Ukázka z knihy Světlá stránka temnoty

V?roce 638 byl lidskou krví sepsán Necronomicon Ex-Mortis. Kniha mrtvých, která po staletí putovala Evropou, neboť měla svůj plán, jak otevřít pekelnou bránu a zahalit Zemi temnotou. Plán vycházel na jedničku. Dokud mi Kniha nezkřížila cestu.

Jsem jenom buran, ležící na hromadě zbraní, kterému Kniha vzala většinu přátel. Ještě nedávno jsem svou sebelítost utápěl v chlastu. 

 A pak se do mého života vrátila ona. Jen už to nebyla ta malá, zelenooká, ustrašená holčička, ale překrásná, mladá a hlavně chytrá žena. To ona mi ukázala směr. Dala mi důvod žít, neboť i ji chtějí démoni zabít a já slíbil, že raději půjdu do samotného pekla, než bych to dopustil. Jen díky ní jsem rozluštit tajemství Knihy mrtvých a ovládl její moc, kterou používám v boji s temnotou.

Používat temnou magii v boji s pekelnými démony se může zdát jako šílenost. Ale tak tomu není. Protože i temnota má svou světlou stránku

Temný les. Temná stezka. Pocit nebezpečí sílil. Linda přede mnou neustále zrychlovala. Možná si to ani neuvědomovala, ale teď už pomalu běžela.

 

Slunce stále zapadalo. V lese už nebylo skoro vidět. Přepnul jsem své oči do nočního režimu. V ten samý okamžik, pár metrů před námi, něco přelétlo pěšinu. Linda prudce zastavila. Málem jsem do ní vrazil.

 

"Co to bylo?" šeptala.

 

Uvědomil jsem si, že všechny ruchy okolního lesa ustaly. V dáli se ozvalo táhlé vlčí vytí.

 

"Vlkodlak?"

 

"Co že?" probral jsem se z šoku, neboť to, co jsem před chvílí viděl, jsem vážně nečekal.

 

"Pojď, radši zmizíme," vzal jsem ji za ruku a táhl ven z lesa.

 

Když jsme se konečně vymotali z lesa ven, trochu se vyjasnilo. Pocit nebezpečí úplně nezmizel, ale nebyl tak intenzivní. Zase jsme zvolnili.

 

"Tak co jsi viděl?"

 

"Já... Asi mi to nebudeš věřit. Ale byla to čarodějnice."

 

"Čarodějnice? S tou už jsme se přeci taky setkali."

 

"Ne tak docela."

 

Linda narážela na čarodějnici, kterou jsme potkali na Sálavě a která čarodějnicí vůbec nebyla.

 

"Tahle byla jiná. Jak z pohádky. Zrovna jsem se přepnul do nočního módu, takže jsem ji viděl docela dobře. Měla velký zahnutý nos, ksicht plnej bradavic, na hlavě rozcuch jak kdyby spala v Řáholci, potrhaný rozevlátý hadry. Ale co na ní bylo úplně nejlepší. Letěla na koštěti. Jak Saxána."

 

"Kecáš."

 

"Nekecám. Jak kdyby si tu někdo oblíbil pohádky bratří Grimmů. V tomhle lese už chybí jenom Jeníček a Mařenka."

 

"Možná, že těmi jsme měli být mi dva," řekla zamyšleně.

 

Nevěděl jsem, co na to říct. Chvíli jsme šli po prašné cestě mezi kukuřicí, jejíž doba sklizně se neúprosně blížila. Les byl v mírném svahu, ze kterého jsme měli dobrý výhled přes celé pole, až ke dvěma mílím vzdálenému jilmovému háji, ve kterém stál dům. Sakra. Jsem tu teprve dva dny a už přemýšlím jako ti přiblblí Amíci. Takže dům byl daleko asi tři kilometry. V pohodě jsme to mohli stihnout, než slunce definitivně zapadne.

 

"Je pryč," řekla náhle Linda.

 

"Kdo?" vytrhla mě z přemýšlení o anglo-saských jednotkách délky.

 

Lin ukázala na vysoký kůl uprostřed pole. Ještě v poledne, když nás teta Jess směřovala k lesu, na něm byl strašák. Zeptal jsem se na něj.

 

"Cožpak vy v Evropě neznáte strašáky? Vy je tam nemáte?" odpověděla mi otázkou.

