Zahrada nemožného (1. kapitola)

ROMÁN NA POKRAČOVÁNÍ...

V létě roku 2010 udeřily ve Strakonicích neobyčejné hicy. Pokud se ovšem mýlím, odehrál se příběh, který vám teď budu vyprávět, nejspíše někde jinde. Možná to také bylo v jiném roce, každopádně už tehdy vyrostly v polích obklopujících výpadovku na Horažďovice supermarkety a nákupní centra.

V těchto novodobých bazilikách, chrámech, v nichž se uvelebili bazilišci konzumu, si mohli utahaní lidé, poté co je pustili z jejich pracoviště, za těžce vydělané oběživo koupit spoustu skvělých věcí. To býval v oněch dobách temna pro velkou část člověčenstva jediný zdroj jakéhosi štěstí.

Jednoho horkého pátečního dopoledne se u zmíněné frekventované silnice ukájel mladý muž. Mladík vyzáblého neupraveného zevnějšku neměl na sobě vůbec žádný oděv. Dráždil svůj dosti malý ztopořený penis. Volnou rukou mával projíždějícím auťákům i kolemjdoucím chodcům. Nebylo divu, že brzy na místo dorazila hlídka městské policie.

„To nám to zase pěkně začíná,“ hlesla strážnice ke svému kolegovi.

„Co to děláte? Kde máte oblečení?“ promluvil její kolega k nahému muži. Naháč mlčel.

Měšťák zopakoval otázku. „Procvičuju si velkou násobilku,“ zněla odpověď.

„Kde máte šaty?“ nedal se strážník odbýt.

„Nepotřebuju.“

„Přestaňte se laskavě uspokojovat!“ řekla strážnice.

Muž onanoval dál, všechny pokusy o domluvu selhaly, dokud neejakuloval. To už mezitím měšťáci přivolali hlídku státní policie.

Také se s ním stále snažili udržovat rozhovor. Zeptali se: „Kdo jste? Jak se jmenujete?“

Odvětil: „Jsem člověk a jmenuju se Kyle Reese.“

Strážníci si vyměnili významné pohledy.

„Kde bydlíte?“

„Momentálně nikde, ale dříve jsem se zdržoval u své jednotky.“

„U jaké jednotky?“

„To si přesně nepamatuju. My bojujeme proti tyranii strojů.“

„Proti jakým strojům?“ zajímalo ženu v uniformě.

„No, většinou proti vibrátorům, umělým vagínám a podobně.“

„Takže vy nám neřeknete, kdo jste?“

„Seru na vás, vždyť jsem vám to už řekl. Ztrácím s vámi čas. Musím najít Sáru, dokud žije.“

„Jakou Sáru? Sáru Connorovou?“

„Vy ji znáte?“

„Děláte si z nás srandu?“

„Ne, a vy ze mě?“ učinil pokus o několik kroků, jako by chtěl jít hledat Sáru Connorovou.

Měšťáci jej obklopili, bránili mu v odchodu a pokládali další zbytečné otázky až do příjezdu státních policajtů. Ti se ptali stále dokola také na to samé.

Mladíka to už začalo nudit a protože měl pocit, že už jen ztrácí čas, kopnul jednoho z příslušníků do nohy. Naháč se ocitl na zemi a v poutech, ani nevěděl jak.

Surově jej naložili na zadní sedadlo policejního vozu a zamířili s ním na nejbližší fízlárnu.

 

Přinutili jej obléknout si jakési hadry, v nichž by se i pako stydělo vyjít ven. Pak jej zavřeli do cely. V protější kobce byla uvězněna mladičká delikventka.

„Máš cígo?“ zeptala se.

„Ty jsi Sára Connorová?“

„Ne, jmenuju se Verča. Tak máš to cígo?“

„Nemám. Musím ji najít, Sáru!“

„Máš ňáký prachy?“

„Nemám.“

„Tak co vlastně máš? Máš aspoň kokota?“

Mladík považoval za užitečné se s ním hned pochlubit a stáhl si kalhoty.

