Zahrada nemožného (4. kapitola)

ROMÁN NA POKRAČOVÁNÍ...

V této kapitole se seznámíme s novými postavami.

Budu vděčný za kritickou odezvu.

Zbývá mi už jen poslední doporučené dílo na tento měsíc, takže další kapitola nejspíš vyjde až 1. listopadu. 

4.

 

Roku 2010 již ve Strakonicích fungovala pobočka Fokusu Písek, organizace pro podporu a pomoc lidem s duševním onemocněním. Tuto pobočku byste tehdy nalezli v budově bývalého Husova domu nedaleko strakonické polikliniky v Bezděkovské ulici. Husův dům byste nyní hledali ve Strakonicích marně, na jeho místě byla nedávno postavena zcela nová budova. Pobočka Fokusu se přestěhovala do obchodního centra Hvězda pod nemocnicí.

Od jejích nelehkých a stísněných počátků působila v čele pobočky Agáta Gabrielová jako vedoucí sociální pracovnice. Agáta nebyla zcela spokojená ani se svou napoleonskou výškou ani se značnou šířkou upomínající na pana Tučného. Chodila vždy oblečená v černém. Navzdory tomu se naučila mít život ráda a rozdávat radost kolem sebe.

Roku 2010 nebyla už zcela mladá, bylo jí dost přes třicet. Radost jí dělaly také její dvě již odrostlejší děti. Přesto překypovala energií, zdálo se, že by ji mohla rozdávat, a dá se říci, že strakonická pobočka Fokusu byla jejím třetím dítkem neméně zdárným než ta ostatní.

„Proč si říkáte Sandy Winifer, Katko?“ zeptala se Agáta Gabrielová.

„Protože si tak nějak říkala i Olga Hepnarová.“

„Proč se chcete nazývat jako ta masová vražedkyně?“

„Nenávidím lidi, víte?“ Zakončila svou poněkud útočnou větu otazníkem nenápadná Kateřina Hynková.

Seděla u stolu zavaleného různými papíry, na němž stála také objemná elektronická tiskárna a kopírka. U jiného konce stolu pracovala Agáta na počítači, přičemž rozmlouvala s Kateřinou, novou klientkou Fokusu.

Kolem byly po všech zdech rozvěšeny poněkud depresivní obrazy namalované jedním z klientů, Lukášem Kalandrou, jež doplňovaly mnohem méně umělecky vydařené malůvky jiných lidí s duševním onemocněním připomínající výkresy dítek školou povinných. Tyto malůvky byly vesměs docela optimistické a hýřily jasnými barvami.

„Proč je nenávidíte?“ pokračovala v rozhovoru Agáta.

„Lidi umí totiž jenom zraňovat.“

„Proč si tohle myslíte?“

„Já si to nemyslím, tak to prostě je.“

Agáta vzhlédla od práce na Kateřinu, aby si ji znovu a důkladněji prohlédla. Mezi jejím něžným nevinným vzhledem mladé studentky a tvrdými slovy, jež jí vycházela z úst, cítila nějaký rozpor. Ano, tato dívka, které není ještě dvacet čtyři let, tu mluví o své nenávisti k lidem zcela přesvědčeně a zároveň přesvědčivě, jako by skutečně šlo o ducha dávno mrtvé masové vražedkyně.

„To takhle přece nemůžete říct.“

„Proč bych nemohla?“

„Budete studovat politologii, jste inteligentní mladá žena. Tím tvrzením ale příliš zobecňujete. Kdo vám ublížil?“

„Lidi, už jsem vám to říkala.“

„Kteří lidi? Buďte konkrétní.“

„Těch bylo spoustu.“

„Kdo?“

Místnost, kde obě ženy spolu rozmlouvaly, byla kanceláří paní Gabrielové, navzdory tomu byla rovněž pokojem průchozím. Ze dveří do další prostory vybavené trochu jako obývák vyšel jeden z klientů.

„Tak já jdu dolů do dílny,“ prohodil.

„Jo, jo, Jirko“ usmála se na něj Agáta.

„Vy jste ale hezká slečna, vás bych rád maloval,“ řekl směrem ke Kateřině, která k němu seděla poněkud bokem a na jeho slova nijak nereagovala.

Jiří vyšel ven na chodbu a posléze bylo slyšet, jak sestupuje po schodech. V závěsu za ním přišla do kanceláře Lenka Zdražilová, mladičká sociální pracovnice v Katčině věku.

Katka na ni mimoděk pohlédla.

„Všichni lidé jen neubližují a nezraňují,“ pokračovala Agáta.

Kateřina jí odpověděla poněkud strojeně: „Moje životní zkušenost se od té vaší patrně odlišuje.“

Co na to říct? Přemýšlela Agáta, ze zadumání ji vytrhla až slova Lenky, její mladší kolegyně: „Já jsem ti přece taky nikdy neubližovala, Katko!“

Klientka na Lenku znovu pohlédla.

„My se známe,“ řekla Lenka napůl k Agátě jako vysvětlení a napůl ke Kateřině.