 

Což o to, strašáky jsme v Evropě znali. Ale že bych někdy nějakého viděl?

 

Tenhle byl vycpaný slámou a kukuřičnými listy. Hlavu měl z pytle, na kterém byl kovbojský klobouk. Oči z velkých černých knoflíků. Oblečený byl do starých hadrů, převázaných lany. Nelíbil se mi, ale byl to jen strašák.

 

"Jenom jeden? Na tak velké pole?" zeptal jsem se Jess.

 

"Jasně. Henry na to stačí sám," řekla, zamávala nám a šla zpět do domu.

 

Tak Henry. Tady mají i strašáci jména. A taky nevědí, kde je jejich místo.

 

Kukuřice zašustila asi deset metrů vlevo, jako by jí někdo běžel. Rychle běžel. Byl to docela fofr. Linda vyjekla a přitiskla se na mě.

 

"Co je to?" šeptala.

 

"Že by Henry?"

 

Zase šustění a kymácení klasů. Tentokrát vpravo. Takže buď byli dva, nebo byl ten jeden rychlejší, než jsem si myslel.

 

"K zemi," řekl jsem Lindě. Nemyslel jsem, že si má lehnout na zem jako čert s hodností vraníka, teda vlka. Byli jsme sehraní. Když jsem jí poslal k zemi, poklesla na jedno koleno a hlídala mi záda. Já se tak mohl soustředit na problém přede mnou a měl prostor pro práci s mačetou.

 

Zase šustění a kymácení klasů. Tasil jsem mačetu a z otočky hodil. Zas tak rychlý nebyl. Jak přebíhal cestu, trefil jsem ho do boku. Odletěl několik metrů a zůstal ležet na cestě asi třicet metrů od nás.

 

"Myslíš, že je po něm?" zeptala se Linda, aniž by se zvedla.

 

"Nevím. Kouknem se," řekl jsem a udělal první krok k Henrymu. Nebylo po něm. Pomalu se začal na cestě sbírat. Za chvíli už stál, rozkročený uprostřed cesty k domu s mojí mačetou trčící z boku. Vytrhl ji a zvedl vysoko nad hlavu.

 

Možná by se mohlo zdát, že se nikdy nepoučím. Zase jsem zahodil svou jedinou zbraň. Jenže já se od minule naučil pár nových triků.

 

Jak už jsem jednou říkal a názorně předvedl na jednom gangsterovi, já při čarování ruce nikdy nepoužíval. Až na dvě výjimky. To jednou bylo když jsem chtěl něco uchopit na dálku. Ze začátku to nešlo na více jak dva metry, ale já trénoval. Uchopil jsem svou mačetu vzdálenou třicet metrů, jako bych ji bral doopravdy a trhl. Trhl jsem tak silně, že strašákova ruka, ve které ji držel, se rozletěla ve změti slámy až po loket. Chytil jsem mačetu v letu, využil její energii, něco k ní přidal a z otočky ji poslal zpátky strašákovi.

 

Vesmírná loď svatého Vojtěcha využila odstředivé síly při průletu kolem planety Richard, aby nabrala rychlost pro svoji další misi.

 

Mačeta prorazila strašákovu hruď a cinkla o štěrk daleko za ním. Chvíli trvalo, než se úplně zastavila.

 

"Ale ne," povzdechl jsem si," bude celá odřená."

 

V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že má mačeta je nezničitelná. A jak se zdálo, strašák taky. To že mu v hrudi chyběl metrák slámy, mu vůbec nevadilo. Jen se na tu díru podíval a potom vykročil k nám. Kdyby měl nějaký ksicht, řekl bych, že se usmíval.

 

"Co teď? Einsteine," rýpla si Linda.

 

"Počkej. Nech mě chvíli přemýšlet."

 

"Tak ty chceš chvíli přemýšlet. Tak fajn," sedla si do tureckého sedu a založila ruce. "A bude to trvat dlouho? Já jen, že ten milý strašák z pohádky se pořád blíží. Ach jo. Trvá mu to. Měla jsem si vzít nějaký časopis. Třeba Sedmičku pionýrů, nebo Ohníček."

 

"Lindo!" sklonil jsem se k ní a políbil ji na čelo. "Seš génius!"