„Takže kokotka máš, hmm... Ale ty kaťata by sis moh zas natáhnout. Nemám hned náladu, víš? Takhle brzo po ránu... Se ani neznáme. Jak se jmenuješ?“

„Jmenuju se Kyle Reese.“

„Hele, přestaň hrát tu komedii a řekni mi svý jméno.“

„Jsem ze speciální jednotky bojující proti tyranii strojů. Mám za úkol...“

„Ty seš magor?“

„Ne. A ty?“

„Já jsem, ale neukazuju každýmu svojí frndu na potkání a se stroji nebojuju. Mimochodem do toho fešáka, za kterého se vydáváš... No, máš do něj docela daleko.“

Delší chvíli pak bylo ticho, jež přerušil mladík recitací nějaké básničky, dívku to ale nedojalo. „Hele, nech toho, možná že seš plnej energie a já nevím čeho ještě seš plnej, ale já mám za sebou docela náročnou noc, víš? Za co tady vlastně jsi?“

„A za co ty?“

„Já se ptala první.“

„Za to, že hledám Sáru Connorovou. Jsou to paka.“

„Jo, paka to jsou, to je jasný. Ty bys ale už taky moh s tím magořením přestat a dát mi rozumnou odpověď...“

„No, asi že jsem si ho honil u výpadovky pod Kaufem. Pak jsem...“

„Jo?! Tak to je teda vodvaz. Seš asi pořád nadrženej, viď?“

„Dělám si to rád.“

„A děláš to rád před lidma, viď? Před ženskejma. Ale na mě to teď nezkoušej, mně to zatím stačilo. Jak se teda jmenuješ?“

„Martin.“

„Hele Martine, už nic nerecituj, protože...“ Nedokončila větu, přišel totiž starý policajt a řekl: „Asi vy...,“ a ukázal na mladou delikventku.

Holka se měla k odchodu, ale na staříka někdo zavolal zezadu, ať přivede nejdříve „toho naháče.“

Veronika si opět sedla na pryčnu pod nápisem, který někdo vyškrábal do zdi: „DU SEDĚT.“ Řekla: „Tak zlom vaz.“

Martin odpověděl: „Já se vrátím.“

Řekla: „Jasně.“

 

„Jak se jmenujete? Doklady, předpokládám, u sebe nemáte, už mi řekli, co jste vyváděl. Jste asi pěkné kvítko,“ začal výslech mohutný fízl ve středních letech. A pokračoval: „Za napadení policisty můžete jít v tomhle státě na čtyři roky do vězení natvrdo!“

„Hmm,“ vyloudil ze sebe napůl artikulovaný zvuk Martin.

„Jaké je vaše jméno?“

„Jmenuji se Kyle Reese a jsem ze speciální jednotky, která...“

„Kolik je vám let?“

„Dvacet jedna.“

„Kde bydlíte?“

„U své jednotky.“

„A to je kde?“

„Ve Venice Beach.“

„To asi nebude tady ve Strakonicích, viďte?“

„Venice Beach, L.A., California.“

„Aha. A jak jste se sem z takové dálky dostal? To si určitě budete chtít zavolat, že?“

„Zařízení pro přesun v čase mělo nějakou závadu, proto jsem skončil tady místo v L.A.“

„Takže vy jste vlastně Američan? Proč nemluvíte anglicky?“

„Mluvím dokonalou americkou angličtinou.“

„Ale podle všeho mluvíte taky dobře česky. Studoval jste někde v Los Angeles bohemistiku?“

„Ne, v budoucnosti nejsou žádné vysoké školy. Všichni se učíme bojovat.“

„A co to zařízení pro přesun časem?“

„To jsme ukořistili strojům.“

„Už toho mám dost, léčíte se někde?“

„Ne, jsem v perfektní kondici, voják.“

Vyšetřovatel se na blázna podíval zkoumavým pohledem: „Vypadáte jako vyžle. Jak se jmenují vaši rodiče?“

„To je irelevantní otázka.“

„Jak se jmenujete vy?“

„Kyle Reese, už jsem vám to říkal, ztrácím čas, musím najít Sáru Connorovou.“

„Proč ji musíte najít?“

„Abych ji zachránil před terminátorem, který má za úkol ji zabít.“

„Asi se vám ten film líbil, že?“

„Jaký film?! Já nemám čas koukat na filmy! Ona nemá čas! Terminátor jí vyrve srdce z těla!“

„A proč jste u té silnice onanoval?“

„Chtělo se mi.“

„Tak dost. Nevíme, jak se jmenujete, kdo jsou vaši rodiče, ani kde bydlíte... Jste ale zjevně duševně nemocný.“