Katka dala najevo svůj souhlas jen drobným pokrčením ramen, načež dodala: „Jo.“

Obě totiž studovaly na Gymnáziu Strakonice ve stejném ročníku a dokonce ve stejné třídě. Jejich třídním učitelem tam byl Petr Krása. Maturovaly v roce 2007. Kateřina ovšem složila zkoušku dospělosti až v září, protože ji učitel Jiří Válka nechal propadnout z matematiky.

Zatímco Lenka pilně studovala na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, úspěšně dokončila bakalářské studium a pokračovala dálkově v magisterském stupni studia, přičemž již začala pracovat jako sociální pracovnice ve Fokusu, Katčina cesta životem byla mnohem svízelnější.

Lenka Zdražilová prohodila ke starší kolegyni pár organizačních poznámek.

Pak řekla s úsměvem Kateřině: „Určitě tě zase brzy ráda uvidím!“ Katka úsměv neopětovala a nijak výrazněji nereagovala, jako by jí to setkání bylo skoro lhostejné.

Po odchodu Lenky Zdražilové, která vyrazila do „terénu,“ aby se setkávala s duševně nemocnými v jejich domácím prostředí případně různě po městě, pokračoval vážný rozhovor mezi Agátou a Katkou.

„Vidíte? Máte tu spolužačku z gymplu! Lenka je skvělá sociální pracovnice, mohly byste spolupracovat spolu,“ navrhla Agáta.

„Hmm. Když myslíte...,“ neprojevila nadšení klientka.

„Pokud nechcete, aby Lenka byla vaší klíčovou pracovnicí, můžete samozřejmě spolupracovat se mnou.“

„Já bych radši nějaké terapie.“

„Dojíždí k nám z Písku výborný psychoterapeut, pan magistr Vojtěch Matej.“

„Chlap?“ zeptala se klientka skoro štítivě.

„Ano. Možná byste raději docházela k terapeutce – ženě, ale v rámci Fokusu můžete bezplatně využívat služeb pana magistra Mateje.“

„Tak jo, to bude dobrý,“ souhlasila klientka.

„Budete chtít, abych byla vaší klíčovou pracovnicí?“

„Nevím.“

„Tak to můžeme zatím nechat otevřené...,“ Agáta Gabrielová se odmlčela a dodala: „Ještě mi řekněte, kdo vám ubližoval.“

„To by bylo na dlouhé povídání,“ odvětila Kateřina Hynková a na konci její fráze byly zřetelně slyšet tři tečky. Zůstalo to otevřené.

 

Agáta sešla s novou klientkou dolů, aby jí také ukázala dílnu.

U dlouhého stolu vznikala díla nejrůznějšího druhu a ražení: někdo maloval temperami, jiný vodovkami, někdo pracoval s akrylovými barvami. Někteří jen pastelkami vybarvovali omalovánky. Většina tvůrců se spolu bavila jako dobří přátelé.

Byl tu i Jiří Sirotek, kterého Katka zahlédla už nahoře v kanceláři Fokusu. Ten maloval akrylem na nějakou desku z dřevotřísky nebo jiné podobné matérie. Byl to již muž středních let, kolem padesátky, vysoký, hubený, jakoby vysušený. Nevypadal úplně zdravě.

„Jé, to jste vy, slečno, vás bych rád maloval!“

Studentka mu nahlédla přes rameno, právě maloval křiklavými barvami jakousi nahatou ženštinu rozvalenou na kanapi.

Kateřina řekla jen: „Radši ne.“

„Já to tak nemyslel,“ omlouval se Jirka a dále vysvětloval: „...já maluju ve stylu art brut, jako ti postižení lidi, ti takhle malujou...“

Dívka si jej už ale nevšímala a šla dál. Jiný umělec tu právě tvořil jeden ze svých depresivních obrazů, jichž si všimla už nahoře v kanceláři. Byl to Lukáš Kalandra, také již starší muž, který právě vykládal, že prý Strakonice jsou podle jeho názoru krásnější město než Paříž.

Lukáš Kalandra uměl perfektně francouzsky a věděl snad úplně všechno, byl to typický všeználek, takže se nikdo z přítomných neodvážil odporovat ani posledně uvedenému tvrzení.

„To je blbost,“ řekla Katka a pokračovala: „něco takovýho může říct jen úplnej pitomec, kterej v životě neslez ze svý rodný pece. Strakonice jsou jen shluk panelových sídlišť, hrad a nijaký historický centrum bez náměstí.“

Přítomní, kteří pana Kalandru vesměs dobře znali, se zděsili její poznámky.

On však řekl klidně: „Já znám Paříž dobře a studoval jsem i na Sorbonně, zcestoval jsem půlku světa... Mnozí však nevědí, co mají doma.“

„To je pravda,“ řekla Agáta, snažila se totiž, aby nedošlo k nějakému nenapravitelnému rozkolu.

Pak dodala směrem ke Kateřině: „Já už musím jít nahoru, my dvě jsme spolu domluvené, pan terapeut tu bude zítra, v úterý!“

Jana Slepičková, která vedla dílnu, se snažila novou klientku zlákat k pravidelným návštěvám. K docházení do dílny je totiž zapotřebí speciální smlouva, odlišující se od smlouvy s Fokusem. Bylo však dobře patrné, že Katka už nemá stání. Cosi ji táhlo do červencového vedra ven.

Před Husovým domem na ni totiž už čekala Veronika Hamouzová, mladičká delikventka.

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

---