 

Zase jsem se otočil ke strašákovi a vyslal proti němu ohnivý kruh. Ten mi šel. Ten jsem trénovat nemusel. Ve skutečnosti to bylo zaklínadlo z Knihy mrtvých. Ohnivý kruh jsem mu říkal jen proto, že jsem ho poprvé použil abych posvítil Lindě na cestu v temné jeskyni pod jejich domem, kde se pod stropem stočil do ohnivého kruhu. Ve skutečnosti to byl pekelný plamen, který jsem dokázal vyslat na vzdálenost desítek metrů a který dokázal spálit úplně všechno. Tedy kromě démonů. Ti z těchto plamenů vzešli. Na ně neúčinkoval.

 

Strašákovi to asi nikdo neřekl. Nebo nebyl démon. Plameny do něj vrazily jako autobus. Odhodily ho o několik metrů dál a při dopadu z něj k obloze vystřelil gejzír rudých jisker, které se pomalu snášely zpět k zemi. Naštěstí nefoukal žádný vítr. Kdybych hned druhý den po příjezdu zapálil pole, byl by to můj rychlostní rekord v ničení velkých a drahých věcí. Navíc by pan Daniels neměl z čeho vyrábět to svoje pití. A to by byla škoda.

 

Strašák hořel rychle, to bylo dobře, protože na cestě od domu se objevila dvě světla. Jelo k nám auto. Pomohl jsem Lindě na nohy a vyrazili jsme mu vstříc. Cestou jsme překročili hromádku popela. Ze strašáka nezbyly ani ty knoflíky, které měl místo očí. O pár metrů dál jsem sebral mačetu. Nebyl na ní ani škrábaneček.

 

 

 

Auto bylo za chvíli u nás. To už jsme byli pod kopcem a za zatáčkou, takže jsme neviděli na dům a za námi nebyly vidět doutnající strašákovi zbytky. Z korby seskočili bratři Daviesovi s hasičáky v ruce. Z poza volantu nás sledoval jejich otec.

 

"Co se děje?" zeptal jsem se udiveně. Prostě jako by se vůbec nic nestalo.

 

"Pole! Hoří!" ukázal Hucklebilly za nás.

 

"Co to meleš? Teď od tamtud jdeme. Nic tam nehoří."

 

"Ale... Viděli jsme z domu plameny."

 

Otočil jsem se a rozpřáhl ruce směrem ze kterého jsme přišli. Nikde nic. Žádné známky ohně. Dokonce ani světluška s lucerničkou na poli nezasvítila. Karafiátovi broučci asi věděli, proč nejezdit do Ameriky.

 

"Co kdybyste nás radši odvezli domů."

 

Hucklebilly vyskočil na střechu pick-upu a rozhlédl se po poli. Potom zase seskočil dolů a zašeptal otci do okna. "Henry. Je pryč. Radši bysme měli vypadnout."

 

Myslel, že ho neslyším, ale já slyšel. Mávl na nás, abychom si vylezli na korbu. Potom to strejda John otočil.

 

"Bába Kingová se zlobí," řekl Hucklebilly s úsměškem na rtech.

 

"Vážně? A proč?" zeptal jsem se.

 

"Nepřišli jste k večeři. Bába nesnáší, když někdo nepřijde k večeři."

 

A proč se tak blbě tlemíš, debile. Chtěl jsem říct, ale tím by se naše přátelství, vzniknuvší už na letišti, asi moc neprohloubilo.

 

"Jsme tu teprv druhý den. Neznáme vaše zvyklosti. Bába to snad pochopí," řekl jsem místo toho. Hucklebilly sklapl. Chtěl jsem mu jednu natáhnout. Blonďáky jsem nesnášel, ale to bylo asi tím, že Johnnie byl také blonďák. Vlastně jsem si to uvědomil až teď. Stejně jako to, že jeden z mých nových nejlepších kamarádů, kterého jsem na rozdíl od mých starých nejlepších kamarádů dokázal zachránit před temnotou, byl také blonďák. Možná byla má zášť proti Billymu přehnaná. Rozhodl jsem se, že mu dám ještě šanci. V tomhle případě to znamenalo, že mu nerozbiju hubu. Alespoň ne teď.

https://emil-friedberg.webnode.cz/l/svetla-stranka-temnoty/

---