

Okamžitě jsem utrpěl silnou erekci.

„Tak dělej!" vykřikla Marina a její doteď krásné tmavé oči potemněly ještě více.

Vyděsilo mě to, ale v tom samém okamžiku se lesem ozval pronikavý ječivý smích při němž tuhla krev v žilách. Za kamenným kruhem začala vířit černá mlha. Mlha vířila stále rychleji a v jejím středu se počala rýsovat temná postava. Poté mlha dostala tvar a na hranici kruhu stálo samotné zlo.

Kdo někdy viděl Famke Janssen v roli čarodějnice z Jeníčka a Mařenky, měl by dobrou představu o tom co teď stálo přede mnou. Jenom mnohem ošklivější a děsivější.

„Ti jsou moji." promluvila čarodějnice syčivým hlasem.

„Nemůžete mi je vzít. To je moje maso!"

Čarodějnice se znovu proměnila v černou mlhu, která zavířila kolem kamenného kruhu a přetransformovala se zpět do čarodějnice.

„Tak honem,“ přiskočila ke mě Marina a doslova ze mě servala mé oblíbené tričko s Darthem Vaderem.

Čarodějnice vydala nelidský řev a rozběhla se proti kamenném kruhu.

Ale dovnitř se nedostala. Vzduch kolem kruhu modře zajiskřil jako silové pole ve Star treku a odrazil čarodějnici zpět k lesu.

„Je to kouzlo," zašeptala Marina a stáhla mi kalhoty ke kotníkům, „ale nevydrží věčně."

Přitiskla své ploché bříško na mě a já opět ztvrdnul.

„Ale no tak," pošeptala mi do ucha, „teď se nehýbej."

Přiložila své sametové dlaně na mé spánky.

„Je to zlá stará a mocná čarodějnice. Žije z masa mladých mužů, jako jste vy dva. Vyhlédla si vás hned, jak jste včera vstoupili do lesa. Je to kletba, ale dá se zlomit a teď ticho."

Marina zavřela oči a začala odříkávat něco, čemu jsem vůbec nerozuměl. Postupně přikládala dlaně na různé části mého těla. Oči, uši, rty, ramena a postupovala stále dolů. Nakonec klečela přímo přede mnou.

Můj stále tvrdý úd měla přímo před obličejem, ale nijak ji to nevyvedlo z míry. Prostě ho uchopila rukou a dala kousek strano, aniž by přestala zaříkávat.. Venku mezitím probíhalo peklo.

Stará čarodějnice nalétávala na kamenný kruh a po každém nárazu do startrekovského ochranného pole se rozprskla do černého mraku, aby se o vteřinu později zformovala a zkusila prorazit na jiném místě. Náhle se však zastavila ve vzduchu a vydala nelidský uširvoucí řev.

„Neee! Tihle dva měli být moji. Za to zaplatíte!" Zařvala a v cárech černé mlhy odletěla vstříc temnému nebi.

“Je po všem," řekla Marina a vstala, " kletba byla zlomena, jste volní.”

Otočila se a aniž by si všimla svých šatů vykročil k lesu.

S Damiánem jsme na sebe vyjeveně zírali neschopní pochopit co se tu právě odehrálo.

Když Marina s Leonou vstoupily mezi první stromy, konečně jsem se probral.

"Počkej," zakřičel jsem, "nemůžeš jen tak odejít."

Marina se otočila a došla zpět ke mě. Pohladila mě svou jemnou rukou po tváři.

"Já a moje sestra jsme dali slib, že nikdy nepřestaneme bojovat, dokud ti co sužují toto místo nebudou nadobro poraženi. Nemohu s tebou zůstat. Bitva ještě neskončila."

"Nemůžeš mě opustit. Miluju tě," vyhrkl jsem bez rozmýšlení věc, kterou jsem si byl naprosto jistý.

"Eriku," usmála se. "Je mi 617 let. Věř mi. Neklapalo by to."

Znovu se otočila a její dokonalé alabastrové tělo se rozplynulo mezi stromy.

Je to již 6 let a já každý rok ve stejnou dobu jezdím na Horu čarodějnic. Bez Damiána, ten už to dávno vzdal. Celou noc ležím na louce za penzionem a pozoruji padající hvězdy. Občas vzhlédnu k lesu. Vím, že má krásná čarodějka tam někde je a stále svádí svou bitvu. Vím, že jednou se ke mně vrátí. Někdy totiž slyším v ševelení větru její hlas jak říká

" Čekej na mě. Miluji tě."

Více na https://emil-friedberg.webnode.cz/

 

 

 

 

 

---