„Co jste říkal, že jsem?“

„Magor.“

„Já nejsem magor.“

„Nemám čas se s vámi hádat.“

„Já taky nemám čas.“

„Co se tady s vámi budeme trápit, zavoláme do Lnář, tam už si s vámi poradí.“

„Kam?“

„Do blázince.“

„Já ale nejsem blázen!“

„Pokud nejste cvok, tak mi dejte rozumné odpovědi na pár základních otázek. Jak se jmenujete? Kdo jsou vaši rodiče? Kde bydlíte? Kam chodíte do práce? Kde studujete?“

„Seru na vás.“

 

Starý policajt, který mladíka prve přivedl z cely, jej odvedl z vyšetřovací místnosti do jiné cimry o několik pater níž, kde mu vzaly otisky prstů a kde jej vyfotografovali. Zdálo se jim, že jinoch nestojí rovně. Řekli mu, ať se narovná. On se postavil do pozoru jako voják.

Projevil přání vymočit se, stařec v uniformě jej neochotně a až po mnohých žádostech dovedl k záchodům.

Po těchto procedurách jej odvedl zpátky do cely, naproti už mladičká delikventka nepobývala. Chvíli seděl Martin bez hnutí, učinil pár kroků po cele, prohlížel si nápisy a kresbičky na zdech i na pryčně. S hlubokým povzdechem se posadil a začal si pravou rukou šátrat v kalhotách.

Náhle se ozvalo ostré: „Už zase?“ Byl to ten starý utahaný policajt, který právě přivedl Veroniku zpátky.

Mládenec vytáhl ruku z kalhot a řekl dívce „Ahoj, Verčo!“

„Ahoj,“ odpověděla už dost unaveně.

„Za co jsi tady?“ zahájil s ní opět rozhovor.

„Omylem,“ odpověděla mu.

„Já jsem tady taky omylem. Určitě se nejmenuješ Sára Connorová? Moc by mi to pomohlo.“

„V čem by ti to pomohlo?“

„Už bych ji nemusel hledat po všech čertech.“

„Proč ji potřebuješ najít?“

„Abych ji chránil před terminátorem, strojem z budoucnosti, který jí chce vyrvat srdce z těla.“

„Co bys s ní dělal ještě?“

„No, oplodnil bych ji, aby mohla porodit Johna Connora, vůdce lidských povstalců v budoucnosti.“

„Aha, postoj typického chlapa: oplodnit a chránit! Popřípadě jen to první, viď?“

„Nejdříve ji musím najít, nějak zlikvidovat terminátora a pak ji oplodním.“

„Jak prostej maj některý chlapi přístup k životu, že?“ řekla s náznakem ironického úsměvu.

„Takže ty nejsi Sára?“ zeptal se, když se natáhla na pryčnu.

„Bohužel nejsem ta šťastná...“

 

Veronika spala, možná se o to na tvrdé pryčně pokoušela nebo spánek jen předstírala. Martin se na ni kradmo díval, přemáhal se, ale po chvilce si zase začal šátrat v kalhotách. Tuto idylku přerušil až příchod starého policajta a ještě jednoho mladšího.

„Přestaňte s tím!“

Hubený kluk přestal onanovat spíš z leknutí, než že by uposlechl příkazu.

Veronika se také probudila: „Tak sis to zase udělal?“

„Ještě ne,“ zněla odpověď.

„Půjdete s námi!“ řekl mladší ze strážců zákona.

Martin se podvolil a řekl Veronice: „Já se vrátím.“

Dívka odpověděla: „Nemusíš, já si tě najdu!“

Po tomto dojemném rozloučení dvou téměř mladistvých delikventů, přivedli Martina k sanitce před policejním barákem.

Saniťák jej uvítal slovy: „Vás už jsem jednou vezl.“

„Já si nevzpomínám,“ řekl magor.

„Zato já ano,“ trval na svém saniťák.

Sanitka se nejprve vydala pro dalšího blázna do strakonické okresní nemocnice. Zatímco nakládali tohoto druhého šílence, nějakého Františka Kordu, pokusil se Martin o útěk.

Jeho útěk byl neúspěšný, mladší saniťák jej brzy dostihl. Starší z posádky sanitního vozu, Martinův „známý“ řekl ke svému kolegovi jen: „Ještě, že tě tu mám, nějak jsem nestíhal zareagovat.“

Poté už sanitka zamířila směrem do malebné obce Lnáře rozkládající se za Blatnou na hlavním tahu mezi Pískem a Plzní. Zatímco oba saniťáci spolu zůstávali v družném rozhovoru, blázni vzadu zarytě mlčeli a měřili se navzájem pohledy plnými nedůvěry.

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

---