Zahrada nemožného (6. kapitola)

ROMÁN NA POKRAČOVÁNÍ...

V této kapitole se opět setkáme s našimi hrdinkami Katkou a Veronikou, dozvíme se něco o jejich vztahu a proč se Veronika v první kapitole ocitla v cele předběžného zadržení (kde potkala "úchyla" Martina Straku).

6.

 

Večer se Veronika přihlásila na Facebook, na tamním chatu (předchůdci dnešního Messengeru) na ni už čekala zpráva od uživatele Sandy Winifer: „Ahoj, škoda, že jsi až v Sedlici.“

Veronika odepsala: „Jak to? Muzeme pokecat i tak,“ nepoužívala totiž v obdobných zprávách háčky a čárky.

Zato Sandy je psala všude: „Opravdu tě to baví?“

„Co jako?“

„Psát si se mnou.“

„Jo, bavi, jses moc zabavna... Je s tebou prdel, fakt.“

„To jsem ráda, někteří si o mě asi myslí, že jsem magor, a já opravdu jsem.“

„Byla jsi na te terapii?“

„Jo, byla. Ale ten terapeut je fakt nějakej divnej.“

„Ty jsi taky divna.“

„No, dovol!“

„Sama jsi rekla, ze jsi magor.“

„Já to o sobě snad říct můžu. Ale ty o mně...!“

„Tak se hned neurazej, magorko! Vsichni jsme divni“

„Já tě mám ráda.“

„Nebud sentimentalni.“

„Ty mě nemáš ráda?“

„To vis, ze mam.“

„Víš, že jsem lesba?“

„Nevim.“

„Jsem.“

„Aha.“

„Hned bych za tebou jela!“

„Proc?“

„Mám tě moc ráda, víš?“

„Ty po mne vyjizdis?“

„No, víš, já jsem lesba a mám tě opravdu moc ráda, Veroniko.“

Katka-Sandy s napětím očekávala, co jí na toto vyznání Veronika odepíše. Odpověď však nepřicházela.

Venku se mohutně ozývaly hromy, co chvíli se na obloze objevil blesk a osvětlil tmu letního večera. Liják se mohl poetické duši jevit jako očistná koupel po náročném dnu dlouhém jako celý život.

Nedá se říci, že by Veroniku Katčino vyznání překvapilo zcela nepřipravenou, nebylo jí ani nijak zvlášť nepříjemné, to spíše lhostejné. Každopádně s odpovědí nepospíchala, když pak viděla, že je bouřka, počítač raději vypnula a vypojila ze zásuvky.

V tu chvíli jí začal zvonit mobil, podívala se bez zvláštního zájmu, kdo to je, byla to Katka.

„Ahoj!“

„Ahoj,“ odpověděla do telefonu Veronika.

„Jak se máš?“

„Ale, to víš, nic moc...“

„Máš strach z toho soudu?“

„Hovno, bude prdel...!“

„Ráda bych tě viděla!“

„Vždyť ti nic nebrání.“

„Co třeba zítra?“

„Víš, že normální lidi musí občas taky chodit do práce?“

„Myslela jsem odpoledne, nebo třeba večer.“

„Jak chceš...“

„Kde se uvidíme?“

„Kdekoliv, ale nemysli si, že tě nechám lízat mojí frndu jen proto, že jsi lesba.“

„Ty nejsi lesba?“

„Ani ne.“

„Ty máš snad ráda chlapy?“

„No..., docela jo.“

„Tak o tom si zítra musíme promluvit.“

„Jak chceš, mě je to jedno...“

 

Ve středu bylo po bouřce chladnější a svěžejší ovzduší. Odpoledne lidé pospíchali ze svých různorodých zaměstnání do strakonického Kauflandu, aby proměnili těžce vydobyté oběživo za kávu z tamního nápojového automatu a za vozíky plné žvance. Obtížně hledali parkovací místa, málokdo si totiž dovedl byť jen představit život bez automobilu. Všude stály veliké billboardy lákající na „bláznivé“ (ale dobře vykalkulované) slevy. Semtam visely ještě i volební plakáty, na jednom se usmívaly krásné mladé blondýnky z tehdy populární politické strany Věci veřejné. Někteří ukájeli svou touhu po plném žaludku u „stánku“ s rychlým a zaručeně nezdravým občerstvením, který připomínal spíše hezky natřenou stavební buňku. Zatímco mnoho lidí vcházelo do Kauflandu jako se prochází branou pekla, jiní již mířili s plnými vozíky ven. Někteří byli hubení, většinu však tvořili vypasení tlouštíci. Pokud chtěl někdo z celého strakonického okresu potkat známého, na kterého neměl žádný kontakt, tady měl nejlepší šanci. Docházelo zde denně k velkému počtu setkání, některá byla milá, jiná náhodná, další nechtěná, mnohá trapná.

To všechno sledovala svýma pozornýma očima Katka, která si také říkala Sandy, když před pekelnou branou Kauflandu čekala na Veroniku, jíž právě končila směna. Veronika totiž pracovala v Kauflandu na kase.

Pak se Veronika konečně ukázala, jako by ji pekelná huba právě vyplivla do světa, člověka totiž lze zničit i porazit, ale někteří se nedají lehko strávit. Dívky se pozdravily a záhy začala starší z nich s „výslechem“:

„Jak to teda bylo?“

„Jako co?“

„Však víš.“

„No, Vašek byl zase nalitej jak Rus, chtěl se mnou prcat, ale prostě se mu nepostavil kokot. Tak jsem mu řekla, že je nemohoucí ubožák. No, a v neděli ráno jsem ho potkala cestou do práce. Asi tam na mě čekal. Začal mi nadávat, že jsem kurva. Tak jsem si to nenechala líbit a pěkně přede všemi jsem vylíčila, jakej je to ubožák se všemi podrobnostmi, které se mu nelíbily, i když to byla jen čistá pravda. Dál mi nadával a sprostě vyhrožoval. Já si ho ale už nevšímala.“

„No, a potom?“

„To víš, že mě to štvalo a když jsem se večer vracela z pošahanýho Kaufu, musela jsem ještě jako kráva nakoupit v Bille u nádraží. Tak jsem si koupila flašku vodky, no. Vždyť v Kaufu musím makat jako píča a můj přítel je ožralej impotent. Když jsem přijela vlakem do Sedlice, schválně jsem tam zůstala stát na zastávce, dokud lidi neodešli a pak jsem asi půlku tý flašky vychlastala. Potom jsem šla schválně kolem toho jeho baráku. Vyskočila jsem na ten jeho bourák a začala skákat po kapotě jako smyslů zbavená, taky jsem se hned svlíkla a začala křičet, že jestli mi to hned neudělá, nebudu ho mít ráda. To víš, že se srab ani neukázal. Tak jsem tam chvíli křepčila pro obecné pobavení – a bohužel i pohoršení. Ukazovala jsem na jeho barák a křičela, že je zasranej impotent. Nakonec jsem se na to auto vyblila. No, pak přijeli policajti a dál je to nuda. Obvinili mě z výtržnictví a jeho nechali bejt, kripla. Teď jsem obviněná, ale já se z toho neposeru.“

„Víš, čím to je?“

„Čím jako?“

„Je to tím, že je Vašek chlap a ti jsou všichni stejní.“

„Právě, že to žádnej chlap není.“

„Ty víš, jak to myslím.“

„Ne, nevím.“

„Ženy jsou lepší.“

„Jsme lepší, ale co z toho?“

„Měly bysme držet pohromadě.“

„Vždyť držíme, ne?“

„Tak proč mě nemáš ráda?“

„Mám tě ráda, jen ne tak, jak bys asi chtěla.“

„Půjdeš kousek se mnou?“

Obě dívky pak zamířily spolu na sídliště Mír kousek od strakonické nákupní zóny a od Kauflandu. Zastavily se až pod panelákem, ve kterém Kateřina bydlela.

„Dál musíš sama.“

„Jak to myslíš, ty se mnou nepůjdeš nahoru?“

„Ne, ty bys tam po mně totiž vyjížděla a to já nechci,“ usmála se Veronika.

„Ty mě teda doopravdy nemáš ráda? Ty si mě nevážíš? Nejsem pro tebe lepší než nějakej Venca?“

„Jsi,“ připustila Veronika.

„Tak proč se mnou nejdeš? Dřív jsi ke mně chodila často,“ poukázala Kateřina na četné dřívější návštěvy.

„Víš, tím, co jsi mi včera prozradila, se leccos změnilo.“

„Neblbni, pojď se mnou. Vždyť tam bude máma. Nic ti nehrozí.“

„No, jak chceš,“ svolila konečně Veronika.

Nezdržela se ovšem dlouho. Matka Kateřiny v bytě nebyla a Veronika musela dotírající lesbu stále odmítat, až raději odešla. Pospíchala ven, potřebovala si pročistit hlavu a být sama.

Katka mezitím plakala a brečela ještě dlouho, připadalo jí, že ji Veronika ponížila. Zatím ještě nikdy nikomu nepřiznala svou sexuální orientaci a taky ještě nikdy nikomu nevyznala lásku. Co na tom, že milovat vlastně nedovedla, že nevěděla, co to je láska? Veronika ji odmítla. Pro Katku to však bylo něco víc, jako by ji označila za méněcennou, jako by jí pohrdala. Nedovedla odlišit lásku od hrdosti. Nebyla totiž schopna připustit, že pohrdá sama sebou.

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

---